Plyšový medvídek
Sedím opřený u pootevřených dveří koupelny. Přemýšlím a civím před sebe. Říkám si, že život člověka může dostat do opravdu zajímavých situací.
„Dong!“ zavříská dětský hlásek, předtím než oběma pěstičkami udeří do vany, až se voda rozstříkne po celé koupelně.
Ale vlastně tentokrát to ani tak nebyl život jako já sám. Je hezké se jednou nenechat vláčet osudem, bohy, nebo svým údělem. A vzít věci do vlastních rukou – což ovšem znamená s věcmi a hlavně lidmi manipulovat.
Bratr se značně podivoval, kolik ochoty najednou jevím, když jsem mu sdělil, že přes víkend Míšu, jeho syna, klidně pohlídám. „Jsem myslel, že tě bejt s dětma dycky spíš votravovalo, že se jim tak jako vyhejbáš, tak jsem se tě ani neptal.“ Já opáčil, že v bytě mám místa dost a že rodina si má helfnout. Čím dál víc jsem si připadal jako lišák, který si vyčíhává jak proklouznout do kurníku s kuřátky.
Kolem šesté hodiny už bratr parkoval u mé bytovky, v chvatu, tak jako on vždycky, mě zavalil proudem všeobecných rad ohledně hlídání dětí a už se svou manželkou valil kamsi na chatu, kde si budou užívat vínka, plkání s přáteli a pak manželského sexu, tak jako to mají rádi rodiče, kterým se na pár dní podaří zbavit se svých ratolestí.
„Takže teď tu buď jako doma, jasný synovče? Teda ne že mi tu uděláš binec jako u sebe v pokojíku, hehe,“ zkusil jsem nesmělý vtípek. A já jsem tu měl pro sebe naopak pětiletého, bezbranného klučinu.
Míša zůstal nesměle stát v předsíni, já jsem se nějak musel postarat o sundání jeho bot, baťůžku ve tvaru hlavy velblouda a barevné bundy s pokémony. Takhle jsem o tom poslední dva týdny neustále snil? Když jsem ty věci jak nějaký poblázněný majordomus kamsi pověsil, vrátil jsem se do předsíně, kde synovec stále přešlapoval z nožky na nožku. Koukal se pootevřenými dveřmi do koupelny.
„Potřebuješ na záchod, nebo tak něco?“ Sám žvatlám jak školák, zatímco on nemluví vůbec, zmatkuju.
Zavrtí hlavou. Stále nic neříká. Asi budu muset utéct a nechat ho tu samotného, nevydržím to! „To je teda vana,“ řekne konečně. Skočím k vypínači a rozsvítím v koupelně.
„Klidně si ji prohlídni, jestli se ti líbí.“
On jen tak nakoukne. „Doma vanu nemáme, jen sprcháč,“ zašklebí se. „Mě ho taťka dycky napustí a mám ho jak vanu, ale vana to teda není. Je mi tam dycky zima.“ Co se ode mě teď očekává říct? Ale nemusím se trápit, on pokračuje: „Můžu se v ní vykoupat?“
Říkal jsem si, ono to půjde, pěkně polehoučku, opatrně našlapovat na led, krůček za krůčkem, nebo vlastně spíš jen šoupání podrážek. Pomalinku se s ním sblížím, budeme si o něčem povídat, pak ho tak nějak (bohajeho proč v mých nezkušených plánech dycky tolik dominuje „tak nějak“) dám spát. Ale teď mě někdo spustil z pekelně zrádného tobogánu a já si sám ještě napouštěl vodu. Tedy tu vodu jsem napouštěl do vany, zatímco se Míša za mnou potýkal se svým tričkem, aby ho sundal.
„Tak snad bude voda, tak akorát, dyby něco tak houkni, a teď já doběhnu pro osušku a tak,“ a už za sebou zavírám. Opřu se o dveře a říkám si, o co mi vlastně jde. Inu krátce řečeno o to strávit pár hezkých chvilek v přítomnosti dítěte a skamarádit se s ním. Takový byl přeci plán. A jak se teď chovám? Přemýšlím o tom, jaké by bylo vejít dovnitř, kleknout si vedle vany a začít... Ale vždyť to vůbec udělat nechci, tak proč mě to napadá!
„Símtě,“ zaječí mi za zády. Cuknu sebou, až zátylkem udeřím do futer. „Moh bys sem jít? Já se tu takhle sám bojím, že se utopím. Ta vana je vopravdicky velká.“
„Já eště musím pro tu osušku…“ vymlouvám se.
„Tak aspoň povotevři dveře,“ škemrá.
Stisknu kliku a pak si sednu vedle futer. Přemýšlím. Ostatně to je asi jediné, co mi jde. Myslet, snít, plánovat. Realizace je mimo můj svět.
„A nechceš sem za mnou jít?“ loudí. Když člověka k něčemu svádí dítě, je to stokrát horší než od náruživé blondýny. Ať jste už pedofil nebo ne. Děti to vždycky umí tak upřímně a bezelstně.
„Mám tu lodičku,“ láká. Kdyby jen lodičku, postesknu si. Ostatně tu prokletou loďku měl zabalenou ve svém baťůžku, jako by si dopředu plánoval, že se u mě vykoupe.
„Ale já ji klidně zaparkuju ven, aby ses sem taky vešel.“
„Zakotvíš. U lodí se říká zakotvit,“ plácám zbůhdarma. Nechovám se nervózně proto, že toužím dítěti ublížit, ale proto že mám strach z té touhy. Ale právě tou nervozitou znejišťuju i jeho, a tak mu ubližuju!
Z koupelny se ozývají výstřely kanónu, mám podezření, že většina torpéd míří na mě. Zasloužím si to. Když nejsem schopný poskytnut dítěti pohodu, bezpečí, kde vůbec beru právo se o to pokoušet? Palba se změnila spíš v jakési výskání. Něco mezi štěkáním a kvílením opice. Míša vyřvává svou malou osůbku do celého světa, nebo alespoň všem mým sousedům a hlavně mě, kdo se krčí vedle futer. Chce, abych o něm věděl. Pro co jsem teda stvořený, když v sobě nemám přirozené sklony sblížit se s dítětem, ale jen touhu po tom. Flaška, kterou nikdo ničím nenaplní, věc bez účelu.
„Mě už to tu moc neba…“
„Jo, hned jsem tam s tou osuškou,“ vyhrknu. Vzápětí už k němu přicházím jako toreador, osušku roztaženou před sebou a hlavu schovanou za ní. Toreador? Klaun by bylo přesnější, protože Míše se směje. Už stojí ve vaně, stále se na něj nekoukám, jen slyším, jak z něj odkapává voda.
Obejmu ho osuškou.
Musím ho nadzvednout, aby se dostal přes okraj vany, pomalu ho otírám, mám pořád přivřené oči.
„Eště vlásky,“ poradí mi. Rychle mu prodrbu hlavy, stejně neměl vlasy mokré, nikdo mu je přeci neopláchl, nenapěnil šamponem. Nezvládl jsem to. Poodstoupím a kouknu na něj. Má osušku přehozenou přes ramínka, její okraje až pod koleny. Všimnu si, jak stojí na dlažbě jen na špičkách prstíků.
„Počkej, ať se nenastydneš,“ znovu ho zvednu. Obejme mě nahými pažemi kolem krku, beru ho do náručí. Chvíli se leknu, že se třese, ale to se jen třesou moje ruce. Bojím se, že mi vypadne, ublíží si. Snažím se uklidnit, ale má ještě mokrou tvářičku jen na palec od mé. Kdybych hlavou pootočil, mohl bych ho políbit.
„Tak už se nám připozdilo, co kdybysme to zapíchli do postele…“ až ve mně hrkne, když to říkám. „Nu, Míšo?“ A zase žádná odpověď. Kouká se nějak překvapeně. Bože, co jsem zas udělal?
„Copak je?“ bojím se i zeptat.
„Nic… jen že si nepamatuju, že bys mi někdy řek Míšo.“
Posadím ho na postel, osušku hodím přes topení. Pak mu zas musím pomoct do pyžama. Modlím se, aby si nevšiml mé erekce.
A je to tu – vyvrcholení dnešního večera, chvíle, které jsem se nejvíc bál. Míša si před spaním ještě odběhne na záchod, prý by jinak rozhodně neusnul. Já už si vlezu pod peřinu, nechci, aby mě viděl v trenkách. Nebylo by lepší spát úplně oblečený? To by zas vyvolalo kolotoč otázek. Děti jsou tak citlivé na přirozenost, dokážou ji vyhledat, porozumět daleko snáze než dospělí.
Míša se vrátí. Jen chvilku postojí u pelesti a už je se mnou pod dekou. Proč mě aspoň nenapadlo obstarat pro nás dvě peřiny? Vrtí se vedle mě, něco jako pejsek, který si vyšlapává v trávě pelíšek. Něco mě napadne.
„Počkej, přelez si na druhou stranu, ať v noci nespadneš z postele.“ Jak ho vybídnu, už přese mě šplhá jako prolejzačkou, tiskne břicho k mému. To byl zas nápad! Radši ho vezmu v podpaží a nadzvednu. Má obličejík nad mou tváří a usměje se. Uložím ho mezi sebe stěnu, ještě jej přikryju. Co nejvíc se cpu k okraji, kdopak tady vlastně asi dneska bude z té postele padat? Ale on mě jaksi pronásleduje, pořád se mačká ke mně, až mi kolínky obejme nohu, abych mu už neutekl.
„Doufám, že se pořád v noci nepočuráváš nebo tak…“ prohodím jen tak k přebytí nervozity.
„E-e, a ty?“ Pořád se mu daří mě překvapovat. Mlčíme, nenapadá mě, co víc říkat. Měl bych mu vyprávět pohádku? Bože, ani nechci domýšlet jaká úchylárna by mě teď napadla. Asi něco o Modrovousovi, který řezal hlavy svým ženám. Mám pořád ruku položenou mezi mým bokem a Míšou. To se mu zřejmě moc nelíbí. Chytne mě za zápěstí a přehodí si ruku kolem svých ramen. Musí si mě naaranžovat, abych mu byl pohodlný. Pak zavrtá čumáček do mého podpaží. Tohle je přesně to, co závidím zviřátkům, můžou se vedle sebe tulit, olizovat si kožíšky, nikdo jim to nevyčte, chovají se tak přirozeně a není v tom nic špatného.
„Seš jak plyšák,“ řekne mi na dobrou noc. Ale pořád nespí, vykukuje na mě z podpaží, prohlíží si plakáty na mých stěnách, čeká na něco. Kdo mi může poradit na co?
Zvednu druhou ruku a jen tak mu lehce shrnu vlásky z čela. Usmívá se, povzbuzuje mě a já od něj potřebuju pomoci s tím, co mám dělat. Pak mu dvěma prsty přejedu po víčkách.
„Tak už spinkej,“ zašeptám. A on naschvál jedním okem vyjukne. Znovu mu musím pohladit víčko, jinak by ho nezavřel.
Lampičku zhasnu až po chvíli, když už doufám, že spí. Někde jsem četl, jak je nádherné usínat vedle malého tvora. Jo, to jistě, jenomže mě se cokoliv podobného spánku zcela vyhýbá. Ležím tak snad dvě hodiny, myšlenky se prolínají se sny, ale stejně nespím, snad ani oči nemám zavřené, je to jedno, když je všude tma. Neměly by sebou v noci děti házet, převalovat se, běhat náměsíčné po domě? Ale Míša jako na potvoru se stále mačká jen ke mně, dýchá a tiše vzdychá vedle mě, hrudníček mu vibruje, voní vedle mě jablečnou koupelovou pěnou, které si do vany vycákal půl flašky. Ale já jsem plyšový medvídek a plyšoví medvídci jsou hodní, jejich údělem je ležet a nehýbat se.
Začnu se pomalu soukat z postele, takhle to dál nejde, nevydržím tu. Je to vcelku nadpozemský úkol jeho rozehřáté tělíčko od sebe odlepit. Ale spí jako jezeveček. Jak se stáhnu k okraji, převalí se na bříško, rukama místo mě obejme polštář. Tak je to bezpečnější. Vyplížím se na záchod. No jasně, co ale tady. Asi bych musel udělat stojku, abych se vymočil. Musím si ulevit, musím se nějak zklidnit. Onanovat když jsem s dítětem v jednom bytě? A co když se vzbudí a zase bude muset jít čůrat, aby mohl spát dál? Stejně to zkusím, ale nejde mi to, těch myšlenek, těch pocitů je ve mně moc, abych je ze sebe dokázal takhle jednoduše dostat. Nebo je ze sebe prostě dostat nechci?
Vracím se do pokoje a po špičkách přecházím od topení ke stěně. Nehrozí, že do něčeho vrazím, v šeru si mé oči už navykly. Je vlastně docela děsivé, jak si člověk dokáže zvyknout na tmu všude kolem něj. I v něm. Nakonec, jako by mě to věčné pobíhání sem a tam unavilo, kleknu si k pelesti postele. Za dobu mé nepřítomnosti se Míša rozvalil po celé ploše a hlavu má teď skoro svěšenou přes okraj jak štěně. Vezmu mu ji do dlaní a položím zpět na postel. Ten magnetizmu mi nedovolí pustit, dál držím jeho tvářičky ve svých upocených dlaních.
Neskutečně to hřeje, velmi jemně hladím bříšky prstů chloupky jeho skrání. Přejedu mi palci taky po ouškách. Líbí se ti to, Míšo? Promlouvám ti svými dotyky do snů? Zlehka se usmívá, nebo se mi to jen zdá? V tom příšeří, v tom stavu mé mysli, nemůžu zarazit ty fantazie, které mě roztřásají, dech ze sebe vyrážím tak hrubě, že se bojím, že ho vzbudím. Pustím jeho tvářičku a dlaně položím těsně vedle jeho tělíčka. Opřu se o lokty, zblízka si ho prohlížím.
Má košilku trochu povytaženou, kouká mu pupík. Natáhnu prsy a dotknu se ho prstem. Přejíždím mu nehtem nad gumou kalhot. Pak vezmu lem jeho košilky mezi palec a ukazovák a stáhnu mu jej. Třeba mu táhlo na záda. Nemýlil jsem se, opravdu se usmívá. Natáhnu krk a dám mu pusu na obočí.
* * *
Ráno mě neprobudí hřejivé paprsky, ale nesnesitelné křeč v noze. Tisknu zuby, abych nezařval. Chvíli to rozdýchávám, pořád klečím u Míšovy postele jak kajícník u jesliček Jezulátka.
Stále spí, trochu si odsednu, mohlo by mu být divné, v jaké pozici jsem trávil noc. O to přeci nejvíc jde, nahlédnout přirozenost dítěte a přizpůsobit se jí. Opřu se rukama za zády, prohlížím si jej. Deka nahňácaná všude kolem něj, on schoulený, že se bradou skoro dotýká kolínek.
Je opravdu docela hezky, paprsky ho šimrají po pyžamu, představuji si, jak je mu to asi příjemné. Všimnu si, že se opět usmívá. Ten jeho hezký pocit, mě nabyl energií. Chci teď spoustu věcí, tak jak jsem je chtěl jako školáček, když jsem vyšel ze třídy do prvního prázdninového dne a poskočil si na jedné noze a představoval si, co všechno bude.
Ještě celý den s Míšou! Vezmu ho do parku na zmrzlinu a pak něco dobrého k jídlu, přesně to co bude chtít, třebas vafle, palačinky nebo párek v rohlíku. Půjdeme alejí a zastavíme se u jezírka, kam jsem jako malý vždycky chodil sám, ale dneska tam budu s ním a vůbec to nebude vadit. Budu ho držet za ruku. A když ho budou bolet nožky, vezmu ho na záda. A pak se vrátíme do města, projdeme nějaká muzea, jestli ho to nebude nudit, nebo se radši koukneme do toho největšího hračkářství. A tam mu koupím do postýlky vobrovskýho plyšovýho medvěda.