Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Jsou to moje úplně první vzpomínky z dětství. Nepamatuju si, že by to někdy bylo jinak. Nepamatuju si, kdy to začalo. Z mého pohledu to bylo vždycky. Co si pamatuju.
Vypracovala jsem si kvalitní techniku, jak přežít. Dokázala jsem se dostat mimo svoje tělo, někam kam za mnou nikdo nemohl a především tam, kde nebyla žádná bolest, žádný nepříjemné pocit, nebo dotek. Žádné nucení, žádné manipulování s mým tělem. Brzy jsem přišla na to, že když se bráním, tak je to ještě horší a věděla jsem, že jsem v tom naprosto sama a že mi nikdo nepomůže a tak jsem byla jen hadrová panenka bez vůle. Prostě jsem se uzavřela tak hluboko do sebe, že jsem mu tam zanechala jenom svoje tělo jako prázdný obal a dokázala jsem skoro nevnímat, co se mnou dělá. Dokázala jsem se tak dokonale odosobnit, že ještě dnes, když už jsem dospělá mám problém prožívat běžným způsobem.
Už jako malá jsem v lidech vzbuzovala překvapení a údiv tím, že jsem nijak nereagovala na fyzickou bolest nebo nepohodlí. Strhla jsem na sebe vařící vodu a ani jsem sebou necukla. Všichni si mysleli, že jsem se neopařila protože jsem nijak nereagovala, vůbec jsem neplakala, ani jsem se nepohnula, ale pak uviděli, že mám popálenou kůži a strašně se divili proč jsem neřekla alespoň "au." Nevěděli, že jsem se naučila fyzickou bolest nevnímat a nedávat jí najevo. Jako kdyby to byla bolest někoho jiného. Jako kdybych to nebyla já, koho to bolí a komu se to všechno ošklivé děje.
Ještě dnes si musím vědomě hlídat abych se neoddělovala od svého těla a dávala pozor na to, jestli mi je třeba zima nebo mě něco bolí protože mám silně zakořeněný zvyk dělat, že vlastně vůbec neexistuju, že když krvácím, když mrznu, když jsem opařená nebo mám rozraženou hlavu ... tak tam vlastně vůbec nejsem. Pouze jsem tam nechala svoje tělo, svojí schránku. Jako kdyby mi moje vlastní tělo bylo cizí. Jako kdyby moje tělo bylo předmět. Veřejně užívaný předmět na který si každý může kdykoli sáhnout. Jako kdyby moje tělo bylo veřejný majetek a ani nebylo moje.
Já vlastně ani nechci, aby moje tělo bylo moje protože je osahané, pošpiněné, použité. Moje tělo je pro mě samotnou něco jako pohozený odpadek na ulici na který každý sáhnul a tisíckrát osahal a nechal bezprizorně ležet. A to je dost těžké protože se svým tělem musím žít, musím ho všude nosit. Obtěžuje mě. Nechtěla bych mít žádné tělo. Chtěla bych být jenom nehmotný duch, abych se té špíny a těch doteků zbavila.
Ono se to totiž nedá umýt protože je to psychická špína a ne fyzická. Mnohokrát jsem se umyla. Dřela jsem se tak až jsem měla škrábance a krvácela jsem, ale ta špína pořád nepouští protože to není zevní špína, ale vnitřní. Je to jako kdyby mi někdo posahal duši, jako kdyby mě osahal uvnitř ... ne na těle, ale v samé podstatě mé bytosti a tak jsem teď deformovaná, vadná jako nějaká zmačkaná součástka.
Nebylo tam tolik brutality, aby to bylo pro okolí patrné. Jednak protože jsem byla naučená se nebránit a jednak protože si dával pozor aby nezanechával důkazy. Mnoho z toho, co dělal jsem pochopila až když jsem začala dospívat. Nikdy se mnou nevykonal pohlavní styk. Byly to věčné doteky a věčné tření. Vždycky mě někde sebral jako kus hadru a já věděla, co mě čeká, tak jsem opustila svoje tělo a začala být vláčná právě jako ten mrtvý hadr. Potom mě někam položil nebo posadil. Někdy svéknul hned někdy to dělal i když jsem byla oblečená. Když věděl, že nikdo není poblíž, tak si dovolil víc, ale přesto dodržoval nějaká stálá bezpečností opatření. Například mě vždycky bral pod deku a schovával se i se mnou pod dekou, aby na nás nebylo vidět a pak ta věc, která je skoro směšná. Bral si vždycky s sebou noviny. Velké, černobílé noviny. Když mě osahával, tak před námi držel noviny a já si jako dítě myslela, že fakt čte, ale on to dělal proto, aby při případném vyrušení nebylo nic vidět a on mohl dělat, že právě čte noviny. Nechutně prudce dýchal, strkal mi prsty do rozkroku a mě to bolelo a on celou dobu druhou rukou držel ty noviny.
Dělal spoustu nepříjemných drobností. Strkal mi jazyk do ucha a překvapivě jednou z nejhorších věcí bylo líbání. Přitiskl na mě svojí pusu a já se snažila držet rty u sebe, ale on byl silnější a tím tlakem mi povolily nejdřív jenom rty a nakonec celá čelist a on měl jazyk v mojí puse. Nevěděla jsem, co dělá. Nevěděla jsem, co to je. Když jsem pak už chodila do školy a bylo mi tak dvanáct, tak se holky a kluci ve škole začali bavit o nějakém "francouzáku" a já nevěděla, co to je. Myslela jsem, že je to možná něco hezkého, ale určitě něco, co neznám. Byla jsem o tom přesvědčená. Po čase jsem podle technického popisu pochopila, že onen tajemný a něčím senzační "francouzák" je to hnusné, co mi dělal on a bylo mi z toho moc špatně.
Nikdy na mně nevykonal pohlavní styk. Když měl jistotu, že nebudeme vyrušeni, tak si na mě lehl, roztáhl mi nohy a něco studeného a nepřirozeného mi strčil mezi nohy, ale ne dovnitř do mého těla. Jen se mi tou studenou, nepříjemnou věcí třel o moje zevní pohlavní orgány. Dodnes nechápu, jak je možné, aby ho měl takhle studeného.
Ačkoli na mně nikdy nevykonal pohlavní styk, stejně to jeho osahávání a tření mělo za následek, že jsem měla v pipince prasklinky a krvácela jsem. Maminka si toho všimla a vzala mě k dětské gynekoložce. Ta mi na vteřinu rozevřela pipinku a řekla: "Hm, to jsou prasklinky ze suchosti. Napíšu vám na to mastičku." A tak mě maminka mazala mastičkou.
Jednou mi dole udělal něco, co mě bolelo víc než dřív a potom, když jsem se večer v koupelně svlékala jsem si všimla, že mám něco tmavého na kalhotkách. Byla jsem malá. Ještě jsem nechodila do školy nebo možná do první třídy a tak mě nenapadlo nic jiného než že jsem se zřejmě trochu pokakala nebo si špatně utřela zadek a nechala jsem to být.
Maminka na to přišla, když prala prádlo a přiběhla za mnou celá rozčilená s těmi kalhotkami a ptala se mě, co to je. Řekla jsem jí, že jsem se tam uhodila, když jsem jezdila na kole. Hrozně mi vynadala. Nejdřív jsem nechápala za co mi nadává, ale pak jsem pochopila, že mi nadává za to, že jsem jí nic neřekla, že jí mám takové věci říkat hned. Rozzlobená odběhla za tatínkem a pak přišli naštvaní oba pořád s těmi mými zakrvácenými kalhotkami a křičeli na mě oba, že tohle se nedělá, že jim to mám vždycky říct, když se mi něco stane. Myslela jsem jen na to, že já jsem to nevěděla. Já jsem ani nevěděla, že krvácím a to, že je to krev jsem se dozvěděla až od maminky. Já jsem to nepoznala protože jsem do té doby nikdy krev v kalhotkách neviděla.
Občas mě i bil, ale ne při tom, co se mnou dělal. Někdy mě uhodil venku, když jsem si hrála s ostatními dětmi. Rozzlobil se na mě, že si hraju moc divoce, nebo že moc křičím a uhodil mě do obličeje. Hořela mi celá tvář. Ale to se smělo, to se nemuselo tajit protože to společnost brala jen jako celkem běžnou výchovu dítěte.
Byl to inteligentní, vzdělaný člověk. Dokonce uznávaný a dá se říct úspěšný. Lidé ho měli rádi a někdy mě i zastavovali na ulici, aby mi řekli, jak je super, jaké mám štěstí, že ho mám a abych ho pozdravovala. Nikdy jsem ho nepozdravovala protože jsem s ním vlastně nikdy nemluvila. Nikdy neprojevil potřebu si se mnou povídat. Mluvení u nás nebylo zvykem. Zřejmě to začalo ještě když jsem ani mluvit neuměla takže to jen zůstalo při starém. Ano, když jsme byli s ostatními lidmi, tak mi třeba řekl, že nemám tak poskakovat, nebo mi vynadal za něco, co jsem udělala, nebo mi řekl abych mu něco přinesla případně mě poslal udělat nějakou drobnou práci, ale nikdy jsme spolu vyloženě nemluvili a při tom, co se mnou dělal nepadlo snad nikdy ani slovo.
Také si bral mojí bezvládnou, mrtvou ruku a dával si jí do svého rozkroku na tu věc. Jenže moje ruka byla mrtvá, bezvládná a bez života a tak nedržela na místě, kde chtěl a pořád padala dolů jako kus hadru. Zvláštní je, že asi pochopil, jaký jsem si vynalezla sebezáchovný systém protože na tu mojí bezvládnoust, která se mu v téchle chvíli nehodila reagoval tím, že jí prostě vyřešil. Prakticky. Buď mi ruku zkroutil mezi svými stehny tak, že nemohla spadnout a musela držet anebo si mojí ruku strčil za kalhoty a utáhl pásek tak, že mi nemohla vypadnout.
Jednou jsem byla nemocná a neměl mě kdo hlídat a tak mě hlídal on. Měla jsem horečku a bylo mi špatně. A on mě léčil. Nikdo jiný tam nebyl. Dával mi teploměr do rozkroku a měřil mi teplotu v pipince. I když jsem byla nemocná a bylo mi špatně, tak mě prostě nenechal.
Pamatuju si, že mi ten teploměr do rozkroku strkal asi hodinu nebo dvě a u toho mě osahával i jinde po těle a tepve potom ho napadlo se podívat kolik mi naměřil a když se konečně po tak dlouhé době a po tom všem osahávání podíval na teploměr, tak řekl:"Ty máš horečku." Tak přeci jen promluvil! Přeci jen se dá říct, že při tom co mi dělal řekl alespoň něco. Dal mi nějaký lék zřejmě paralen a pak zase pokračoval. Jediné, co se změnilo bylo, že už mi do pipinky nestkal teploměr, ale ruku a mě pálili ty prasklinky a trhlinky, které mi tam tím dělal. V té době se skoro nikdy nestihly zahojit protože mi příliš brzy udělal trhlinky další. Prostě jsem měla suchou, dětskou, nevzrušenou pipinku a tím věčným stimulováním a saháním mě potrhal. Dřel mi v rozkroku suchou, dětskou tkáň a tak se pochopitelně potrhala. Kdyby vám někdo dostatečně dřel nebo "hladil" suchou tkáň, tak se vám potrhá také.
A tak jsem rostla. Už jsem chodila do školy. Občas mě hlídal a tedy do školy vypravoval on. To mě vždycky vzbudil dříve, odnesl do jiné místnosti a tam na mě sahal a třel se o mě. Mrzí mě, že mu nebylo líto mě budit takhle brzo. Když jsem byla sama o sobě vzhůru, tak by se to snad ještě nějak dalo pochopit, ale budit mě kvůli tomu ze spaní před tím než mě pošle do školy?
Je to ještě dlouhý příběh. Až během let a dospívání jsem pochopila, co mi to vlastně dělal. Já jsem nevěděla, co je to sex. Nevěděla jsem co je to, co spolu zamilovaní lidé dělají a pak jsem potom hrozně šťastní. Ano, věděla jsem, že zamilovaní, dospělí lidé spolu dělají nějaké tajné věci, které jsou prý hrozně příjemné anebo alespoň zajímavé věci a dělají se z lásky. Věděla jsem, že láska má prý i nějakou jinou, fyzickou podobu, která se dělá mezi dospělými a znamená to lásku, ale nevěděla jsem, co přesně to je. Byla jsem malá a tehdy ještě nebyl sex tak medializovaný jako je dnes. Dneska jsou všude nahotinky a o sexu se mluví v televizi, v rádiu naprosto otevřeně takže už i malé děti chápají o co jde, ale tehdy to ještě nebylo. Tehdy to opravdu bylo nějaké tajemství, které se dělá z lásky a jen mezi dospělými takže o tom my děti nesmíme nic vědět.
Já ani nevěděla, jak se dělají děti. Měla jsem na to takovou dětinskou teorii, která s pravdou neměla nic společného nebo jen minimum. A i když už mi to rodiče řekli, jak se děti dělají, tak jsem to pochopila jen jako nějaký nezbytný akt něco jako smrkání nebo kašel a i když mi ta představa přišla nechutná jako každému dítěti, tak se mi to pořád nespojilo a já jsem si myslela, že to milování, ta láska co se dělá tajně, když se dva mají rádi je něco jiného. Něco, co ještě neznám. Ani když už jsem pochopila, že nejen vím, ale dokonce, že jsem zažila ten "francouzák", tak jsem pořád nevěděla, co je to to milování a ten fyzický projev lásky. Myslela jsem, že je to něco tajemného, schovaného, co neznám a teprve na to přijdu a pak to zažiju. A pak jsem to pochopila. Pochopila jsem, že ta "láska" a to "milování" a to, co zamilovaní lidé dělají, když jsou sami je to, co dělal on mně.
Akt osahávání a zneužití v dětství je jedna věc, ale to uvědomění si v dospívání, to pochopení co se vlastně stalo a o co šlo je věc druhá a o nic méně bolestnější. Možná i více bolestnější než ten fyzický akt sahání, tření a olizování.
Pochopila jsem, že tyhle fyzické věci už všechny znám a že mě nic hezkého, žádné milování a láska, tak jak jí dávají najevo dospělí, když jsou sami, že mě to vůbec nečeká, že už to mám za sebou, že už to znám a že to vůbec není takové, jak říkají, že to vůbec není hezké a že to už vůbec není láska, že to rozhodně nechci nikdy opakovat, že mě na tom nic leláká, že mi to nic neříká, že je mi to maximálně nepříjemné a že pokud se budu moct rozhodnout až budu dospělá, že to určitě chtít dělat nebudu a pokud ano, tak to nebude něco nového, že to nezažiju tak jako ostatní holky, že už to mám svým způsobem za sebou, že už jsem to vlastně dělala jenom jsem nevěděla, že je to ono.
Naučila jsem se dobře přetvařovat a potlačovat emoce. Během puberty jsem se pokusila o sebevraždu. Bohužel neúspěšně, ale když půjdu ke kořenům, tak ještě víc než toho, že jsem se nezabila lituju toho, že mě on nezabil, že mě nechal žít, že se mě prostě jednoduše nezbavil jako případného nepohodlného svědka, že jsem neskončila jako jiné děti, které to také zažily, ale jenom jednou a hned byly zabité a měly to všechno za sebou ještě dřív než ty následky mohly začít.
Dnes jsem dospělá, mladá žena se spoustou děsů a psychických problémů. Pochopitelně odjakživa trpím na noční děsy. Ještě jako dítě mě rodiče vodili k neorologům, aby mi vyšetřili mozek a zjistili, jestli nemám nějakou mozkovu poruchu, která mi způsobuje noční děsy, kdy křičím a brečím ze spaní, ale ani o o tom nevím. Vyšetření vždycky ukázala, že můj mozek je zcela zdravý a že není co léčit.
Rodiče v době mého dětství celkem často budilo, jak křičím a brečím ze spaní a tak mě brali do náruče a snažili se mě utěšit protože si mysleli, že jsem vzhůru a pláču vědomě, ale pak přišli na to, že spím a že k tomu abych přestala plakat mě nejdřív musejí vzbudit. A když se mě ptali, co se mi zdálo nebo co se mi stalo, tak jsem nikdy nebyla schopná jim odpovědět nebo to nějak vysvětlit a právě to je přimělo, že mě vodili po vyšetřeních mozku.
Naivita rodičů je strašlivá. Žádného rodiče nenapadne, že by se právě jeho dítěti mohlo dít něco takového. Žádného rodiče ani ve snu nenapadne, že by jeho malá holčička, která má ještě mléčné zuby a vypadá jako trpaslíček mohla někoho sexuálně přitahovat a že by mohl existovat někdo, kdo jí chce strkat ruce do kalhotek, teploměr do té dětské pipinky a jazyk do pusy. Ano, teoreticky vědí, že pedofilie existuje. Určitě v novinách četli nějaký příběh nebo ho viděli ve zprávách, ale zaručeně je nenapadne, že jim to samé děje pod nosem, pod jejich vlastním nosem a pohledem a navíc jejich vlastnímu dítěti. I když jsou varovné signály, tak je naivní rodič přehlédně a přikládá je něčemu jinému protože naprosto upřímně vůbec nepředpokládá, že by něco takového hrozilo.
A traumatizované dítě, které je osahávané, olizované, co kam jeho paměť sahá to neřekne. Nikdy to neřekne protože to jediné co ví je, že se setkává s absolutní hrůzou s něčím tak děsivým a strašným, že je zcela samozřejmé, že se o tom nesmí mluvit. Největší hrůza mého dětství byla, že by se to někdo dozvěděl, že by to někdo věděl, že bych o tom musela mluvit, že by se mě na to někdo ptal. Chápejte, měla jsem hrůzné tajemství, které mě umlčovalo ještě dřív než by mě napadlo mluvit a já byla přesvědčná, že udělám cokoli, aby to hrůzné tajemství zůstalo nevysloveno, skryto. Už tehdy v dětství jsem byla rozhodnutá, že kdyby na to měla přijít maminka nebo tatínek nebo kdokoli, že se budu muset zabít. Byla to pro mě samozřejmost. Vyslovit tu hrůzu nahlas, nebo dovolit aby vešla do povědomí ostatní, dovolit aby to už nebylo jen přísně střežené tajemství, které nikdo nesmí vědět se naprosto logicky a přirozeně rovnalo mojí smrti. Konci mého života.
Když jsem byla ještě hodně malá, tak jsem se asi dvakrát vyděsila, že by někdo o mém hrozném tajemství o mém hrozném zločnu a o mojí hrozné hanbě mohl vědět a v několika vteřinách jsem si naplánovala sebevraždu. Byla jsem chladnokrevně a definitivně rozhodnutá, že se nevrátím domů, že uteču, aby mě maminka s tatínkem vůbec neviděli, aby ne mě ani jednou od té doby co se to dozvědí nepohlédli a skočím z mostu, nebo pod vlak.
Jenže to byl jenom okamžik. Protože to byla jen moje vyděšená fantazie a podezřívavost, že si někdo něčeho všimnul protože mi mně bylo po chvíli jasné, že si nikdo ničeho nevšiml. Když mi bylo kolem deseti let, tak jsem pochopila, že jsem svůj systém utajování svého hrozného tajemství a své ostudy a přetvařování, které s tím souvisí dotáhla do takové dokonalosti, že bylo už téměř vyloučené na to přijít. Stala jsem se tedy jistější. Už jsem se nebála, že by někdo mohl mojí ostudu poznat. Věděla jsem, že všechno zapadlo do sebe a všechno bylo tak pečlivě nejen jím, ale i mnou skrývané, že už by mi to ani nikdo nevěřil. Nakonec jsem s tím pedofilem spolupracovala a kryla ho protože jsem věřila, že je to můj zločin, moje ostuda a moje provinění. Celou tu dobu jsem věřila, že já jsem ten zločinec a že kryju ne jeho zločin, ale svůj vlastní. Bála jsem se, aby se o mé vině a o mém zločinu nedozvěděla maminka, tatínek, děti ve škole, všichni.
To, že to nebyla moje vina, ale jeho a že jsem kryla jeho zločin a jeho odpornost a nikoli svou vlastní jsem pochopila až v dospělosti. Ještě teď s tím občas bojuju. Mám sklon si myslet, že jsem se narodila špatná a že jsem ho svým zlem donutila, aby mi dělal ty věci, že je to nějakým způsobem moje vina a že jsem za to zodpovědná já a ne on.
Dnes už vím, že to tak není, že je to nesmysl, aby malé dítě mělo vinu za chování dospělého člověka, že jsem neměla navýběr, že jsem se prostě jen přizpůsobila a kryla jeho v domění, že kryju sebe abych přežila alespoň nějak.
Vím, že to nemohla být moje vina a že já nejsem ta špinavá, že on je ten špinavý. Dokonce si myslím, že každý normální člověk by se poblil z něho a ne ze mě, ale stejně v sobě mám zakódované, že jsem něčím od zrození špatná a že si za to můžu sama, že to nebylo jím, ale mnou, že jsem ho třeba vyprovokovala. Třeba na mě už jako na děťátku poznal, že jsem hnusná děvka a právě proto to všechno dělal. Kdybych byla hodná a čistá, nevinná holčička, tak by na mě třeba nesahal, ale on na mě poznal, že jsem špatná a zkažená už od narození a tak došel k závěru, že v mém případě už není co zkazit.
Třeba byl tak chytrý a tak jasnožřivý, že na mě poznal, že jsem zkažená děvka už od prvního mléčného zoubku a tak jsem si to vlastně zasloužila a není se čemu divit.
Moje vlastní sexuální orientace je heterosexuální, na dospělé muže. Vlastní sexualita se u mě vlivem těch zkušeností rozvíjela mnohem později než u mých vrstevníků a když se u mě objevila v náznacích, tak jsem se začala sebepoškozovat protože zjištění, že i já mám nějaké sexuální touhy a pocity jsem chápala jako potvrzení toho, že jsem stejná jako on, stejně špatná a dost pravděpodobně skutečně zkažená už od narození nebo od početí.
Nenáviděla jsem se za to, že mám tělesné touhy. Řezala jsem se žiletkou na místech, kde to ostatní nemohli vidět. Ne, neptejte se kde přesně. Tam totiž také protože jsem chtěla zahubit svojí vlastní sexualitu protože mi připomínala jeho a já nechtěla být jako on.
Dnes už jsem se svojí vlastní sexualitou plus mínus smířená, ale pomohlo mi to jen málo. Šlo jen o takové sebepřijetí protože se mužů hrozně bojím. Udělá se mi špatně kdykoli se ke mně nějaký přiblíží a zase mám ten pocit, že odpouštím svoje tělo a jsem jen hadrová panenka bez vůle.
Já chci, já opravdu strašně chci ne vyloženě sex na tom netrvám, ale aby mě nějaký muž obejmul, pohladil, políbil a mazlil se se mnou, ale nejsem toho schopná. Nedokážu to.
Myslím, že moje prokletí byl a je můj vzhled a i tím jsem už od dětství vina. Byla jsem taková aktivní, upovídaná holčička, která pořád poskakovala a chtěla si povídat nebo si naopak sama dokázala hrát celé hodiny tím, že si povídala s panenkami nebo třeba klacíkem či kamínkem a byla radost se na to dívat. Byla jsem oblíbené dítě. Nemyslím pedofilem, ale obecně lidmi. Rodiče praskali píchou, jak jim všichni chválí krásnou a roztomilou holčičku. Lidé se zastavovali, aby si se mnou mohli na ulici popovídat, pozdravit mě a třeba mě nějak potěšit. Je jasné, že pro pedofila to musela být strašná provokace. Musela jsem ho provokovat tím, že jsem byla krásná, roztomilá holčička a to znovu potvrzuje mojí vinu na tom, co se stalo.
A teď. Teď jsem zřejmě vyrostla v pohlednou, přitažlivou ženu. Ne, to není to, co bych si myslela já o sobě. Sama o sobě si myslím, že jsem tak odporná až je pro mě obtížné se podívat do zrcadla, ale muži na mě reagují pozitivně, zvou mě na rande, říkají mi, jak jsem hezká, chtějí se se mnou bavit a na ulici na mě pokřikují sprosté věci, pískají na mě což je pro mě neskutečně zraňující a děsivé. Stydím se za sebe. Za tu možnost, že jsem díky svému vzhledu a temperamentu v dětství možná skutečně špatná a zkažená už od narození, už od početí, že už tehdy bylo jasné, že budu špinavá, zkažená děvka, kterou klidně může někdo osahávat a ojíždět už v dětství i když ne se zásunem, ale jen třením.
Všechno ukazuje na to, že na mně nikdy nebylo nic čistého, hezkého, nevinného co by stálo za to mě nechat žít a být jako ostatní holčičky, které nemusely osahávání, tření a olizování poznat už v dětství, že ve mně už od první chvíle nebyla žádná nevinnost a čistota, která by se dala zabít, zničit, pošpinit, znehodnotit.
Říká se o mně, že jsem namyšlená, nafoukaná, že si o sobě moc myslím. To lidé vyvozují z mého chování k mužům a obecně k lidem. Muži mi často nadávají, že se povyšuju a dělám ze sebe bůhví co, že si o sobě moc myslím a ty ošklivější holky a ženské se jen spokojeně usmívají protože se mým vzhledem cítí ohrožené a tak jsou rády, že mi mojí namyšlenost muži dají sežrat a pak mě berou jako živý důkaz toho, že hezké ženy jsou namyšlené a nafoukané.
Samozřejmě, že jsem se moc zamilovala. Byla to veliká láska. Platonická, samozřejmě, ale bylo to něco obrovského a i když to tak bolelo, tak to bylo něco krásného. Byla jsem šťastná kdykoli jsem ho jen zahlédla a celý svět byl o tolik krásnější, když jsem věděla, že ho uvidím i příští týden. Takové štěstí! Moci ho vídat pravidelně třeba i víckrát do týdne! Všechno jsem zkazila tím, že jsem ho sice milovala tak, že bych za něj ještě v tuhle chvíli dýchala, ale byla jsem ze všeho hrozně vyděšená. Všeho jsem se bála. Jeho, sebe a toho, co k němu cítím. Chovala jsem se jako blázen. Opravdu jako blázen. Nakonec dal pochopitelně přednost jiné ženě se kterou nebylo tolik problémů a která byla narozdíl ode mě normální, bez bloků a nenarušená ačkoli o mých citech věděl. Já mu to nevyčítám. Kdybych byla chlap tak bych taky nechtěla takovou problémovou holku jako jsem já. Budovat se mnou vztah by pro každého chlapa bylo velice náročné a vyčerpávající. Vybral si slušnou slečnu. Je moc hodná a já doufám, že spolu zůstanou šťastní napořád protože vím, že já ho nedokázala udělat šťastným tak jako ona, ale nezastírám, že mi díky tomu přibylo pár nových jizev a že to byla pro mě další z mých soukromých smrtí, které jsem přežila.
Snažila jsem se nějak žít. Vrhla jsem se na charitativní pomoc lidem, na záliby a koníčky, kterými jsem doufala, že bych mohla žít. Snažila jsem se konat dobro, dělat dobré věci, pomáhat lidem abych se nějak vykoupila. Neříkám, že nejsou světlé chvíle. Samozřejmě, že jsou. Mám kamarádky-ženského pohlaví a občas s nimi zažiju něco pěkného, zábavného a mám z toho dobrý pocit. Také mám záliby a koníčky, které mi do nějaké míry pomáhají. Taky mám rodinu, která sice nic neví, netuší a už nemá smysl jim po tolika letech cokoli říkat a já ani dnes nechci aby to kdokoli věděl protože by mě poškodilo mít cejch "té zneužité" a nechci se k tomu nijak vracet - ale prostě moje rodina mě má ráda a máme dobré vztahy, můžu se na ně spolehnout a to je do života velké plus.
Ale i přes ty světlé chvíle vím, že žít nemohu, že hlavně ani nechci. Člověk dostal život, který nechtěl, který mu prostě jen někdo dal aniž by se ho ptal jestli o něj stojí, jestli ho chce a když člověk nemá právo rozhodnout se, jestli chce žít a být narozen do tohoto světa, tak by měl mít alespoň právo dobrovolně se rozhodnout, jestli chce zemřít nebo ne.
Je do na velmi podobné nebo stejné bázi jakou eutanázie. Pokud má v některých zemích fyzicky trpící člověk zákonné právo rozhodnout se zemřít, tak proč by to nemohlo platit i u psychicky trpících?
Ano, psychické utrpení se podceňuje. Říká se, že vždycky bude líp, že to přejde, že člověka určitě čeká něco krásného jen musí být trpělivý, nevzdávat to a počkat si až mu konečně bude lépe. Znám ty řeči dokonce je sama někdy říkám lidem, který nemají skutečné duševní utrpení, ale jen taková ta běžná, zdravá trápení jako je rozchod, deprese z ošklivého vzhledu nebo z něčeho u čeho je slušná šance, že to časem přejde nebo je z charakteru problému jasné, že jde spíš o přechodnou záležitost.
Já si o tom myslím svoje. Když už mi bylo v životě tolikrát a tak krutě odepřeno svobodně se rozhodnout a vybrat si co chci a co nechci, tak jak se patří, aby lidská bytost mohla, tak chci alespoň aby mi nebylo odepíráno to poslední právo rozhodnout se o svém životě o tom, jestli ho chci žít anebo ne.
Neříkám, že je to něco aktuálního. Ještě mám plány na příští rok a možná i na ten další, ale v dlouhodobém horizontu vím, že rozhodně nechci takhle zestárnout a být k tomu všemu ještě stará, bez rodiny a bez kamarádek, které se mi časem povdávají a budou mít vlastní rodinu. Vím, že jednou chci zemřít z vlastního rozhodnutí a podle svého výběru a ne skomírat a každým rokem na tom být hůř a hůř. Chci mít alespoň tu poslední důstojnost nenechat zoufalství a ubohost svého života dojít do finálního stádia, potupné a hlavně postupné smrti v samotě, ve strachu, v hrůze a s dalšími a dalšími psychickými problémy protože i když se to nezdá tak tím jak pomaličku stárnu, tak jich mám víc a víc protože hůř a hůř nesu svůj osud. Mám méně a méně sil. Méně a méně naděje, pokud jsem nějakou někdy měla a pouhý akt žití a dýchání je pro mě velmi náročný a vyčerpávající.
Jednoho dne si budu chtít alespoň ve smrti zachovat lidskou důstojnost. To, co jsem v životě neměla chci mít alespoň ve smrti. A až přijde ten čas, doufám, že už se sem nikdy nevrátím.
Vypracovala jsem si kvalitní techniku, jak přežít. Dokázala jsem se dostat mimo svoje tělo, někam kam za mnou nikdo nemohl a především tam, kde nebyla žádná bolest, žádný nepříjemné pocit, nebo dotek. Žádné nucení, žádné manipulování s mým tělem. Brzy jsem přišla na to, že když se bráním, tak je to ještě horší a věděla jsem, že jsem v tom naprosto sama a že mi nikdo nepomůže a tak jsem byla jen hadrová panenka bez vůle. Prostě jsem se uzavřela tak hluboko do sebe, že jsem mu tam zanechala jenom svoje tělo jako prázdný obal a dokázala jsem skoro nevnímat, co se mnou dělá. Dokázala jsem se tak dokonale odosobnit, že ještě dnes, když už jsem dospělá mám problém prožívat běžným způsobem.
Už jako malá jsem v lidech vzbuzovala překvapení a údiv tím, že jsem nijak nereagovala na fyzickou bolest nebo nepohodlí. Strhla jsem na sebe vařící vodu a ani jsem sebou necukla. Všichni si mysleli, že jsem se neopařila protože jsem nijak nereagovala, vůbec jsem neplakala, ani jsem se nepohnula, ale pak uviděli, že mám popálenou kůži a strašně se divili proč jsem neřekla alespoň "au." Nevěděli, že jsem se naučila fyzickou bolest nevnímat a nedávat jí najevo. Jako kdyby to byla bolest někoho jiného. Jako kdybych to nebyla já, koho to bolí a komu se to všechno ošklivé děje.
Ještě dnes si musím vědomě hlídat abych se neoddělovala od svého těla a dávala pozor na to, jestli mi je třeba zima nebo mě něco bolí protože mám silně zakořeněný zvyk dělat, že vlastně vůbec neexistuju, že když krvácím, když mrznu, když jsem opařená nebo mám rozraženou hlavu ... tak tam vlastně vůbec nejsem. Pouze jsem tam nechala svoje tělo, svojí schránku. Jako kdyby mi moje vlastní tělo bylo cizí. Jako kdyby moje tělo bylo předmět. Veřejně užívaný předmět na který si každý může kdykoli sáhnout. Jako kdyby moje tělo bylo veřejný majetek a ani nebylo moje.
Já vlastně ani nechci, aby moje tělo bylo moje protože je osahané, pošpiněné, použité. Moje tělo je pro mě samotnou něco jako pohozený odpadek na ulici na který každý sáhnul a tisíckrát osahal a nechal bezprizorně ležet. A to je dost těžké protože se svým tělem musím žít, musím ho všude nosit. Obtěžuje mě. Nechtěla bych mít žádné tělo. Chtěla bych být jenom nehmotný duch, abych se té špíny a těch doteků zbavila.
Ono se to totiž nedá umýt protože je to psychická špína a ne fyzická. Mnohokrát jsem se umyla. Dřela jsem se tak až jsem měla škrábance a krvácela jsem, ale ta špína pořád nepouští protože to není zevní špína, ale vnitřní. Je to jako kdyby mi někdo posahal duši, jako kdyby mě osahal uvnitř ... ne na těle, ale v samé podstatě mé bytosti a tak jsem teď deformovaná, vadná jako nějaká zmačkaná součástka.
Nebylo tam tolik brutality, aby to bylo pro okolí patrné. Jednak protože jsem byla naučená se nebránit a jednak protože si dával pozor aby nezanechával důkazy. Mnoho z toho, co dělal jsem pochopila až když jsem začala dospívat. Nikdy se mnou nevykonal pohlavní styk. Byly to věčné doteky a věčné tření. Vždycky mě někde sebral jako kus hadru a já věděla, co mě čeká, tak jsem opustila svoje tělo a začala být vláčná právě jako ten mrtvý hadr. Potom mě někam položil nebo posadil. Někdy svéknul hned někdy to dělal i když jsem byla oblečená. Když věděl, že nikdo není poblíž, tak si dovolil víc, ale přesto dodržoval nějaká stálá bezpečností opatření. Například mě vždycky bral pod deku a schovával se i se mnou pod dekou, aby na nás nebylo vidět a pak ta věc, která je skoro směšná. Bral si vždycky s sebou noviny. Velké, černobílé noviny. Když mě osahával, tak před námi držel noviny a já si jako dítě myslela, že fakt čte, ale on to dělal proto, aby při případném vyrušení nebylo nic vidět a on mohl dělat, že právě čte noviny. Nechutně prudce dýchal, strkal mi prsty do rozkroku a mě to bolelo a on celou dobu druhou rukou držel ty noviny.
Dělal spoustu nepříjemných drobností. Strkal mi jazyk do ucha a překvapivě jednou z nejhorších věcí bylo líbání. Přitiskl na mě svojí pusu a já se snažila držet rty u sebe, ale on byl silnější a tím tlakem mi povolily nejdřív jenom rty a nakonec celá čelist a on měl jazyk v mojí puse. Nevěděla jsem, co dělá. Nevěděla jsem, co to je. Když jsem pak už chodila do školy a bylo mi tak dvanáct, tak se holky a kluci ve škole začali bavit o nějakém "francouzáku" a já nevěděla, co to je. Myslela jsem, že je to možná něco hezkého, ale určitě něco, co neznám. Byla jsem o tom přesvědčená. Po čase jsem podle technického popisu pochopila, že onen tajemný a něčím senzační "francouzák" je to hnusné, co mi dělal on a bylo mi z toho moc špatně.
Nikdy na mně nevykonal pohlavní styk. Když měl jistotu, že nebudeme vyrušeni, tak si na mě lehl, roztáhl mi nohy a něco studeného a nepřirozeného mi strčil mezi nohy, ale ne dovnitř do mého těla. Jen se mi tou studenou, nepříjemnou věcí třel o moje zevní pohlavní orgány. Dodnes nechápu, jak je možné, aby ho měl takhle studeného.
Ačkoli na mně nikdy nevykonal pohlavní styk, stejně to jeho osahávání a tření mělo za následek, že jsem měla v pipince prasklinky a krvácela jsem. Maminka si toho všimla a vzala mě k dětské gynekoložce. Ta mi na vteřinu rozevřela pipinku a řekla: "Hm, to jsou prasklinky ze suchosti. Napíšu vám na to mastičku." A tak mě maminka mazala mastičkou.
Jednou mi dole udělal něco, co mě bolelo víc než dřív a potom, když jsem se večer v koupelně svlékala jsem si všimla, že mám něco tmavého na kalhotkách. Byla jsem malá. Ještě jsem nechodila do školy nebo možná do první třídy a tak mě nenapadlo nic jiného než že jsem se zřejmě trochu pokakala nebo si špatně utřela zadek a nechala jsem to být.
Maminka na to přišla, když prala prádlo a přiběhla za mnou celá rozčilená s těmi kalhotkami a ptala se mě, co to je. Řekla jsem jí, že jsem se tam uhodila, když jsem jezdila na kole. Hrozně mi vynadala. Nejdřív jsem nechápala za co mi nadává, ale pak jsem pochopila, že mi nadává za to, že jsem jí nic neřekla, že jí mám takové věci říkat hned. Rozzlobená odběhla za tatínkem a pak přišli naštvaní oba pořád s těmi mými zakrvácenými kalhotkami a křičeli na mě oba, že tohle se nedělá, že jim to mám vždycky říct, když se mi něco stane. Myslela jsem jen na to, že já jsem to nevěděla. Já jsem ani nevěděla, že krvácím a to, že je to krev jsem se dozvěděla až od maminky. Já jsem to nepoznala protože jsem do té doby nikdy krev v kalhotkách neviděla.
Občas mě i bil, ale ne při tom, co se mnou dělal. Někdy mě uhodil venku, když jsem si hrála s ostatními dětmi. Rozzlobil se na mě, že si hraju moc divoce, nebo že moc křičím a uhodil mě do obličeje. Hořela mi celá tvář. Ale to se smělo, to se nemuselo tajit protože to společnost brala jen jako celkem běžnou výchovu dítěte.
Byl to inteligentní, vzdělaný člověk. Dokonce uznávaný a dá se říct úspěšný. Lidé ho měli rádi a někdy mě i zastavovali na ulici, aby mi řekli, jak je super, jaké mám štěstí, že ho mám a abych ho pozdravovala. Nikdy jsem ho nepozdravovala protože jsem s ním vlastně nikdy nemluvila. Nikdy neprojevil potřebu si se mnou povídat. Mluvení u nás nebylo zvykem. Zřejmě to začalo ještě když jsem ani mluvit neuměla takže to jen zůstalo při starém. Ano, když jsme byli s ostatními lidmi, tak mi třeba řekl, že nemám tak poskakovat, nebo mi vynadal za něco, co jsem udělala, nebo mi řekl abych mu něco přinesla případně mě poslal udělat nějakou drobnou práci, ale nikdy jsme spolu vyloženě nemluvili a při tom, co se mnou dělal nepadlo snad nikdy ani slovo.
Také si bral mojí bezvládnou, mrtvou ruku a dával si jí do svého rozkroku na tu věc. Jenže moje ruka byla mrtvá, bezvládná a bez života a tak nedržela na místě, kde chtěl a pořád padala dolů jako kus hadru. Zvláštní je, že asi pochopil, jaký jsem si vynalezla sebezáchovný systém protože na tu mojí bezvládnoust, která se mu v téchle chvíli nehodila reagoval tím, že jí prostě vyřešil. Prakticky. Buď mi ruku zkroutil mezi svými stehny tak, že nemohla spadnout a musela držet anebo si mojí ruku strčil za kalhoty a utáhl pásek tak, že mi nemohla vypadnout.
Jednou jsem byla nemocná a neměl mě kdo hlídat a tak mě hlídal on. Měla jsem horečku a bylo mi špatně. A on mě léčil. Nikdo jiný tam nebyl. Dával mi teploměr do rozkroku a měřil mi teplotu v pipince. I když jsem byla nemocná a bylo mi špatně, tak mě prostě nenechal.
Pamatuju si, že mi ten teploměr do rozkroku strkal asi hodinu nebo dvě a u toho mě osahával i jinde po těle a tepve potom ho napadlo se podívat kolik mi naměřil a když se konečně po tak dlouhé době a po tom všem osahávání podíval na teploměr, tak řekl:"Ty máš horečku." Tak přeci jen promluvil! Přeci jen se dá říct, že při tom co mi dělal řekl alespoň něco. Dal mi nějaký lék zřejmě paralen a pak zase pokračoval. Jediné, co se změnilo bylo, že už mi do pipinky nestkal teploměr, ale ruku a mě pálili ty prasklinky a trhlinky, které mi tam tím dělal. V té době se skoro nikdy nestihly zahojit protože mi příliš brzy udělal trhlinky další. Prostě jsem měla suchou, dětskou, nevzrušenou pipinku a tím věčným stimulováním a saháním mě potrhal. Dřel mi v rozkroku suchou, dětskou tkáň a tak se pochopitelně potrhala. Kdyby vám někdo dostatečně dřel nebo "hladil" suchou tkáň, tak se vám potrhá také.
A tak jsem rostla. Už jsem chodila do školy. Občas mě hlídal a tedy do školy vypravoval on. To mě vždycky vzbudil dříve, odnesl do jiné místnosti a tam na mě sahal a třel se o mě. Mrzí mě, že mu nebylo líto mě budit takhle brzo. Když jsem byla sama o sobě vzhůru, tak by se to snad ještě nějak dalo pochopit, ale budit mě kvůli tomu ze spaní před tím než mě pošle do školy?
Je to ještě dlouhý příběh. Až během let a dospívání jsem pochopila, co mi to vlastně dělal. Já jsem nevěděla, co je to sex. Nevěděla jsem co je to, co spolu zamilovaní lidé dělají a pak jsem potom hrozně šťastní. Ano, věděla jsem, že zamilovaní, dospělí lidé spolu dělají nějaké tajné věci, které jsou prý hrozně příjemné anebo alespoň zajímavé věci a dělají se z lásky. Věděla jsem, že láska má prý i nějakou jinou, fyzickou podobu, která se dělá mezi dospělými a znamená to lásku, ale nevěděla jsem, co přesně to je. Byla jsem malá a tehdy ještě nebyl sex tak medializovaný jako je dnes. Dneska jsou všude nahotinky a o sexu se mluví v televizi, v rádiu naprosto otevřeně takže už i malé děti chápají o co jde, ale tehdy to ještě nebylo. Tehdy to opravdu bylo nějaké tajemství, které se dělá z lásky a jen mezi dospělými takže o tom my děti nesmíme nic vědět.
Já ani nevěděla, jak se dělají děti. Měla jsem na to takovou dětinskou teorii, která s pravdou neměla nic společného nebo jen minimum. A i když už mi to rodiče řekli, jak se děti dělají, tak jsem to pochopila jen jako nějaký nezbytný akt něco jako smrkání nebo kašel a i když mi ta představa přišla nechutná jako každému dítěti, tak se mi to pořád nespojilo a já jsem si myslela, že to milování, ta láska co se dělá tajně, když se dva mají rádi je něco jiného. Něco, co ještě neznám. Ani když už jsem pochopila, že nejen vím, ale dokonce, že jsem zažila ten "francouzák", tak jsem pořád nevěděla, co je to to milování a ten fyzický projev lásky. Myslela jsem, že je to něco tajemného, schovaného, co neznám a teprve na to přijdu a pak to zažiju. A pak jsem to pochopila. Pochopila jsem, že ta "láska" a to "milování" a to, co zamilovaní lidé dělají, když jsou sami je to, co dělal on mně.
Akt osahávání a zneužití v dětství je jedna věc, ale to uvědomění si v dospívání, to pochopení co se vlastně stalo a o co šlo je věc druhá a o nic méně bolestnější. Možná i více bolestnější než ten fyzický akt sahání, tření a olizování.
Pochopila jsem, že tyhle fyzické věci už všechny znám a že mě nic hezkého, žádné milování a láska, tak jak jí dávají najevo dospělí, když jsou sami, že mě to vůbec nečeká, že už to mám za sebou, že už to znám a že to vůbec není takové, jak říkají, že to vůbec není hezké a že to už vůbec není láska, že to rozhodně nechci nikdy opakovat, že mě na tom nic leláká, že mi to nic neříká, že je mi to maximálně nepříjemné a že pokud se budu moct rozhodnout až budu dospělá, že to určitě chtít dělat nebudu a pokud ano, tak to nebude něco nového, že to nezažiju tak jako ostatní holky, že už to mám svým způsobem za sebou, že už jsem to vlastně dělala jenom jsem nevěděla, že je to ono.
Naučila jsem se dobře přetvařovat a potlačovat emoce. Během puberty jsem se pokusila o sebevraždu. Bohužel neúspěšně, ale když půjdu ke kořenům, tak ještě víc než toho, že jsem se nezabila lituju toho, že mě on nezabil, že mě nechal žít, že se mě prostě jednoduše nezbavil jako případného nepohodlného svědka, že jsem neskončila jako jiné děti, které to také zažily, ale jenom jednou a hned byly zabité a měly to všechno za sebou ještě dřív než ty následky mohly začít.
Dnes jsem dospělá, mladá žena se spoustou děsů a psychických problémů. Pochopitelně odjakživa trpím na noční děsy. Ještě jako dítě mě rodiče vodili k neorologům, aby mi vyšetřili mozek a zjistili, jestli nemám nějakou mozkovu poruchu, která mi způsobuje noční děsy, kdy křičím a brečím ze spaní, ale ani o o tom nevím. Vyšetření vždycky ukázala, že můj mozek je zcela zdravý a že není co léčit.
Rodiče v době mého dětství celkem často budilo, jak křičím a brečím ze spaní a tak mě brali do náruče a snažili se mě utěšit protože si mysleli, že jsem vzhůru a pláču vědomě, ale pak přišli na to, že spím a že k tomu abych přestala plakat mě nejdřív musejí vzbudit. A když se mě ptali, co se mi zdálo nebo co se mi stalo, tak jsem nikdy nebyla schopná jim odpovědět nebo to nějak vysvětlit a právě to je přimělo, že mě vodili po vyšetřeních mozku.
Naivita rodičů je strašlivá. Žádného rodiče nenapadne, že by se právě jeho dítěti mohlo dít něco takového. Žádného rodiče ani ve snu nenapadne, že by jeho malá holčička, která má ještě mléčné zuby a vypadá jako trpaslíček mohla někoho sexuálně přitahovat a že by mohl existovat někdo, kdo jí chce strkat ruce do kalhotek, teploměr do té dětské pipinky a jazyk do pusy. Ano, teoreticky vědí, že pedofilie existuje. Určitě v novinách četli nějaký příběh nebo ho viděli ve zprávách, ale zaručeně je nenapadne, že jim to samé děje pod nosem, pod jejich vlastním nosem a pohledem a navíc jejich vlastnímu dítěti. I když jsou varovné signály, tak je naivní rodič přehlédně a přikládá je něčemu jinému protože naprosto upřímně vůbec nepředpokládá, že by něco takového hrozilo.
A traumatizované dítě, které je osahávané, olizované, co kam jeho paměť sahá to neřekne. Nikdy to neřekne protože to jediné co ví je, že se setkává s absolutní hrůzou s něčím tak děsivým a strašným, že je zcela samozřejmé, že se o tom nesmí mluvit. Největší hrůza mého dětství byla, že by se to někdo dozvěděl, že by to někdo věděl, že bych o tom musela mluvit, že by se mě na to někdo ptal. Chápejte, měla jsem hrůzné tajemství, které mě umlčovalo ještě dřív než by mě napadlo mluvit a já byla přesvědčná, že udělám cokoli, aby to hrůzné tajemství zůstalo nevysloveno, skryto. Už tehdy v dětství jsem byla rozhodnutá, že kdyby na to měla přijít maminka nebo tatínek nebo kdokoli, že se budu muset zabít. Byla to pro mě samozřejmost. Vyslovit tu hrůzu nahlas, nebo dovolit aby vešla do povědomí ostatní, dovolit aby to už nebylo jen přísně střežené tajemství, které nikdo nesmí vědět se naprosto logicky a přirozeně rovnalo mojí smrti. Konci mého života.
Když jsem byla ještě hodně malá, tak jsem se asi dvakrát vyděsila, že by někdo o mém hrozném tajemství o mém hrozném zločnu a o mojí hrozné hanbě mohl vědět a v několika vteřinách jsem si naplánovala sebevraždu. Byla jsem chladnokrevně a definitivně rozhodnutá, že se nevrátím domů, že uteču, aby mě maminka s tatínkem vůbec neviděli, aby ne mě ani jednou od té doby co se to dozvědí nepohlédli a skočím z mostu, nebo pod vlak.
Jenže to byl jenom okamžik. Protože to byla jen moje vyděšená fantazie a podezřívavost, že si někdo něčeho všimnul protože mi mně bylo po chvíli jasné, že si nikdo ničeho nevšiml. Když mi bylo kolem deseti let, tak jsem pochopila, že jsem svůj systém utajování svého hrozného tajemství a své ostudy a přetvařování, které s tím souvisí dotáhla do takové dokonalosti, že bylo už téměř vyloučené na to přijít. Stala jsem se tedy jistější. Už jsem se nebála, že by někdo mohl mojí ostudu poznat. Věděla jsem, že všechno zapadlo do sebe a všechno bylo tak pečlivě nejen jím, ale i mnou skrývané, že už by mi to ani nikdo nevěřil. Nakonec jsem s tím pedofilem spolupracovala a kryla ho protože jsem věřila, že je to můj zločin, moje ostuda a moje provinění. Celou tu dobu jsem věřila, že já jsem ten zločinec a že kryju ne jeho zločin, ale svůj vlastní. Bála jsem se, aby se o mé vině a o mém zločinu nedozvěděla maminka, tatínek, děti ve škole, všichni.
To, že to nebyla moje vina, ale jeho a že jsem kryla jeho zločin a jeho odpornost a nikoli svou vlastní jsem pochopila až v dospělosti. Ještě teď s tím občas bojuju. Mám sklon si myslet, že jsem se narodila špatná a že jsem ho svým zlem donutila, aby mi dělal ty věci, že je to nějakým způsobem moje vina a že jsem za to zodpovědná já a ne on.
Dnes už vím, že to tak není, že je to nesmysl, aby malé dítě mělo vinu za chování dospělého člověka, že jsem neměla navýběr, že jsem se prostě jen přizpůsobila a kryla jeho v domění, že kryju sebe abych přežila alespoň nějak.
Vím, že to nemohla být moje vina a že já nejsem ta špinavá, že on je ten špinavý. Dokonce si myslím, že každý normální člověk by se poblil z něho a ne ze mě, ale stejně v sobě mám zakódované, že jsem něčím od zrození špatná a že si za to můžu sama, že to nebylo jím, ale mnou, že jsem ho třeba vyprovokovala. Třeba na mě už jako na děťátku poznal, že jsem hnusná děvka a právě proto to všechno dělal. Kdybych byla hodná a čistá, nevinná holčička, tak by na mě třeba nesahal, ale on na mě poznal, že jsem špatná a zkažená už od narození a tak došel k závěru, že v mém případě už není co zkazit.
Třeba byl tak chytrý a tak jasnožřivý, že na mě poznal, že jsem zkažená děvka už od prvního mléčného zoubku a tak jsem si to vlastně zasloužila a není se čemu divit.
Moje vlastní sexuální orientace je heterosexuální, na dospělé muže. Vlastní sexualita se u mě vlivem těch zkušeností rozvíjela mnohem později než u mých vrstevníků a když se u mě objevila v náznacích, tak jsem se začala sebepoškozovat protože zjištění, že i já mám nějaké sexuální touhy a pocity jsem chápala jako potvrzení toho, že jsem stejná jako on, stejně špatná a dost pravděpodobně skutečně zkažená už od narození nebo od početí.
Nenáviděla jsem se za to, že mám tělesné touhy. Řezala jsem se žiletkou na místech, kde to ostatní nemohli vidět. Ne, neptejte se kde přesně. Tam totiž také protože jsem chtěla zahubit svojí vlastní sexualitu protože mi připomínala jeho a já nechtěla být jako on.
Dnes už jsem se svojí vlastní sexualitou plus mínus smířená, ale pomohlo mi to jen málo. Šlo jen o takové sebepřijetí protože se mužů hrozně bojím. Udělá se mi špatně kdykoli se ke mně nějaký přiblíží a zase mám ten pocit, že odpouštím svoje tělo a jsem jen hadrová panenka bez vůle.
Já chci, já opravdu strašně chci ne vyloženě sex na tom netrvám, ale aby mě nějaký muž obejmul, pohladil, políbil a mazlil se se mnou, ale nejsem toho schopná. Nedokážu to.
Myslím, že moje prokletí byl a je můj vzhled a i tím jsem už od dětství vina. Byla jsem taková aktivní, upovídaná holčička, která pořád poskakovala a chtěla si povídat nebo si naopak sama dokázala hrát celé hodiny tím, že si povídala s panenkami nebo třeba klacíkem či kamínkem a byla radost se na to dívat. Byla jsem oblíbené dítě. Nemyslím pedofilem, ale obecně lidmi. Rodiče praskali píchou, jak jim všichni chválí krásnou a roztomilou holčičku. Lidé se zastavovali, aby si se mnou mohli na ulici popovídat, pozdravit mě a třeba mě nějak potěšit. Je jasné, že pro pedofila to musela být strašná provokace. Musela jsem ho provokovat tím, že jsem byla krásná, roztomilá holčička a to znovu potvrzuje mojí vinu na tom, co se stalo.
A teď. Teď jsem zřejmě vyrostla v pohlednou, přitažlivou ženu. Ne, to není to, co bych si myslela já o sobě. Sama o sobě si myslím, že jsem tak odporná až je pro mě obtížné se podívat do zrcadla, ale muži na mě reagují pozitivně, zvou mě na rande, říkají mi, jak jsem hezká, chtějí se se mnou bavit a na ulici na mě pokřikují sprosté věci, pískají na mě což je pro mě neskutečně zraňující a děsivé. Stydím se za sebe. Za tu možnost, že jsem díky svému vzhledu a temperamentu v dětství možná skutečně špatná a zkažená už od narození, už od početí, že už tehdy bylo jasné, že budu špinavá, zkažená děvka, kterou klidně může někdo osahávat a ojíždět už v dětství i když ne se zásunem, ale jen třením.
Všechno ukazuje na to, že na mně nikdy nebylo nic čistého, hezkého, nevinného co by stálo za to mě nechat žít a být jako ostatní holčičky, které nemusely osahávání, tření a olizování poznat už v dětství, že ve mně už od první chvíle nebyla žádná nevinnost a čistota, která by se dala zabít, zničit, pošpinit, znehodnotit.
Říká se o mně, že jsem namyšlená, nafoukaná, že si o sobě moc myslím. To lidé vyvozují z mého chování k mužům a obecně k lidem. Muži mi často nadávají, že se povyšuju a dělám ze sebe bůhví co, že si o sobě moc myslím a ty ošklivější holky a ženské se jen spokojeně usmívají protože se mým vzhledem cítí ohrožené a tak jsou rády, že mi mojí namyšlenost muži dají sežrat a pak mě berou jako živý důkaz toho, že hezké ženy jsou namyšlené a nafoukané.
Samozřejmě, že jsem se moc zamilovala. Byla to veliká láska. Platonická, samozřejmě, ale bylo to něco obrovského a i když to tak bolelo, tak to bylo něco krásného. Byla jsem šťastná kdykoli jsem ho jen zahlédla a celý svět byl o tolik krásnější, když jsem věděla, že ho uvidím i příští týden. Takové štěstí! Moci ho vídat pravidelně třeba i víckrát do týdne! Všechno jsem zkazila tím, že jsem ho sice milovala tak, že bych za něj ještě v tuhle chvíli dýchala, ale byla jsem ze všeho hrozně vyděšená. Všeho jsem se bála. Jeho, sebe a toho, co k němu cítím. Chovala jsem se jako blázen. Opravdu jako blázen. Nakonec dal pochopitelně přednost jiné ženě se kterou nebylo tolik problémů a která byla narozdíl ode mě normální, bez bloků a nenarušená ačkoli o mých citech věděl. Já mu to nevyčítám. Kdybych byla chlap tak bych taky nechtěla takovou problémovou holku jako jsem já. Budovat se mnou vztah by pro každého chlapa bylo velice náročné a vyčerpávající. Vybral si slušnou slečnu. Je moc hodná a já doufám, že spolu zůstanou šťastní napořád protože vím, že já ho nedokázala udělat šťastným tak jako ona, ale nezastírám, že mi díky tomu přibylo pár nových jizev a že to byla pro mě další z mých soukromých smrtí, které jsem přežila.
Snažila jsem se nějak žít. Vrhla jsem se na charitativní pomoc lidem, na záliby a koníčky, kterými jsem doufala, že bych mohla žít. Snažila jsem se konat dobro, dělat dobré věci, pomáhat lidem abych se nějak vykoupila. Neříkám, že nejsou světlé chvíle. Samozřejmě, že jsou. Mám kamarádky-ženského pohlaví a občas s nimi zažiju něco pěkného, zábavného a mám z toho dobrý pocit. Také mám záliby a koníčky, které mi do nějaké míry pomáhají. Taky mám rodinu, která sice nic neví, netuší a už nemá smysl jim po tolika letech cokoli říkat a já ani dnes nechci aby to kdokoli věděl protože by mě poškodilo mít cejch "té zneužité" a nechci se k tomu nijak vracet - ale prostě moje rodina mě má ráda a máme dobré vztahy, můžu se na ně spolehnout a to je do života velké plus.
Ale i přes ty světlé chvíle vím, že žít nemohu, že hlavně ani nechci. Člověk dostal život, který nechtěl, který mu prostě jen někdo dal aniž by se ho ptal jestli o něj stojí, jestli ho chce a když člověk nemá právo rozhodnout se, jestli chce žít a být narozen do tohoto světa, tak by měl mít alespoň právo dobrovolně se rozhodnout, jestli chce zemřít nebo ne.
Je do na velmi podobné nebo stejné bázi jakou eutanázie. Pokud má v některých zemích fyzicky trpící člověk zákonné právo rozhodnout se zemřít, tak proč by to nemohlo platit i u psychicky trpících?
Ano, psychické utrpení se podceňuje. Říká se, že vždycky bude líp, že to přejde, že člověka určitě čeká něco krásného jen musí být trpělivý, nevzdávat to a počkat si až mu konečně bude lépe. Znám ty řeči dokonce je sama někdy říkám lidem, který nemají skutečné duševní utrpení, ale jen taková ta běžná, zdravá trápení jako je rozchod, deprese z ošklivého vzhledu nebo z něčeho u čeho je slušná šance, že to časem přejde nebo je z charakteru problému jasné, že jde spíš o přechodnou záležitost.
Já si o tom myslím svoje. Když už mi bylo v životě tolikrát a tak krutě odepřeno svobodně se rozhodnout a vybrat si co chci a co nechci, tak jak se patří, aby lidská bytost mohla, tak chci alespoň aby mi nebylo odepíráno to poslední právo rozhodnout se o svém životě o tom, jestli ho chci žít anebo ne.
Neříkám, že je to něco aktuálního. Ještě mám plány na příští rok a možná i na ten další, ale v dlouhodobém horizontu vím, že rozhodně nechci takhle zestárnout a být k tomu všemu ještě stará, bez rodiny a bez kamarádek, které se mi časem povdávají a budou mít vlastní rodinu. Vím, že jednou chci zemřít z vlastního rozhodnutí a podle svého výběru a ne skomírat a každým rokem na tom být hůř a hůř. Chci mít alespoň tu poslední důstojnost nenechat zoufalství a ubohost svého života dojít do finálního stádia, potupné a hlavně postupné smrti v samotě, ve strachu, v hrůze a s dalšími a dalšími psychickými problémy protože i když se to nezdá tak tím jak pomaličku stárnu, tak jich mám víc a víc protože hůř a hůř nesu svůj osud. Mám méně a méně sil. Méně a méně naděje, pokud jsem nějakou někdy měla a pouhý akt žití a dýchání je pro mě velmi náročný a vyčerpávající.
Jednoho dne si budu chtít alespoň ve smrti zachovat lidskou důstojnost. To, co jsem v životě neměla chci mít alespoň ve smrti. A až přijde ten čas, doufám, že už se sem nikdy nevrátím.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Nejkrásnější na světě je dětský smích
- Příspěvky: 106
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 7 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ahoj předem ti moc děkuji za napsání tak nádherně napsaného životního příběhu. Musím ti zde napsat že jsem si fakt málem klávesnici pozvracel z toho chlapa co ti ubližoval-tak hnusně ubližoval. Moc Ti toho tu nenapíšu protože mě to fakt vzalo a rady ti asi budou k níčemu... Já bych ti asi ani nedokázal poradit správně a navíc jak říkáš je už pozdě na nějaký obviňování... Akorád by označily tebe jako blázna a nikdo by ti to nevěřil.. A navíc by jsi si mohla rozbořit již tak pěkné vztahy s maminkou a tatínkem a snad i s ostatníma co máš tolik ráda o oni mojí rádi Tebe. Jak jsem již psal opravdu mě Tvůj příběh moc zaujal a děkuji za celý Tým ČEPEKU (i když já do týmu nepatřím) že jsi si vybrala právě ČEPEK a svůj příběh zde uveřejnila. Jak jsi psala Nevinná čistá vždy veselá krásná skotačivá hravá... je toho moc .. Musela jsi být a ... JSI!! Andílek sice ty to tak asi necítíš ale pro mne z toho příběhu jsi.. Jako pedofil bych tě miloval ale neublížil bych ti a kdyby jo... tak by to moje psychika nevydržela a něco bych si udělal.. Já prostě dítěti ublížit nedokážu.. A zničit mu dětství už vůbec :´( Já doufám že jsem ještě někdy zaskočíš a dáš se svůj názor na naše názory protože si myslím že jich tu bude hodně a drtivá většina se mnou bude souhlasit že ty jsi si to nezasloužila a zasloužíš si žít spokojený život... Radi bychom ti pomohly ... Jestli o tu pomoc stojíš dej vědět.
Přeji krásný den Andílku -Tomi
Přeji krásný den Andílku -Tomi
Co je malé to je hezké.... Néé, co je menší je ještě krásnější ..
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 9
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Pedofilie-dar,nebo prokleti?
- Příspěvky: 208
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 4 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Je to skutecne,zivotni hruza..
Snazim se projevit soucit,ale to ti bohuzel pomoci nemuze..
A ackoliv by,vetsina pedofilu,takove desive chovani-zlosyna,ktery se tech veci,ktere ti nici zivot dopustil,jednoznacne odsoudilo,tak se nemohu zbavit pocitu viny a odporu k sobe samemu,ze jsem take pedofil..byt' bych se,tak straslive k nikomu v zivote,nikdy nezachoval.
Ty,ted' potrebujes vyhledat akutne neci pomoc. Muze to byt dobry psycholog,musis ale i mezi nimi hledat,a nalezt prave toho,ktery bude pro tebe nejlepsi.
A dale,pratele..,proste tu hruzu nemuzes drzet v sobe(to je,ze vseho nejvice znicujici).
Musis se s tim nekomu sverit,a treba rovnez,promluvit si o tom s lidmi,ktere maji podobnou(stejnou),natolik tezkou zivotni zkusenost a trauma.
Kazdopadne,nesmis se vzdat,musis bojovat a neco ve svem zivote globalne zmenit.
Preji ti vsechno dobre a hodne zdaru!
lsiv
Snazim se projevit soucit,ale to ti bohuzel pomoci nemuze..
A ackoliv by,vetsina pedofilu,takove desive chovani-zlosyna,ktery se tech veci,ktere ti nici zivot dopustil,jednoznacne odsoudilo,tak se nemohu zbavit pocitu viny a odporu k sobe samemu,ze jsem take pedofil..byt' bych se,tak straslive k nikomu v zivote,nikdy nezachoval.
Ty,ted' potrebujes vyhledat akutne neci pomoc. Muze to byt dobry psycholog,musis ale i mezi nimi hledat,a nalezt prave toho,ktery bude pro tebe nejlepsi.
A dale,pratele..,proste tu hruzu nemuzes drzet v sobe(to je,ze vseho nejvice znicujici).
Musis se s tim nekomu sverit,a treba rovnez,promluvit si o tom s lidmi,ktere maji podobnou(stejnou),natolik tezkou zivotni zkusenost a trauma.
Kazdopadne,nesmis se vzdat,musis bojovat a neco ve svem zivote globalne zmenit.
Preji ti vsechno dobre a hodne zdaru!
lsiv
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: mezi dětmi
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Láska je největší dar...
- Příspěvky: 63
- Dostal: 1 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Tak toto mi opravdu silně zacvičilo se žaludkem.
Už jsem se v životě setkal s několika lidmi, kteří mají obdobné trauma a zničující zkušenost
a vím, že mluvit o tom je tak těžké.
Proto Tebe také velmi obdivuji a přeji Ti, aby si jednou dokázala toto zničující břemeno odhodit od sebe a přijmout se jako milující a milovanou bytost.
Je to cesta velmi tvrdá a dlouhá, ale věřím, že se dá časem úspěšně dojít k vysněnému cíli.
Přeji Ti, ať to dokážeš a modlím se za Tebe.
Už jsem se v životě setkal s několika lidmi, kteří mají obdobné trauma a zničující zkušenost
a vím, že mluvit o tom je tak těžké.
Proto Tebe také velmi obdivuji a přeji Ti, aby si jednou dokázala toto zničující břemeno odhodit od sebe a přijmout se jako milující a milovanou bytost.
Je to cesta velmi tvrdá a dlouhá, ale věřím, že se dá časem úspěšně dojít k vysněnému cíli.
Přeji Ti, ať to dokážeš a modlím se za Tebe.
Nejkrásnější na světě je dětský smích :-)
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Všem děkuju za reakce.
V pátek 12. srpna budu od 20:00 hodin na chatu.
V pátek 12. srpna budu od 20:00 hodin na chatu.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Nejkrásnější na světě je dětský smích
- Příspěvky: 106
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 7 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Tak to jsme moc moc rádi že mezi náš příjdeš a já tam nebudu chybět moc se na tebe těšíme :-)Matchie píše:Všem děkuju za reakce.
V pátek 12. srpna budu od 20:00 hodin na chatu.
Co je malé to je hezké.... Néé, co je menší je ještě krásnější ..
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 9
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Pedofilie-dar,nebo prokleti?
- Příspěvky: 208
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 4 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ahoj Matchie!
Sorry,ja na chatu nebudu-jsem zenaty,a rodinne podminky mi doma chatovani neumoznuji..
Pokud,budes potrebovat si promluvit,tak mi kdykoliv muzes napsat na: [email protected] (prvni pismeno je male L,nikoliv velke I)
Ja,jsem v detstvi takovou desivou zkusenosti,jako ty neprochazel. V mem pripade,se jednalo o neco trochu jineho.
Moje matka,mela v prubehu nekolika let(behem meho veku cca.od 5-12let) sklony k incestu.
Casto chodila doma uplne naha,detailne ukazovala sve pohlavni organy a naprosto otevrene tvrdila,ze jejim idealem,by bylo soulozit se svym synem-tak,to pry bylo spravne zavedeno(recene jejimi slovy)ve Starem Egypte).
Nebyla pedofilne orientovana,jednalo se spise o dusevni poruchu,vcetne alkoholizmu.
Neustale si stezovala na to,ze je pohlavne neuspokojena(ma malo sexu,ktery neni kvalitni),a ze ja,bych mel spravne ocenit (a neco ucinit s tim),ze jedine ona,je schopna sveho syna,se vsim vsudy dokonale milovat.
Nebyl jsem nikdy znasilnen,pouze,takrka vyjimecne osahavan-coz bylo provadeno,z jeji strany v podobe jakehosi "vtipu"..
A pedofilem,jsem se nejspis narodil,ackoliv do pubertalniho veku(12-13 let),mne velmi pritahovaly vyhradne divky(ted' je tomu jinak),ktere byly zpravidla starsi nez ja sam. Ovsem,ve veku zhruba 14-15 let se vse zmenilo,a ja jsem zacal pocitovat pohlavni touhu k detem obou pohlavi.
Je mozne,ze pokud by se moje matka chovala v mem detstvi normalnim zpusobem,tak ze bych ted' pocitoval k dospelym zenam vetsi prizen',nehlede na to,ze bych stejne byl stejnym pedofilem,kterym jsem ted'.
Nemuzu uprit to,ze v kazde zene vidim odraz sve matky,ktera mi byla-diky svemu zpusobu chovani a "vychovy" dosti odporna.
Jak jsem jiz psal,rozhodne se pokus vyhledat psychologa(nebo i nekolik),a otevrene mluv o svych problemech s prately. Stejne tak,mnohym z nas velmi pomaha to,ze se zde navzajem bavime o svych problemech a "patologiich".
Ja,jsem se o sebevrazdu pokousel trikrat. Jak vidis,nepovedlo se mi to ani jednou..
Asi jsem neznal tu spravnou "technologii",a take si vzpominam,ze kdyz jsem si jednou zacal rezat tepny,tak se prede mnou objevila predstava-"obraz",zoufaleho pohledu meho,tehdy 3 leteho syna. Je mozne,ze i toto mi onehdy zabranilo,"dotahnout to do konce".
Stravil jsem take,nekolik mesicu v uzavrenem oddeleni psychiatricke lecebny.Byla to lecba pedofilie a tezke formy deprese(chemicka kastrace,neuroleptika a antidepresiva). Lecebny proces byl hruzostrasny,ani se mi na to nechce vzpominat-byl jsem "zivou mrtvolou"..
Moc te prosim,nez budes opet uvazovat o necem sebedestruktivnim,napis,a sver se nam jakymkoliv zpusobem se svymi problemy a tezkostmi. Myslim,ze je zde dost velky pocet inteligentnich a citlivych lidi,kteri ti mohou poradit a pomoci.
Drz se!
S pozdravem
lsiv
Sorry,ja na chatu nebudu-jsem zenaty,a rodinne podminky mi doma chatovani neumoznuji..
Pokud,budes potrebovat si promluvit,tak mi kdykoliv muzes napsat na: [email protected] (prvni pismeno je male L,nikoliv velke I)
Ja,jsem v detstvi takovou desivou zkusenosti,jako ty neprochazel. V mem pripade,se jednalo o neco trochu jineho.
Moje matka,mela v prubehu nekolika let(behem meho veku cca.od 5-12let) sklony k incestu.
Casto chodila doma uplne naha,detailne ukazovala sve pohlavni organy a naprosto otevrene tvrdila,ze jejim idealem,by bylo soulozit se svym synem-tak,to pry bylo spravne zavedeno(recene jejimi slovy)ve Starem Egypte).
Nebyla pedofilne orientovana,jednalo se spise o dusevni poruchu,vcetne alkoholizmu.
Neustale si stezovala na to,ze je pohlavne neuspokojena(ma malo sexu,ktery neni kvalitni),a ze ja,bych mel spravne ocenit (a neco ucinit s tim),ze jedine ona,je schopna sveho syna,se vsim vsudy dokonale milovat.
Nebyl jsem nikdy znasilnen,pouze,takrka vyjimecne osahavan-coz bylo provadeno,z jeji strany v podobe jakehosi "vtipu"..
A pedofilem,jsem se nejspis narodil,ackoliv do pubertalniho veku(12-13 let),mne velmi pritahovaly vyhradne divky(ted' je tomu jinak),ktere byly zpravidla starsi nez ja sam. Ovsem,ve veku zhruba 14-15 let se vse zmenilo,a ja jsem zacal pocitovat pohlavni touhu k detem obou pohlavi.
Je mozne,ze pokud by se moje matka chovala v mem detstvi normalnim zpusobem,tak ze bych ted' pocitoval k dospelym zenam vetsi prizen',nehlede na to,ze bych stejne byl stejnym pedofilem,kterym jsem ted'.
Nemuzu uprit to,ze v kazde zene vidim odraz sve matky,ktera mi byla-diky svemu zpusobu chovani a "vychovy" dosti odporna.
Jak jsem jiz psal,rozhodne se pokus vyhledat psychologa(nebo i nekolik),a otevrene mluv o svych problemech s prately. Stejne tak,mnohym z nas velmi pomaha to,ze se zde navzajem bavime o svych problemech a "patologiich".
Ja,jsem se o sebevrazdu pokousel trikrat. Jak vidis,nepovedlo se mi to ani jednou..
Asi jsem neznal tu spravnou "technologii",a take si vzpominam,ze kdyz jsem si jednou zacal rezat tepny,tak se prede mnou objevila predstava-"obraz",zoufaleho pohledu meho,tehdy 3 leteho syna. Je mozne,ze i toto mi onehdy zabranilo,"dotahnout to do konce".
Stravil jsem take,nekolik mesicu v uzavrenem oddeleni psychiatricke lecebny.Byla to lecba pedofilie a tezke formy deprese(chemicka kastrace,neuroleptika a antidepresiva). Lecebny proces byl hruzostrasny,ani se mi na to nechce vzpominat-byl jsem "zivou mrtvolou"..
Moc te prosim,nez budes opet uvazovat o necem sebedestruktivnim,napis,a sver se nam jakymkoliv zpusobem se svymi problemy a tezkostmi. Myslim,ze je zde dost velky pocet inteligentnich a citlivych lidi,kteri ti mohou poradit a pomoci.
Drz se!
S pozdravem
lsiv
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 4
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 155
- Dal: 37 poděkování
- Dostal: 42 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Kurva preco je nas "druh" plny takychto svini :´(
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6598
- Dal: 1721 poděkování
- Dostal: 3601 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Každý druh má nějaké "svině", bohužel...Troper píše:Kurva preco je nas "druh" plny takychto svini :´(
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Nejkrásnější na světě je dětský smích
- Příspěvky: 106
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 7 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
To má Kasz bohužel pravduKasz píše:Každý druh má nějaké "svině", bohužel...Troper píše:Kurva preco je nas "druh" plny takychto svini :´(
Co je malé to je hezké.... Néé, co je menší je ještě krásnější ..
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ahoj. Zabloudila jsem na tyto stranky a objevila tvuj pribeh. Moc hezky jsi ho napsala. Ja vim je to zrudnost co se ti stalo. Mam velmi podobnou zkusenost jako ty, Diky Bohu to asi netrvalo u me tak dlouho jako u tebe. Z clanku chapu, ze to muselo zacit jeste pred tim nez ti bylo 5 a pokracovalo jeste pres 10. Ja mam stejnou zkusenost z detstvi jako ty. Bylo mi cca kolem 5-ti. Byl to clovek z naseho domu. Zil s namy v domacnosti. Pak v puberte se me stalo nekolik podobnych veci s jinymi lidmi.
NIKDY jsem o tom s nim nepromluvila. Nedokazala jsem o tom mluvit. Bylo to neco co melo byt navzdy schovane a zapomenute.. coz samozrejme nejde zapomenout. Kdyz mi bylo 21 zamilovala jsem se do super kluka. Byla jsem panna a nemohla jsem s nim mit sex, byl to pro me des i kdyz jsem po tom vlastne touzila, ale to zraneni bylo vetsi. On o me minulosti nevedel, ale byl uzasny v tom, ze rekl ze pocka az budu chtit. Cekal nekolik let a nic. Ja ho ale nesmirne milovala. On si pak nasel milenku a kdyz jsem se to dozvedela malem me to zabilo ...... pro zachranu vztahu jsem vyhledala psychologa aby vysvetlil pritelovi, ze me nemuze podvadet. Psycholog ve vterine pochopil, ze mam nejaky problem.... zeptal se me asi po dvou minutach. Co se vam stalo divko. ... ja byla jak oparena. Naprosto jsem vedela na co se me pta. Nechapala jsem odkud to vi a vedela jsem ze mu to nemuzu rict. Nakonec rekla. Chodila jsem asi rok na terapii .... bylo to super.. strasne tezke, ale zachranilo mi to zivot. rekla jsem to i doma. po 18letech. 18let jsem mlcela a pak jako dospela jsem prisla k milujicim, nic netusicim rodicum a rekla jsem co se mi stalo. Nerekla jsem jim kdo to byl, protoze nechce v rodine dalsi bolesti. Rodice by se stim asi ani nemohli srovnat, kdyby vedeli kdo to byl. Rekla jsem ze tohle nereknu, ale ze reknu co se stalo. Popsala jsem jim vsechno . jak za mnou chodil do koupelny, kdyz se oni koukali na televizi. Jak me hazel do postele, kdyz oni nebyli doma atd...... Prosla jsem si terapii a jsem ok. Nikdy nebudu 100% ok ... vzdy se muze objevil flashback hlavne v pritomnosti muze ci intimnich chvilich. Bylo nezbytne nutne to rict partnerovi. Po letech jsme se stejne rozesli. Ted mam noveho. uz je to tedy muj manzel. Taky o tom vi ce so mi prihodilo jako male..... ale neboj jde to. Je to drina ta terapie, je to muceni, ale stoji to za to. Pokud se mi v zivote zase neco prihodi, pujdu do terapie znova. Ale je strasne dulezite mit dobpreho terapeuta. Ja mela vyborneho. Zaroven nejdrazsiho co snad existuje. Pracuje s politikami s policii atd.. stoji majland, ale zachranil mi zivot. A ver ze opet muzes byt ta sladna mala holcicka milovana kazdym a milovat kazdeho. Ale musis vedet, ze je to drina. Vem rozum do hrsti, seber odvahu a jdi si bojovat za svuj stastny zivot. Bylo jsi zrozena z lasky a z laskou mas i zit. Najdi si ji. Jdi a nauc se zrusit svuj strach a zij plnohodnotny zivot. Jdi bojovat o svoje stesti. Svuj zivot mas ted ve stvych rukou. Hodne stesti. Lucie
NIKDY jsem o tom s nim nepromluvila. Nedokazala jsem o tom mluvit. Bylo to neco co melo byt navzdy schovane a zapomenute.. coz samozrejme nejde zapomenout. Kdyz mi bylo 21 zamilovala jsem se do super kluka. Byla jsem panna a nemohla jsem s nim mit sex, byl to pro me des i kdyz jsem po tom vlastne touzila, ale to zraneni bylo vetsi. On o me minulosti nevedel, ale byl uzasny v tom, ze rekl ze pocka az budu chtit. Cekal nekolik let a nic. Ja ho ale nesmirne milovala. On si pak nasel milenku a kdyz jsem se to dozvedela malem me to zabilo ...... pro zachranu vztahu jsem vyhledala psychologa aby vysvetlil pritelovi, ze me nemuze podvadet. Psycholog ve vterine pochopil, ze mam nejaky problem.... zeptal se me asi po dvou minutach. Co se vam stalo divko. ... ja byla jak oparena. Naprosto jsem vedela na co se me pta. Nechapala jsem odkud to vi a vedela jsem ze mu to nemuzu rict. Nakonec rekla. Chodila jsem asi rok na terapii .... bylo to super.. strasne tezke, ale zachranilo mi to zivot. rekla jsem to i doma. po 18letech. 18let jsem mlcela a pak jako dospela jsem prisla k milujicim, nic netusicim rodicum a rekla jsem co se mi stalo. Nerekla jsem jim kdo to byl, protoze nechce v rodine dalsi bolesti. Rodice by se stim asi ani nemohli srovnat, kdyby vedeli kdo to byl. Rekla jsem ze tohle nereknu, ale ze reknu co se stalo. Popsala jsem jim vsechno . jak za mnou chodil do koupelny, kdyz se oni koukali na televizi. Jak me hazel do postele, kdyz oni nebyli doma atd...... Prosla jsem si terapii a jsem ok. Nikdy nebudu 100% ok ... vzdy se muze objevil flashback hlavne v pritomnosti muze ci intimnich chvilich. Bylo nezbytne nutne to rict partnerovi. Po letech jsme se stejne rozesli. Ted mam noveho. uz je to tedy muj manzel. Taky o tom vi ce so mi prihodilo jako male..... ale neboj jde to. Je to drina ta terapie, je to muceni, ale stoji to za to. Pokud se mi v zivote zase neco prihodi, pujdu do terapie znova. Ale je strasne dulezite mit dobpreho terapeuta. Ja mela vyborneho. Zaroven nejdrazsiho co snad existuje. Pracuje s politikami s policii atd.. stoji majland, ale zachranil mi zivot. A ver ze opet muzes byt ta sladna mala holcicka milovana kazdym a milovat kazdeho. Ale musis vedet, ze je to drina. Vem rozum do hrsti, seber odvahu a jdi si bojovat za svuj stastny zivot. Bylo jsi zrozena z lasky a z laskou mas i zit. Najdi si ji. Jdi a nauc se zrusit svuj strach a zij plnohodnotny zivot. Jdi bojovat o svoje stesti. Svuj zivot mas ted ve stvych rukou. Hodne stesti. Lucie
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ahoj Lucie bohužial toto sa stava a je obdivuhodne že si to dokazala prekonat.
Ludia ktory zneuživaju deti si bohužial nedokažu uvedomit aku traumu buducnu môžu spôsobit detom.
Myslia len na seba a na svoje pudy.
No bolo by dobre zistit či ten člověk ktory ta zneužival ma vo svojom okoli deti.
On by mohol vtom pokračovat do tej doby kym ho niekto neuda.
Len by ma ešte zaijmalo si pisala že šiel za tebou do kupelne a že ta hadzal do postele...
O ake zneužitie sa jednalo osahavanie alebo došlo aj pohlavnemu zneužitiu?
Zaleži na tom o akeho človeka sa jedna.
Prajem ti vela štastia do života.
Ludia ktory zneuživaju deti si bohužial nedokažu uvedomit aku traumu buducnu môžu spôsobit detom.
Myslia len na seba a na svoje pudy.
No bolo by dobre zistit či ten člověk ktory ta zneužival ma vo svojom okoli deti.
On by mohol vtom pokračovat do tej doby kym ho niekto neuda.
Len by ma ešte zaijmalo si pisala že šiel za tebou do kupelne a že ta hadzal do postele...
O ake zneužitie sa jednalo osahavanie alebo došlo aj pohlavnemu zneužitiu?
Zaleži na tom o akeho človeka sa jedna.
Prajem ti vela štastia do života.
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Slo o to same co se stalo pisatelce. Taky nedoslo k sexu. Ale pribeh je totoznu s tim co je tu uz napsane. Jen u me to netrvalo asi tak dlouho jako u teto slecny anebo si na to proste jenom nepamatuju. To je celkem jedno. Podstatne je ze se to stalo, ze mi to zamotalo zivot tak ze jsem myslela ze se to uz nikdy nerozmota. Ale podarilo se. Kdyz jsem chodila na terapii tak to byli nejhorsi mesice meho zivota. Vsechno vylezlo na svetlo Bozi a ja jsem sice ve veku 23 let musela jakokdyby prozit svuj cely zviot znova. Bylo to strasne divne, ale bylo to neco jako kdyz se koukas na video na film. Na divci zivot jak ji nekdo zneuziva, ve veku 23 let se rozhodnes ze se ti ten film takhle nelibi tak ho pretocis zpet na vek 5 let a ta divka ho musi prozit znova. Ale fyzicky ji je 23 let a ma na to zkracenou dobu aby si prozila znova svoje detstvi a pubertua kus dospelosti, ale uz nezneuzita. Strasne zajima zkusenost. Nikdy bych neverila, ze je toto mozne, ale presne toto je co mi ta terapie prinesla. Takze ze me jakokdyby jeste jednou vyrostla nova holka, zena, ale uz nezneuzita.
Ten kluk ma vlastni dceru. Je ji ted 18let. Ja jsem to nikdy nachapa, ze on je pedofil. myslela jsem si, ze byl proste nezkuseny mlady kluk a pred tim nez pujde na ostro na nejakou velkou holku si to chtel natrenovat na te male doma.Bylo mu tehdy asi 14 let nebo tak nejak... presne neumim urcit, nebot si presne nejsem jista mojim vekem v te dobe ... ale v dospivani a v dospelosti mel vzdycky dospele zeny. ozenil se, mel rodinu. Zena mu zahybala tak se rozvedli. Tusim ze asi na holcicky neni. S jeho dcerou jsme mluvila kdyz byla mala holcicka o tom ze nekdy se nekteri muzi muzou dotykat holcicek zpusobem jakym to holcickam muze byt neprijemne, a ze si to ta holcicka nema nechat libit, Nikdy. atd... mela jsem s nim promluvu a dost detailne jsem se ji ptala jestli v takove situaci byla atd ... nerpiznala nic. a myslim si, ze on by dceri nic neudelal a myslim si, ze jsem byla jedina, ktery udelal jako pubertak. Lucie
Ten kluk ma vlastni dceru. Je ji ted 18let. Ja jsem to nikdy nachapa, ze on je pedofil. myslela jsem si, ze byl proste nezkuseny mlady kluk a pred tim nez pujde na ostro na nejakou velkou holku si to chtel natrenovat na te male doma.Bylo mu tehdy asi 14 let nebo tak nejak... presne neumim urcit, nebot si presne nejsem jista mojim vekem v te dobe ... ale v dospivani a v dospelosti mel vzdycky dospele zeny. ozenil se, mel rodinu. Zena mu zahybala tak se rozvedli. Tusim ze asi na holcicky neni. S jeho dcerou jsme mluvila kdyz byla mala holcicka o tom ze nekdy se nekteri muzi muzou dotykat holcicek zpusobem jakym to holcickam muze byt neprijemne, a ze si to ta holcicka nema nechat libit, Nikdy. atd... mela jsem s nim promluvu a dost detailne jsem se ji ptala jestli v takove situaci byla atd ... nerpiznala nic. a myslim si, ze on by dceri nic neudelal a myslim si, ze jsem byla jedina, ktery udelal jako pubertak. Lucie
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Dik za Rakciu.
No tak potom to pedofil nemusi byt. Deti puberte (mlady ludia) sa učia vnimat svoju sexualitu takže vtomto pripade sa mohlo jednat len o naražkove chovanie. A teraz ked už ma rodinu a dieta je to un ho pohode.
Ale je mi luto co ti provedl v tej dobe by asi nikoho nenapadlo ake to može mat dosledky je to rizikovy vek.
A je potrebne už na zakladnych školach o tom rospravat na hodinach sexualnej vychovy čo je nevhodne chovanie všeobecne. Takto by sa dalo predist takymto pričinam jednania a skušania svojej sexuality.
Ano dobre to popisuješ je to ako prežit život znova.
Ja som bol tiež rodič a s detmi sa stykam s rodiny takže viem to pochopit ten strach že by niekto zneužival.
A ktomu som aj pedak no ja deti mam rad a nikdy by som nezneužil naučil som sa stym žit a k všetkym detom sa spravam rodičovskym pristupom.
S posdravom
No tak potom to pedofil nemusi byt. Deti puberte (mlady ludia) sa učia vnimat svoju sexualitu takže vtomto pripade sa mohlo jednat len o naražkove chovanie. A teraz ked už ma rodinu a dieta je to un ho pohode.
Ale je mi luto co ti provedl v tej dobe by asi nikoho nenapadlo ake to može mat dosledky je to rizikovy vek.
A je potrebne už na zakladnych školach o tom rospravat na hodinach sexualnej vychovy čo je nevhodne chovanie všeobecne. Takto by sa dalo predist takymto pričinam jednania a skušania svojej sexuality.
Ano dobre to popisuješ je to ako prežit život znova.
Ja som bol tiež rodič a s detmi sa stykam s rodiny takže viem to pochopit ten strach že by niekto zneužival.
A ktomu som aj pedak no ja deti mam rad a nikdy by som nezneužil naučil som sa stym žit a k všetkym detom sa spravam rodičovskym pristupom.
S posdravom
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ked budem mat deti tak ich budem ucit hned ako zacnu vediet rozpravat. Ani by som do prveho rocnika zakladnej skoly necakala. Pretoze naucit dieta ze nikto ho nesmie osahavat a ze si to nema nechat pacit a musi vediet ze ked sa tak stane tak rodicia su ten bezpeny pristav kde moze ist a hnet to povedat a z druhej strany ucit moje deti aby neosahavali ine deti. Lebo aj to sa moze stat ze moje dieta bude pedo. Vsak to nikty nevieme. Ale treba ucit deti HNED. Primerene ich veku, ale musia vediet, ze maji pravo povedat nie ku vsetkemu co sa im nepaci a ze to ich nie MUSI byt respektovane kymkolvek aj dospelym. To musia deti vediet. Lebo vela deti si mysli, ze ked je to dospeli tak to robit moze a deti tomu nemozu zapranit lebo on je dospeli a on preca vie co sa patri...
Musi to byt strasne tazke byt pedofil. ja mam kamarata ktory je pedo. Neni to lahke.
No je dobre ze si sa stym naucil zit a je dobre ze je takato stranka, ktora moze pomoc druhym pedo.
To ci on bol pedofil ci nie vlastne nieje vobec podstatne. urobil nieco co NIKTO nesmie robit.
Velmi treba s detmi o tom hovorit. Na vsetky strany.
Lucie
Musi to byt strasne tazke byt pedofil. ja mam kamarata ktory je pedo. Neni to lahke.
No je dobre ze si sa stym naucil zit a je dobre ze je takato stranka, ktora moze pomoc druhym pedo.
To ci on bol pedofil ci nie vlastne nieje vobec podstatne. urobil nieco co NIKTO nesmie robit.
Velmi treba s detmi o tom hovorit. Na vsetky strany.
Lucie
ksoft píše:Dik za Rakciu.
No tak potom to pedofil nemusi byt. Deti puberte (mlady ludia) sa učia vnimat svoju sexualitu takže vtomto pripade sa mohlo jednat len o naražkove chovanie. A teraz ked už ma rodinu a dieta je to un ho pohode.
Ale je mi luto co ti provedl v tej dobe by asi nikoho nenapadlo ake to može mat dosledky je to rizikovy vek.
A je potrebne už na zakladnych školach o tom rospravat na hodinach sexualnej vychovy čo je nevhodne chovanie všeobecne. Takto by sa dalo predist takymto pričinam jednania a skušania svojej sexuality.
Ano dobre to popisuješ je to ako prežit život znova.
Ja som bol tiež rodič a s detmi sa stykam s rodiny takže viem to pochopit ten strach že by niekto zneužival.
A ktomu som aj pedak no ja deti mam rad a nikdy by som nezneužil naučil som sa stym žit a k všetkym detom sa spravam rodičovskym pristupom.
S posdravom
Naposledy upravil(a) MR_Xguard dne pondělí 2. 4. 2012, 17:13:43, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Několikanásobně stejný obsah textu.
Důvod: Několikanásobně stejný obsah textu.
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ano maš pravdu treba o tom hovorit že im tam nik nesmie sahat len ludia ktory maju na to opodstatnenie.
No je tu maly problem že deti su preto detmi že sa daju lachko zmanipulovat aj napriek poučeniu.
To že dieta osahava ine dieta može mat aj inu pričinu tam je dobre si o tom pohovorit ked je dieta zneuživane nemusi nikomu nič povedat. Ale chovanie toho dietata bude ine neprirozene tym že samo može byt zneuživane a tie priemne pocity vyhladava u inych osôb napr...
Tak napr. dita vo veku 4/5 rokov je sexualne aktivne a že samo si navozuje priemne pocity takže ak sa do toho zapoji dospely človek nebude to brat ako ubližovanie.
Toto som pisal inde na jednu spoved pedofila. Ale dam to aj sem aby si pochopil viac.
Ano maš pravdu aj vtom že nezaleži na tom či je dotyčna osoba inak orientova ale na tom aky človek to je.
No je tu maly problem že deti su preto detmi že sa daju lachko zmanipulovat aj napriek poučeniu.
To že dieta osahava ine dieta može mat aj inu pričinu tam je dobre si o tom pohovorit ked je dieta zneuživane nemusi nikomu nič povedat. Ale chovanie toho dietata bude ine neprirozene tym že samo može byt zneuživane a tie priemne pocity vyhladava u inych osôb napr...
Tak napr. dita vo veku 4/5 rokov je sexualne aktivne a že samo si navozuje priemne pocity takže ak sa do toho zapoji dospely človek nebude to brat ako ubližovanie.
Toto som pisal inde na jednu spoved pedofila. Ale dam to aj sem aby si pochopil viac.
" No ano je to takova nevědoma manipulace k dosaženi danych cilu. A pak když si na takove situace navykneš a stratiš nad tym kontrolu. Když dite naučiš na takove chovani ono ji to prijde pak prirozene dostane špatny naučeny vzor od dospele osoby. A to aj když ji bude dotyčna osoba osahavat. Proto je duležite aby prirozenost s kterou jedname s detma se nesmi zneužit posouvanim hranic dal a dal."
Ano maš pravdu aj vtom že nezaleži na tom či je dotyčna osoba inak orientova ale na tom aky človek to je.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci i dívky
- ve věku od: 9
- ve věku do: 12
- Výkřik do tmy: Pedofilie-dar,nebo prokleti?
- Příspěvky: 208
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 4 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ahoj vsem!
Ja bych to videl spis tak,ze dotycny clovek(at' uz pedofil,ci nepedofil) udelal ne to-co se vylozene nesmi(nebo musi)delat,nybrz udelal neco TAK spatne,nevhodne a necitlive,ze to nemuze nenest sve nasledky.
Zakon se snazi jasne definovat co to je zneuziti,ale do konkretnich zivotnich situaci nema zadnou sanci proniknout. Zakon,samozrejme muze s pomoci rodicu a vychovatelu dite presvedcit o tom,ze jakykoliv dotek ze strany kohokoliv je trestny a nepripustny,nicmene takovyto umele vytvoreny "ideal",nebude mit s prirozenym a realnym zivotem cloveka(v tomto pripade ditete) nic spolecneho.
Ja bych to videl spis tak,ze dotycny clovek(at' uz pedofil,ci nepedofil) udelal ne to-co se vylozene nesmi(nebo musi)delat,nybrz udelal neco TAK spatne,nevhodne a necitlive,ze to nemuze nenest sve nasledky.
Zakon se snazi jasne definovat co to je zneuziti,ale do konkretnich zivotnich situaci nema zadnou sanci proniknout. Zakon,samozrejme muze s pomoci rodicu a vychovatelu dite presvedcit o tom,ze jakykoliv dotek ze strany kohokoliv je trestny a nepripustny,nicmene takovyto umele vytvoreny "ideal",nebude mit s prirozenym a realnym zivotem cloveka(v tomto pripade ditete) nic spolecneho.
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Ten příběh jsem četl téměř bez dechu. Je dobře, že byl na tomto fóru zveřejněn. Ukázal, že počínání abuzora poškodí zneužívané dítě de facto na celý život. Tento příběh může být jen špičkou ledovce, o mnoha takových životních údělech zneužívaných dětí se nikdo nikdy nedozví. Provozní "slepota" rodičů té holčičky, jejich nevšímavost a rafinovanost zneužívající blízké osoby způsobily, že dnešní mladá žena má (a bude mít) těžké psychické následky. Vím, že by i zpětné policejní vyšetřování zase poškodilo především už poškozenou ženu, že by průchod světské spravedlnosti v podobě trestního práva asi rozboural její současné mezilidské vztahy, které jsou v současnosti tím možná jediným pozitivním, co jí zbývá. Ale zároveň jsem přesvědčen, že ten zneužívající muž (dost možná asi intelektuál, příbuzný, nebo blízký přítel rodiny) nebude mít klid, že ho budou trápit vzpomínky, pokud ne výčitky, potom třeba strach, že všechno i po létech praskne. Pokud žije, tedy nezemřel-li (neznáme věk), tak se na něm podepisuje a podepíše ta jiná (lidská a osudová) spravedlnost. Ta, kterou nemůže vymoci žádný světský (pozemský) soud. Říká se tomu "boží mlýny". A ty melou, melou a melou. Někdy pomalu, ale jistě, někdy zamelou překvapivě rychle. To je různé. Ale věřím, že té vyšší spravedlnosti ten pudově přízemní abuzor neunikne. Ta ho pohltí. Otráví mu zbytek života. I když nemá třeba dostatek sebereflexe, i když třeba v současné době zneužívá jiné dítě někde jinde, uvnitř něj pracují takové ty červi pochybností. Sežerou ho postupně zevnitř, je možné, že nad sebevraždou bude uvažovat i on. Nechci být cynický nebo morbidní, ale té běžné slušné lidské společnosti by se ulevilo, pokud by on třeba vletěl nějak pod tramvaj, spadl by mu na hlavu kus uvolněného zdiva ze stavby apod. I když nestane před světským soudem, odsoudí sám sebe. Je šokující poznávat, že i jen dotykové zneužívací aktivity mohou oběť (úředněji řečeno poškozenou) až takhle psychicky trvale poškodit. A zároveň je to poučné. Je dobře, že to bylo publikováno právě na tomto fóru. Pokud to členům pedofilní komunity rozšíří jejich obzor, je to jenom záslužné. Jak už několikrát opakuji, jsem běžným většinovým heterosexuálem, tedy tzv. "normal" a můj zájem o Vaší komunitu je spíše vědecký, jelikož jsem profesí psycholog. Ani postgraduální studium nedá tolik praktických poznatků o mentalitě těch, které příroda nějak "zradila" už v okamžiku jejich zrození tím, že jim nadělila určitou anomálii pohlavního pudu. Snad možná stáže v léčebných zařízení a bezprostředně osobně odvyprávěné kazuistiky mohou podat vnímavému posluchači jakýsi obraz prožívání z pohledu jedince pedofilně "orientovaného", tedy jedince s touto preferencí a někdy i jedince, který byl objektem zneužívání.
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Bohužel to tak je. A u toho Vašeho "druhu" (jak to tady nazýváte) a renomovaný odborník Blanchard se kloní k názoru, že jde o orientaci, nikoliv jen o preferenci, u takového "druhu" a orientace jsou důsledky toho, že se v jeho řadách najdou svině, o dost dramatičtější než dopady výskytu lidských sviní třeba u kleptomanů.Kasz píše:Každý druh má nějaké "svině", bohužel...Troper píše:Kurva preco je nas "druh" plny takychto svini :´(
Narážím na aktuální případ pohřešované dvanáctileté holčičky z Ústí nad Labem. Po Michalce bezvýsledně pátrá policie přes měsíc. Před svým zmizením se svěřila kamarádce (jiné školačce), že ji zneužíval Otakar S., který byl přítelem její matky.
Jak nasvědčují veškeré indicie i důkazy, Otakar S. byl orientován na holčičky ve věku 12 až 13 let. Za pohlavní zneužití Michalčiny kamarádky v loňském roce byl policií trestně stíhán a státním zastupitelstvím obžalován. A matka dvanáctileté Michalky byla/je asociální alkoholička, politická extremistka, která "nevěřila" tomu, že to Otakar S. udělal, zastávala se sexuálního delikventa proti vlastní dcerce, která se chlapíka se znetvořenými pudy i tělem bála tak, že před ním prchala k baničce. Potom ta holčička záhadně zmizela a po několika týdnech pátrání a vyšetřování se recidivista Otakar S. oběsil. V případu zmizení malé Michaely Muzikářové z Ústí nad Labem proti němu policie důkazy neměla a doposud nemá, nicméně v tom případu pohlavního zneužití Michalčiny kamarádky ze sousedství byl v přípravném řízení usvědčován výpověďmi poškozené označenými na detektoru lži za věrohodné, proto byl i obžalován. Je podivná a jen těžko pochopitelná skutečnost, že byl stíhán na svobodě, nebyla na něj uvalena vyšetřovací vazba. Já jsem přesvědčen, že taková svině tohoto "druhu" by do vyšetřovací vazby patřila. Co si o tom myslíte Vy?
-
- Na trestné lavici
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: https://www.youtube.com/watch?v=y19uKiha-fw
- Příspěvky: 7971
- Dal: 1170 poděkování
- Dostal: 1 poděkování
Re: Životní příběh jedné holčičky (dnes už bývalé)
Svině tohoto druhu by do vyšetřovací vazby patřila ... ale soudce, který rozhoduje o uvalení vazby, téměř nemá šanci vědět, jestli Otakar S. skutečně je taková svině nebo jestli to třeba není jen falešné obvinění. Soudci nezbývá než věštit z křišťálové koule a vybírat ze dvou špatných řešení.Mission píše:Je podivná a jen těžko pochopitelná skutečnost, že byl stíhán na svobodě, nebyla na něj uvalena vyšetřovací vazba. Já jsem přesvědčen, že taková svině tohoto "druhu" by do vyšetřovací vazby patřila. Co si o tom myslíte Vy?