Podpořte povědomí o pedofilech a pedofilii vyplněním dotazníku k diplomové práci studentky Policejní akademie ČR → https://pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?t=9647

Terezka (povídka)

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Terezka (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »


Víte, někteří lidé tvrdí, že jsem nebezpečný. Prý jí ubližuji už tím, že se s ní stýkám, že na ni myslím. Přemítám, zda nemohou mít pravdu. Přeci jen, poslední co bych kdy chtěl, by bylo ublížit jí.

Chtěl jsem být normální. Po celé období svého dospívání jsem po ničem jiném netoužil. Být normální – jak krásně a pohodlně to zní!

Jsou lidé, kteří razí teorii, že za vznik sexuálních odchylek mohou špatné zážitky z dětství. Jenže ve svém případě o ničem takovém nevím. Prožil jsem šťastné dětství. Byl jsem normální kluk, se kterým se máma chlubila svým známým. Měl jsem hodně kamarádů i kamarádek, se kterými jsem si tak rád hrával na doktora. Jako malý kluk jsem byl neustále obklopen spolužačkami. Ale pak se to zlomilo. S poslední holkou jsem chodil ve třinácti letech, pak mě vrstevnice přestaly zajímat. A já se začal trápit.

Navenek se mi vše dařilo. V kolektivu jsem byl oblíbený, slavil jsem úspěchy ve sportu i ve škole. Rodiče na mě byli pyšní. Jenže pod šťastnou fasádou mě začaly užírat pochybnosti o mé sexualitě. Ve čtrnácti jsem už bezpečně věděl, že se mi nelíbí holky, ze kterých šíleli mí spolužáci. Strašně jsem jim záviděl jejich normalitu. Po celou dobu svého dospívání jsem ze všeho nejvíc snil o tom, že budu jako ostatní.

Dostal jsem strach, že jsem homosexuál. Ta představa mě děsila. Přesto jsem na jednom sportovním táboře svolil k experimentu se stejně starým hochem. K ničemu velkému nedošlo, rychle jsem pochopil, že ani kluci pro mě nejsou tím pravým. Zůstával jsem zmaten. Myslel jsem si, že existují pouze dvě orientace a já neměl ani jednu z nich.

Samozřejmě se mi už tenkrát stávalo, že jsem se zahleděl do nějaké holčičky, ale automaticky jsem takové pocity potlačoval. Přece nejsem jako ty zrůdy z televizních zpráv! Nepatřím mezi ta odporná monstra! Nejsem žádný slintající dědek, který s pytlíkem bonbonů obchází základní školy!

Mé nálady se postupně horšily. Stále jsem se navenek snažil vypadat šťastný a vyrovnaný, avšak v hlavě jsem cítil chaos a v duši prázdnotu. Poznal jsem, co jsou to deprese. Vím, jaké to je podívat se do zrcadla a spatřit úplně cizí tvář. Měl jsem období, kdy jsem v noci špatně spal a přes den zvracel. Koukal jsem na uvázanou smyčku na konci lana a viděl v ní jedinou možnost úniku. Propadal jsem se stále hlouběji.

Asi by to skončilo hodně špatně, kdyby se najednou v mém životě neobjevila ona. Útěcha srdce mého. Má radost, mé štěstí. Moje zachránkyně. Terezka.

*****

Nikdy nezapomenu, jak jsem se do ní zamiloval. Byl začátek prázdnin, nebe bez jediného mráčku a slunce pražilo jako o život. Krátce předtím jsem úspěšně složil maturitu, zvládl přijímačky na prestižní vysokou školu, s fotbalovým týmem jsme postoupili do vyšší ligy, podle rodičů mi svět ležel u nohou a já se cítil beznadějně osamělý, nepochopený a nešťastný. Život mi připadal nepřátelský a já se v něm topil, neschopen se vynořit z depresí, nadechnout se a najít si vlastní místo pod sluncem.

Čas jsem zabíjel na zahradě před domem rodičů. Četl jsem beletrii a snažil se maximálně izolovat od okolního světa. Docela se mi to dařilo, protože jsem si ani nevšiml blížící se postavičky. Těžko odhadnout, jak dlouho se potloukala kolem, než se odvážila promluvit.

„Co to čteš?“ zaslechl jsem její zvídavý hlásek.

Podíval jsem se na růžovou obálku románu Porno od Irvina Welshe a hbitě odpověděl: „To by asi nebylo nic pro tebe.“

„Proč ne?“

Sklopil jsem hlavu a mlčky předstíral, že si čtu dál. Místo toho jsem napnutě očekával, co se bude dít. Chvíli bylo ticho. Nejspíš přemýšlela, co říct.

„Chceš?“ odhodlala se nakonec.

Natahovala ke mně pravou ruku a nabízela mi hrst třešní. Druhou rukou držela zvednutý spodní lem trička. To nyní sloužilo jako vak na třešně, které před chvílí natrhala na naší zahradě. Zpod ohrnutého trička jí vykukoval pupík. Byla bosá, na sobě měla už jen šortky a na levém koleni modřinu. Hlavu s dlouhými světlými vlásky měla mírně předkloněnou, nevinně se usmívala a svá očka upírala na mě v očekávání odpovědi.

V ten moment jsem se poprvé v životě zamiloval. Přišlo to náhle, bez varování, za to však s drtivou silou, která se mi chystala obrátit svět naruby. Přitom jsem ji neviděl poprvé, neboť naši rodiče byli dobrými známými. Byla to Terezka, malá průzkumnice od sousedů, pro kterou žádný plot v okolí nebyl příliš vysoký. A to ji teprve v září čekal nástup do první třídy.

Usmál jsem se na ni: „Jasně, že chci.“

Přistoupila o něco blíž a podala mi několik třešní. Pak zalovila ve svém provizorním vaku a vyndala další, na kterých si už pochutnala sama.

„Chutnají ti?“ zeptal jsem se.

„Hm,“ zakývala hlavou.

Dojedla a podívala se mi do očí. Na chvíli se jí z tváří vytratil úsměv. „Že nikomu neřekneš, že vám chodím na třešně?“

„Můžeš se spolehnout, nikomu to neřeknu,“ uklidnil jsem ji. Na její tváři se opět objevil úsměv – nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Tak jsme se stali kamarády.

Při pohledu zpět můžu svůj život rozdělit na dvě období – bez Terezky a s Terezkou. Tak zásadní zlom pro mě znamenalo ono letní setkání pod žhnoucím sluncem. Najednou jako bych byl jiný člověk. Zjistil jsem, jaké to je pro někoho žít. Každý její úsměv mě činil šťastným. Radoval jsem se, když jsem ji naučil něco nového a těšil se z každého nového dne, který jsem strávil s ní. Poprvé od doby, co jsem prošel pubertou, jsem byl opravdu spokojený.

Chodívali jsme se společně koupat, lezli po stromech, hráli s dětmi z okolí fotbal nebo jsme jen tak leželi v trávě, pozorovali bledě modrou oblohu a povídali si o všem možném. Sotva jsem stačil odpovídat na všechny její zvídavé otázky. Jaké to je ve škole? Proč je zmrzlina studená? Jak to, že letadla nespadnou? Proč je v létě teplo a v zimě zima? Budeme navždy spolu?

Nebyli jsme. Na konci září jsem odjel do Prahy studovat vysokou školu. Nepřipouštěl jsem si tenkrát, že by mi taková malá holka mohla výrazně chybět. Nikdy jsem se více nemýlil. Pobyt v hlavním městě se pro mě stal utrpením. Nic mě nebavilo, chtěl jsem být jenom s ní. A tak jsem každý volný den odjížděl domů, abych ji mohl vidět, zeptat se, jak se má a vzít ji do náručí.

„Máš mě rád?“ zeptala se mě jednou večer ve svém pokojíku.

„No nevím,“ poškádlil jsem ji a snažil se tvářit vážně. „Nějak si teď nemůžu vzpomenout.“

„Ty!“ vypískla a vrhla se na mě. „To si odskáčeš. Čekají tě Tantalova muka!“

Ale tak zlé to nebylo. Terezka na mě vyskočila, přisála se jako klíště a párkrát mě jemně kopla do holeně. S úlevou jsem si uvědomil, že pořád neví, kam by mě to bolelo víc.

„Vysaju ti všechnu krev!“ vykřikla a já poznal, že se proměnila v upíra, který mi hned začal na krku vytvářet pořádný cucflek.

Po krátkém intenzivním boji jsem se s ní zhroutil na postel. Znehybněl jsem a předstíral, že jsem mrtvý. Přitom jsem se cítil živý, jako nikdy předtím.

„Tak a teď už mi nikdy odporovat nebudeš,“ prohlásila vítězoslavně ta malá pijavice pevně usazená na mém nehybném těle.

„To se ještě uvidí!“

Probral jsem se náhle k životu a s ďábelským smíchem se na ni vrhl. Povalil jsem ji na záda a začal lochtat na bříšku a v podpaždí. Zmítala sebou, snažila se kopat, škrábat, kousat, ale neměla šanci.

„Dost!“ křičela se smíchem, ale já neznal slitování.

„Čůrám!“ zkoušela to takticky, avšak marně. Takhle snadno se obelstít nenechám.

„Teď už fakt čůrám!“ vykřikla o chvíli později.

Viděl jsem, že to tentokrát myslí vážně. Skutečně si trochu cvrnkla do kalhot. Propustil jsem ji ze svého sevření a nechal oddechnout. To jsem ale neměl dělat, protože jen co popadla dech, skočila na mě.

„Vrátím ti to i s úroky! Zlechtám tě tak, že nebudeš moct jít týden do školy!“

Proti jejímu náhlému útoku nebylo obrany. Tentokrát byla nahoře a dávala mi co proto. Mučila mě a oba jsme přitom řvali smíchy. Zároveň jsem si ale poprvé uvědomil silné vzrušení, se kterým jsem se musel naučit bojovat. Tehdy jsem si nedovedl představit, jaké kruté a tuhé bitvy mě v tomto směru už zanedlouho čekají.

„Přivážu tě na balkóně k zábradlí a vycvičím holuby, aby ti létali žrát plíce,“ vymýšlela nahlas svou pomstu.

„Spoutám tě uprostřed kuchyně mezi dřezem a ledničkou a nechám tě trpět žízní a hladem.“

Asi bych jí měl přestat vyprávět staré řecké báje nebo opravdu dopadnu podobně jako Prométheus nebo Tantalos, proletělo mi hlavou.

Naštěstí mě před strašlivou smrtí zachránila Terezčina máma, která vstoupila do pokoje. Když na posteli spatřila spletenec našich rukou a nohou, rozesmála se.

„Vypadáte jako chobotnice.“

„Jo, jsme děsivá mořská příšera,“ odpověděla jí Terezka.

A bylo to. Od té chvíle jsem už nebyl sám, ale tvořil jsem polovinu obávaného monstra pocházejícího ze dna nejhlubších oceánů. Byli jsme strašlivá obluda; dvě bystré hlavy, čtyři vševidoucí oči, osm hrozivých chapadel, jedno tělo, jedna duše. Život vypadal jako pohádka. Žádné starosti, žádný shon, žádné problémy. Jenže, tato idyla měla už brzy vzít za své…

*****

Hned jak mi skončily školní povinnosti, vrátil jsem se domů, abych byl opět na blízku Terezce. Za další měsíc si moje malá milá ze školy přinesla vysvědčení se samými jedničkami a mohli jsme zase být od rána do večera spolu. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem ji klidně nechal, aby se všude vytahovala, že má na vysvědčení v průměru o stupeň lepší známky než já v indexu. A to mě ještě mateřsky kárala, že tu dvojku z matematické analýzy si rozhodně musím příští rok opravit, protože pokud nebudu umět dobře počítat, tak mě prodavačky v místní samoobsluze určitě oškubou.

Ovšem já byl tak šťastný, že bych se snad nechal oškubat i dobrovolně. Terezka byla veselá, já byl s ní a na ničem jiném nezáleželo. Někdy jsme vytvořili program i pro děti z okolí a hráli pak fotbal nebo třeba na schovávanou. Občas se k nám přidaly i starší děti a výjimečně i některý z rodičů. Jindy jsme zase trávili čas sami. Chodili jsme na procházky nebo lezli na plochou střechu starého dřevníku, ze které je krásný výhled do dáli. Přitom jsme si dlouze povídali a vyprávěli si příběhy, ať už smyšlené nebo skutečné.

Jenže, léto nakonec skončilo a s ním i naše zlaté časy. Blížil se podzim a spolu s ním se nad bydlištěm Terezky začala stahovat temná mračna. Já už zase trávil většinu času studiemi v Praze a za Terezkou se dostával hlavně o víkendech. Nemohlo mi přitom uniknout, jak se její chování začalo rychle měnit.

Věčně milá a usměvavá Terezka najednou začala mít náhlé výbuchy agresivity. Ještě podivnější bylo, když se večer z našich výprav odmítala vracet zpátky domů. Někdy mi nezbylo, než ji tam odnést. Co ji trápí, začalo být jasné z toho, jak se změnily její dotazy, kterými mě pravidelně bombardovala.

„Proč jsou na sebe lidi zlý? Co znamená slovo nevěra? Když se naši rozvedou, co potom bude se mnou? Můžu za to já, že se pořád hádají?“

Bylo mi z toho smutno. Mnohdy jsem ani nevěděl, co jí odpovědět. Mohl jsem ji konejšit sebevíc, ale nakonec jsem se stejně vždy na konci víkendu musel sebrat, odjet do Prahy a ji nechat samotnou s jejími chmurami.

Terezka se s problémy vyrovnávala, jak bylo v jejích silách. Ze školy začala nosit poznámky, horšil se jí prospěch a jednoho churavého listopadového dopoledne mě Terezka překvapila s cigaretou v ruce. Bylo jí tehdy osm let.

„Jsem už dost velká, ne?“ odsekla, když jsem na ni vyvalil oči. „Můžu si dělat, co chci. Stejně jako máma s tátou.“

Nestačil jsem se divit. Tohle byla ta malá milá Terezka?

„Prosím tě, neblbni,“ zmohl jsem se na odpor. „Vždyť ani kouřit neumíš.“

„To není pravda,“ zaprotestovala a na důkaz se pokusila kouř natáhnout do sebe. Rozkašlala se. Šlukovat neuměla.

„Přijde ti, že tohle vypadá dobře? Myslíš si, že jsi drsná, když se tu dávíš kouřem?“

„Spousta dětí ze školy kouří.“

„To se ale nemají čím chlubit. Já taky nekouřím,“ snažil jsem se o pozitivní příklad.

„Hm,“ zněla její odpověď.

Doufal jsem, že ji to přejde. Ostatně sám jsem v dětství také zkoušel kouřit, i když jsem byl tenkrát o něco starší a nakonec jsem toho nechal, protože mi to nechutnalo. Terezce to také nechutnalo, ale pokračovala dál. Nejspíš se tím snažila trestat své rozhádané rodiče, neboť atmosféra u nich doma stále houstla a nebylo to jen cigaretovým dýmem.

Právě svým rodičům Terezka cigarety kradla. A jak jsem s hrůzou zjistil, pokud náhodou nenašla krabičku, ze které by si mohla jednu nebo dvě cigarety vytáhnout, byla schopná dojíždět nedopalky z popelníku. Přitom šlukovat samozřejmě stále neuměla, kouření pro ni bylo gestem, ať už se jím vymezovala proti čemukoliv.

Byl jsem odhodlán ji to odnaučit. Za jejími rodiči jsem jít nechtěl, sice by jí možná kouření zatrhli, ale já bych zároveň přišel o její důvěru. Musel jsem na to jít psychologicky.

Pročetl jsem si weby o škodlivosti kouření a poznamenal si všechny ty možná až přehnané strašáky. K tomu jsem vytiskl několik odpudivých obrázků. Pak jsem nebohé Terezce udělal obsáhlou prezentaci o nebezpečí kouření. Dopodrobna jsem jí vykládal o rakovině, infarktu, ischemii a amputaci končetin. Výsledkem byla znuděná, avšak stále kouřící Terezka. Nezbylo mi, než vytáhnout svůj trumf.

„A taky kouření snižuje kondici. Proto sportovci nekouří. Když kouříš, začne se ti zhoršovat vytrvalost a nedokážeš potom běhat tak dlouho.“

Tohle musí vyjít, říkal jsem si. Terezka je hodně sportovně založená a fotbal hrála na škole nejlépe z ročníku. Byla dokonce lepší, než všichni kluci a byla na to náležitě pyšná.

Jenže jsem se mýlil, ani tohle s ní nehnulo. V zoufalství jsem sevřel hlavu do dlaní. A najednou jsem dostal další nápad.

„Víš, že ti z kouření můžou naskákat beďary?“

„Co?“

„No vážně. Vždycky když jdu se spolužáky do hospody a je tam hodně zakouřeno, tak se mi druhý den obsype obličej pupínky,“ řekl jsem vlastně popravdě.

Terezka na mě vrhla nevraživý pohled. „To mi říkáš až teď?“

Típla svou cigaretu a já si pomyslel něco o tom, že i v malých holkách je přítomen kus ženský. Hlavní ale je, že od té doby jsem ji už nikdy s cigaretou neviděl.

Možná jsem tím uchránil Terezčiny plíce, ale její duši jsem neulehčil. Rodinné problémy se nadále stupňovaly a ani Vánoce nepřinesly znatelné uklidnění. Spíše naopak. Vše pomalu směřovalo k nevyhnutelnému. Jestliže byl leden roku 2007 nejteplejším za mnoho desítek let, tak vztahy v Terezčině rodině byly tou dobou nejchladnější v historii.

Pomyslné černé bouřkové mraky nadále trůnily nad domem, nepropouštěly ani paprsek slunečního svitu a už z dálky odrazovaly všechny, kdo by snad uvažovali o návštěvě. Příbuzní, známí, sousedé či Terezčina třídní učitelka se drželi stranou, jak jen to šlo. Kdo by se také chtěl zaplétat do cizích rodinných problémů? Aniž bych si to tenkrát úplně uvědomoval, tak Terezka zůstávala zcela sama mezi svými vynervovanými rodiči. Bylo toho na ni moc. Muselo se něco stát.

A jednoho lednového pátku se také stalo. Ačkoliv se mi to uprostřed zkouškového období příliš nehodilo, přijel jsem opět na víkend domů, abych se podíval na Terezku. Jenže jsem ji nemohl najít. Doma nebyla. Když jsem se na ni zeptal jejích rodičů, začali se hádat, kdo za její ztracení může. Zůstalo na mě, abych ji šel hledat. Postupně jsem obcházel naše místa. Naší i jejich zahradu, třešeň, dřevník, louku, na které jsme hrávali fotbal. Nikde nic. Stmívalo se a já o ni dostal obrovský strach. Nestalo se jí něco?

Šel jsem zpátky k jejímu bydlišti, abych se podíval, zda se už nevrátila. Už z dálky jsem slyšel, jak se její rodiče stále hádají. O jejím zmizení, o výchově, o penězích. Takže doma pořád nebyla. Zašel jsem ke svým rodičům, odmítl připravenou večeři, vzal baterku a vyšel zpátky ven. Byla už naprostá tma.

Znovu jsem prošel blízké okolí. Po Terezce ani stopy. Podíval jsem se i do centra obce, kde je pár obchůdků. Nic. Nervózně jsem se podíval na hodinky. Bylo šest pryč. Zbývalo jediné místo, kde jsem ještě nebyl – řeka, kam jsme se chodili v létě koupat, když nás to v bazénu omrzelo.

Rychle jsem proběhl zkratkou skrz les. Celý zadýchaný jsem dorazil na místo, kde jsme v létě skotačili, kde jsme se svlékali a skákali do vody. Teď tu byla tma a zima. Slyšel jsem svůj zrychlený dech, tiché hučení vody… A ano! Zaslechl jsem také jemné vzlykání. Posvítil jsem tím směrem.

Terezka dřepěla na bobku, hlavu skrývala mezi koleny a bezmyšlenkovitě se hnípala klackem v blátě. Ulevilo se mi.

„Terezko! Ahoj! Pojď domů, je už pozdě.“

Žádná odpověď.

„Pojď. Budu ti vyprávět, co jsem celý týden dělal.“

Pořád nic.

Tohle bude oříšek, napadlo mě. Sedl jsem si na plochý kámen kousek od toho plačícího stvoření a svítil před ní, abychom neseděli v úplné tmě.

„No tak, už nebreč.“

„Já nebrečím,“ vypadlo z ní mezi vzlyky. „Já nikdy nebrečím.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„To je ale strašná škoda.“

Zvedla hlavu a překvapeně se na mě podívala. Po tváři jí stékaly slzy.

„Kdybys totiž brečela, mohl bych tě vzít na klín, pohladit tě po vláskách a říct ti, abys už toho fňukání nechala.“

Všiml jsem si, jak škubla koutkem úst v náznaku úsměvu. To byl pro mě jasný signál. Vstal jsem, došel k ní a zvedl ji ze země. Objala mě a zabláceným klackem mi přitom umazala novou bundu. Bylo mi to jedno.

„Co tě tak trápí, maličká?“ zeptal jsem se.

Pomalu jsem ji nesl domů a ona mi se slzami v očích vyprávěla, jak v noci tajně pozorovala rodiče, když si mysleli, že spí. Hádali se, kdo z nich může za krach manželství a komu náleží jaká část společného majetku.

„Táta křičel na maminku, že je kurva. A ona křičela, že ho zabije. Vzala v kuchyni velký nůž a on se jí smál, že ho stejně zabít nedokáže.“

Měli jste vidět její oči, když mi to říkala. Muselo to pro ni být strašné. To dospělý nemají vůbec rozum? Nebo ho ztrácí pokaždé, když se jedná o peníze? Záleží jim víc na dítěti nebo na sobě? Nechápu to. Takhle psychicky trýznit vlastní dítě kvůli malichernostem. A vadí tohle vůbec někomu? Nebo je týrání dítěte kvůli majetku a pomstě partnerovi při rozvodovém řízení společensky akceptovatelné?

Terezka mě dál seznamovala se situací u nich doma. Máma se s ní chtěla nastěhovat ke svému milenci, který se ale zděsil toho, že se k němu chce přistěhovat i s dítětem a vztah rychle ukončil. Z toho Terezka měla radost, protože jej nesnášela. Její máma se rozhodla vrátit do svého rodného města, ale dceru sebou vzít nechtěla, dokud si tam nezařídí pořádné bydlení. Terezčin otec mezitím tvrdil, že se o ni sám starat nemůže, protože musí řídit svoji firmu. Nebohá Terezka nevěděla, co s ní teď bude.

Donesl jsem ji až ke dveřím domu. Teď už se její rodiče nehádali. Aspoň, že to.

„Nemůžu to tady vydržet. Pomoz mi. Jsi teď jediný na světě, komu věřím,“ hlesla, když jsem ji postavil na zem.

„To bude dobrý, slibuju.“

Podíval jsem se jí do očí. Věřila mi to. Přejel mě z toho mráz po zádech.

Rychle jsem jí popřál dobrou noc a předal její matce, která se zrovna chystala volat na policii.
Věděl jsem, co musím udělat. Prošel jsem se ještě po ztichlém okolí, abych si to nechal projít hlavou. Ale ne. Opravdu nebylo jiné cesty. Sice jsem věděl, že mě za to asi nikdo nepochválí, ale neměl jsem na výběr. Zamířil jsem zpátky do svého pokoje, který jsem stále měl v domku u rodičů, abych se na to vyspal.

*****

Druhý den jsem rodičům oznámil, že končím se školou, protože je na mě moc těžká. Poprosil jsem je, zda můžu bydlet u nich, dokud si nenajdu práci a vlastní bydlení. Co jiného jsem měl dělat? Byli jsme přeci jedna dvouhlavá chobotnička, jedno tělo, jedna duše. Nemohl jsem ji nechat samotnou.

Můj krok se setkal s rozdílnými reakcemi. Máma mi dala dlouhou přednášku o životních prioritách a potřebě tvrdé práce, táta mi dal facku a Terezka pusu, takže jsem byl spokojený. Hlavně mi ale moji rodiče dovolili nastěhovat se zpátky. Mohl jsem zase být každý den se svojí láskou. Mohl jsem jí pomoc s jejím trápením. Už nebyla sama. Ebenová mračna nad jejím domem se protrhla a propustila trochu světla.

Zpátky u rodičů jsem byl teprve dva dny, když za mnou Terezka přišla s nečekanou prosbou: „Nechtěl bys spát u nás?“

„Jen, když s tím budou souhlasit tví rodiče.“ odpověděl jsem s tím, že se něco takového nemůže v životě stát.

Jenže, krátce na to přiběhla celá rozzářená Terezka a už z dálky na mě křičela: „Tak můžeš!“

Sbalil jsem si nejnutnější věci a šel se nastěhovat k ní domů. Nezapomenutelné okamžiky na mě už čekaly.
Naposledy upravil(a) Kuba dne čtvrtek 7. 2. 2013, 15:28:18, celkem upraveno 1 x.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Kuba »

Mnozí z vás už tenhle fragment z mé autobiografické povídky znáte, ale tady to ještě není, navíc vůbec poprvé to uveřejňuji s vlastnoručními ilustracemi. A taky chci mít aspoň jeden příspěvek v rubrice Naše tvorba. :)
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Kuba »

Vlastně jo, teda pokud pomineš některé změny učiněné proto, aby aktéři příběhu nemohli být snadno vystopováni a rozeznáni (jsou to ale především změny ve stylu jako když místo dub napíšeš buk, nejsou to změny příběhu). Spíš tam některé věci, které se také odehrály (byť většinou později) uvedeny nejsou a v tom ohledu může být příběh brán jako zavádějící.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
haizi
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 12
Příspěvky: 40
Dal: 12 poděkování
Dostal: 25 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od haizi »

Je to úplne skvelé. Super!
Ďakujem Ti za to že som si to mohol prečítať :)
Aj keď to muselo byť veľmi ťažké ...
Uživatelský avatar
Tomi
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nejkrásnější na světě je dětský smích
Příspěvky: 106
Dal: 2 poděkování
Dostal: 7 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Tomi »

Ahoj,
Po dlouhé době občas zavítám na ČEPEK, a teď jsem si přečetl konečně i tvou Terezku. Hodně mi to připomíná sebe, a to tím začátkem. Pro mě byla vysvobozením Alžbětka do které jsem se taky zamiloval doslova na první pohled. Před tím než jsem jí potkal jsem si doslova ubližoval. Na sebevraždu jsem tedy nepomyslel ale jizvy na levé které mám dodnes mi zůstaly. Snad i jako vzpomínka na Alžbětku - protože všechno jednou končí. S Alžbětkou se teda vídám dodnes ale už je velká a o mě už nemá zájem. Jestli jsi četl od Dana Kubece Příběhy Pedofilů, nebo na Notýsku tak jsi na můj příběh určitě narazil. Díky a zatím se měj.
Uživatelský avatar
Makrak
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Příspěvky: 22
Dal: 28 poděkování
Dostal: 3 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Makrak »

Kubo
ty mě asi nikdy nepřestaneš překvapovat :) Sleduji tuto stránku už asi měsíc ale teprv teď jsem se rozhodl zaregistrovat se a to hlavně kůly tomu abych mohl začít psát na fórum.
Poslední dobou už místo hraní videoher (né že bych si nezahrál) radši sleduji tento web kde si neustále něco čtu. Je mi 16 let a tak nečtu tak rychle jako většina ostatních uživatelů... no aspoň si ty články vice užiju :D Každopádně nejvíc mi přijdou zajímavé a poučné články od tebe a tak je čtu nejradši :)

No, abych neodbočoval od hlavní myšlenky mého příspěvku, kterou se stejně už napůl zapomněl, a přestal psát něco co by se spíše hodilo do nějaké soukromé zprávy, tak bych už mě napsat něco k tomu příběhu.

Bylo to krásně a i celkem dojemné (nwm jak to popsat). Akorát mi tam tak nějak chybí pořádný konec... tak jak to teda pokračovalo???

Chtěl jsem toho napsat mnohem víc, ale jak jsem již napsal výše, tak se mi z hlavy nějak vypařila původní myšlenka :( , když jsem psal ten první odstavec. No snad tě to potěší...)))
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Kuba »

Makraku, vítej na fóru. :) A díky za vřelá slova. :)

Na čtení těchto stránek rozhodně nijak nepospíchej, je tu hodně informací, hodně příběhů, hodně emocí... V člověku si to musí sednout, je potřeba, abys měl čas všechny informace strávit. Čili, pokud čteš pozvolna a po kouskách, myslím, že si z toho víc odneseš. Zvlášť, pokud přitom zvládneš i kriticky přemýšlet nad vším, co si tu přečteš - rozhodnout si, s čím z našich názorů souhlasíš a s čím ne, v čem jsou zde zveřejněné osudy lidí podobné tvému a v čem se liší, co si můžeš vzít od ostatních pozitivního a čemu bude lépe se vyvarovat... A mezitím třeba můžeš něco připsat na fórum. Budeme určitě rádi. :)

Jinak ten příběh pokračoval blbě, jak tady myslím většina ví - viz tato série článků.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
Makrak
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Příspěvky: 22
Dal: 28 poděkování
Dostal: 3 poděkování

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od Makrak »

No, tak blbje je asi slabí slovo...

Obvykle si po přečtení nějakého článku dám tak 5-10 min. pauzu a tak nějak o tom přemýšlím apod... Na tu první část té zpovědi sem se šel podívat potom co jsem dočetl todle a ještě předtím něž jsi mi odpověděl. Kdybych si to tak přečetl v opačném pořadí, tak bych asi nemusel, díky silnému návalu všelijakých emocí, jít na půl hod. vyvenčit psa, který už byl stejně vyvenčený, protože todle se mi muselo opravdu uležet. A tak než si přečtu pokračování tak si ještě počkám min. do zítra...

Asi před dvěma roky jsem mohl udělat něco (celkem) podobného ale šťastnou náhodou nás vyrušila moje sestra a další příležitost jsem nedostal... Byl jsem stejně neinformovaný jako ty ale připouštěl jsem si o sobě více věcí. Zatím to nechci nikde rozepisovat ale jsem šťastnej že mám sestru :)

Viděl jsi film Probudím se včera? Je to česká komedie ve které je moc zajímavý přístroj, který by jsi určitě využil...)))
Uživatelský avatar
ksoft

Re: Povídka: Terezka

Nový příspěvek od ksoft »

Ahoj vitam ta tu.

No tak to si mal velke štastie že si nič neurobil. Vdaka už konečne za to že existuju informacie o pedofilii.
A ak sa mlady ludia budu informovat o tom kto su určite si daju pozor...

By ma zaijmalo či si tu už bol v chatu u nas. A mal by som ešte nejake otasky na teba tak ak by si prišiel na chat.