Rozhovor s Danielem Kubecem

[Kuba]

Rozhovor vznikl zhruba před dvěma lety, nyní v mírně aktualizované verzi. Tazatelem je Lukáš Prchal.

Daniel Kubec je nadějný začínající spisovatel, který se nedávno přiznal své rodině a přátelům k tomu, že je pedofil. Na mě to vychrlil o prázdninách, když jsme spolu rozebírali nějaké povídky, byly to myslím dvě hodiny odpoledne. Vysvětlil mi, že společnost má zkreslenou představu o pedofilech, což chce změnit. Taky mi řekl, že se chce veřejně přiznat ke své orientaci. Tak jsem se mu nabídl, že s ním udělám rozhovor. V rozhovoru najdete hodně informací o pedofilii a o tom, jaké to je, když v rané pubertě zjistíte, že jste pedofilně orientovaný jedinec, který to nemůže nikomu říct.

Celý článek

[Dan]

Nejsem si jist, ale zdá se mi že u článku je odkaz k diskuzi nějako nefunkční.

[Kuba]

To bude tím, že tam jaksi žádný odkaz není. Buďto jsem zapomněl, nebo se neuložila poslední úprava. Opravím to.

[Kuba]

A hele jako, už jsi podle statistik více čtený než pan Ptáček.

[Dan]

Dííík za opravu, ta statistika dobrá věc. Možná jsem jen víc klikaný. Anebo mám hezčí fotku...

[Kuba]

Asi. Každopádně jestli zvládneš ještě nějakou propagaci přes facebook či jinde jak toho rozhovoru, tak celého ČEPEKu, bude to super.

[Dan]

Tak po facebooku už lítá odkaz přes několik lidí včetně nakladatelství Youngbooks http://www.facebook.com/youngbookscz?fref=ts. Je to krása ty moderní technologie, člověk už ani nemusí provádět osobní coming out, stačí si každého přidat do přátel na fb.

[Kuba]

A hned je návštěvnost zhruba čtyřnásobná.

Akorát to zatím vypadá, že si lidi přečtou rozhovor s tebou a na další články zde už potom nejdou.

[Dan]

pro Kuba: Co naděláš, možná slabý povahy. Třebas si přečtou rozhovor a běží zvracet nebo tak, ale pak až se uklidní tak se třebas vrátí i k jiným článkům. Mohli by, jsou tu určitě hodnotnější a informačně obsáhlejší články než tenhle rozhovor.

[Kuba]

Rozhovor je to dobrej. A hlavně dobře propagovanej, takže velký přínos pro web. A určitě se najdou i lidi, kteří si tady toho přečtou víc.

[Ivana]

Nazdar Dane, i já jsem si koupila tvoji knihu "Štěně bez oušek". Nádherná zpověď, čistý prožitek, měla jsem pocit že jsem tam mezi vámi. Tvého táty jsem si nesmírně vážila, s jeho smrtí se nemohu vyrovnat dodnes. Určitě chybí nejen tobě. Bohužel nemám tvoji e-mailovou adresu, takže alespoň touto cestou bych ti chtěla poděkovat za určité objasnění vztahů v rodině, a hlavně tě podpořit ve snaze ukázat společnosti, že každý zde má své místo. Jsem hrdá na to, že jsi to dokázal otevřeně říci. Držím ti palce a piš, piš, piš. Ivana

[Dan]

Ahoj Ivano! Moc ti děkuju za tvoje slova, dojala mě, a ani pořádně nevím, co odepsat. Že to vidíš takhle, je pro mě moc důležité, co se v naší rodině dělo, a ve mně dělo, bylo v té době těžký, pořád i trochu je. Až postupně jsem si to celé uvědomoval, až teď dokážu vidět věci v širších souvislostech, než v době, kdy jsem je ze sebe vykřičel na papír. Pochopil jsem taky, jak je pro mě podpora rodiny a pochopení rodiny, na kterou se můžu spolehnout, důležitá, vlastně nejdůležitější. Kdyby si chtěla kdykoliv napsat, můj email je [email protected]. A neboj, píšu, píšu, něčím se musím zkoušet uživit! Jsem ti vděčný, že sis moji knížku přečetla a že to takhle vidíš. Dan

[yemie]

Vazeny, jelikoz jsem jaksi vysokoskolsky vzdelany socialni pracovnik a do jiste miry nejsem zastancem psychologickeho mazleni se s klientem, jelikoz tato vec dle mne ma jen kratkodoby ucinek, musim Vam polozit otazku, zda pri vasich predstavach, ktere jsou vskutku velmi patologicke, vam neprislo na mysl pri Vasem rozvinutem intelektu, ze byste mohl dokonce i byti ucastnikem vasich predstav v realu, kdy byste jako vyskoleny zdravotnicky a misionarsky pracovnik pomahal detem-obetem hladomoru v Africe ci obetem valecnych konfliktu. V techto situacich by vase predstavy jeste hluboce pokulhavaly za skutecnosti, pravdepodobne by jste asi utrpel sok ze zcela jine zivotni reality, nez jak ji znate, ovsem vase zivocisne pudy by se zkoncentrovaly do formy energie preziti, touhy po zivote a necem krasnem. Nevim, zda si uvedomujete, v cem zijete, ale stav prezivani v Evrope nema nic spolecneho se skutecnym zivotem kdekoliv jinde. Jsem asexual, castecne od narozeni, castecne pomoci meditaci a mohu vam zcela uprimne rici, ze pokud nekdo chce skutecne prekonat svoje sexualni zamereni, tak to jde. Je k tomu treba mnoho vule, take znechuceni svetem a hlavne hodne sezeni v meditacni asane, je jedno, jestli hinduisticke ci buddhisticke. Je potreba dodat, ze buddhismus ma daleko propracovanejsi metody, jak se stat clovekem a zbavit se sexualni zvireckosti. Sexualni orientace je pouze projev zivocisnosti, nikoliv zakladniho zivotniho hnuti a to touhy po zivote. V tomto oddeleni a poznani ruznych zivotnich energii spociva i osvobozeni od techto predstav. Asi se Vam to bude zdat divne, ale reseni je takove a funguje i beze vsech chemikalii. Zkuste se na to zamerit a jiste ziskate smysl zivota a dozijete se nejen ctyricitky, ale i treba stovky let. Vase rozhodnuti verejne se priznat hodnotim jako odvazne a pozitivni, mozna ale pri vasi spisovatelske cinnosti v nem vidim i trochu exibicionismu. Presto porad nevim, proc jeste nejste mezi detmi s utrhanyma nohama a rukama. Proc ne?

[Dan]

vážený yemie, velmi děkuji za Váš komentář, Vaše doporučení i osobitý přistup k věci, snad k Vaší cestě vyrovnání se se životem, která je jistě komplikovanější a dá se k ní říct mnohem víc, než se lze vejít do pár vět zde na fóru. Mohu říct, že ve svých bujnějších nebo spíš romantických fantaziích jsem si představoval sebe sama v nějaké kritické situaci, ano třeba právě v Africe, kde bych mohl uplatnit asi svojí nejsilnější touhu (ale dalo by se to nazvat i komplexem) - a to dětem pomáhat, prospět v situaci, v které ti konkrétní dítě potřebuje. I to beru jako jeden z průvodních jevů svého sadomasochizmu. Zbývá mi však snad aspoň poslední zbytky racionality a rozumu, abych usoudil, že nejsem dostatečně schopný, statečný, inteligentní, abych v takové situaci byl co k čemu. Pravděpodobně tváří v tvář realitě, těm nejdrsnějším stránkám světa i utrpení dětí, bych se naprosto sesypal. Obdivuji ty, kdo to dokáží, kdybych řekl, že jim závidím, znělo by to asi dost divně.
Místo toho jsem se rozhodl pro značně skromnou cestu životem a to zajímat se pouze o sv bezprostřední okolí, o životy lidí, kteří jsou se mnou ve vztahu a snad třeba i dětí. Dostanu někdy příležitost komukoliv z nich v životě opravdu prospět? Netuším. Dokážu v takové situaci obstát? Už vůbec netuším. Prosím, nepovažujte tento můj souhrn jen za můj už opravdu bohapustý exibicionizmus (snad další z mých úchylek), ale chtěl jsem jen podat vysvětlení, proč jsem se ve svém životě nerozhodl a nechci rozhodnout pro absolutní askezi nebo vlastně vzdání se světa, snad rezignaci ke skutečnému světu, vlastní lidskosti i živočišnosti? Nu nikoliv, hodlám tyto faktory jaksi přijímat a snažit se přetvářet podle svého, nakolik to jde.

[Mato]

Yemie, byť asexuálom nie je vôbec výhra. V jednom smere to uľahčuje život, robí ho jednoduchším a čistejším, preizračnejším, ale na druhej strane prichádzate o veľa krásnych chvíľ, (nemyslím tie fyzické) ktoré nikde inde nenájdete a nezískate. Ak si myslíte, že vďaka asexualite ste viac ľudskejší, tak to ste na omyle... Pravý znak človeka je jeho láska dávaná ostatným prostredníctvom svojich skutkov... Aj asexuálny človek je týchto skutkov schopný, ale ťažšie sa ovládajú...