O tomto fóru jsem se dozvěděl přesně 1.1.2011 v 1:01 a to nekecám!
Líbí se mi děvčátka a to od věku, kdy se s nimi už dá komunikovat relativně plynulou řečí, což je tak věk 3,5-4 roky až po dobu, kdy se s nimi zase komunikovat nedá. Paní puberta umí svoje, ale ne na každou holčinu má takový vliv. Nejlepší děvčátka jsou ty hyperaktivní, protože s nimi mohu spolehlivě sportovat(třeba na bruslích) a zároveň aspoň trochu mazlivé.
Tak a teď nějaká taková úvaha, proč nejspíš jsem takový jaký jsem.
Už v dětství jsem byl dítě-samotář, ale zato dosti hyperaktivní. Pamatuji si, že jsem ve školce skoro vůbec nemluvil, vystačil jsem si sám se sebou a měl jsem 2 oblíbené hračky. Veliké proudové letadlo a kočárek s růžovým zajíčkem připomínajicí spíš Zajíčka Azurit.
V té době jsem byl ještě docela šťastné dítě.
Po nástupu do 1. třídy mi teprve začal takový malý živý horor. Ostatní děcka, které jsem znal ze školky, šly přesně do jiné třídy, než jsem byl já a dostal jsem se mezi hromadu nových spolužáků, které jsem neznal. Zato oni se navzájem znali. To by nebyl takový problém, kdybych ovšem nebyl od 1. třídy šikanován (zde je možnost, že se mi v hlavě urojil velice slabý sklon k sadismu, ale spíš naopak bolesti, válkám a rvačkám se snažím vyhnout velkým obloukem. Snad jen jednou mi došly nervy a můj oponent málem jel do nemocnice) spolužáky a ve 3. roce byla dokonce ještě k tomu celá třída fyzicky, ale hlavně psychicky šikanovaná učitelem. (Ven jsem skoro vůbec nechodil. Taky jsem k tomu neměl důvod.) Časem se vše ustalovalo a mírnilo a zásadní zlom přišel v 6. třídě, kdy jsem začal chodit do jednoho blíže nespecifikovaného kulturního kroužku, kde jsem se konečně začal seberealizovat. Kroužek byl taky rozdělen na 3 skupiny a to podle věkových kategorií. Já hned nastoupil do té s nejstarší gardou a nikdy v životě jsem ještě neviděl takovou ochotu a spolupráci, jaká byla tam. Dokonce ani na táborech, kam jsem jezdil, nic takového nebylo. (s čím to souvisí, se vrátím až později) Krom jednoho skautského tábora, kde byla skutečně ochota, přátelksé prostředí a Spolupráce s velkým "S" Mimo to se mi tam zalíbila jedna pětiletá hyperaktivní, hravá a mazlivá kráska, která bohužel už další rok nepřijela, protože její tatínek (zástupce pořadatele tábora) již neměl nervy na organizaci dalšího tábora. Takže další tábory byly bez něj a bez ní. Každopádně v tomto věku (6. třída, 12 let.) jsem si začal uvědomovat, že něco není správně, nebo je jinak. Na táboře to nikomu nepřišlo, protože tam bylo věnovat se mladším bráno prakticky jako ctnost, ale po návratu domů jsem začal chodit ven a pomalu přes sousedy a známé dětskou společnost vyhledávat. O dva roky později jsem se na soustředění blíže nespecifikovaného kulturního kroužku doslova poprvé zamiloval. Jen škoda, že jsem s ní nemohl strávit více času. (to už se mi stalo podruhé. Možná také proto mám více vztahů, ikdyž ne tak silných) Kvůli svému nynějšímu věku jsem jistou kulturní organizaci byl nucen opustit. Od doby první lásky již uplynulo (uplyne) mnoho let. Kdo ví, jak tomu bude za pár let?...
24.6.2011 MR_Xguard
