KNIHY slouží ke sdílení recenzí a tipů na zajímavá knižní díla.
Pravidla fóra
Je povoleno vkládání recenzí na jakékoliv knihy a následná diskuze k nim.
Jestliže bude v rámci recenze knihy uvedeno jméno osoby v současnosti mladší 18 let (narozené od r. 2004 do současnosti), je nutné toto jméno zkrátit na křestní jméno a iniciálu příjmení.
V rámci recenzí je možné vkládat odkazy na fotografie obálek knih, příp. fotografie autorů, a to jen formou odkazů (za využití URL nebo IMG tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj. Je-li autor v současnosti mladší 18 let, anebo je-li na jeho fotografii společně s ním jiná osoba v současnosti mladší 18 let, odkaz na fotografii nemůže být zveřejněn.
Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Jak je možné zamilovat se do dítěte? Jak se s pedofilní preferencí naučit žít? A je možné vést kvalitní život bez možnosti citového naplnění? Na tyto otázky hledá odpovědi kniha rozhovorů s pedofily a jejich blízkými. Její autor Lukáš Houdek byl sám v útlém věku pedofilem zneužit. Rozhovory vede otevřeně, bez obalu a se snahou porozumět.
Provokativní, smířlivá i velmi osobní kniha rozhovorů dokumentaristy, fotografa, aktivisty, romisty a novináře Lukáše Houdka.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
A také bych chtěl vložit upoutávku na besedu, která se bude konat ve čtvrtek 10. 7. 2025 od 18.00 hod. ve Skautském institutu, Staroměstské náměstí 4/1, Praha 1:
Hostem besedy bude sexuoložka Mgr. Kateřina Klapilová, besedu bude moderovat Lenka Vrtišková Nejezchlebová:
Československá pedofilní komunita – již 15 let s Vámi!
Tohle je naprosto skvělá kniha. Zvlášť bych vyzdvihl nápad připojit i rozhovory s blízkými pedofilních osob. Kniha mi přijde jako skvělý bořič předsudků pro každého, komu se dostane do ruky.
Velká poklona autorovi i všem, co byli ochotní se na vzniku knížky podílet.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. - Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Zrovna jsem tuto knihu dočetla a zdravím všechny, kteří přispěli svým rozhovorem! Spousty lidí jsem tam poznala a myslím, že to chce určitě nějakou odvahu vystoupit na veřejnost, byť pod pseudonymem.
Nicméně zaujal mě v knize člověk pod jménem "Jakub", vůbec nevím, že by sem chodil, takže zdravím a potom bych chtěla říct, že poslední rozhovor v knize - s člověkem, který selhal, velmi cením. Cením nejen rozhovoru, ale také silné sebereflexe a otevřenosti.
Knihu doporučuji všem, kteří se o téma "pedofilie" zajímají z jakýchkoliv důvodů.
Jsem rád, že taková knížka vznikla. Určitě to pomůže víc pochopit, že pedofil je taky jenom člověk jako každý jiný. Cením, že ilustrace dělal někdo, kdo k tématu má taky blízko, a sedí mi k tomu.
S Houdkem jsme se dali před začátkem besedy do řeči a dal mi knihu Mlčení. Já mu zase předala ČEPEKovskou klíčenku. Taky jsem prohodila pár slov s Kateřinou Klapilovou. Na besedě bylo +- 40-50 lidí. Tak 90 % byly ženy, jen pár mužů.
Řeč byla především o knize, kde si povídali o některých příbězích v knize. Houdek taky vyprávěl své pocity z vytváření knihy a jak se k tomuto tématu dostal. Ke slovu se také dostala Kateřina Klapilová, která doplňovala diskuzi odbornými vsuvkami a zajímavými informacemi a statistikami a také mluvila o programu Parafilik. Zmínila i ČEPEK a řekla, že pedofilům může prospívat, když znají i jiné pedofily, kteří se potýkají se stejnými problémy.
Moderátorem besedy byla novinářka Nejezchlebová z Deníku N. Musím říct, že v místnosti byla pozitivní atmosféra a ze všech třech vyzařovalo pochopení. Na konci se návštěvníci mohli ptát na otázky.
Skrytý obsah
Toto fórum vyžaduje, abyste se pro zobrazení skrytého obsahu přihlásili.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
Bylo mu šest let, když se mu starší kluk ze sousedství rozhodl „něco ukázat“. S zážitkem, který ho poznamenal na zbytek života, se teď Lukáš Houdek vyrovnává v sérii rozhovorů s pedofily a jejich blízkými. „Potřeboval jsem vědět, co se mi stalo. Co je Bob, který už navždy bude důležitou součástí mého života, zač? Jak přemýšlí? Co prožívá? A proč mi to udělal?“ ptá se v úvodu knihy Mlčení. Zahrát si o ni můžete v soutěži webu iROZHLAS.cz.
„V pubertě, kdy jsem si uvědomil, že mě přitahují chlapci,“ vypráví Pavel. „Sám jsem byl v té době ještě chlapcem. První náznaky bych našel asi v páté třídě – povinné školní plavání. Tam jsem si všiml zájmu o spolužáky. Nějakou dobu to ve mně leželo. V průběhu druhého stupně základní školy jsem si začal říkat, jestli nejsem gay. Zároveň jsem jako homosexuál vnitřním coming outem neprošel.“
Jak říká, postupně pochopil, že to není jednoduché. Zatímco totiž stárnul, nejvíc se mu pořád líbili mladší kluci. Na střední škole si pak uvědomil, že se mu nelíbí spolužáci, ale chlapci ze zakládky.
„Jak naložit se životem? Došlo mi, že rodina nejspíš nebude. Počítal jsem se singl životem v celibátu a nebylo to vůbec příjemné. Vybavuju si konfrontaci sám se sebou, kdy přijímám škatulku, která je značně nečistá,“ popisuje. „Přemýšlel jsem, co to ze mě dělá za člověka. Zda jsem tedy na cestě do vězení.“
Jak je možné zamilovat se do dítěte? Jak se s pedofilní preferencí naučit žít? A je možné vést kvalitní život bez možnosti citového naplnění? I na tyto otázky hledá odpovědi rozhovorová kniha Mlčení.
Publicista a dokumentarista Lukáš Houdek se jejím prostřednictvím snaží přispět k destigmatizaci pedofilů, protože podle statistik mají na svědomí jen 10 až 20 procent zneužití dětí. Naprosté většiny těchto případů se totiž dopouštějí lidé, kteří pedofily ve skutečnosti nejsou.
„Pedofilie je téma, které je v naší společnosti nadále tabu. Domníváme se, že pokud o něm nebudeme mluvit, nebude existovat. Přesto tady pedofilie je. Vždycky bude. A je realitou možná více než 100 tisíc Čechů. Těm v průběhu jejich dospívání dojde, že s nimi něco není v pořádku. A netuší, co s tím,“ píše v knize Houdek.
„Ticho, které je téměř hmatatelné – a pevně střežené – jim nepomáhá najít v tom sebe sama. Naopak škodí nejen jim, ale nakonec i lidem, jako jsem já, potažmo celé společnosti. Jak totiž vyplývá z mých rozhovorů, klíčem jsou právě informace a naděje, že i bez zakázané lásky k dětem lze žít naplněný život,“ přidává.
Lukáš Houdek byl manažerem vládní kampaně HateFree Culture a podílel se na několika humanitárních iniciativách. Aktivně se věnuje umělecké tvorbě, v níž se zabývá především tématy identity, násilí a nenávisti nebo bezpráví. Je autorem několika rozhlasových dokumentů a podcastů a držitelem řady novinářských ocenění.
Publikaci Mlčení doprovázenou ilustracemi výtvarnice Toy Box vydalo nakladatelství Universum.
UKÁZKA Z PŘEDMLUVY AUTORA
Bylo parné léto. Bylo mi šest a za několik týdnů jsem měl konečně nastoupit do první třidy. Měl jsem na sobě trenýrky a tričko, když jsem venku opět potkal Boba. Bylo mu asi patnáct a my děti jsme ho měly rády. Na rozdíl od ostatních starších kluků a dospěláků si s námi chtěl hrát. Učil nás na hřišti novým věcem a naslouchal nám.
Ten den mi řekl, že mi chce něco ukázat. Byl jsem nadšený. Ten úžasný Bob si ze všech ostatních děti vybral zrovna mě a teď mě někam vede, aby mi odhalil tajemství.
Prošli jsme kolem kulturáku, minuli řadu garáží s oprýskanými různobarevnými vraty, až jsme dorazili k jedné z bytovek. Vchodové dveře byly otevřené, a tak jsem Boba po schodech dolů následoval do sklepa. Proplétali jsme se bludištěm dřevěných kójí, až jsme došli na betonový plácek. A tam mi to tajemství konečně ukázal. Stáhl si tepláky a před mýma očima se objevil jeho obří penis. Pobídl mě, abych si i já sundal trenýrky a ukázal mu ten svůj. Stejně jako ten jeho už byl tvrdý. Nevěděl jsem, co se děje.
Byl jsem vyjevený. A tak mi Bob dával pokyny. Nejprve jsem měl jeho penis líbat já, potom dělal to samé on s tím mým.
Když jsem pak už sám cestou domů míjel vrata garáží, zavalila mě tíha. Neměl jsem ponětí, co se právě stalo. Tušil jsem však, že šlo o něco velmi špatného. Bylo to naše společné tajemství. Tajemství, které vážilo několik tun. A já nevěděl, co si s ním počít...
Dorazil jsem domů, mamka jako vždy pobíhala po kuchyni. Dostal jsem strach. Věděl jsem, že jí to musím říct. Abych ze sebe ty naložené tuny shodil. Po chvíli jsem se osmělil a svěřil se. Má dětská slova protínalo mlaskání pomazánky roztírané na krajíce chleba. A tak mamka, která právě připravovala večeři, nepochopila, co se ji vlastně snažím řict. Nebyl na to čas. Nakonec mávla rukou. Že se mi jen něco zdálo.
V průběhu dalších měsíců a let od té sklepni avantýry jsem Boba opakovaně venku potkával. Hrál si s jinými dětmi a některé z nich se mi měnily před očima. Poznal jsem, když další dítě spolu s Bobem zašlo do sklepa nebo na jiné místo vhodné k odhalení velkého společného tajemství. Bylo mi jich líto. Nedokázal jsem s tím však nic udělat. Mamka mi přece řekla, že se mi to jen zdálo. A tak přibyla další tuna navíc.
Narůstala ve mně olbřímí křivda, která se v průběhu dalších let s železnou pravidelností vynořovala. Abych ji mohl nic netušící mamce s každou další hádkou vmést do obličeje. Až do chvíle, kdy jsem už v dospělosti to téma jednoho sychravého večera znovu otevřel. A tak mohlo konečně začít naše společné uzdravování.
Chcete se zapojit do soutěže o pět knih Mlčení? Napište nám do pátku 8. srpna do 18.00 na e-mailovou adresu [url=mailto:[email protected]][email protected][/url] odpověď na následující otázku:
Jak se jmenuje rozhlasová dokumentární série Lukáše Houdka zaměřená na fenomén posílání (ne)vyžádaných intimních fotografií?
Do odpovědi uveďte:
Jméno a příjmení
Adresu pro případ výhry
Telefon, případně e-mail
Výherce bude server iROZHLAS.cz losovat ze správných odpovědí, každý se může v daném kole účastnit pouze jednou. Více se dočtete v pravidlech.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
O pedofilii je důležité mluvit, říká Lukáš Houdek. Sám pedofily a jejich blízké vyzpovídal ve své knize Mlčení – a do tématu se pustil i přesto (nebo právě proto), že v dětství zažil zneužití. „V některých případech to bylo pro mě hodně smutné. Často na ty lidi dodnes myslím,“ říká v rozhovoru v podcastu Hlas Heroine.
Podle Lukáše Houdka je otevírání tabuizovaného tématu pedofilie důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. „Ukazuje se, že je opravdu důležité o tom mluvit. Z vlastní zkušenosti zneužitého dítěte můžu říct, že pro mě bylo hrozně důležité najít informace o tom, co se mi stalo, proč se mi to stalo a kdo jsou ti lidé. Donedávna nebylo vůbec možné najít informace o životě těchto lidí, maximálně možná v učebnici vysvětlení toho, co je pedofilie. A taky proto, že jak říkají všichni odborníci – ale i pedofilové –, když o sobě člověk zjistí, že to tak má nastavené, tak propadá panice. Frustrace z toho, že jeho život nedojde naplnění, může mít za následek, že se něčeho dopustí. Je hrozně důležité, aby ti lidé byli přijatí, aby o ně bylo postaráno, aby dostali podporu, aby byli spokojení. Díky tomu pak nepřekročí tu hranici,“ říká pro web Heroine.cz.
Zneužití přitom jako malý kluk sám zažil. „Těsně před nástupem do první třídy jsem měl stejně jako spousta jiných dětí z okolí staršího kamaráda. Nebyl ještě plnoletý a hrál si s námi a pro nás to bylo hrozně super, že starší kluk si s námi hraje. Já mám starší sourozence a ti mě spíš chtěli někde odložit, takže to bylo hrozně lákavé. Akorát, že on mi jednou řekl, že mi chce ukázat tajemství, zavedl mě do sklepa jednoho činžáku a tam mě zneužil.“
Houdek v rozhovoru pro web Heroine.cz zdůrazňuje, že většina zneužívání dětí navzdory obvyklým představám neprobíhá ze strany pedofilů, ale takzvaně „normální populace“: „To, že je člověk pedofil, neznamená, že musí zneužít dítě. I podle statistik, které teda nejsou přesné, jen 10 až 20 procent případů sexuálního zneužití dítěte mají na svědomí pedofilové. Zbytek pedofilové nejsou. Často to jsou blízké osoby, můžou být sadisticky zaměření nebo mít nějakou jinou poruchu,“ objasňuje.
Jak Houdek hledal respondenty do své knihy? A jak zneužití narušilo jeho vlastní vztah s matkou? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.
Ve své knize Mlčení otevírá tabuizované téma. Lukáš Houdek se v sérii rozhovorů s pedofily a jejich blízkými zaměřuje na to, jaké je žít s touto stigmatizovanou orientací, aniž by došlo k překročení hranice zneužívání. Kniha, která se prolíná s autorovým osobním příběhem, otevírá dveře do světa, který většina společnosti ignoruje.
Ty si nevybíráš úplně jednoduchá témata, viď?
Ona ke mně chodí sama.
Mlčení je kniha rozhovorů s pedofily a jejich blízkými a rámují je rozhovory s odborníky. Knihou se proplétá i tvoje osobní zkušenost. To myslíš tím, že to téma k tobě přišlo samo?
Sami pedofilové mě oslovili, jestli bych nechtěl něco napsat o jejich životě.
Jak si to máme představit? To za tebou přišel pedofil a řekl: napiš o mně?
Napsal mi na Facebooku, že má kolem sebe pár dalších pedofilů, kteří by byli ochotní se se mnou podělit o svůj příběh. Já jsem to tehdy zvažoval z hlediska svojí osobní zkušenosti, ale pak mi dávalo obrovský smysl, abych to udělal právě já, když takovou zkušenost mám.
Jaký jsi z toho měl pocit, když tě oslovili? Potřeboval jsi nějaký čas na rozmyšlenou?
Chtěl jsem si rozmyslet, jakým způsobem to zpracovat. Původně jsem chtěl udělat podcastovou sérii, jenže ji nechce nikdo vysílat. A když mě oslovilo nakladatelství Euromedia s tím, abych napsal knihu, tak jsem řekl, že buď to bude tohle téma, nebo nic.
Z jakého důvodu tě s podcastem odmítli?
Všichni se toho bojí. V případě veřejnoprávního média to může být i součástí politických bojů. I když já říkám, že neznám veřejnoprávnější téma než tohle.
Jak to myslíš?
Ukazuje se, že je opravdu důležité o tom mluvit. Z vlastní zkušenosti zneužitého dítěte můžu říct, že pro mě bylo hrozně důležité najít informace o tom, co se mi stalo, proč se mi to stalo a kdo jsou ti lidé. Donedávna nebylo vůbec možné najít informace o životě těchto lidí, maximálně možná v učebnici sexuologie vysvětlení toho, co je pedofilie. A taky proto, že jak říkají všichni odborníci – ale i pedofilové –, když o sobě člověk zjistí, že to tak má nastavené, tak propadá panice. Frustrace z toho, že jeho život nedojde naplnění, může mít za následek, že se něčeho dopustí. Je hrozně důležité, aby ti lidé byli přijatí, aby o ně bylo postaráno, aby dostali podporu, aby byli spokojení. Díky tomu pak nepřekročí tu hranici.
Co dalšího se v článku dočtete?
Proč chtěl Lukáš Houdek do knihy zařadit výpověď muže, který dítě skutečně zneužil.
V čem spočívá zásadní rozdíl mezi pedofilem a pachatelem sexuálního zneužití dítěte.
Jaké strategie pomáhají lidem s pedofilní orientací zvládat život bez toho, aby komukoliv ublížili.
Proč se respondenti báli osobních setkání a na jakých zvláštních místech rozhovory probíhaly.
Jak mediální zkratky a mylné představy společnosti ovlivňují život lidí s pedofilní orientací.
Zajímavější mi to spíše připadá na Faceboku. Nedoporučuji číst lidem, kteří jsou citlivý na nenávist vůči pedofilům, avšak i tady se našlo pár rozumných komentářů. Taky jsem tam něco připsala, včetně toho, že ten kdo bude potřebovat nás může navštívit.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
| „Většina pedofilů nikomu neublíží, jejich stigmatizace naopak může vést k tomu, že to nakonec udělají. V rozhovorech si byli poměrně jistí tím, že nic nespáchají. A oplatili mi to otázkou, jak si můžu být jistý já, že nikoho neznásilním,” říká autor knihy Mlčení Lukáš Houdek, jehož samotného v pěti letech zneužil o deset let starší chlapec.
| „Obviňovat mě z toho, že propaguju pedofilii, by bylo hodně mimo. Zvažoval jsem i rozhovor s člověkem, který mi ublížil. Nevím, jestli by se to tenkrát stalo, kdyby měl víc informací a podporu, která už je dnes díky projektu Parafilik dostupná.”
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
V šesti letech ho o řadu let starší „kamarád“ odvedl do sklepa a zneužil. S traumatem a určitou křivdou, protože se nedočkal ani opory od svých nejbližších, že potýkal řadu let. Před dvěma měsíci vydal novinář, dokumentarista a aktivista Lukáš Houdek knihu Mlčení, která obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Nejde ale o žádnou honbu na čarodějnice. Naopak. Houdek se snaží čtenářům přiblížit, jak těžké je se narodit právě s touto sexuální orientací.
„Bylo mi šest a v naší skupině kamarádů jsme měli i jednoho podstatně staršího, říkám mu Bob. Bob ještě nebyl plnoletý, ale byl zhruba o deset let starší než my. Přišlo nám cool, že si s námi hraje, a když si nějaké dítě vybral, cítilo se výjimečně. Jednou si vybral mě,“ popisuje otevřeně Lukáš, který má tenhle náročný zážitek dnes už velmi dobře zpracovaný.
Bob ho tehdy odvedl do sklepa činžáku, kde mu chtěl ukázat tajemství. Tajemství bylo, že si stáhl kalhoty a došlo k orálnímu sexu. „Nevěděl jsem, co a proč se děje. Je ale důležité zmínit, a většina obětí o tom nemluví, že i tak to vlastně bylo svým způsobem příjemné. I dítě prostě má nějaké erotogenní zóny, a i když víte, že se děje něco, co nemá, tělo reaguje vzrušením,“ vypráví.
Už cestou domů na něj ale padla obrovská tíha a ihned se svěřil své mámě. Protože ale ve svém věku neuměl ještě srozumitelně popsat, co přesně se stalo, došlo k nedorozumění, které v něm zaselo křivdu na víc než dvacet let. „Máma měla tři děti a byla pořád ve spěchu. Tehdy pobíhala po bytě, uklízela a asi tak úplně nevnímala, co jí říkám. Takže mě nakonec odbyla se slovy, že se mi asi něco zdálo. Přes dvacet let jsem žil s tím, že se na mě vykašlala a v dospívání to mezi námi vedlo k řadě problémů. Až mnohem později jsem zjistil, že ona o tom vůbec nevěděla, vůbec mě tehdy nepochopila. Vyčítá si to dodnes,“ říká Houdek v pořadu Blesk Podcast.
Přestože měl tuhle vlastní zkušenost, nikdy ho nenapadlo, že by se tématu pedofilie věnoval i profesně, ačkoliv se coby novinář a aktivista často bil za práva menšin. Až mu jednou na messengeru přišla zpráva, že by s ním trojice pedofilů ráda mluvila, aby mohl jejich příběhy zpracovat. „První pocity byly dost zvláštní a nebyl jsem si úplně jistý, že do toho chci jít. Nakonec jsem si ale uvědomil, že kdybych to neudělal, bylo by to proti mým hodnotám. A to, že jsem zneužití pedofilem sám zažil, beru v tomto případě jako plus. Nikdo mě tak opravdu nemůže osočit z toho, že bych psal nějakou obhajobu zneužívání dětí,“ vysvětluje.
Poté, co si Houdek začal o pedofilii zjišťovat víc, řada věcí ho překvapila. „Ke zneužívání dětí dochází bohužel častěji, než jsme si ochotni připustit. Ale jen asi 10 až 20 % případů mají na svědomí pedofilové. Přesto jsou často házeni do jednoho pytle, prostě pedofil rovná se úchyl a deviant. Tak to ale není. Většina pedofilů by dítěti nikdy neublížila právě proto, že děti milují,“ tvrdí.
Jeden z respondentů dítě zneužil
Do knihy nakonec sehnal devět respondentů, osm mužů a jednu ženu. Jeho cílem ale bylo přinést i příběh člověka, který hranice překročil a dítě skutečně zneužil. Jednoho nakonec našel. A zrovna rozhovor s ním Houdka zasáhl nejvíc, ačkoliv ne z důvodů, které by většinu napadly na první dobrou. „Bylo mi ho strašně líto. Když si ten příběh přečtete, je to obrovská tragédie pro všechny zúčastněné. Samozřejmě nejhorší je to pro tu malou holčičku, to bez debat. Ale ten muž pocházel z církevního prostředí, o své orientaci tušil a snažil se ji řešit. Jenže v církvi se na nějaké terapie moc nehraje, vždy ho jen odbyli s tím, ať jde ke zpovědi a vyřízeno. Až nakonec tu hranici překročil a té holčičce sáhl pod kalhotky, což bylo nakonec kvalifikováno jako znásilnění,“ popisuje Houdek, který nejen v knize samotné, ale i v Blesk Podcastu tento konkrétní případ rozebírá mnohem detailněji.
Kniha by podle autora měla bořit předsudky, zbořila i ty jeho vlastní. „Například to, jak ti lidé vypadají. Představoval jsem si takové ty pupkaté divné dědky, ale tak to rozhodně není. Jsou to často atraktivní a velmi inteligentní lidé, u kterých by vás to na první pohled rozhodně nenapadlo,“ říká.
Lukáš Houdek přiznává, že se vydání knihy bál. Očekával, že se strhne lavina nenávistných komentářů, ale reakce ho zatím příjemně překvapily. „Vlastně žádné hejty nepřišly. Lidi, kteří si knihu přečetli, naopak říkají, že je přiměla se zamyslet. Já se nikdy nesnažím lidem říkat, co si mají myslet. Snažím se jim jen přinést informace, o kterých by se třeba sami jinak nedozvěděli. To je i poslání knihy Mlčení. Nemusíte po jejím přečtení pedofily milovat, ale asi není možné, když se o nich víc dozvíte, je šmahem odsoudit. Prolomit mlčení je důležité, nepomáhá totiž nikomu. Ani nám obětem,“ uzavírá Houdek.
Pokud vás téma zaujalo, neváhejte si pustit celý Blesk Podcast, který přináší mnohem více informací. Nebo si rovnou kupte autorovu knihu Mlčení, která je dostupná ve všech knihkupectvích.
V šesti letech ho o řadu let starší „kamarád“ odvedl do sklepa a zneužil. S traumatem a určitou křivdou, protože se nedočkal ani opory od svých nejbližších, že potýkal řadu let. Před dvěma měsíci vydal novinář, dokumentarista a aktivista Lukáš Houdek knihu Mlčení, která obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Nejde ale o žádnou honbu na čarodějnice. Naopak. Houdek se snaží čtenářům přiblížit, jak těžké je se narodit právě s touto sexuální orientací.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
„Sebenenávist je u pedofilů silná. Když čtou v médiích, že prostě pedofil nutně musí zneužít dítě, tak se člověk bojí sám sebe, že bude nebezpečný pro okolí,“ říká Lukáš Houdek, autor knihy rozhovorů s pedofily a jejich blízkými s názvem Mlčení. „Pro mě to jsou hrdinové, když si najdou svůj způsob, jak žít co nejplněji a zároveň neubližovat. Pedofilové nejsou nejčastější pachatelé zneužívání, ale někdy to udělají, proto mám v knížce i člověka s deliktem.“
V rozhovoru se kromě jiného dočtete:
Proč se rozhodl psát o pedofilech, když byl v dětství sám zneužitý,
nakolik svým respondentům důvěřuje, že dětem neubližují,
jaký je příběh pedofila, který byl za zneužití dítěte souzen,
jak zpětně Lukáš Houdek vidí „svého“ pedofila,
jaké fantazie pedofilové prožívají, je potřeba, aby byli „pod dohledem“?
Upozornění na citlivý obsah: V textu jsou zmínky o sexuálním obtěžování a zneužívání žen a dětí a jiné potenciálně traumatizující pasáže.
Celá knížka začíná vaší vlastní zpovědí. Jako dítě jste byl obětí zneužití. I když odborníci odhadují, že za většinu případů zneužívání dětí nenesou vinu praví pedofilové, ale lidé s „běžnou“ sexuální preferencí, kteří ale trpí třeba jiným psychickým problémem, udělají to z jiných pohnutek, pod vlivem alkoholu nebo drog, část činů na svědomí pedofilové určitě mají. Vám bylo šest a mladíkovi, který vás zneužil, asi patnáct. Proč jste se s takovým traumatem právě vy rozhodl udělat knížku rozhovorů s pedofily?
Protože jsem dospěl k tomu, že ji mám napsat právě já. Když to téma ke mně přišlo, dlouho jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem se rozhodl, že ano, že to ticho prolomím.
Ticho? Vaše kniha se jmenuje Mlčení. Proč?
Je to ticho, které obestírá zneužívání dětí. Ticho kolem toho, co pedofilie je a co není, o tom, jak pedofilové žijí, jak přemýšlejí, jak se potýkají s tím, že jsou automaticky odsuzovaní jako ti, kteří zneužívají děti, i když to rovnítko mezi pedofilem a zneužíváním není.
Myslíme si, že tichem, kterým obestřeme činy zneužívání, ochráníme oběti před další traumatizací. Nebo když nebudeme mluvit o pedofilech. Ale já jsem přesvědčený, že to tak není. Nemohu mluvit za všechny oběti, ale pár takových, kteří byli zneužití, sám znám. A oni informace chtějí. Mlčení nepomáhá nikomu. Ani dětem, obětem, pedofilům, rodičům, ani společnosti.
Dlouhou dobu jste se věnoval v kampani HateFree Culture různým minoritám a různým podobám nenávisti. Došel jste tak k tématu pedofilie?
K tématu jsem nepřišel já, téma přišlo ke mně. Přes jednoho z pedofilů. Napsal mi, že se domluvil s dalšími, že jim vadí obraz, jaký pedofilové mají, a že by rádi, aby někdo seriózní zpracoval text, podcast nebo dokument o jejich životě, aby lidé pochopili, kdo jsou a co prožívají. A že mají pocit, že bych mohl být ten, kdo to udělá. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k tomu, že nemohu říct ne.
Proč?
Sám jsem si dlouhodobě jako oběť zneužívání stěžoval, že nemáme informace. Svůj coming out jako oběť jsem prožil v době, kdy se promítal dokument o pedofilech Danielův svět, kdy všichni ti „poslední spravedliví“ nadávali v diskuzích, že film ubližuje obětem.
Napsal jsem mu, že znám řadu lidí s podobnou zkušeností a že chceme vidět a vědět, jak pedofilové žijí, jak smýšlí, jestli každý z nich znamená pro děti ohrožení.
Myslím, že nikdo z nás totiž nechtěl nenávidět celou skupinu lidí proto, že nám jeden člověk něco ošklivého provedl. A v mnoha případech navíc o pedofila nešlo. Jenže, když nemáte informace, je snadné zatratit každého.
Pro mě bylo důležité opustit svou zášť, v tom to bylo terapeutické, i když samotné zneužití mám dávno zpracované a mou noční můrou není.
V knize většina pedofilů poměrně přesvědčivě mluví o tom, že žádnému dítěte neublížili. Jeden se však zneužití dopustil…
A jeho čin vyšetřovala policie. Dohodou o vině a trestu dostal nakonec podmínku… Když jsem viděl celý obraz všeho, co tomu činu předcházelo, a když se toho pedofila zastával dokonce i zmocněnec oběti, najednou jsem ho nemohl zatratit.
Velkou roli v jeho případě sehrálo nepřijetí okolí, popírání „problému“, jeho náboženská komunita mu v podstatě znemožnila jít za odborníkem.
Začal jsem pak intenzivně přemýšlet i o „svém“ pedofilovi. Co k
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
Některé knihy mají potenciál úplně změnit váš pohled na nějaké téma. Mezi ně patří i Mlčení od publicisty, umělce a aktivisty Lukáše Houdka. Obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Autor, sám v dětství zneužitý, ukazuje, že o věcech, kolem nichž panují předsudky, je lepší nemlčet. Jak čtenář zjistí, pedofil nerovná se delikvent. Takový dojem vzbuzují jen titulky v médiích. A odhadem více než 80 % sexuálního násilí na dětech páchají lidé, kteří pedofily nejsou. Pedofilové většinou hranice jejich intimity respektují.
Lukáši, pedofilie je jedno z nejtabuizovanějších témat. Měl jste obavu o něčem takovém psát?
Trochu ano. Celé to vzniklo tak, že mě jeden pedofil oslovil, jestli bych to téma nechtěl zpracovat. Já se třaskavých témat nebojím, ale řešil jsem, jestli se do toho chci pouštět vzhledem k vlastní zkušenosti z dětství. Nakonec jsem si řekl, že když to ke mně přišlo, udělat to mám.
Kniha je venku. Přicházejí vám nějaké hejty?
Až mne překvapuje, že zatím ne. Dokonce když se na titulce Seznamu objevil můj rozhovor s pedofilkou, vydaný v časopisu Heroine, a jeden člověk se v komentářích do respondentky pustil, ostatní se té ženy zastávali. To jsem nečekal, připravoval jsem se na shitstorm. Zrovna hledání pedofilky pro mne bylo nejnáročnější, nikdo z ostatních pedofilů žádnou neznal. Také sexuologové říkají, že je jich zřejmě v populaci méně. V čem jsem opravdu neměl štěstí, bylo hledání nějakého staršího pedofila, který by byl ochotný se mnou mluvit. Také jsem cíleně hledal někoho, kdo spáchal nějaký delikt. I když jsem věděl, že se jen malá část pedofilů něčeho dopustí, cítil jsem, že by tam takový člověk měl být. Hodně mi v těch kontaktech pomohl Spolek ČEPEK (Československá pedofilní komunita), protože sami pedofilové cítili potřebu o tom mluvit. Aby lidi poznali, kdo jsou a co prožívají.
Co vás při těch rozhovorech nejvíc překvapilo?
Vlastně úplně nejvíc mne překvapilo to, co mi neříkali ti pedofilové, ale jejich blízcí, s nimiž jsem také hovořil. Jak snadno to přijali a že sami pedofilové se s odsudky svého okolí spíš nesetkávají. Nejvíc mne překvapil skautský vedoucí, kterému nevadilo, že jeden ze zpovídaných pedofilů povede oddíl.
Vůbec mi bylo nepochopitelné, kolika rodičům nevadí, že jejich dítě chodí přespávat k cizímu chlapovi. Dřív než se informaci dozvědí, ale i po ní. Neumím si představit, že by mně moji rodiče svěřovali jednou týdně na noc nějakému sousedovi a neměli by žádné podezření. Taková absence předsudků může být sympatická, může být ale zároveň nebezpečná. Také mi přišlo zvláštní, když mi většina z nich říkala, že jsou v pohodě. Já jim to totiž moc nevěřil. Jeden dokonce řekl, že je na svou orientaci hrdý. Myslí to jako zajištění nějaké sebeúcty, prostě to deklaruje navenek. I moji vydavatelku ten výrok zarazil. Já jí vysvětloval, že to není míněno jako nějaká pýcha, ale spíš věc aktivismu nebo sebehodnoty. Je to boj za vlastní důstojnost. Ale pedofilové na sebe opravdu mohou být i hrdí – třeba za to, že to s dětmi umějí jako nikdo jiný.
Dá se říct, že pedofilové pomáhají rozšířit pohled, že společnost obohacují, podobně jako třeba gayové?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
S panem Houdkem se mi až překvapivě dobře povídalo, ten rozhovor byl naprosto přirozený a otevřený.
I když jsem věděla, jak se k problematice staví, měla jsem trochu obavy, aby se nakonec přeci jen nevyskytly nějaké předsudky nebo narážky, ale musím říct, že je to opravdu velmi empatický a profesionální člověk.
Klobouk dolů
Secrets I have held in my heart
are harder to hide than I thought...
Spousty lidí jsem tam poznala a myslím, že to chce určitě nějakou odvahu vystoupit na veřejnost, byť pod pseudonymem.
a potom bych chtěla říct, že poslední rozhovor v knize - s člověkem, který selhal, velmi cením. Cením nejen rozhovoru, ale také silné sebereflexe a otevřenosti.
| Celé video si pusťte ZDE: 
