Deprese z dětí?

[Dan]

Pokusím se vám přiblížit pocit, který snad může občas padnout na některé z nás. Přirovnal bych jej k Felliniho Smrti v Benátkách.

Je to krásné procházet se například italskými památkami a v jejich stínu, zákoutích pozorovat úžasné, veselé, zaujaté, štěbetavé kutíky. Má to v sobě ducha antiky. Ale o kolik je to jiné než si v tamních renesančních muzeích prohlížet na obrazech barokní andělíčky nebo sochy efébů, pod kterými je varování „DON´T TOUCH!“?

Celý článek

-------------------------------------

Pokračujeme v převádění zajímavých článků z Pedo.cz. Ilustrace je od kluka, co je už 2,5 roku v léčbě a stále se ani neblíží k propuštění (mám od něj svoleno zde použít celou řadu jeho depresivních obrázků).

[Tony]

Možná to někdy přeháníme i s tou opatrností se na dítě vůbec podívat. Třeba jim nemusí pokaždé vadit, že se na ně nějaký divný člověk dívá.
Jednou jsem jel vlakem a naproti seděla asi šestiletá holčička. Jak jsem si ji prohlížel, naše pohledy se setkaly. V takové situaci většinou uhnu, ale tenhle pohled mě zaujal. Seděla na kraji sedačky, podpírala si bradu dlaní a s klidným výrazem mi hleděla přímo do očí. Několik nekonečných sekund jsme se tak na sebe dívali a jestli jsme hráli kdo dřív uhne pohledem, prohrál jsem.

[Dan]

pro Tony: To je od tebe hezké, že jsi holčičku nechal vyhrát! Ale vážně, osobně jsem došel k přesvědčení, že právě mladším dětem, třebas těm okolo šesti let, nemusí být nepříjemné, že si jich i někdo cizí všímá. Přece jenom, i řadě dětí je přirozené si prohlížet druhé lidi, až je někdy rodiče okřikují, ať tak na každého nezíraj. A zároveň kolik babiček ale i přátelský mužů jen tak ze srandy v autobuse nebo jinde pomrkává nebo se usměje na dítě, k vzájemnému pobavení. Ne nemyslím, že by to všechno byli kolegové.

Sám jsem se tedy tohoto zíracího komplexu už částečně zbavil, vzpomenu si třeba na jednu příhodu, kdy jsme po sobě tak koukali s malým klučinou metru, on vždycky uhnul pohledem, a pak zas vykouknul, a takhle několikrát, až jsme se na sebe tak usmáli - dá se to brát prostě jako takový specifický druh komunikace, které děti většinou baví. A zároveň platí, že nic se nemá přehánět, a všechno se má vůči dětem provádět s rozmyslem a ohleduplně. Nejvíc se opravdu bojím možné hlášky, že by se dítě otočilo k rodiči s otázkou: Mamí, proč na mě támhleten pán furt tak kouká? - v takové situaci bych asi z toho metra za jízdy vyskočil (a že to není nic jednoduchého).

[princess]

Zrovna v Italii na dovolenke bol v nasom hoteli maly 6-7 rocny kutik, ktory sa na mna uprene dival vzdy ked som ho stretla. Bolo to strasne zvlastne, znervoznovalo ma to Citila som sa presne ako ten stary zo Smrti v Benatkach

[Dan]

pro princess: No však, Smrt v Benátkách je dokonalá metafora právě tohoto pocitu. A to znáte tu historku, že Thomas Mann jednou prohlásil, že by vyměnil svou Nobelovku za úsměv toho opáleného kudrnatého mladého číšníka, který ho obsluhoval? No byl asi na starší, ale jestli jste někdo četl popis krásy pětiletého chlapce v Doktoru Faustovi, možná nejen na starší...

[Tony]

princess: Jo jo, to je přesně ono - je z toho pohledu nepříjemně tobě, ne tomu dítěti. Třeba ses mu líbila.

[tojejedno]

Nejvíc se opravdu bojím možné hlášky, že by se dítě otočilo k rodiči s otázkou: Mamí, proč na mě támhleten pán furt tak kouká? - v takové situaci bych asi z toho metra za jízdy vyskočil (a že to není nic jednoduchého).

Dane tímhle jsi mi připomněl jednu mojí příhodu z cestování vlakem. Jel jsem takhle v jednom z těch klasických motoráků. Ve vlaku byl i malý kutík, asi 5 let a tak jsem se posadil co nejblíž. Po chvíli přišel ten typický oční kontakt a kutík se začal stydět, schoval se za maminku a ukázal směrem na mě. Jenže žádný problém nenastal. Maminka kutíka se po mě podívala, já lehkým kývnutím pozdravil, což udělala také a do konce naší společný cesty, jsem se schováváním kutíka bavili. Po chvíli se i kutík přestal stydět a začal to brát jako hru. Jestli si všimnu, kterou skulinou po mě kouká.
Takže i taková, zdánlivě nepříjemná, situace nemusí být problém. Vlastně jsme se zatím nikdy nesetkal se špatnou reakcí rodiče, když jsme s dítětem navázal kontakt při náhodném setkání. Samozřejmě vždy musíme zvažovat každou situaci individuálně.

[Dan]

Tak tak, máš výhodu, že tě a první pohled rodiče nepovažujou za úchyla, heh. Mně dřív stačilo už samotná obava, že by to dítěti mohlo být nepříjemné, respektive rodičům, už jen proto jsem se navazování očního kontaktu vyhýbal. Pak poučení a zkušenosti ukázali, že to tak opravdu být nemusí, ale můžete být taková neškodná drobná radost pro mě a někdy snad i trochu pobavení pro dítě. Říkal jsem si pak taky, když jsem o sobě trochu veřejně prosekl, copak jsem to zač, že už si nic takového nebudu moct dovolit, co kdybych náhodou okukoval dítě nějaké mé čtenářky a té by to hned docvaklo? Leč naštěstí jsem zůstal dostatečně neúspěšným a neznámým, že ani to nemusím řešit.
i tys mi připomněl jednu přesně takovou scénku z metra. Postával jsem u dveří, klučina, tak sedm let, seděl se svým otcem naproti. Evidentně se nudil, otec se o něj nezajímal, pak snáz přichází na řadu pedofil. A tak jsme po sobě tak schválně přes lidi zleva doprava jukali a než jsem vystupoval, usmáli jsme se na sebe.

Se základními zkušenostmi opravdu jde takovou situaci vycítit. Poznat dítě, jestli stojí o trochu pozornosti od neznámého, třeba právě pokud se nudí, v závislosti hlavně na věku - kdy starším dětem může být takový pohled už opravdu divný, můžou se cítit trapně.

[Mathias8]

Ja reagujem trošku pozde, ale ako toto čítam tak som si tiež spomenul na jednu príhodu, ktorá sa mi stala v autobuse, keď som išiel do školy. (Len troškú smutnú)
Takže... išiel som busom a na jednej zastávke nastúpili dve malé princezny so svojou mamou. Jedna mohla mať takých asi 7 rokov a druhá asi 5. Tá asi 7 ročná bola taká pekná (samozrejme, že aj tá 5 ročná) len smutná a to mi nedalo. Pozeral som sa na nu a snažil sa nadviazať očný kontakt. Podarilo sa. Mala hrozne smutné oči. Autobus bol plný. Bolo volné len jedno miesto a tam si sadla jej mama a na kolená si posadila tú 7 ročnú. Sadla si tak, že som mal na nu výhľad. Pozeral som na ňu ona na mna.

Mala natrhnuté ústa. Ako ľudia nastupovali a posúvali sa do zadu, zastavil pri nej dospelý človek(chalan) ona sa pozrela smerom hore na jeho tvár a potom medzi nohy. Potom ten chalan sa posunul dalej a zastavil pri nej další chalan a znova to isté. Ako keby mala strach. Za celý ten čas, čo bola v buse sa neusmiala a to som sa na nu usmieval a mrkal. Keď vystupovala tak sa ešte na mna pozrela a veľmi slabúčko sa na mna usmiala a vystupila.
Mál som z toho depky asi 2 týždne. Ani spat som nemohol koli tomu, lebo, čo keď ju niekdo sexualne zneužíva? ..Celý čas som si hovoril, že je to blbosť, lebo ma to trápilo a ja som nemohol nič pre to urobiť...

[MR_Xguard]

To se mi tak docela stává, že když vidím všude kolem sebe ty děti a jejich šťastné rodiče, jak si spolu hrají, mazlí a věnují se sobě, tak si pokaždé dám takovou depresivní otázku, zda-li sám vůbec někdy budu mít to štěstí a mít vlastní rodinu a děti a prožívat to, co pro ostatní rodiče je úplně normální.