Moje osobní zpověď

[Hypersonic]

Moje osobní zpověď

Ahoj, zdravím, dobrý den, jakkoliv kdo chcete. Jsem skoro normální sedmnáctiletý introvert. To skoro říkám, protože mám dvě diagnózy z psychiatrického léčení v Bohnicích; první je porucha autistického spektra, konkrétně Aspergerův syndrom, a ta druhá je pedofilie. Abych byl konkrétní, jsem girllover, tudíž se mi líbí mladší dívky. Ale zároveň se mi líbí i holky mého věku (což beru jako pozitivum). Chtěl bych se tak trochu svěřit se svými životními zkušenostmi, svými láskami a o tom, jak jsem se dostal do Bohnic a nenapadá mě lepší místo než právě zde.

Začal bych asi tam, kde začíná většina příběhů; na začátku. Dětství jsem měl takřka bez problémů, měl jsem oba milující rodiče a jako bonus i starší sestru, ve školce jsem s dětmi (co si pamatuji) vycházel docela dobře. Akorát moje první „sexuální zkušenost“ přišla, když mi bylo tak devět let. Nehledejte za tím nic skandálního, nezneužil mě žádný dospělý chlípník, jenom jsem něco zkoušel s jednou holkou ze širší rodiny, která je cca stejně stará jako já. I když je tak trochu pravda, že na to nevzpomínám rád, ale nechci o tom příliš mluvit, stejně si z toho už moc nepamatuji.

Když jsem byl v šesté třídě, začaly se již projevovat známky toho, že mám zvýšený zájem o mladší děti (konkrétně o děti z místní školky), ale nijak jsem si toho nevšímal, přeci jen sám jsem byl ještě dítě. Je však pravda, že tento „zájem o mladší“ se se mnou táhl celou základku.

Když jsem byl v deseti letech na svém prvním letním táboře, tak jsem se poprvé v životě zamiloval. Daná holka jménem Fany byla opravdu okouzlující a překrásná, a navíc se ke mně, na rozdíl od jiných táborníků, chovala moc mile a byla na mne hodná. A co její věk? Inu, byla mladší o necelé tři roky, což podle mě tehdy bylo (a pořád pro mě je) naprosto přirozené a ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že by se mi líbily mladší dívky… tedy až když jsem na daném táboře byl potřetí. To mi bylo dvanáct. Fany se mi sice pořád hodně líbila, avšak má pozornost začala patřit jiné dívce – Aničce. Pořád si pamatuji ten její přenádherný úsměv, byl přímo odzbrojující. Moc jsme si spolu rozuměli, hodně jsme se kamarádili a abych řekl pravdu, dodnes na ni občas myslím. Opět přichází ta otázka; a co její věk? Nepamatuji si, kolik jí bylo přesně, ale byla mladší než Fany, typuji tak šest, sedm let. Avšak už s ní nejsem v kontaktu, ani s Fany, jelikož po třetím táboře jsem na další již nejel.

I když jsem byl do Aničky tak trochu blázínek, nepřipouštěl jsem si, že by se mi tak malé holčičky líbily. Bral jsem to tak, že si s nimi rozumím, a to bez jakéhokoliv erotického rozměru.

Také si stále pamatuji na svůj jednodenní výlet v Nedamově. Na to nejde zapomenout. To mi bylo třináct. Byl jsem tam s maminkou a s její kolegyní z práce, která tam sebou měla i své děti, holčičku a chlapečka. Holčička (popravdě nevím, jak se jmenuje) se mi docela líbila, toužil jsem si s ní promluvit, avšak byla poměrně dost stydlivá, takže jsem s ní nenavázal kontakt. Avšak s jejím bráškou, Tobikem, jsem si normálně povídal a taky jsme se spolu koupali v rybníku. Když jsme si však hráli ve vodě, přizval k nám Tobi jednu dívenku, aby si hrála s námi. Jmenovala se Anička (ne, nebyla to ta samá jako na táboře). Bylo jí cca tolik co Tobikovi, takže asi šest nebo sedm. Souhlasila, že si s námi bude hrát, tak jsme si hráli ve vodě, dokud Tobi nešel domů. Já s maminkou jsme tam zůstali trochu déle, takže jakmile jsem se rozloučil s Tobikem, hrál jsem si s Aničkou ve vodě dál. Byla to super zábava, moc jsme si to spolu užili. Asi po hodině jsem už musel jít domů. Když jsem se však loučil s Aničkou, požádala mě, abych se k ní snížil. Tak jsem si přikleknul… a dostal jsem na tvář hubičku. První hubičku v životě. Pak ještě nastavila tvářičku, abych ji také políbil. Takže jsem vzápětí i svoji první hubičku daroval. Poté jsem se s Aničkou definitivně rozloučil a jel jsem domů. Cítil jsem se úžasně jako nikdy před tím, jako by mě právě na tvář políbil andílek. Avšak pořád jsem si ani trochu nepřiznával, že by se mi takto malé dívky líbily nebo že by mě jakkoliv přitahovaly.

Poté jsem ve škole prožíval další vztahovou rovinu. Když Tobi nastoupil do první třídy, já nastoupil do osmé. S Tobikem jsem se bavil dál, avšak jsem si pomalu začal všímat jedné jeho spolužačky. Jmenovala se Nelinka a bylo jí sedm let. S ní jsem se začal také bavit, avšak postupem času jsem se s ní už bavil víc než s Tobikem. Každou přestávku jsem ji navštěvoval na chodbě, povídali jsme si spolu, trošku jsme i dováděli a o Vánocích jsem jí dal takový malý dáreček – plyšového pejska. Měla z něho radost, což mně udělalo radost. A teď bych se sám sebe rád zeptal; miloval jsem ji? Odpověď je ano, skutečně jsem do ní byl zamilovaný. Avšak jsem si to tehdy vůbec nepřipouštěl, říkal jsem si, že přeci není normální, aby se čtrnáctiletý kluk zamiloval do sedmileté holčičky.

V té době si navíc moji spolužáci i moje třídní učitelka začali všímat toho, že se víc kamarádím s podstatně mladšími dívenkami než se svými vrstevníky. Někteří si ze mě občas utahovali, že se bavím s mladšími dívkami, že jsem pedofil. Já jsem však jejich řeči ignoroval a pořád jsem si o sobě myslel, že mě malé dívky prostě nepřitahují (ačkoliv realitě napovídalo už dost věcí).

Od osmé třídy jsem se také bavil s jednou holkou ze čtvrté třídy. Nebudu ji jmenovat z velmi specifických důvodů. Bavil jsem se i s jejími spolužáky i s jejími spolužačkami, ale jí jsem obvykle dával přednost. Když jsem byl však v deváté třídě a ona v páté, nastal největší zlom mého života. Jak jsem již zmiňoval, mám Aspergerův syndrom. Kvůli tomu mám trošičku zvláštní chování. A před ní jsem se upřímně choval naprosto nesnesitelně. Není tedy divu, že mi jednoho dne řekla, že se se mnou už nechce kamarádit. To byl ten zlom. Upadl jsem do hlubokých depresí, hodně jsem polykal různé prášky, které mi přišly pod ruku a také jsem hodně uvažoval nad sebevraždou. Navíc to, že šla celá naše škola na online výuku, také moc mé psychice nepomohlo. Pomohla mi až moje spolužačka, která mi byla oporou a takovou „zpovědní vrbou“, které jsem se mohl svěřit s čímkoliv. A ona se mi vždycky snažila pomoci (jsem jí za tohle všechno moc vděčný). Taky jsem do ní byl chvíli zamilovaný, ale nemohl jsem s ní chodit, jelikož měla přítele.

Po návratu z online výuky bylo všechno pár dní normální, avšak po těch pár dnech znovu udeřila nejmenovaná dívka. Dala totiž mé telefonní číslo jedné svojí kamarádce, která mi začala anonymně vyhrožovat. Poznal jsem, že za tím stojí nejmenovaná (ona totiž jako jediná z mladších kamarádek na mě měla číslo) a začal jsem prahnout po pomstě. Začal jsem si tedy do školy tajně nosit nůž a plánoval jsem, že až bude příležitost, zabiju ji a poté zabiju sebe. Jenže se o tom dozvěděla jedna moje spolužačka, která věděla, co se děje mezi mnou a tou dívkou, bála se o můj i o její život, takže o tom řekla třídní učitelce. Ta mi nůž zabavila a pozvala si do školy mé rodiče. Naštěstí jsem vyvázl jen s třídní důtkou.

Ke konci deváté třídy jsem se ještě bavil s dalšími děvčaty z nižších ročníků, převážně ze čtvrté a páté třídy. Dalo by se říct, že se mi pár z nich líbilo, ale nedá se říct, že bych některou z nich miloval. Tehdy jsem si pořád nepřipouštěl svoji odlišnost. To se ovšem začalo měnit na střední škole.

Když mi bylo patnáct a psal jsem si na noťasu příběh o mladém pedofilovi a jeho nešťastné lásce, začal jsem si podrobněji zjišťovat fakta o pedofilii. Zjistil jsem však, že ke mně možná sedí několik věcí, například náklonost k dětem. Taktéž jsem narazil na Československou pedofilní komunitu (taky jsem napsal do poradny neveřejný dotaz) a uvědomil jsem si, že pedofil je ten, koho sexuálně přitahují děti, ale většinou má rád děti, tráví s nimi svůj volný čas a dělá jim samou radost, ale není to někdo, kdo je chce zneužít. Tyto dva pojmy se prolínají málokdy (bohužel i v mém případě). Taky jsem si v tu chvíli začal uvědomovat, že jsem opravdu byl zamilovaný do malé Nelinky. Začal jsem objevovat sám sebe.

Pak ale přišel další životní zlom; moje první partnerka. Byla to moje nová spolužačka na střední škole, o třičtvrtě roku starší než já. Prvně jsem se s ní pouze kamarádil, jenom jsme se občas objali. Pak jsem ale zjistil, že mě její přítomnost naplňuje zvláštním pocitem radosti a harmonie, jako bych už neměl ty dlouhotrvající deprese. Ona se se mnou taktéž cítila spokojeně. Jednoho dne pak přišlo první držení za ruce, poté přišla první pusa… netrvalo dlouho, a začali jsme spolu prvního ledna 2022 chodit. Byl to moc krásný vztah. Jenom je škoda, že jsem ho tak sobeckým způsobem zničil.

V prosinci 2021, před tím, než jsem začal s mou přítelkyní chodit (to mi bylo šestnáct let), jsem nabral odvahu a svěřil se mamince s tím, že se mi líbí mladší dívky. A vzala to celkem dobře, nekřičela na mě, nenadávala mi, že jsem odporný zvrhlík, ale nabídla mi pomoc. Domluvili jsme se, že vyhledáme psychologa.

Tehdy mi ještě jedna z mladších kamarádek dala najevo, že se se mnou nechce dále kamarádit, protože se mě bála. To jsem vzal velice těžce a poprvé v životě jsem na sebe sáhl nožem. Tehdy jsem sice ještě neuměl dělat dost hluboké jizvy, ale i tak to moje maminka zaregistrovala. Vyděsilo ji to. A ani moje láska to nevzala moc dobře, bála se o mě. Kvůli tomu, že jsem ji tak zklamal, jsem na sebe za trest sáhl znovu. Od té doby jsem si nějakou dobu neublížil (měl jsem přítelkyni, takže nebyl důvod být smutný).

Ještě ten prosinec jsem se však bohužel poprvé v životě potkal s dětskou pornografií. Narazil jsem na ni tak trochu náhodou, zkoušel jsem totiž, jestli ji zvládnu najít. Hodinu poté, co jsem začal hledat, jsem ji úspěšně našel (a to neumím s počítačem). Ale nebyl to pro mě příjemný pohled. Tehdy jsem si řekl: „Ugh, to je příšerné. Jak se na tohle někdo může koukat? Jak to někdo může vůbec provozovat?“ Slíbil jsem si, že na tyto stránky už znovu nevkročím. Jenže zvědavost mě porazila. Zašel jsem na ty stránky znova, a znova, a pak zase. Když jsem tam zašel potřetí nebo počtvrté, začal se mi tento obsah líbit. Tak jsem tam začal chodit pravidelně, abych se nad tím uspokojoval. Trvalo asi měsíc a půl, než jsem na tyto stránky přestal chodit. Přišlo mi to hrozně nemorální, navíc to bylo nelegální, vznikala na tom hodně nepříjemná závislost, a kromě toho ty weby, na které jsem chodil, nebyly zcela bezpečné. Jenže jsem do toho během roku 2022 občas spadl znovu; v březnu, v květnu a v srpnu. Naposledy jsem se tam pokusil dostat v listopadu, ale to mi nevyšlo (respektive vyšlo jen napůl). Od té doby jsem na ty stránky už nevkročil.

Ohledně toho psychologa, nakonec jsem se dostal na dětské krizové centrum. Tam byla moc příjemná paní psycholožka, která mě vyslechla, pochopila můj problém a chtěla mi pomoct. Už tehdy mi nabídla hospitalizaci v psychiatrické nemocnici, avšak moje rodina na to nepřistoupila, jednak proto, že se blížily vánoční svátky, a taky proto, že mě a moji přítelkyni čekaly přestupové zkoušky (chtěli jsme společně přestoupit na jinou školu). Místo toho jsem s maminkou vyhledal sexuologa a vyzkoušel jsem další psycholožku. Ta moc příjemná nebyla, vlastně jsem potom měl docela strach z psycholožek. Sexuolog mi nabídl vyšetření, avšak čekací doba byla rok a půl (asi chtěli počkat, než mi bude osmnáct). Avšak za tu „čekací dobu“ se toho ještě hodně semlelo.

Další velice nepříjemná událost se stala v březnu. Se svojí přítelkyní jsme chodili na střední školu v mém městě, avšak kvůli komplikacím jsme spolu v pololetí přestoupili na školu v Praze. To však není to, o čem tu mluvím. V březnu jsem totiž jel s tatínkem a se sestrou na lyžování na hory. Má přítelkyně s námi jet nemohla, kvůli škole. Možná, kdyby tam s námi byla, mohla by zabránit katastrofě.

Spolu s námi tam totiž jel i tatínkův kamarád se svým devítiletým synem a sedmiletou dcerou. Jeho dcera má velice specifické jméno, takže ji nebudu jmenovat. Budu jí říkat třeba beruška. S beruškou jsem se znal už od jejích čtyř let. Vždycky jednou za rok jsme moje rodina a její rodina jeli na hory lyžovat. Mám takový pocit, že postupem času jsem si sní rozuměl více než s jejím bráškou. Dokonce, když jí bylo pět, jsem od ní při loučení dostal takovou malou hubičku na rozloučenou (moje druhá hubička v životě). Akorát, když jí bylo šest, tak jsme na hory nejeli kvůli kovidu. Ale když beruška chtěla, tak mi napsala nebo zavolala, čísla na sebe máme.

Jenže v jejích sedmi letech jsem udělal asi tu nejhorší věc, co jsem udělat mohl. Podlehl jsem svým pudům. Zneužil jsem ji.

Dělali jsme spolu takové ty normální věci; hráli jsme si spolu jak na sněhu, tak i v chatě, občas jsme se mazlili nebo jsme také trávili čas s dospělými. Ale zároveň, když jsem s ní byl sám, jsem se k ní choval tak, jak by se nemělo; někdy jsem ji osahával, třeba když jsme si hráli na sněhu nebo při mazlení. Taktéž, těžko se mi to píše, ale jednou jsem jí olizoval chodidla, což mě hrozně moc vzrušovalo. Byla to jen součást naší hry, ale to mě neomlouvá. Kromě toho jsem jí i dvakrát dal hubičku na tvář, ale ona mi pověděla, že se jí to nelíbí, tak jsem s tím přestal. Navíc jsem ji i jednou přímo sledoval při převlékání. Sice jí to nevadilo, ale, jak už jsem řekl, to mě neomlouvá, měl jsem jít pryč. Asi to nejhorší na tom je to, že jsem ublížil své malé kamarádce a zároveň jsem podvedl svoji přítelkyni. Hrozně se za to doteď stydím.

Beruška byla jediná mladá dívka, na kterou jsem sexuálně sáhl. Chtěl bych se však sám sebe zeptat; věděl jsem tehdy, že to je špatné? Odpověď nedokážu říct zcela přesně. Buď jsem to nevěděl, nebo jsem to tak nějak tušil, ale přehlížel jsem to. Říkal jsem si, že když to nezpůsobuje bolest, tak jí to přece nemůže ublížit, že to není sexuální zneužívání (teď už moc dobře vím, že to je blbost). Zatím to na Berušce nezanechalo nějakou větší újmu (a pevně doufám, že ani nezanechá). Jsme spolu pořád v kontaktu a občas si spolu píšeme nebo zavoláme.

To ale ještě není všechno. Tyto věci, to o Berušce i o dětské pornografii, všechno jsem si to napsal do deníku (psal jsem ho v angličtině), který jsem pořád nosil u sebe i do školy. Navíc jsem byl takový ten typ, který nedokáže udržet jazyk za zuby. Svým spolužákům jsem tak nějak naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, že se mi možná líbí mladší dívky. Různě jsem o pedofilii vtipkoval (na apríla jsem jim také prozradil, že se událo něco mezi mnou a Beruškou). Možná to bylo tím Aspergerovým syndromem, možná jsem chtěl jenom více pozornosti, ale choval jsem se naprosto strašně.

Jednoho dne se mi navíc stalo to, že jsem dostal spontánní vztek na tu nejmenovanou dívku, a tak jsem červenou fixou napsal na zeď ve škole, že ji chci zabít. To se však dozvěděli učitelé a já měl průšvih. A jako by to nestačilo, tak se k mému deníku dostali moji spolužáci, tudíž zjistili, že to, o čem jsem vtipkoval, byla celou dobu pravda, a všechno to vyzvonili mé přítelkyni. Ta se mnou potom dlouhou dobu nemluvila. Další den jsem se dvěma spolužačkám svěřil, že začínám mít myšlenky na sebevraždu (měl jsem totiž slíbeno, že jestli svoji lásku ztratím, vezmu si život). Ten den za mnou přišla třídní učitelka, řekla mi, abych šel za ní. Na chodbě čekali moji rodiče, kteří byli pozváni do školy. Dozvěděli se o mém deníku (ne však o tom, co v něm bylo psáno, jelikož rodiče anglicky neumí), o té zdi i o tom, že mám sebevražedné myšlenky. Ze školy mě převezli rovnou do Motola, kde jsem měl být hospitalizován. Tam mi však po pohovoru řekli, že pro mě budou lepší Bohnice. Tudíž jsem následující týden nastoupil do Bohnic.

Teď, když nad tím přemýšlím, tak jsem měl velké štěstí, že na mě učitelky nezavolaly policii.

V Bohnicích jsem strávil celkem 88 dní. Bylo to celkem dlouhé, ale mám pocit, že mi pobyt prospěl. Naučil jsem se nevyzvánět dalším lidem o své orientaci a taky to, že zneužívat děti je moc špatné. Navíc jsem se přestal bát psycholožek. Samozřejmě se najdou i horší chvilky, třeba ten večer, kdy se se mnou definitivně rozešla přítelkyně. Věděl jsem o svém slibu, že jestli ji ztratím, sáhnu si na život, ale díky jedné terapeutce jsem si uvědomil, že by to ode mne bylo pěkně sobecké; po tom všem, co rodiče investovali do mé výchovy a terapeuti v nemocnici do mé duševní pohody, bych to všechno zahodil a přišlo by to vniveč. Proto jsem si to vykompenzoval tím, že jsem si znovu ublížil nožem. Rodiče byli sice dost vyděšeni, ale za mě lepší, než kdybych se zabil.

Během léčení mě čekalo také PPG vyšetření. Tímto vyšetřením se to skutečně potvrdilo; jsem pedofilní girllover. Vedle stejně starých holek se mi líbí i mladší dívky (škála je 5-20 let). Tehdy jsem si už konečně plně uvědomil a připustil, že jsem pedofil.

V Bohnicích jsem též potkal jednoho kluka, cca stejně starého jako já. Budu mu říkat třeba Freddy. Sice byl trochu hyperaktivní, ale byl to celkem milý kluk, dobře se s ním povídalo a byla s ním sranda. Avšak jsem o něm zjistil jednu velice zajímavou věc; on je také pedofilní girllover. Jediný rozdíl mezi námi je jeho sadismus, ale to mi nevadilo, díky našemu společnému „problému“ jsme si spolu hodně rozuměli. Jsem rád, že jsem Freddyho potkal, nejen, že mám prima kamaráda, ale už nejsem se svou orientací tak zdánlivě sám.

Po propuštění z nemocnice jsem se samozřejmě na pražskou školu nevrátil, to bych si po tom všem nikdy nedovolil. Místo toho jsem přestoupil zpátky na střední školu v mém městě. Těžko jsem si tam zvykal, někteří si dělali srandu z mých tiků, které jsem začal mít v Bohnicích. Teď je to ale lepší, už tam tak nějak víc zapadám. Sice tam o mé orientaci také někdo něco tuší, ale vypadá to, že jim nevadí, jaký jsem (což mě poměrné těší).

Dnes je mi sedmnáct let, studuji druhák na střední chemické škole, přítelkyni nemám (a ani si nejsem jistý, jestli nějakou chci mít) a jsem v ambulantní léčbě sexuologického psychiatra a psycholožky z Parafiliku. Navíc jsem léčený antidepresivy a chemickou kastrací (Androcur). Kontakt s dětmi nevyhledávám, protože se bojím, že pro ně nejsem bezpečný. Naštěstí jsem tlumený Androcurem, takže mám větší jistotu, že se v některých situacích zvládnu udržet. Ale trápí mě, že si svoje fantazie nemohu dopřát v realitě. Jinak jste si možná všimli, že zde nikde nezmiňuji své fantazie a sexuální představy. Je to proto, že o nich nerad mluvím, a kromě toho si je také z většiny moc nepamatuji. Takže prosím, nechci o tom mluvit.

A ještě víc mě trápí, že o svém problému nemohu skoro nikde mluvit. Také pořád mívám výčitky svědomí, především za to, co jsem provedl Berušce, nebo že jsem takhle zradil svou lásku. Myšlenky na sebevraždu nebo sebepoškozování mám tak trochu střídavě; někdy to je horší, někdy je to dobrý. A co mladší kamarádky? Dnes jsem v kontaktu jenom s Beruškou, jinak s žádnou mladší dívkou. Ale kromě toho jsem také v kontaktu s Freddym, takže si moc nestěžuji. Inu, už nevím, co bych o sobě dále napsal. Tak ahoj, sbohem, na shledanou, opět jakkoliv kdo chcete.

[Zappart]

Moc krásná zpověď. Snad se někdy zaregistruješ u budeme si moct popovídat. Samozřejmě jen o tom, o čem budeš chtít. Přeji ti, abys přece jen našel dobrou přítelkyni, která ti bude oporou.

[podivin]

Ahoj Hypersonicu,
teda, je to dost silný příběh. Některé věci jsou krásné, ale některé, bohužel, k pláči. Je ale dobře, že dokážeš rozeznávat, co je špatné a že to chceš řešit a řešíš.
Naprosto chápu, jak se cítíš osamoceně. Sám jsem si na sobě i na druhých všimnul, že je jim příjemné si osobně nebo na soukromém kanále promluvit o těch pocitech, které máme. Přestože někteří sexuologové a psyhologové nás již neodsuzují a nehnusíme se jim, obávám se, že stejně nechápou, co cítíme a prostě si s nimi o tom úplně otevřeně popovídat nedokážeme, resp. nemám pocit, že by to plně chápali. Takže když si budeš chtít promluvit, přijď si popovídat na chat (pročti si předtím pravidla, jak se na chatu smí komunikovat).
Moc ti přeju, aby se ti udělalo líp.

[Hypersonic]

Ahoj, zdravím, dobrý den. Chtěl bych poděkovat za vaši odezvu. Je moc fajn, že se můžu svěřit se svým příběhem lidem, kteří mi rozumí.

Také bych chtěl říct, že jsem se (po delším váhání) zaregistroval. Na fóru nejspíš moc aktivní nebudu, ale rozhodně někdy přijdu na chat.

[Kasz]

Vítej u nás na fóru. Přidal jsem tě jako autora původního příspěvku, takže ti za něj ostatní mohou dávat lajky.

[Bouře]

Četla jsem tvojí zpověď a musím říct, že je to hodně silný příběh. Své chování už nevrátíš, ale můžeš se ze svého chování poučit a zapracovat na tom, aby se to už vícekrát nestalo. Co musím velmi ocenit je tvá sebereflexe. Ne každý dokáže přiznat, že to co udělal bylo špatné a nemělo by se dít. To je rozhodně pozitivum a základ k tomu dostat větší nadhled.

Co mě hodně zajímá je tvůj pobyt v Bohnicích. Nechtěl by ses o nich více rozepsat? Co Freddy? Taky zná ČEPEK? Poznal jsi tam i další pedofily? Nechtěl by se Freddy taky registrovat?

Jsem velmi ráda, že naší komunitu navštíví i někdo mladý, kdo se ještě hledá a je super slyšet, když někomu v tom hledání pomůže. To mě, a nejen mě velice motivuje k tomu být zde aktivní a vím, že celý tento projekt má smysl. Doufám, že zde najdeš vše co potřebuješ a ČEPEK ti bude pomáhat na tvé cestě za poznáním.

[Hypersonic]

Ahoj, zdravím, dobrý den. Ještě jednou děkuji za vaše reakce. Chtěl bych tak trochu reagovat na Bouři a trochu více se rozepsat o svém pobytu v Bohnicích. Zároveň bych tím doplnil některé informace, které jsem ve své zpovědi zapomněl zmínit.

Začalo to, když se moje přítelkyně dozvěděla o tom, co se psalo v mém deníku. Že se to dozvěděla jsem poznal podle toho, že její maminka volala mým rodičům. Další den byl hodně složitý, nechtěla se mnou ani promluvit. Učitelky si poté všimly mého vzkazu ve schránce důvěry a od mých spolužaček se dozvěděly, že si plánuji vzít život. Jedna spolužačka je lehce důležitá, budu jí říkat třeba liška.

Učitelky následně vyhodnotily mé chování jako nebezpečné a mí rodiče byli povoláni do školy. Odvezli mě do Motola, kde jsem měl být hospitalizován, ale tam mi po přijímacím pohovoru sdělili, že jelikož v Motole jsou z 96 % pacientů dívky, pro mě budou lepší Bohnice, jelikož tam mají s chlapci větší zkušenosti (a možná, že to tam pro mě bylo nakonec bezpečnější). Tudíž jsem 16. května nastoupil do Bohnic na oddělení 28 (dětské oddělení). Byl to zvláštní pocit, jako by se všechno mělo nadlouho změnit.

Bohužel jsem pořád byl ten typ, co nedokáže udržet jazyk za zuby. Proto jsem hned první den o sobě vykládal jednomu klukovi, co jsem zač a proč jsem tady (i to, co jsem provedl berušce). Od něj se to pak rozneslo mezi další pacienty. Není tedy divu, že prvních pár týdnů se mě tu hodně lidí bálo, odsuzovalo a pomlouvalo.

Po pouhých třech dnech, hned po vizitě, jsem se přemístil na oddělení 27 patro (také dětské oddělení, avšak pouze pro chlapce), kde jsem zůstal po zbytek hospitalizace. Bylo to tam o něco lepší než na předešlém oddělení, kluci mě víc chápali a tolik mě neodsuzovali. Občas jsem také přemýšlel nad tím, že kolektiv je na oddělení lepší než v mojí pražské škole.

Během hospitalizace mě také čekalo několik vyšetření; psychologické vyšetření (z čehož vyšlo najevo, že mám Aspergerův syndrom), PPG vyšetření (z čehož vyšla najevo moje pedofilie) a mnoho dalšího (např. endokrinologie). Navíc jsem měl i své první pohovory v parafiliku a u svého psychiatra/sexuologa.

Kromě toho mě čekala i ta nepříjemná událost; rozchod s mou přítelkyní. Proběhlo to tak, že mi jedna ze sester poradila, abych jí napsal, jelikož bez komunikace prý nic nezjistím. Tak jsem jí večer zkusil napsat, jak se má a jestli se na mě pořád zlobí a tak dále. Rozhovor probíhal celkem dobře, tedy dokud mi nepřišla smska, abych jí už nepsal, že se mnou nechce mít nic společného. Stalo se tak 16. června v 8 hodin a 23 minut večer (5 měsíců a 16 dní od té chvíle, co jsme spolu začali chodit). Od té doby už mezi námi žádná komunikace neproběhla.

Taky jsem zhruba po 70 dnech hospitalizace potkal Freddyho. Avšak kromě nás dvou se na našem oddělení neobjevil žádný jiný pedofil, zato tam bylo několik bisexuálů a homosexuálů. Jinak jsem tam potkal i pár dalších kluků s Aspergerovým syndromem. Taktéž jsem na pavilonu 28 (naše a jejich oddělení měly společnou zahradu) potkal jistou dívku. Budu jí říkat třeba světluška. Světluška byla 17letá, krásná, ale extrémně bázlivá dívka, s nikým nemluvila a všech se bála (dokonce i terapeutů). Od kluků na našem oddělení jsem se však dozvěděl děsivou pravdu; v sedmi letech byla zneužívána strejdou a nevlastními bratranci. Tato informace mě opravdu hodně zasáhla. Měl jsem o ni veliký strach.

Mám pocit, že i světluška ze mne měla na začátku strach, avšak postupem času vypadala, že se mě už tolik nebojí, protože když jsem se na ni podíval, lehce se na mne usmívala (což beru jako zázrak). Vím však, že se během léčení několikrát pokusila o sebevraždu, avšak nevím moc podrobností.

Taktéž jsem potkal ještě jednu dívku. Byla to moc krásná a velmi milá holka. Ve své zpovědi jsem se o ní nezmínil, avšak to byla další dívka, do které jsem byl tak trochu zakoukaný. A co její věk? Od kluků jsem se dozvěděl, že jí je 17, avšak vzhledově vypadala mnohem mladší, tak na 14 let. Měl jsem ji moc rád a ona zase měla ráda mě (což jsem se dozvěděl od jedné její kamarádky), avšak kontakt na sebe bohužel nemáme.

Ale na našem oddělení se jednou dostal ještě jeden kluk. Byl poměrně nepříjemný, choval se zle vůči Freddymu a také vůči jednomu klukovi z oddělení, kterému bylo 12 (dalo by se říct, že ho vyloženě šikanoval). Ke mně se choval ještě jakž takž přijatelně, tedy až na tu chvíli, kdy mi ukázal jednoduchý způsob, jak se dostat k DP. To kvůli němu jsem do toho tehdy znovu spadnul. Než jsem se z toho opět dostal, trvalo to skoro tři týdny.

Nakonec mě 12. srpna (po dlouhých 88 dnech) propustili na svobodu. Opět jsem měl ten zvláštní pocit, že se něco mění, ale tentokrát to bylo pozitivněji laděné. Konečně na svobodě.

Samozřejmě jsem už během pobytu uvažoval, že přestoupím zpátky na školu ve svém městě. Nechtělo se mi zpátky do pražské školy hned z několika důvodů; jednak kvůli tomu, že o mně všichni věděli, že jsem pedofil a byl bych akorát tečem posměchu a šikany, jednak by mi nedovolili pokračovat v druháku (kvůli vysoké absenci) a taky hlavně proto, že jsem věděl, že moje již bývalá přítelkyně mě nemůže ani vidět, takže jsem jí nechtěl chodit na oči, abych ji zbytečně nevytáčel. Proto jsem udělal přestupové zkoušky na svou školu a teď na ní chodím do druháku.

Ještě jsem zde zmínil jednu pražskou spolužačku, kterou jsem ve zpovědi nezmínil; lišku. Je to vlastně moje další láska. Zakoukal jsem se do ní už když jsem chodil se svou přítelkyní. A když jsem začal mít ty problémy ve škole, byla mojí psychickou podporou a já se do ní zamiloval. Samozřejmě jsem s ní nemohl chodit, pořád jsem měl svou přítelkyni a ona měla svého přítele. A co její věk? Co jsem tak pochopil, tak jí bude 18.

Po propuštění z Bohnic (když už ta zamilovanost postupně vyprchala) jsem se jí přes zprávu na IG přiznal, že jsem do ní byl platonicky zamilovaný a také jsem se jí nepřímo přiznal se svou pedofilií. A vzala to celkem dobře, pochopila to a řekla mi, že se na mě nezlobí. Dnes jsem s liškou pořád v kontaktu, ale píšeme si jenom občas.

No, tak to bylo něco o mém pobytu v Bohnicích a k tomu nějaké doplňující informace. Už nevím, co bych dále napsal. Kdyby někdo měl další otázky, mohu na ně bez problému odpovědět tady v komentech nebo v chatu. Tak zatím ahoj, sbohem, na shledanou.