Já s dalším uživatelem, který si nepřeje být jmenován (budu mu říkat třeba pan H.) jsme včera byli v Bohnicích. Bylo těžší se dostat do Bohnic kvůli výlukám metra, ale nějak jsme se tam dopotáceli. Ze začátku jsme si prohlíželi areál Bohnic a prošli jsme kolem pavilonu 5, kam jsme dali
sklenici s dopisem. Nejdříve jsem to dala k lampě a pak jsme šli na 15 minut jinam. Když jsme se po chvíli vrátili, sklenice tam pořád byla a na schodech stál pan primář, který tak zajímavě hleděl na pana H., až ho to začalo znervózňovat, zatímco já jsem začala vtipkovat, že si ho na té pětce nechá, a že možná dokáže vycítit, kdo je pedofil.

Když odešel pan primář, pan H. dal sklenici až ke schodům se slovy, že už tam nepůjde. Tak snad si to někdo přečetl a možná teď čte i tento zápisek.
Když jsme přišli k pavilonu 32, nebylo jisté, zda Jáju uvidíme. Domlouvali jsme se přes SZ a někdy i přes prostředníky. Jája nakonec stál v 1 patře vysoko nad zemí, a já u modrého hydrantu, takže jsme na sebe křičeli, jelikož nebylo dost dobře rozumět, zatímco pan H. šel na hlavní budovu kvůli ztracenému sešitu, co našel na lavičce. Po chvíli jsem přišla i s panem H. a Jája mi hodil náramek, co mi vyrobil. Já mu chtěla předat svůj a vyřešil to tak, že vzal papírovou tašku na kterou přivázal provázek a ten spustil dolů a zase zpátky přitáhl, když jsem do tašky dala svůj náramek. Úplně se mi vybavila scéna, kde princezna Rapunzel na své vlasy zavěšuje košík a spouští ho díky vlasům dolů, aby do něj její matka mohla dát jídlo a jiné potřebné věci. Rozdíl byl jen v tom, že to nebyly vlasy, ale provaz a místo vysoké věže to byl pavilon Bohnic.
Jája nám nabídl, že bychom mohli dovnitř, načež jsme souhlasili. Zazvonili jsme na první patro a ozvala se nám sestřička. Já panu H. řekla, co má říkat a tak jí řekl křestní jméno a číslo pokoje za kým jdeme. Sestřička ale chtěla i příjmení, že bez toho máme smůlu. Přišli jsme tedy zpět k oknu za Jájou a ten nám to přijmení řekl. Zazvonili jsme tedy znovu a řekli vše, co sestřička chtěla, načež se ozvalo "no to jste ale šikovní!". Podle mě to naše dohadování a vysvětlování sestřička a možná i celý personál musel slyšet, jelikož jsme tam na sebe skoro až křičeli. No museli z toho mít asi fakt srandu.

Až tedy k někomu půjdete na návštěvu do Bohnic tak ano, je potřeba znát i příjmení.
Všichni jsme si šli sednout do společenské místnosti, kam chodili další pacienti z pavilonu. Prostředí mi přišlo takové prázdné, až smutné. Ve společenské místnosti byli křesla, stůl a televize. Byla tam i polička, kde byly obrazy, co sem Jája posílal a na druhé straně místnosti zase kuchyňka a v rohu i bubny. Říkala jsem si, že je škoda, že tam toho nábytku a dekorací není více. Že tam nedají více her nebo knih, což by určitě lidem na pavilonu zlepšilo pobyt.
Na návštěvě jsme byli asi hodinu a za tu dobu jsme tam stihli probrat pár věcí. Já s panem H. jinak můžu potvrdit, že
Jája je skutečná osoba, a že je to ten, za koho se vydává.
