Slavomil Hubálek: Budeš učit devianty onanovat, řekli mi v léčebně (iDnes.cz)

Sekce pro vkládání článků, které se nehodí do ostatních podsekcí Reakce na média a které jsou zároveň s ohledem na téma fóra relevantní, a následnou diskuzi mezi uživateli (případně i neregistrovanými návštěvníky). Prosím, vkládejte pouze články valné kvality.
Pravidla fóra
UPOZORNĚNÍ: Fórum Reakce na média vč. svých podsekcí právě prochází rekonstrukcí. Více informací se dozvíte ZDE.
Uživatelský avatar
Gabriel Svoboda
Na trestné lavici
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: https://www.youtube.com/watch?v=y19uKiha-fw
Příspěvky: 7971
Dal: 1170 poděkování
Dostal: 1 poděkování

Slavomil Hubálek: Budeš učit devianty onanovat, řekli mi v léčebně (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Gabriel Svoboda »


Zemřel psycholog a soudní znalec Slavomil Hubálek. Bylo mu pouhých 65 let. Toto je poslední velký rozhovor, který loni poskytl Mladé Frontě DNES.

Rukama Slavomila Hubálka prošly stovky sexuálních deviantů. Učil je mluvit o jejich úchylkách a zvládat je. Kromě toho byl zpovědníkem vrahů, nikdo jich u nás nevyslechl víc než on.

Pane doktore, na psychiatriích inkasoval personál k platu i "fackovné". Co ten slangový výraz znamená?
Příplatek za ztížené pracovní prostředí. Počítalo se s tím, že můžete dostat od pacientů pár facek.

Zasloužil jste si ho někdy?
Ještě jako student jsem tři měsíce zaskakoval v Ústřední vojenské nemocnici. Nejagresivnějšími pacienty, jaké jsem kdy poznal, byli důstojníci hospitalizovaní na psychiatrii pro alkoholismus vyhození z armády po prověrkách v roce 1969. Jeden z nich po mně při vyšetření hodil židli, já ale uhnul, nic se mi nestalo. Za celá léta práce na psychiatrii jsem osobně žádný útok nezažil. Byl jsem jen u toho, když pacient plivl na primáře.

Jak ta scénka dopadla?
Ošetřovatelé se na něj vrhli, ale primář zařval: "Nechte ho! Kde jinde by si tohle mohl dovolit?" Obrátil se k pacientovi a řekl: "Jste tady dobře, pane." To se mi líbilo: kde jinde by si to mohl dovolit než v blázinci?

Osm let jste dělal v léčebně Horní Beřkovice. Jak probíhal první den?
Přijel jsem ranním vlakem, který vyjížděl z Prahy v 5:20. Džíny, ruksak přes rameno. Přijal mě pan ředitel Hájek, nalil dvě sklenice koňaku a velmi noblesně mi řekl: "Pane kolego, dvě rady. Zaprvé: tahle vesnice má vřelý vztah ke KSČ a k soukromému vlastnictví, tedy ukradnou, na co přijdou. A zadruhé: tady šoustá kámen cihlu; jestli vám můžu radit, moc se do toho nezapojujte."

Zpovědník vrahů

Ve své knize vzpomíná Slavomil Hubálek na vrahy, jejichž psychologické portréty sestavoval. Pootvírá v ní dveře i do psychologického testování uchazečů o špičková místa v byznysu a tajných službách a rekapituluje práci v léčebně se sexuálními devianty.

Jak charakter vesnice souvisel s léčebnou?
Vesnice se živí blázincem přes sto let, pracovalo v něm už několik generací místních. Prakticky všichni byli v KSČ, takže tvořili stranickou organizaci, zatímco z doktorů nebyl ve straně nikdo, takže mezi stranickým vedením a vedením léčebny panovalo svérázné napětí. Bylo třeba zvykem, že místní měli prasata, takže se ztrácelo jídlo pro pacienty, což se neustále řešilo.

Začínal jste na oddělení sexuálních deviací. Jak se vám vedlo tam?
Když jsem vešel poprvé dovnitř, dlouhou blázineckou chodbou proti mně kráčel ohromný chlap, za ním tři mladé sekundářky, vrchní staniční sestra a sestřičky v nejkratších možných minisukních. Představil jsem se a on zařval: "Chlape, co umíš?" Ztuhl jsem: "Nevím." A on: "Umíš onanovat?"

Co vy na to?
Nastalo ticho. Cítil jsem, jak rudnu. Doktorky za ním a sestřičky se začaly smát. Řekl jsem: "Umím." On: "To je dobře. Budeš to učit sexuální devianty, ti to neumí, a proto dělaj ty prasárny." A odkráčel.

Kdo to byl?
Pan primář Útrata. Pětapadesátiletý podplukovník, který pečoval o všechny potentáty, kteří byli v Moskvě v srpnu 1968 a pak se z toho sesypali. Věděl, kdo z nich z toho traumatu nespal, kdo se pozvracel, kdo pokálel, a když se z toho dostali a normalizace se rozjela, jako svědka jejich osobnostního selhání jej odstavili a vyhodili. V Beřkovicích, kde skončil, se pak mezi ženským personálem instinktivně cítil jako alfa samec.

Jak důkladně byl tehdy svět sexuálních deviací probádaný?
Naprosto neprobádaný. O každé deviaci byly v učebnici dvě tři řádky. Příklad: "Exhibicionista - obnažuje svůj ztopořený pohlavní úd před neznámou ženou." Tečka. Pustil jsem se tedy do toho, že s pacienty budeme pracovat skupinovou psychoterapií.

V oboru sexuálních deviací jste to prý zkusil jako vůbec první u nás. Odkud jste to odkoukal?
Tou metodou se tu léčilo už dřív, třeba v Apolináři u docenta Skály jsem se naučil leccos. Hodně mi dal i psychoterapeutický výcvik, který jsem zahájil těsně před koncem školy.

Co měli v anamnéze beřkovičtí pacienti vaší úplně první skupiny?
Bylo jich dvanáct, různé osudy. Zajímavý byl pacient přivádějící si slast tím, že číhal na větvích stromů a padal před nic netušící ženy. Jiný pacient si vyráběl výbušniny, které zakopával a odpaloval. Ejakuloval v momentu výbuchu. Tvrdil, že v tom okamžiku vnímá výbuch jako zpomalený film; barvitě popisoval, jak se zvedají první zrnka písku, jak vytryskne plamen, jak se mění jeho barvy...

V čem vlastně spočívá trik skupinové psychoterapie?
Pacientům jsem vysvětlil, že aby mohli s deviací žít, musí se naučit přijmout sami sebe, jací jsou, musí se naučit s deviací pracovat. Říká se tomu náhled. K tomu je třeba, aby se o tom naučili naprosto otevřeně mluvit, v prostředí, které je pro ně bezpečné.

Jak to napoprvé šlo?
Sedl jsem si s dvanácti devianty do kruhu a tři čtvrtě hodiny bylo ticho. Věděl jsem, že jeden z pacientů je poměrně silná osobnost, neformální lídr. Ta první skupina skončila tím, že pronesl: "Buď vy, nebo já!"

Drsné.
Dva dny nato byla další skupina, zase jsme si sedli, zase začalo ticho a tenhle pacient pronesl: "Tak jsem přemýšlel, co je to ta skupinová psychoterapie, a už jsem na to přišel: povinný skupinový bonzáctví!"

Reakce ostatních?
Začali se smát, tím se prolomila atmosféra. Řekl jsem, že je mi úplně jedno, jak tomu budou říkat, ale že podmínkou ukončení léčby je spolupráce v psychoterapii. Časem jsme se propracovali k neuvěřitelné otevřenosti, každý nově příchozí vždy perfektně zapadl, takže jsme velice záhy došli ke zjištění, že každý z nich byl odsouzen jen za nepatrný zlomek toho, co ve skutečnosti napáchal.

Co znamená "nepatrný zlomek"?
Z dlouhodobé statistiky vím, že exhibicionista bývá trestaný zhruba za jednu z pěti set exhibicí. Pedofil bývá trestaný za jedno z dvaceti pohlavních zneužití dětí. U patologických sexuálních agresorů, kteří přepadávají ženy, bývá hlášena jen desetina případů.


S devianty na koupaliště

Jak jste se k pacientům chovali?
Jeden z mých prvních kroků byl, že museli svléknout pyžama a obléct se do civilu.

Proč byli v pyžamech? To museli?
Byl to zvyk. Zavedli jsme také, že pacientům se netyká, ale říká se jim pane. Měli i samosprávu, kterou si každý týden volili. A oddělení začalo být otevřené, čímž se naprosto zamezilo útěkům.

Tomu nerozumím.
Z uzavřených oddělení utíkalo každý měsíc několik pacientů. Nám za první rok neutekl žádný, druhý rok pak jeden.

Proč ale neutíkali?
Taky mě to překvapilo, ale po čase mi říkali, že jsme je šokovali důvěrou. Představte si běžnou situaci: pacienta přivezli z výkonu trestu z Valdic, kde seděl pět let; v pancéřovaném autě, se dvěma chlapy se samopaly a psem. Noc. Na příjmu ho vyzvedla sestra, sundali mu klepeta a ona řekla: "Pojďte, pane Nováku." A on šel s tou sestrou volně nočním parkem na oddělení.

Výjev jako z thrilleru.
Řada pacientů si dlouho myslela, že to je nějaký test. Že to nemůžeme myslet vážně. Nedávno se mi jeden ozval, pozval mě na promoci. Šel jsem s ním na oběd a přitom mi řekl, že Beřkovice pro něj byly největší životní zážitek. Tak jsem toho využil. Strašně mě zajímalo, co bylo tím hlavním léčebným faktorem: Deníky? Spolupacienti? Skupinové terapie? Dlouho přemýšlel a pak řekl: "Největší šok byl, že jste se k nám chovali slušně."

To muselo potěšit.
To mě potěšilo moc. Brali jsme je jako normální lidi. Často jsem s nimi chodil na výlety, nejčastěji na Říp. V létě na koupaliště...

Cože? Na koupaliště s devianty?
V Beřkovicích to zakázali kvůli dětem, a tak jsme museli putovat do Cítova a dalších vesnic, kde nás neznali. Jezdili jsme i na výlety do Prahy, kde vznikaly jiné obtíže: když jsme šli na oběd do hospody, pacienti nesměli alkohol, takže jsme se kryli různými legendami. Většinou jsme se vydávali za oddíl dobrovolných hasičů, já byl náčelník.

Zpět k terapii. Moc šancí vám prý tehdy kolegové z oboru nedávali.
Ze začátku nám nedávali vůbec žádné šance, pacienti obvykle recidivovali v devadesáti procentech případů. Otázkou je, co je vlastně vyléčení a co takzvaná sociální úzdrava. My jsme jako kritérium použili tezi, že pacient pak už nikdy nebyl trestán pro týž delikt. Skeptik ale může namítnout, že pacient se mohl naučit páchat deviantní činnost tak, že se na to nepřijde.

A jaké jste tedy měli výsledky?
Překvapující. V prvním roce se nevrátil žádný pacient, ve druhém jeden, za což jsme byli paradoxně šťastni, to už se konečně dalo publikovat. Publikace stoprocentní účinnosti léčby je v psychiatrii prakticky nesmysl.

Říkáte, že i přesto někteří pacienti prošli recidivou.
Jeden smutný případ zmíním. Po letech toho člověka našli v lese poblíž Valdic, oběšeného, s uříznutými varlaty. Nikdo nechápal, co se stalo, ani policie. Uvažovalo se, že ho někdo poznal a potrestal, ale pak se objevila svědkyně, jakási babička, která byla v tom lese na klestí. Prý ji přepadl, znásilnil, ale jí to nevadilo; udělalo jí to dokonce radost, už dlouho nic podobného nezažila, takže ji tehdy ani nenapadlo jít to nahlásit. S největší pravděpodobností z pocitu viny, že zrecidivoval, se ten člověk sám vykastroval a oběsil.

Blázinec, skupinové terapie, výlet s devianty... Člověku se hned vybaví Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem.
Rozdíl byl v tom, že u nás tvořili establishment ošetřovatelé, zatímco my psychologové jsme byli spíš na straně pacientů. Mimochodem, když jsme se dozvěděli, že Přelet promítají v Drážďanech, sedli jsme s kolegy do trabantu a jeli se na něj podívat. Velmi se nám líbil.

A také jste sehrál pěknou roli při překladu jeho knižní předlohy do češtiny.
Kamarád Jarda Kořán se na mě koncem sedmdesátých let obrátil, že kvůli překladu knihy Vyhoďme ho z kola ven potřebuje sesbírat blázinecký slang. Poprosil jsem naše pacienty, aby z deníků, které si psali, vypíchli co nejvíc slov, která často znějí v blázinci a kriminále. Tak vzešlo dvacet stran strojopisu dylin, trubek a vegeťáků.


Šest let přesluhuješ

Kolik jste jako soudní znalec vyšetřoval vrahů?
Asi sto dvacet.

Koho zabil váš vůbec první vrah?
Stařenku v Nerudově ulici, chudinku, které se před Vánoci 1981 zželelo kluka, kterému byla zima. Vzala ho k sobě na byt, dokonce ho pustila do své postele. Zaplatila za to životem. V posudku jsem tehdy uvedl, že je to vysoce nebezpečný pachatel a že pravděpodobnost resocializace je velmi nízká; to jsem v dalších letech napsal do posudku zřídkakomu. Přesto byl relativně brzy z kriminálu venku. A pak znásilnil a zabil svoji matku.

Míváte při vyšetřování vrahů strach?
Ne. Je to zvláštní, ale nikdy jsem se nebál.

Vážně?
Vážně. Nepříjemnější je novinka posledních let, folklor stížností ze strany obhájců. Hromadu času strávíte vysvětlováním, že není pravda, že byste pana obžalovaného urážel, ponižoval a tak dále.

Jak to na vás zkoušejí?
Jedna z nejčastějších stížností minulých let zněla: viděl jste mě pět minut a napsal jste o mně třicet stránek! To je dobrá situace, protože náš příchod a odchod ve vazební věznici je přesně zaznamenaný, takže můžeme snadno prokázat, že jsme tam byli čtyři hodiny. Velké množství případů ale i kvůli tomuto trendu vyšetřujeme ve dvojici.

Dokáže vrah psychologa rozesmát?
Svým způsobem často, naposledy jedna dvojnásobná vražedkyně, která dřív prostituovala ve Vídni. Vášnivě mi líčila, jak je výborná v uspokojování chlapů: "Víte," říkala mi, "já nic jinýho neumím, ale TOHLE umím dobře!" Na odchodu mi řekla: "Moc lituju, že jsme se nepotkali dřív! My jsme mohli zažít VELKOU srandu!"

Ještě něco?
Vyšetřoval jsem i jednoho majitele diskotéky, který nechal zabít svou manželku. Samozřejmě tvrdil, že s tím nemá nic společného. Dával jsem najevo, že si o tom myslím své, ale když jsem odcházel, tak se ke mně naklonil: "Doktore, dyť už jí bylo třicet čtyři!"

Co vy na to?
Nic. Z vazební věznice, kde seděl, jsem domů přijel až před půlnocí. Manželka už spala, a tak jsem ji chytil za noční košili, vytáhl z postele a říkám: "Kolik ti je?!" ONA: "Co blbneš?" JÁ ZASE: "Kolik ti je?!" ONA: "Čtyřicet." JÁ: "Tak už šest let přesluhuješ!" Pak jsem jí to vysvětlil. Seděli jsme na posteli a strašně jsme se nasmáli.

Posudek za padesát mega

Jako existují námezdní vrazi, existují i námezdní soudní znalci. To je prý váš výrok. Co k němu říct?
Snad jen, že je smutné, když se čas od času člověk dozví, že je někdo schopný za desetinásobný honorář napsat pro obhájce takzvaný protiposudek.

Jak se dá zmanipulovat posudek?
Pár let zpátky se tu řešil případ jistého prince. Jeden kolega mi v té souvislosti nabídl, abych za honorář v řádu milionů sepsal posudek o jeho nepříčetnosti ošetřený právníky tak, že chybná diagnóza v posudku mohla vzniknout špatným překladem a mojí nedostatečnou znalostí angličtiny, abych byl v případě nepříjemností z obliga.

Zajímavá nabídka.
Úplně náhodou jsme se dozvěděli, že v té době sem přijeli tři princovi bratranci, měli kufr a v něm padesát milionů korun v dolarech. V podstatě se jen čekalo, kdo to vezme.

Mohl jste být bohatý.
Ano, mohl jsem být bohatý. Takové nabídky, bohužel, občas přicházejí.

To byste měl správně oznámit, ne?
Většinou není co hlásit, protože vám to řeknou z očí do očí a samozřejmě by to pak zapřeli. Nechci to říkat moc nadneseně, ale záleží na tom, jak moc si člověk váží sám sebe.

Jak významnou roli u soudu váš posudek hraje?
Je velmi důležitý hlavně u hrdelních zločinů.

Vyhnul se díky vašemu posudku nějaký obviněný kriminálu?
Byl jsem opakovaně napaden, že píšu posudek tak, jak policie chce. To je nesmysl, protože často prokážu, že svědek je nevěrohodný, a tím práci policie úplně zmařím.

Zmýlil jste se někdy v posudku?
V počítači si vedu soubor, který se jmenuje "Moje omyly". Myslím, že podobnou složku by měl mít každý, kdo takovou práci dělá, protože fantazie, že jsem neomylný, je naprosto zhoubná. V těch omylech si často čtu.

Prozraďte nějaký, prosím.
Jeden mě vedl k tomu, že jsem musel soudu napsat žádost o stažení posudku s tím, že posílám nový, protože všechno se stalo úplně jinak. Středoškolská studentka ohlásila na policii, že byla jako stopařka znásilněna třemi kluky, kteří jí zastavili. Pachatele chytli hned. Problém byl, že odmítli vypovídat.

Proč to byl problém?
Šli pak logicky do vazby. Slečnu jsem vyšetřil a napsal, že si asi nepamatuje detaily, ale že je v podstatě schopna podat věrohodnou výpověď. Při dalším vytěžování na policii ale uvedla něco trochu jinak, při dalším zase jinak, takže jsem se za ní vypravil, znovu jsem se jí zeptal, jak to všechno bylo, a ona mi řekla: víte, ono to bylo takový malý znásilnění.

Nerozumím.
Tomu prvnímu dát nechtěla, dala až tomu druhému, dobrovolně. Pak jí přišlo líto toho prvního, tak mu dala taky, pak chtěl ten třetí, ale toho nechtěla ona, zato dala znovu dobrovolně tomu druhému. Začal v tom být tak nepředstavitelný zmatek, že jsme si museli kreslit, jak kdo kde stál, kde se který styk odehrál, něco bylo v autě na sedadle, něco na kapotě... Tomu dala, tomu dala a na toho se nedostalo, prostě vařila myšička kašičku. Mládenci šli z vazby a já jsem jim pak velmi důrazně vysvětlil, že kdyby hned řekli, oč se jednalo, ve vazbě být nemuseli.

Zažil jste, že by vám pachatel přiznal víc než policii?
To je běžné. U řady deliktů, zejména sexuálních, vím, že jich pachatel spáchal mnohem víc. Mým úkolem ale není tyto případy hlásit.

Prosím?
Z moci mé profese to není moje povinnost. Musím hlásit jen nejzávažnější případy: vraždy, pohlavní zneužití dítěte...

Vy jste vážně zpovědník!
Pravda je, že řada kněží mi ty nejzapeklitější případy přeposílává.

Jak se jako katolík vyrovnáváte s tím vším zlem?
Nijak zvlášť dramaticky. Jen si říkám: má to Pán Bůh čeládku.

To je všechno?
Humanum est, to je lidské. Když někdo ujede, je třeba prostopášný či požitkář, to nesu docela dobře. Těžce nesu jen destruktivní agresi proti životu. Ale i když slyším něco hnusného, říkám si jen, že mi to nesmí vzít hlavní životní devízu: víru a optimismus.

A jak to zlo ze sebe shazujete?
Když vycházím z věznice, těším se na drobné radosti: koupím si knížku, kaktus, rybičku do akvária. To mi stačí.



Je to zajímavé čtení, i když pedofilie se rozhovor v podstatě vůbec netýká. K tématu je jen to, že s důvěrností mezi lékařem a pacientem to už teď není zas tak horké, a čl. 16 nové evropské směrnice toho zas tolik nezmění:
V článku se píše: Zažil jste, že by vám pachatel přiznal víc než policii?
To je běžné. U řady deliktů, zejména sexuálních, vím, že jich pachatel spáchal mnohem víc. Mým úkolem ale není tyto případy hlásit.

Prosím?
Z moci mé profese to není moje povinnost. Musím hlásit jen nejzávažnější případy: vraždy, pohlavní zneužití dítěte...
 ! Zpráva od: Tým ČEPEK
Upozornění: Tento uživatel je na trestné lavici, jelikož se jeho chování neslučovalo se základními principy Československé pedofilní komunity. V zájmu zachování kontinuity diskuzí příspěvky zablokovaných uživatelů nemažeme.