Kasz píše:daniel píše:Když jsme u toho líčení, jeden z nejtěžších okamžiků při výchově dcery bylo, když za mnou v sedmi letech poprvé přišla s nalakovanými nehty a zeptala se, jestli se mi to líbí. Přiznávám se, že tuhle situaci jsem nezvládl
Jak jsi v té situaci zareagoval a jak jsi poznal, že to bylo špatně, a na co jsi později přišel při přemýšlení, jak zareagovat správně?
Asi se tady všichni shodneme, že na dětech je nejhezčí právě jejich přirozená krása. A že jakýkoliv pokus o vylepšení má přesně opačné účinky. Jednoznačně nejotřesnější fotky, které jsem tady na webu viděl, bylo několik snímků z
dětských soutěží krásy. Když jsem je viděl poprvé, tak jsem si na malý okamžik nebyl jistý, jestli nebudu zvracet
Ostatně i na mojí manželce si cením toho, že to s krášlením nepřehání. Jediné, co bych ji vytkl, je občasné natáčení si vlasů. Už několik let se jí pokouším opatrně naznačit, že s nenatočenými volně rozpuštěnými vlasy vypadá mnohem lépe. A ona mi už několik let říká, že potom vypadá jako malá holka. No, jako malá holka nevypadá, je přeci jenom o něco starší než já, ale něco na tom bude. Vlastně abych řekl pravdu, manželka mi připadá nejkrásnější ráno hned po probuzení
Samozřejmě jsem čekal, že dcera jednou začne dělat pokusy s líčením a krášlením se, ale nečekal jsem, že to bude tak brzy. Její otázka mne zastihla naprosto nepřipraveného. Už nevím, co jsem přesně odpověděl. Vzpomínám si, že moje odpověď byla spontánní a upřímná. A že dcera odešla s brekem
Kdybych se místo odpovědi kousl do rtu a šel to rozdýchat ven na čerstvý vzduch, udělal bych lépe. Samozřejmě že jako rodič občas dělám chyby, už několikrát jsem se dceři za svoje chování omlouval a prosil ji za odpuštění, ale tenhle kiks patřil k těm největším
Jednou později za mnou kupodivu přišla se stejnou otázkou. Zrovna zkoušela jinou barvu laku na nehty. Vzal jsem ji do náruče, dal ji pusu a řekl jí, že je moje krásná holčička a že je ta nejkrásnější na celém světe. A když trvala na svojí otázce, tak jsem zalhal, že je to hezké, ale hned jsem dodal, že mám pocit, že k ní se to moc nehodí. A když chtěla vědět proč, tak jsem se jí zeptal, jak by se jí líbilo, kdybychom lakem na nehty natřeli tlapičky jejímu plyšovému pejskovi (přiznávám se, že tuhle otázku mám od Dědy). Napřed se smála a říkala, že by to bylo legrační, ale nakonec zavrtěla hlavou, že ne. Tak jsem jí řekl, že její plyšový pejsek je nejhezčí, když vypadá tak, jak vypadat má. A že velké slečny se líčí a maluji si nehty, aby byly krásnější, ale že malé holčičky jako ona jsou tak krásné, že se takhle krášlit nepotřebují. Tentokrát to dcera vzala v poklidu.
A taky se dnes na dceřiny krášlící experimenty dívám trochu jinak. Uvědomuji si, že když podobně experimentují její kamarádky, tak že to chce vyzkoušet taky. A že je to pro ni taková nevinná součást her na dospělé. A hry na dospělé je něco, co k dětství patří.
