Vytvořili Prostasia Foundation – Autor Bly Rede
Z originálu „We have to protect children — even the ones you hate“ Přeložila Bouře
Z originálu „We have to protect children — even the ones you hate“ Přeložila Bouře
Doplněk: Tento článek psal sám jeden z pedofilů, který zde píše své názory i menší zpověď ze svého života.
V posledních zhruba čtyřiceti letech, tedy v průběhu mého života, jsme svědky stále rostoucího povědomí o dopadech zneužívání v dětství, a zejména o dopadech sexuálního zneužívání. Cítíme silnou potřebu děti chránit.
Svět je pobouřen sexuálním zneužíváním dětí tak, jak tomu v šedesátých letech nebylo, a to je dobře. Více než kdy jindy si uvědomujeme, že se to dělo a děje, a chceme to zastavit.
Všichni souhlasí
Slovy běžně používaného jazyka, který slyšíme kolem nás, všichni nenávidí pedofily.
Pokud chcete, aby vás lidé měli rádi, řekněte, že nenávidíte pedofily. Jste-li politik s klesajícími čísly v průzkumech, řekněte, že chcete přísnější tresty pro pedofily. Pokud někoho očerňujete, řekněte o něm, že je pedofil.
Odpor k pedofilům je tak rozšířený, že vám nikdo nebude odporovat a nikdo se jich nezastane. Jen hlupák by upozorňoval, že podle výzkumů většinu sexuálního zneužívání dětí nepáchají pedofilové. Co na tom záleží? Jde především o ochranu dětí.
Chraňte děti!
V naší snaze chránit děti ale jednu skupinu dětí přehlížíme.
Co když si v pubertě uvědomíte, že jste pedofil? Co to pro vás znamená? Co budete dělat a na koho se obrátíte?
Mohu o tom mluvit, protože se mi to stalo. Asi ve čtrnácti nebo patnácti letech jsem si uvědomil, že jsem pedofil. Nikdy jsem se podle toho nechoval a dokonce jsem o tom otevřeně mluvil až po čtyřicítce.
Ale jak jsem k tomu přišel? No, protože pedofil, jak jsem se dočetl ve slovníku, je člověk, který pociťuje sexuální přitažlivost k dětem.
Všimněte si, že to není totéž jako „predátor“ nebo „sexuální delikvent“. Je to z naprosto jednoduchého důvodu: být pedofilem neznamená, že nevyhnutelně zneužijete dítě, či spácháte nějaký delikt.
Tak proč se pedofilové schovávají?
Většina z nás slyší pouze o pedofilech, kteří páchají trestné činy. Ostatní jsou neviditelní. Proč zůstáváme neviditelní? Protože se před vámi skrýváme.
Schováváme se, protože na základě všeho, co slyšíme na téma zneužívání dětí, si myslíme, že nás považujete za možná ty nejhorší lidi na světě.
Může to být dokonce založeno na sexuálním zneužívání, kterému jsme byli sami vystaveni v dětství. Někteří z nás byli dětmi, které nebyly chráněny.
Myslíme si, že pokud někdo tuší, co jsme zač, jsme horší, než kdybychom byli mrtví. Jsme si jistí, že vy, ať už jste kdokoli, nás nenávidíte, aniž byste nás skutečně znali.
Teenagerský pedofil
– David (@FilledWithNoise) 16. února 2019
Většina pedofilů si uvědomí, že jsou pedofilové, ve čtrnácti letech. U některých je to o něco dříve, u některých pedofilů později. Čtrnáct let není příliš dobrý věk k uvědomění, že je v tomto směru jiný.
Vlastně jsem si nejdřív myslel, že jsem gay. Vzhledem k tomu, že jsem si to uvědomil v jedenácti letech (v polovině osmdesátých let), zdálo se mi to dost ošemetné. Nicméně i v provinční Anglii se věci posunuly natolik, že jsem se ve dvanácti letech cítil schopný přiznat se kamarádům a ve třinácti pak i širší veřejnosti.
Homofobní šikana, kterou jsem kvůli tomu zažíval, a neopětované zamilovanosti na mě po nějaké době dolehly. Stačilo to k tomu, abych se ve čtrnácti letech pokusil o sebevraždu. Naštěstí jsem měl dobrou podporu. Měl jsem chápavé rodiče, existovaly knihy, měl jsem psychoterapeuta, který se mě nesnažil „vyléčit“.
Ještě před deseti lety byla tato podpora k dispozici jen v malé míře. Byl jsem jedním z těch šťastnějších. Musel jsem se smířit s tím, že budu navždy gay (ukázalo se, že i perverzní), ale aspoň už to nebyla padesátá léta. Měl jsem před sebou budoucnost, pokud bych tu zůstal.
Život nebyl snadný. Pořád mi někdo nadával, ale další pokus o sebevraždu jsem už neudělal.
Pak jsem si ale uvědomil, že je to úchylné. Pořád se mi líbili patnáctiletí kluci (a taky muži), ale nemohl jsem si nevšimnout některých mladších kluků ve škole a v televizi.
Není dobrý způsob, jak by to dítě mohlo zvládnout samo
Ale byl jsem inteligentní teenager. Tak nějak jsem věděl, co znamená, když mě přitahují i mladší. Znamenalo to, že jsem nejen gay, ale také pedofil. Ta skutečnost ve mně nevyvolávala paniku, jenom mi tak trochu nedávala smysl… protože pedofilové měli být staří muži v kabátech, kteří na veřejných záchodcích obtěžují malé děti, a to jsem nebyl já. Taky jsem neměl nejmenší tušení, co mám dělat se svými pocity.
Nikdy jsem nezneužil dítě ani nestáhl žádný nelegální materiál. Myslím, že to bylo částečně způsobeno snahou v tomto desetiletí zveřejňovat škodlivé účinky zneužívání a materiálů zneužívání zobrazující.
Myslím si, že ani jeden z pedofilů není předurčen k tomu, aby sexuálně zneužil dítě. Věřím, že správnou podporou lze všem pedofilům pomoci, aby žili život bez toho, aby někomu ublížili. Mohou dokonce pomoci chránit děti, i když jsou ještě sami dětmi.
Nyní se odkloním od slova pedofil. Charitativní organizace B4UACT, která pracuje s lidmi, jako jsem já, přišla s termínem „osoba přitahovaná nezletilými“ neboli MAP, který popisuje celou škálu těch, které přitahují nezletilí, včetně efebofilů, hebefilů, pedofilů a nepiofilů. Nejednalo se o PR trik, jak učinit pedofilii přijatelnější, ale o pokus zahrnout všechny sexuální preference k nezletilým pod jeden termín.
Možná jste si kladli otázku, jaká pomoc je vůbec možná pro dospívající MAP? Měli bychom vůbec uvažovat o podpoře pro mladé MAP, když stále dochází k tolika případům sexuálního zneužívání dětí? Neměli bychom tyto děti vzít ze školy a umístit je někam jinam, abychom mohli děti chránit?
Pokud to uznáme, nenormalizuje to pedofilii?
Tento problém není jednoduchý a většina současných řešení se zaměřuje především na dospělé, nikoli na dospívající.
Přitažlivost k nezletilým 10+1
Když MAP poprvé zjistí, že ho přitahují nezletilí, mají spoustu otázek. Zde jsou některé z nich:
1) Proč jsem takový?
Krátká odpověď: věda to zatím neví, ale ty sis to nevybral.
2) Půjdu do vězení?
Ne, pokud sexuálně nezneužiješ dítě – a tomu se můžeš vyhnout stejně snadno jako kdokoli jiný. Můžeš být tzv. antikontaktní (anti – contact) MAP, což je někdo, kdo se zavázal děti nezneužívat, tedy nikdy nemít jakékoliv sexuální aktivity s dětmi.
3) Přitahuje všechny MAP to samé, co mě?
Ne, každého přitahuje jiný věk a pohlaví.
4) Existuje pomoc?
Nyní jen trochu. (Poznámka překladatele: V ČR existuje projekt Parafilik, ale můžeš napsat i do naší Poradny.)
5) Měl/a bych se zabít?
Ne, to opravdu nemusíš dělat.
6) Mám to někomu říct? Komu?
Na to neexistuje obecná odpověď. Důkladně se zamysli nad oběma možnostmi. (Poznámka překladatele: Pokud cítíš, že tě přitahují děti, můžeš zavítat i na náš chat nebo forum a svěřit se nám. K nám se můžou registrovat i osoby mladší 18 let, ale můžeš přijít i jako návštěvník bez registrace.)
7) Měl bych být v blízkosti dětí?
Nikdy se nevyhneš každému dítěti, proto je lepší si ujasnit, jak se správně zachovat v každé situaci, se kterou se můžeš setkat.
8) Je to nemoc, nebo spíše LGBT+?
Není to tak docela ani jedno, ani druhé. Je to jedinečná sexuální preference a vyžaduje jedinečný přístup.
9) Je špatné mít sexuální fantazie o dětech?
Je důležité pochopit rozdíl mezi fantazií a realitou (a vyhýbat se materiálům, v nichž vystupují skutečné děti). Někteří MAPs se domnívají, že fantazie – zejména o nezletilých, které vidí v reálném životě – v nich vyvolává pocit většího rizika. Jiní zjišťují, že neustálé blokování těchto pocitů činí tyto pocity děsivějšími, než by musely být. Mnoho z nás považuje fantazii o fiktivních dětech za zcela neškodné východisko. Vědci pracují na jasnější odpovědi.
10) Mám zůstat offline?
Někteří se o to pokusili. Sebeizolace je ale také špatný nápad.
11) Mohu být někdy šťastný/ná?
Na tuto otázku není krátká odpověď.
Chceme, aby děti byly šťastné
Kolik věcí jim stojí v cestě ke šťastnému životu?
Je zbytečné shazovat vinu za potíže, které vnímají, na přitažlivost k dětem. Nevybraly si ji a nejlepší poznatky, které máme v současnosti k dispozici, naznačují, že ji pravděpodobně ani nemohou změnit.
Otázka zní: jak mohou usilovat o štěstí navzdory tomu? Od té doby, co jsem se připojil k online komunitě antikontaktních MAP, slyším stále dokola vyprávění lidí, kteří vzpomínají na dospívání, které bylo zničeno pokusy o sebevraždu a myšlenkami na ni: měsíc po měsíci a rok po roce strávené v pochybnostech, strachu, izolaci a hrůze ze sebe samého.
Znepokojuje mě, že se takto cítí mladí MAPs, a rozčiluje mě, že si mnoho lidí myslí, že si tito mladí lidé nic jiného nezaslouží. Je mi jasné, že na každého trpícího MAP, s nímž jsem já nebo jiní vedoucí představitelé komunity mluvili, musí připadat stovky nebo tisíce dalších, kteří se cítí stejně, ale bojí se požádat o pomoc. Nemyslím si, že to vede k něčemu dobrému. Bez vedení se mladí MAP mohou vydat špatnou cestou.
Takto chráníme děti
Jde o velmi malou změnu sexuální výchovy ve školách. Představte si, že by učitel na konci dobře připravené hodiny sexuální výchovy řekl něco takového:
„Dobře, dnes jsme probrali hlavní témata, ale chci jen říct, že existují i jiné druhy sexuálních myšlenek, které mohou lidé mít. Některé z nich mohou působit dost šokujícím dojmem nebo můžou způsobovat nepříjemné pocity, ale pro lidi, kteří je zažívají, existuje pomoc.
Pokud zjistíte, že máte sexuální myšlenky o dětech, zvířatech nebo o jiných objektech/situacích, které nelze uskutečnit v reálném životě, nepanikařte a neobviňujte se.
V balíčku, který si dnes odnesete domů, je uvedeno telefonní číslo, na které můžete zavolat, a webová stránka, kterou můžete navštívit a důvěrně si s někým popovídat. Osoba na druhém konci je vyškolena, aby vám pomohla.
A kdybyste se chtěli na něco zeptat, můžete za mnou kdykoli přijít do mého kabinetu.“
Zde naleznete pomoc pro MAP
Většina profesionálně vedených programů, jako jsou B4UACT, The Global Prevention Project, StopSO UK, Don’t Offend India a StopItNow, vzniklo z léčebných programů pro pachatele trestných činů a většina z nich si klade za cíl oslovit osoby, u nichž existuje vysoké riziko, že budou užívat nelegální materiál na internetu nebo jej již užívali. Jedná se o skutečně důležitou práci.
Problémy se „získáním pomoci“
Pro nezletilé je však přístup k těmto druhům projektů spojen s dalšími komplikacemi, včetně profesionálních povinností posoudit riziko, které by nezletilý mohl představovat pro ostatní, a případně porušit mlčenlivost na základě určitých sdělení.
U dospělých klientů to může znamenat zapojení dalších osob, včetně orgánů činných v trestním řízení.
Pro nezletilé by to znamenalo velmi pravděpodobné riziko, že se o tom dozví jejich rodiče nebo vedení školy. V dnešní společnosti by mohli mít docela oprávněný pocit, že existuje příliš velké riziko, že jejich život, budoucnost a zaměstnatelnost budou během několika hodin zmařeny, pokud takovou věc řeknou nesprávné osobě.
Tento přístup děti nechrání.
K překonání těchto problémů by bylo třeba provést základní změny v celém odvětví, které se zabývá ochranou dětí.
Zaprvé, charitativní organizace, jejichž úkolem je chránit děti, musí uznat, že by mohly přímo zabránit většímu zneužívání a vykořisťování dětí, kdyby byly ochotny překročit svou komfortní zónu a podpořit úsilí tohoto druhu, jako je pomoc pro MAPs.
A pokud by se k tomuto přístupu přihlásily – nebo dokonce jen jedna významná organizace, mohlo by to vést k mnoha pozitivním změnám: více odborníků zabývajících se ochranou dětí by pochopilo, co je to pedofilie; média by mohla změnit svoje vyjadřování, když informují o trestných činech s nesprávnými termíny, a mladí MAPs by byli ochotnější požádat o pomoc. A měli by mnohem větší jistotu, že zůstanou v bezpečí a chráněni, zatímco se jim dostane pomoci.
Byly by zde také zdroje a podpora pro rodiče MAPs, protože je velmi těžké snažit se porozumět svému dítěti, zvlášť pokud je toto téma tabu.
Časy se mění
V té době jsem to se štěstím neměl jednoduché. Skutečnost, že mě přitahují i dospělí, mi do jisté míry pomohla, ale snaha udržet toto tajemství rok za rokem nikoli. Žil jsem ve strachu, že bych se mohl prozradit, kdyby se ke mně někdo dostal příliš blízko. Hůře navazuji přátelství a obecně je hůře udržuji pro případ, že bych se v budoucnu ukázal jako přítěž.
Temná mračna mě stále stahovala k myšlenkám na sebevraždu. Před třemi lety visela tak těžce, že jsem si po plánování své sebevraždy konečně uvědomil, že s tím sám nemohu žít. Sáhl jsem po organizaci, která v mém mládí prostě neexistovala.
Jednalo se o komunitu antikontaktních MAP. Víme, že děti nemohou dát plnohodnotný souhlas, a uznáváme škody způsobené zneužíváním a audiovizuálním materiálem, kde je dětem ubližováno.
Vzájemně si pomáháme v honbě za nepolapitelným šťastným životem, a přestože nejsme naivní v tom, co se někdy může pokazit, nepodléháme domněnce, že jsme nebezpeční jen proto, že nás přitahují děti.
Komunita je malá a vedou ji amatéři. Je zde také okrajová skupina profesionálů – psychologů, vědců, autorů a poradců, kteří nám mohou pomoci lépe porozumět sobě navzájem i sobě samým.
Navzdory našim cílům zaměřeným proti zneužívání nás vyhostil Discord (který zakázal náš původní server) a Medium (které zrušilo zveřejnění celé řady článků MAP zaměřených proti zneužívání, které byly následně znovu zveřejněny jinde) a na Twitteru jsme se potýkali s nekonečným proudem falešných zpráv a pozastavení našich osobních účtů.
Budeme pokračovat v ochraně dětí
Zůstávám optimistou a věřím, že na základě modelů pomoci, které vytváříme, budou jednoho dne existovat projekty, zdroje a komunitní prostory určené – s odpovídajícími zárukami a odborným dohledem – pro nezletilé, kteří zjistí, že je přitahují děti a jsou MAPs.
Až se tak stane, bude naděje pro lidi, jako jsme my, a naděje na lepší ochranu každého dítěte všude na světě. Je na tom něco k nenávidění?
Díky Kaszovi za korekturu.
Článek je i na webu a zde probíhá diskuze.