KNIHY slouží ke sdílení recenzí a tipů na zajímavá knižní díla.
Pravidla fóra
Je povoleno vkládání recenzí na jakékoliv knihy a následná diskuze k nim.
Jestliže bude v rámci recenze knihy uvedeno jméno osoby v současnosti mladší 18 let (narozené od r. 2004 do současnosti), je nutné toto jméno zkrátit na křestní jméno a iniciálu příjmení.
V rámci recenzí je možné vkládat odkazy na fotografie obálek knih, příp. fotografie autorů, a to jen formou odkazů (za využití URL nebo IMG tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj. Je-li autor v současnosti mladší 18 let, anebo je-li na jeho fotografii společně s ním jiná osoba v současnosti mladší 18 let, odkaz na fotografii nemůže být zveřejněn.
Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Jak je možné zamilovat se do dítěte? Jak se s pedofilní preferencí naučit žít? A je možné vést kvalitní život bez možnosti citového naplnění? Na tyto otázky hledá odpovědi kniha rozhovorů s pedofily a jejich blízkými. Její autor Lukáš Houdek byl sám v útlém věku pedofilem zneužit. Rozhovory vede otevřeně, bez obalu a se snahou porozumět.
Provokativní, smířlivá i velmi osobní kniha rozhovorů dokumentaristy, fotografa, aktivisty, romisty a novináře Lukáše Houdka.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
A také bych chtěl vložit upoutávku na besedu, která se bude konat ve čtvrtek 10. 7. 2025 od 18.00 hod. ve Skautském institutu, Staroměstské náměstí 4/1, Praha 1:
Hostem besedy bude sexuoložka Mgr. Kateřina Klapilová, besedu bude moderovat Lenka Vrtišková Nejezchlebová:
Československá pedofilní komunita – již 15 let s Vámi!
Tohle je naprosto skvělá kniha. Zvlášť bych vyzdvihl nápad připojit i rozhovory s blízkými pedofilních osob. Kniha mi přijde jako skvělý bořič předsudků pro každého, komu se dostane do ruky.
Velká poklona autorovi i všem, co byli ochotní se na vzniku knížky podílet.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. - Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Zrovna jsem tuto knihu dočetla a zdravím všechny, kteří přispěli svým rozhovorem! Spousty lidí jsem tam poznala a myslím, že to chce určitě nějakou odvahu vystoupit na veřejnost, byť pod pseudonymem.
Nicméně zaujal mě v knize člověk pod jménem "Jakub", vůbec nevím, že by sem chodil, takže zdravím a potom bych chtěla říct, že poslední rozhovor v knize - s člověkem, který selhal, velmi cením. Cením nejen rozhovoru, ale také silné sebereflexe a otevřenosti.
Knihu doporučuji všem, kteří se o téma "pedofilie" zajímají z jakýchkoliv důvodů.
Jsem rád, že taková knížka vznikla. Určitě to pomůže víc pochopit, že pedofil je taky jenom člověk jako každý jiný. Cením, že ilustrace dělal někdo, kdo k tématu má taky blízko, a sedí mi k tomu.
S Houdkem jsme se dali před začátkem besedy do řeči a dal mi knihu Mlčení. Já mu zase předala ČEPEKovskou klíčenku. Taky jsem prohodila pár slov s Kateřinou Klapilovou. Na besedě bylo +- 40-50 lidí. Tak 90 % byly ženy, jen pár mužů.
Řeč byla především o knize, kde si povídali o některých příbězích v knize. Houdek taky vyprávěl své pocity z vytváření knihy a jak se k tomuto tématu dostal. Ke slovu se také dostala Kateřina Klapilová, která doplňovala diskuzi odbornými vsuvkami a zajímavými informacemi a statistikami a také mluvila o programu Parafilik. Zmínila i ČEPEK a řekla, že pedofilům může prospívat, když znají i jiné pedofily, kteří se potýkají se stejnými problémy.
Moderátorem besedy byla novinářka Nejezchlebová z Deníku N. Musím říct, že v místnosti byla pozitivní atmosféra a ze všech třech vyzařovalo pochopení. Na konci se návštěvníci mohli ptát na otázky.
Skrytý obsah
Toto fórum vyžaduje, abyste se pro zobrazení skrytého obsahu přihlásili.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
Bylo mu šest let, když se mu starší kluk ze sousedství rozhodl „něco ukázat“. S zážitkem, který ho poznamenal na zbytek života, se teď Lukáš Houdek vyrovnává v sérii rozhovorů s pedofily a jejich blízkými. „Potřeboval jsem vědět, co se mi stalo. Co je Bob, který už navždy bude důležitou součástí mého života, zač? Jak přemýšlí? Co prožívá? A proč mi to udělal?“ ptá se v úvodu knihy Mlčení. Zahrát si o ni můžete v soutěži webu iROZHLAS.cz.
„V pubertě, kdy jsem si uvědomil, že mě přitahují chlapci,“ vypráví Pavel. „Sám jsem byl v té době ještě chlapcem. První náznaky bych našel asi v páté třídě – povinné školní plavání. Tam jsem si všiml zájmu o spolužáky. Nějakou dobu to ve mně leželo. V průběhu druhého stupně základní školy jsem si začal říkat, jestli nejsem gay. Zároveň jsem jako homosexuál vnitřním coming outem neprošel.“
Jak říká, postupně pochopil, že to není jednoduché. Zatímco totiž stárnul, nejvíc se mu pořád líbili mladší kluci. Na střední škole si pak uvědomil, že se mu nelíbí spolužáci, ale chlapci ze zakládky.
„Jak naložit se životem? Došlo mi, že rodina nejspíš nebude. Počítal jsem se singl životem v celibátu a nebylo to vůbec příjemné. Vybavuju si konfrontaci sám se sebou, kdy přijímám škatulku, která je značně nečistá,“ popisuje. „Přemýšlel jsem, co to ze mě dělá za člověka. Zda jsem tedy na cestě do vězení.“
Jak je možné zamilovat se do dítěte? Jak se s pedofilní preferencí naučit žít? A je možné vést kvalitní život bez možnosti citového naplnění? I na tyto otázky hledá odpovědi rozhovorová kniha Mlčení.
Publicista a dokumentarista Lukáš Houdek se jejím prostřednictvím snaží přispět k destigmatizaci pedofilů, protože podle statistik mají na svědomí jen 10 až 20 procent zneužití dětí. Naprosté většiny těchto případů se totiž dopouštějí lidé, kteří pedofily ve skutečnosti nejsou.
„Pedofilie je téma, které je v naší společnosti nadále tabu. Domníváme se, že pokud o něm nebudeme mluvit, nebude existovat. Přesto tady pedofilie je. Vždycky bude. A je realitou možná více než 100 tisíc Čechů. Těm v průběhu jejich dospívání dojde, že s nimi něco není v pořádku. A netuší, co s tím,“ píše v knize Houdek.
„Ticho, které je téměř hmatatelné – a pevně střežené – jim nepomáhá najít v tom sebe sama. Naopak škodí nejen jim, ale nakonec i lidem, jako jsem já, potažmo celé společnosti. Jak totiž vyplývá z mých rozhovorů, klíčem jsou právě informace a naděje, že i bez zakázané lásky k dětem lze žít naplněný život,“ přidává.
Lukáš Houdek byl manažerem vládní kampaně HateFree Culture a podílel se na několika humanitárních iniciativách. Aktivně se věnuje umělecké tvorbě, v níž se zabývá především tématy identity, násilí a nenávisti nebo bezpráví. Je autorem několika rozhlasových dokumentů a podcastů a držitelem řady novinářských ocenění.
Publikaci Mlčení doprovázenou ilustracemi výtvarnice Toy Box vydalo nakladatelství Universum.
UKÁZKA Z PŘEDMLUVY AUTORA
Bylo parné léto. Bylo mi šest a za několik týdnů jsem měl konečně nastoupit do první třidy. Měl jsem na sobě trenýrky a tričko, když jsem venku opět potkal Boba. Bylo mu asi patnáct a my děti jsme ho měly rády. Na rozdíl od ostatních starších kluků a dospěláků si s námi chtěl hrát. Učil nás na hřišti novým věcem a naslouchal nám.
Ten den mi řekl, že mi chce něco ukázat. Byl jsem nadšený. Ten úžasný Bob si ze všech ostatních děti vybral zrovna mě a teď mě někam vede, aby mi odhalil tajemství.
Prošli jsme kolem kulturáku, minuli řadu garáží s oprýskanými různobarevnými vraty, až jsme dorazili k jedné z bytovek. Vchodové dveře byly otevřené, a tak jsem Boba po schodech dolů následoval do sklepa. Proplétali jsme se bludištěm dřevěných kójí, až jsme došli na betonový plácek. A tam mi to tajemství konečně ukázal. Stáhl si tepláky a před mýma očima se objevil jeho obří penis. Pobídl mě, abych si i já sundal trenýrky a ukázal mu ten svůj. Stejně jako ten jeho už byl tvrdý. Nevěděl jsem, co se děje.
Byl jsem vyjevený. A tak mi Bob dával pokyny. Nejprve jsem měl jeho penis líbat já, potom dělal to samé on s tím mým.
Když jsem pak už sám cestou domů míjel vrata garáží, zavalila mě tíha. Neměl jsem ponětí, co se právě stalo. Tušil jsem však, že šlo o něco velmi špatného. Bylo to naše společné tajemství. Tajemství, které vážilo několik tun. A já nevěděl, co si s ním počít...
Dorazil jsem domů, mamka jako vždy pobíhala po kuchyni. Dostal jsem strach. Věděl jsem, že jí to musím říct. Abych ze sebe ty naložené tuny shodil. Po chvíli jsem se osmělil a svěřil se. Má dětská slova protínalo mlaskání pomazánky roztírané na krajíce chleba. A tak mamka, která právě připravovala večeři, nepochopila, co se ji vlastně snažím řict. Nebyl na to čas. Nakonec mávla rukou. Že se mi jen něco zdálo.
V průběhu dalších měsíců a let od té sklepni avantýry jsem Boba opakovaně venku potkával. Hrál si s jinými dětmi a některé z nich se mi měnily před očima. Poznal jsem, když další dítě spolu s Bobem zašlo do sklepa nebo na jiné místo vhodné k odhalení velkého společného tajemství. Bylo mi jich líto. Nedokázal jsem s tím však nic udělat. Mamka mi přece řekla, že se mi to jen zdálo. A tak přibyla další tuna navíc.
Narůstala ve mně olbřímí křivda, která se v průběhu dalších let s železnou pravidelností vynořovala. Abych ji mohl nic netušící mamce s každou další hádkou vmést do obličeje. Až do chvíle, kdy jsem už v dospělosti to téma jednoho sychravého večera znovu otevřel. A tak mohlo konečně začít naše společné uzdravování.
Chcete se zapojit do soutěže o pět knih Mlčení? Napište nám do pátku 8. srpna do 18.00 na e-mailovou adresu [url=mailto:[email protected]][email protected][/url] odpověď na následující otázku:
Jak se jmenuje rozhlasová dokumentární série Lukáše Houdka zaměřená na fenomén posílání (ne)vyžádaných intimních fotografií?
Do odpovědi uveďte:
Jméno a příjmení
Adresu pro případ výhry
Telefon, případně e-mail
Výherce bude server iROZHLAS.cz losovat ze správných odpovědí, každý se může v daném kole účastnit pouze jednou. Více se dočtete v pravidlech.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
O pedofilii je důležité mluvit, říká Lukáš Houdek. Sám pedofily a jejich blízké vyzpovídal ve své knize Mlčení – a do tématu se pustil i přesto (nebo právě proto), že v dětství zažil zneužití. „V některých případech to bylo pro mě hodně smutné. Často na ty lidi dodnes myslím,“ říká v rozhovoru v podcastu Hlas Heroine.
Podle Lukáše Houdka je otevírání tabuizovaného tématu pedofilie důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. „Ukazuje se, že je opravdu důležité o tom mluvit. Z vlastní zkušenosti zneužitého dítěte můžu říct, že pro mě bylo hrozně důležité najít informace o tom, co se mi stalo, proč se mi to stalo a kdo jsou ti lidé. Donedávna nebylo vůbec možné najít informace o životě těchto lidí, maximálně možná v učebnici vysvětlení toho, co je pedofilie. A taky proto, že jak říkají všichni odborníci – ale i pedofilové –, když o sobě člověk zjistí, že to tak má nastavené, tak propadá panice. Frustrace z toho, že jeho život nedojde naplnění, může mít za následek, že se něčeho dopustí. Je hrozně důležité, aby ti lidé byli přijatí, aby o ně bylo postaráno, aby dostali podporu, aby byli spokojení. Díky tomu pak nepřekročí tu hranici,“ říká pro web Heroine.cz.
Zneužití přitom jako malý kluk sám zažil. „Těsně před nástupem do první třídy jsem měl stejně jako spousta jiných dětí z okolí staršího kamaráda. Nebyl ještě plnoletý a hrál si s námi a pro nás to bylo hrozně super, že starší kluk si s námi hraje. Já mám starší sourozence a ti mě spíš chtěli někde odložit, takže to bylo hrozně lákavé. Akorát, že on mi jednou řekl, že mi chce ukázat tajemství, zavedl mě do sklepa jednoho činžáku a tam mě zneužil.“
Houdek v rozhovoru pro web Heroine.cz zdůrazňuje, že většina zneužívání dětí navzdory obvyklým představám neprobíhá ze strany pedofilů, ale takzvaně „normální populace“: „To, že je člověk pedofil, neznamená, že musí zneužít dítě. I podle statistik, které teda nejsou přesné, jen 10 až 20 procent případů sexuálního zneužití dítěte mají na svědomí pedofilové. Zbytek pedofilové nejsou. Často to jsou blízké osoby, můžou být sadisticky zaměření nebo mít nějakou jinou poruchu,“ objasňuje.
Jak Houdek hledal respondenty do své knihy? A jak zneužití narušilo jeho vlastní vztah s matkou? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.
Ve své knize Mlčení otevírá tabuizované téma. Lukáš Houdek se v sérii rozhovorů s pedofily a jejich blízkými zaměřuje na to, jaké je žít s touto stigmatizovanou orientací, aniž by došlo k překročení hranice zneužívání. Kniha, která se prolíná s autorovým osobním příběhem, otevírá dveře do světa, který většina společnosti ignoruje.
Ty si nevybíráš úplně jednoduchá témata, viď?
Ona ke mně chodí sama.
Mlčení je kniha rozhovorů s pedofily a jejich blízkými a rámují je rozhovory s odborníky. Knihou se proplétá i tvoje osobní zkušenost. To myslíš tím, že to téma k tobě přišlo samo?
Sami pedofilové mě oslovili, jestli bych nechtěl něco napsat o jejich životě.
Jak si to máme představit? To za tebou přišel pedofil a řekl: napiš o mně?
Napsal mi na Facebooku, že má kolem sebe pár dalších pedofilů, kteří by byli ochotní se se mnou podělit o svůj příběh. Já jsem to tehdy zvažoval z hlediska svojí osobní zkušenosti, ale pak mi dávalo obrovský smysl, abych to udělal právě já, když takovou zkušenost mám.
Jaký jsi z toho měl pocit, když tě oslovili? Potřeboval jsi nějaký čas na rozmyšlenou?
Chtěl jsem si rozmyslet, jakým způsobem to zpracovat. Původně jsem chtěl udělat podcastovou sérii, jenže ji nechce nikdo vysílat. A když mě oslovilo nakladatelství Euromedia s tím, abych napsal knihu, tak jsem řekl, že buď to bude tohle téma, nebo nic.
Z jakého důvodu tě s podcastem odmítli?
Všichni se toho bojí. V případě veřejnoprávního média to může být i součástí politických bojů. I když já říkám, že neznám veřejnoprávnější téma než tohle.
Jak to myslíš?
Ukazuje se, že je opravdu důležité o tom mluvit. Z vlastní zkušenosti zneužitého dítěte můžu říct, že pro mě bylo hrozně důležité najít informace o tom, co se mi stalo, proč se mi to stalo a kdo jsou ti lidé. Donedávna nebylo vůbec možné najít informace o životě těchto lidí, maximálně možná v učebnici sexuologie vysvětlení toho, co je pedofilie. A taky proto, že jak říkají všichni odborníci – ale i pedofilové –, když o sobě člověk zjistí, že to tak má nastavené, tak propadá panice. Frustrace z toho, že jeho život nedojde naplnění, může mít za následek, že se něčeho dopustí. Je hrozně důležité, aby ti lidé byli přijatí, aby o ně bylo postaráno, aby dostali podporu, aby byli spokojení. Díky tomu pak nepřekročí tu hranici.
Co dalšího se v článku dočtete?
Proč chtěl Lukáš Houdek do knihy zařadit výpověď muže, který dítě skutečně zneužil.
V čem spočívá zásadní rozdíl mezi pedofilem a pachatelem sexuálního zneužití dítěte.
Jaké strategie pomáhají lidem s pedofilní orientací zvládat život bez toho, aby komukoliv ublížili.
Proč se respondenti báli osobních setkání a na jakých zvláštních místech rozhovory probíhaly.
Jak mediální zkratky a mylné představy společnosti ovlivňují život lidí s pedofilní orientací.
Zajímavější mi to spíše připadá na Faceboku. Nedoporučuji číst lidem, kteří jsou citlivý na nenávist vůči pedofilům, avšak i tady se našlo pár rozumných komentářů. Taky jsem tam něco připsala, včetně toho, že ten kdo bude potřebovat nás může navštívit.
Skálu pěstí nerozbiješ, ale i ten nejtvrdší kámen proroste květina. Jen to chce čas. Nechceš-li být odsuzován za svou odlišnost, nesuď za odlišnost jiné a neubližuj zranitelným. Who wants peace shall prepare for war
| „Většina pedofilů nikomu neublíží, jejich stigmatizace naopak může vést k tomu, že to nakonec udělají. V rozhovorech si byli poměrně jistí tím, že nic nespáchají. A oplatili mi to otázkou, jak si můžu být jistý já, že nikoho neznásilním,” říká autor knihy Mlčení Lukáš Houdek, jehož samotného v pěti letech zneužil o deset let starší chlapec.
| „Obviňovat mě z toho, že propaguju pedofilii, by bylo hodně mimo. Zvažoval jsem i rozhovor s člověkem, který mi ublížil. Nevím, jestli by se to tenkrát stalo, kdyby měl víc informací a podporu, která už je dnes díky projektu Parafilik dostupná.”
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
V šesti letech ho o řadu let starší „kamarád“ odvedl do sklepa a zneužil. S traumatem a určitou křivdou, protože se nedočkal ani opory od svých nejbližších, že potýkal řadu let. Před dvěma měsíci vydal novinář, dokumentarista a aktivista Lukáš Houdek knihu Mlčení, která obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Nejde ale o žádnou honbu na čarodějnice. Naopak. Houdek se snaží čtenářům přiblížit, jak těžké je se narodit právě s touto sexuální orientací.
„Bylo mi šest a v naší skupině kamarádů jsme měli i jednoho podstatně staršího, říkám mu Bob. Bob ještě nebyl plnoletý, ale byl zhruba o deset let starší než my. Přišlo nám cool, že si s námi hraje, a když si nějaké dítě vybral, cítilo se výjimečně. Jednou si vybral mě,“ popisuje otevřeně Lukáš, který má tenhle náročný zážitek dnes už velmi dobře zpracovaný.
Bob ho tehdy odvedl do sklepa činžáku, kde mu chtěl ukázat tajemství. Tajemství bylo, že si stáhl kalhoty a došlo k orálnímu sexu. „Nevěděl jsem, co a proč se děje. Je ale důležité zmínit, a většina obětí o tom nemluví, že i tak to vlastně bylo svým způsobem příjemné. I dítě prostě má nějaké erotogenní zóny, a i když víte, že se děje něco, co nemá, tělo reaguje vzrušením,“ vypráví.
Už cestou domů na něj ale padla obrovská tíha a ihned se svěřil své mámě. Protože ale ve svém věku neuměl ještě srozumitelně popsat, co přesně se stalo, došlo k nedorozumění, které v něm zaselo křivdu na víc než dvacet let. „Máma měla tři děti a byla pořád ve spěchu. Tehdy pobíhala po bytě, uklízela a asi tak úplně nevnímala, co jí říkám. Takže mě nakonec odbyla se slovy, že se mi asi něco zdálo. Přes dvacet let jsem žil s tím, že se na mě vykašlala a v dospívání to mezi námi vedlo k řadě problémů. Až mnohem později jsem zjistil, že ona o tom vůbec nevěděla, vůbec mě tehdy nepochopila. Vyčítá si to dodnes,“ říká Houdek v pořadu Blesk Podcast.
Přestože měl tuhle vlastní zkušenost, nikdy ho nenapadlo, že by se tématu pedofilie věnoval i profesně, ačkoliv se coby novinář a aktivista často bil za práva menšin. Až mu jednou na messengeru přišla zpráva, že by s ním trojice pedofilů ráda mluvila, aby mohl jejich příběhy zpracovat. „První pocity byly dost zvláštní a nebyl jsem si úplně jistý, že do toho chci jít. Nakonec jsem si ale uvědomil, že kdybych to neudělal, bylo by to proti mým hodnotám. A to, že jsem zneužití pedofilem sám zažil, beru v tomto případě jako plus. Nikdo mě tak opravdu nemůže osočit z toho, že bych psal nějakou obhajobu zneužívání dětí,“ vysvětluje.
Poté, co si Houdek začal o pedofilii zjišťovat víc, řada věcí ho překvapila. „Ke zneužívání dětí dochází bohužel častěji, než jsme si ochotni připustit. Ale jen asi 10 až 20 % případů mají na svědomí pedofilové. Přesto jsou často házeni do jednoho pytle, prostě pedofil rovná se úchyl a deviant. Tak to ale není. Většina pedofilů by dítěti nikdy neublížila právě proto, že děti milují,“ tvrdí.
Jeden z respondentů dítě zneužil
Do knihy nakonec sehnal devět respondentů, osm mužů a jednu ženu. Jeho cílem ale bylo přinést i příběh člověka, který hranice překročil a dítě skutečně zneužil. Jednoho nakonec našel. A zrovna rozhovor s ním Houdka zasáhl nejvíc, ačkoliv ne z důvodů, které by většinu napadly na první dobrou. „Bylo mi ho strašně líto. Když si ten příběh přečtete, je to obrovská tragédie pro všechny zúčastněné. Samozřejmě nejhorší je to pro tu malou holčičku, to bez debat. Ale ten muž pocházel z církevního prostředí, o své orientaci tušil a snažil se ji řešit. Jenže v církvi se na nějaké terapie moc nehraje, vždy ho jen odbyli s tím, ať jde ke zpovědi a vyřízeno. Až nakonec tu hranici překročil a té holčičce sáhl pod kalhotky, což bylo nakonec kvalifikováno jako znásilnění,“ popisuje Houdek, který nejen v knize samotné, ale i v Blesk Podcastu tento konkrétní případ rozebírá mnohem detailněji.
Kniha by podle autora měla bořit předsudky, zbořila i ty jeho vlastní. „Například to, jak ti lidé vypadají. Představoval jsem si takové ty pupkaté divné dědky, ale tak to rozhodně není. Jsou to často atraktivní a velmi inteligentní lidé, u kterých by vás to na první pohled rozhodně nenapadlo,“ říká.
Lukáš Houdek přiznává, že se vydání knihy bál. Očekával, že se strhne lavina nenávistných komentářů, ale reakce ho zatím příjemně překvapily. „Vlastně žádné hejty nepřišly. Lidi, kteří si knihu přečetli, naopak říkají, že je přiměla se zamyslet. Já se nikdy nesnažím lidem říkat, co si mají myslet. Snažím se jim jen přinést informace, o kterých by se třeba sami jinak nedozvěděli. To je i poslání knihy Mlčení. Nemusíte po jejím přečtení pedofily milovat, ale asi není možné, když se o nich víc dozvíte, je šmahem odsoudit. Prolomit mlčení je důležité, nepomáhá totiž nikomu. Ani nám obětem,“ uzavírá Houdek.
Pokud vás téma zaujalo, neváhejte si pustit celý Blesk Podcast, který přináší mnohem více informací. Nebo si rovnou kupte autorovu knihu Mlčení, která je dostupná ve všech knihkupectvích.
V šesti letech ho o řadu let starší „kamarád“ odvedl do sklepa a zneužil. S traumatem a určitou křivdou, protože se nedočkal ani opory od svých nejbližších, že potýkal řadu let. Před dvěma měsíci vydal novinář, dokumentarista a aktivista Lukáš Houdek knihu Mlčení, která obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Nejde ale o žádnou honbu na čarodějnice. Naopak. Houdek se snaží čtenářům přiblížit, jak těžké je se narodit právě s touto sexuální orientací.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
„Sebenenávist je u pedofilů silná. Když čtou v médiích, že prostě pedofil nutně musí zneužít dítě, tak se člověk bojí sám sebe, že bude nebezpečný pro okolí,“ říká Lukáš Houdek, autor knihy rozhovorů s pedofily a jejich blízkými s názvem Mlčení. „Pro mě to jsou hrdinové, když si najdou svůj způsob, jak žít co nejplněji a zároveň neubližovat. Pedofilové nejsou nejčastější pachatelé zneužívání, ale někdy to udělají, proto mám v knížce i člověka s deliktem.“
V rozhovoru se kromě jiného dočtete:
Proč se rozhodl psát o pedofilech, když byl v dětství sám zneužitý,
nakolik svým respondentům důvěřuje, že dětem neubližují,
jaký je příběh pedofila, který byl za zneužití dítěte souzen,
jak zpětně Lukáš Houdek vidí „svého“ pedofila,
jaké fantazie pedofilové prožívají, je potřeba, aby byli „pod dohledem“?
Upozornění na citlivý obsah: V textu jsou zmínky o sexuálním obtěžování a zneužívání žen a dětí a jiné potenciálně traumatizující pasáže.
Celá knížka začíná vaší vlastní zpovědí. Jako dítě jste byl obětí zneužití. I když odborníci odhadují, že za většinu případů zneužívání dětí nenesou vinu praví pedofilové, ale lidé s „běžnou“ sexuální preferencí, kteří ale trpí třeba jiným psychickým problémem, udělají to z jiných pohnutek, pod vlivem alkoholu nebo drog, část činů na svědomí pedofilové určitě mají. Vám bylo šest a mladíkovi, který vás zneužil, asi patnáct. Proč jste se s takovým traumatem právě vy rozhodl udělat knížku rozhovorů s pedofily?
Protože jsem dospěl k tomu, že ji mám napsat právě já. Když to téma ke mně přišlo, dlouho jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem se rozhodl, že ano, že to ticho prolomím.
Ticho? Vaše kniha se jmenuje Mlčení. Proč?
Je to ticho, které obestírá zneužívání dětí. Ticho kolem toho, co pedofilie je a co není, o tom, jak pedofilové žijí, jak přemýšlejí, jak se potýkají s tím, že jsou automaticky odsuzovaní jako ti, kteří zneužívají děti, i když to rovnítko mezi pedofilem a zneužíváním není.
Myslíme si, že tichem, kterým obestřeme činy zneužívání, ochráníme oběti před další traumatizací. Nebo když nebudeme mluvit o pedofilech. Ale já jsem přesvědčený, že to tak není. Nemohu mluvit za všechny oběti, ale pár takových, kteří byli zneužití, sám znám. A oni informace chtějí. Mlčení nepomáhá nikomu. Ani dětem, obětem, pedofilům, rodičům, ani společnosti.
Dlouhou dobu jste se věnoval v kampani HateFree Culture různým minoritám a různým podobám nenávisti. Došel jste tak k tématu pedofilie?
K tématu jsem nepřišel já, téma přišlo ke mně. Přes jednoho z pedofilů. Napsal mi, že se domluvil s dalšími, že jim vadí obraz, jaký pedofilové mají, a že by rádi, aby někdo seriózní zpracoval text, podcast nebo dokument o jejich životě, aby lidé pochopili, kdo jsou a co prožívají. A že mají pocit, že bych mohl být ten, kdo to udělá. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k tomu, že nemohu říct ne.
Proč?
Sám jsem si dlouhodobě jako oběť zneužívání stěžoval, že nemáme informace. Svůj coming out jako oběť jsem prožil v době, kdy se promítal dokument o pedofilech Danielův svět, kdy všichni ti „poslední spravedliví“ nadávali v diskuzích, že film ubližuje obětem.
Napsal jsem mu, že znám řadu lidí s podobnou zkušeností a že chceme vidět a vědět, jak pedofilové žijí, jak smýšlí, jestli každý z nich znamená pro děti ohrožení.
Myslím, že nikdo z nás totiž nechtěl nenávidět celou skupinu lidí proto, že nám jeden člověk něco ošklivého provedl. A v mnoha případech navíc o pedofila nešlo. Jenže, když nemáte informace, je snadné zatratit každého.
Pro mě bylo důležité opustit svou zášť, v tom to bylo terapeutické, i když samotné zneužití mám dávno zpracované a mou noční můrou není.
V knize většina pedofilů poměrně přesvědčivě mluví o tom, že žádnému dítěte neublížili. Jeden se však zneužití dopustil…
A jeho čin vyšetřovala policie. Dohodou o vině a trestu dostal nakonec podmínku… Když jsem viděl celý obraz všeho, co tomu činu předcházelo, a když se toho pedofila zastával dokonce i zmocněnec oběti, najednou jsem ho nemohl zatratit.
Velkou roli v jeho případě sehrálo nepřijetí okolí, popírání „problému“, jeho náboženská komunita mu v podstatě znemožnila jít za odborníkem.
Začal jsem pak intenzivně přemýšlet i o „svém“ pedofilovi. Co k
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
Některé knihy mají potenciál úplně změnit váš pohled na nějaké téma. Mezi ně patří i Mlčení od publicisty, umělce a aktivisty Lukáše Houdka. Obsahuje velmi otevřené rozhovory s pedofily a jejich blízkými. Autor, sám v dětství zneužitý, ukazuje, že o věcech, kolem nichž panují předsudky, je lepší nemlčet. Jak čtenář zjistí, pedofil nerovná se delikvent. Takový dojem vzbuzují jen titulky v médiích. A odhadem více než 80 % sexuálního násilí na dětech páchají lidé, kteří pedofily nejsou. Pedofilové většinou hranice jejich intimity respektují.
Lukáši, pedofilie je jedno z nejtabuizovanějších témat. Měl jste obavu o něčem takovém psát?
Trochu ano. Celé to vzniklo tak, že mě jeden pedofil oslovil, jestli bych to téma nechtěl zpracovat. Já se třaskavých témat nebojím, ale řešil jsem, jestli se do toho chci pouštět vzhledem k vlastní zkušenosti z dětství. Nakonec jsem si řekl, že když to ke mně přišlo, udělat to mám.
Kniha je venku. Přicházejí vám nějaké hejty?
Až mne překvapuje, že zatím ne. Dokonce když se na titulce Seznamu objevil můj rozhovor s pedofilkou, vydaný v časopisu Heroine, a jeden člověk se v komentářích do respondentky pustil, ostatní se té ženy zastávali. To jsem nečekal, připravoval jsem se na shitstorm. Zrovna hledání pedofilky pro mne bylo nejnáročnější, nikdo z ostatních pedofilů žádnou neznal. Také sexuologové říkají, že je jich zřejmě v populaci méně. V čem jsem opravdu neměl štěstí, bylo hledání nějakého staršího pedofila, který by byl ochotný se mnou mluvit. Také jsem cíleně hledal někoho, kdo spáchal nějaký delikt. I když jsem věděl, že se jen malá část pedofilů něčeho dopustí, cítil jsem, že by tam takový člověk měl být. Hodně mi v těch kontaktech pomohl Spolek ČEPEK (Československá pedofilní komunita), protože sami pedofilové cítili potřebu o tom mluvit. Aby lidi poznali, kdo jsou a co prožívají.
Co vás při těch rozhovorech nejvíc překvapilo?
Vlastně úplně nejvíc mne překvapilo to, co mi neříkali ti pedofilové, ale jejich blízcí, s nimiž jsem také hovořil. Jak snadno to přijali a že sami pedofilové se s odsudky svého okolí spíš nesetkávají. Nejvíc mne překvapil skautský vedoucí, kterému nevadilo, že jeden ze zpovídaných pedofilů povede oddíl.
Vůbec mi bylo nepochopitelné, kolika rodičům nevadí, že jejich dítě chodí přespávat k cizímu chlapovi. Dřív než se informaci dozvědí, ale i po ní. Neumím si představit, že by mně moji rodiče svěřovali jednou týdně na noc nějakému sousedovi a neměli by žádné podezření. Taková absence předsudků může být sympatická, může být ale zároveň nebezpečná. Také mi přišlo zvláštní, když mi většina z nich říkala, že jsou v pohodě. Já jim to totiž moc nevěřil. Jeden dokonce řekl, že je na svou orientaci hrdý. Myslí to jako zajištění nějaké sebeúcty, prostě to deklaruje navenek. I moji vydavatelku ten výrok zarazil. Já jí vysvětloval, že to není míněno jako nějaká pýcha, ale spíš věc aktivismu nebo sebehodnoty. Je to boj za vlastní důstojnost. Ale pedofilové na sebe opravdu mohou být i hrdí – třeba za to, že to s dětmi umějí jako nikdo jiný.
Dá se říct, že pedofilové pomáhají rozšířit pohled, že společnost obohacují, podobně jako třeba gayové?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
S panem Houdkem se mi až překvapivě dobře povídalo, ten rozhovor byl naprosto přirozený a otevřený.
I když jsem věděla, jak se k problematice staví, měla jsem trochu obavy, aby se nakonec přeci jen nevyskytly nějaké předsudky nebo narážky, ale musím říct, že je to opravdu velmi empatický a profesionální člověk.
Klobouk dolů
Secrets I have held in my heart
are harder to hide than I thought...
O pedofilii bez senzace, ale s nepříjemnou otevřeností. Lukáš Houdek v rozhovoru mluví o své knize Mlčení, vlastním traumatu ze sexuálního zneužití i o lidech s pedofilní preferencí, kteří se snaží žít tak, aby nikomu neublížili.
Lukáš Houdek je český publicista, dokumentarista, fotograf a novinář, který se dlouhodobě věnuje tématům identity, těla a společenských předsudků. Spolupracuje s Českým rozhlasem, věnuje se autorské dokumentární tvorbě a v minulosti stál také v čele iniciativy HateFree Culture, zaměřené na boj proti nenávisti a vylučování menšin.
V roce 2025 vydal knihu Mlčení: Rozhovory s pedofily a jejich blízkými, v níž otevírá jedno z největších společenských tabu současnosti. Na pedofilii nahlíží prizmatem osobních výpovědí lidí, kteří s touto preferencí žijí a snaží se ji zvládat tak, aby nikomu neublížili. Kniha se záměrně vyhýbá senzaci a místo jednoduchých soudů nabízí kontext, porozumění a nepohodlné otázky. K tomuto tématu se Houdek dostal i na základě vlastní zkušenosti. V dětství byl sexuálně zneužit starším chlapcem. Právě snaha pochopit, co se mu stalo, a porozumět motivacím lidí stojících na druhé straně těchto příběhů ho přivedla k rozhovorům s pedofily.
Původně jsme spolu měli tento rozhovor vést zhruba před třemi týdny, krátce po festivalu Mezipatra. Viděl jste film Psům vstup zakázán? Ten je v mnoha ohledech blízký příběhu, který vás přivedl k napsání vaší knihy. Děj sleduje patnáctiletého chlapce, jenž se zamiluje do mladšího bratra svého spolužáka. Film zároveň ukazuje, že pedofilní tendence nejsou nutně spojeny s obrazem čtyřicetiletého muže, ale že si je někteří lidé začínají uvědomovat už v dospívání. Napadlo vás někdy pracovat s podobnou postavou i ve vaší knize?
Myslíte s někým mladším? To jsem vlastně vůbec nezvažoval. Z rozhovorů s lidmi, se kterými jsem mluvil, ale vyplývá, že některé věci si člověk může začít uvědomovat už kolem dvanácti nebo třinácti let. V případě pedofilie je to ale ještě složitější než třeba u zjištění, že jste gay. Člověk si tuto skutečnost velmi dlouho odmítá připustit.
Ten kluk ve filmu k tomu postupně dospěje, ale není běžné, aby si někdo už v patnácti letech dokázal nahlas říct, že je pedofil. Ve většině případů to přichází až po dvacítce – alespoň podle zkušeností mých respondentů. Dlouho si namlouvají, že jde o omyl, náhodu nebo něco přechodného. A pak jim to najednou dojde.
V odborném diskurzu nepanuje úplná shoda na tom, co vlastně pedofilie je. Někdo ji řadí mezi parafilie, jiní odborníci mluví dokonce o sexuální orientaci. Jak byste ji označil vy?
Po rozhovorech s odborníky bych řekl, že je to sexuální orientace. To je mimochodem něco, co na jedné debatě po projekci toho filmu část publika hodně popudilo. Řekl jsem tam, že je to podobné jako coming out – jen mnohem těžší než v případě gaye nebo lesby. Někteří lidé se proti tomu ostře vymezili. Jenže tohle říká řada odborníků. A když se na to podíváme logicky, dává to smysl: jde o sexuální preferenci, která je společensky nepřijatelná, proto ji označujeme jako deviaci. Ale příroda se společenských norem neptá. Samozřejmě je tu potom zásadní právní a etická rovina – jde o nekonsenzuální vztah a o ubližování druhému člověku. A tam už se to komplikuje.
S jakými problémy se člověk s pedofilní preferencí potýká? Když jste gay nebo lesba, také procházíte coming outem, ale dnes už je to v mnoha zemích společensky přijatelné. Pedofilie ale legální ani společensky přijatelná není. Co to pro ty lidi znamená?
Už samotné uvědomění je obrovský šok, podobně jako u gayů a leseb. Jenže další krok, tedy coming out, je v jejich případě mnohem složitější. Ještě předtím je velmi častá sebenenávist. Mnoho pedofilů mi říkalo, že se báli sami sebe, a to hlavně kvůli obrazu, který o pedofilii vytvářejí média. Často se v titulcích objevuje slovo „pedofil“ u případů zneužití dětí, kde pachatel pedofilem být nemusí – a ve většině případů ani není. Ti lidé pak mají pocit, že je to jejich osud, že jednou dítě nutně zneužijí. Že je to nevyhnutelné. Nevědí, co se sebou, protože nechtějí nikomu ublížit, zejména dětem. Někteří to psychicky nezvládnou a spáchají sebevraždu, protože nevidí žádnou cestu ven.
Když už se někdo rozhodne to říct, většinou jen velmi úzkému okruhu lidí. Překvapilo mě, jak často to okolí nakonec přijme – rodiče, blízcí přátelé, někdy i kolegové. Ale je to malý okruh. Většina žije celý život ve lži, což je nesmírně vyčerpávající. Nemůžete mluvit o něčem, co je pro vás zásadní. A zároveň máte pocit, že svému okolí lžete. To je dlouhodobě strašně těžké.
Když jste mluvil o ovládání pudů – většina pedofilů dítě ve skutečnosti nezneužije, má „jen“ fantazie. Dokáže člověk ty pudy skutečně dlouhodobě ovládat? Protože já si jako gay neumím představit, že bych nikdy neměl vztah nebo sex s mužem. Oni se potýkají s podobným procesem, ale objektem jejich touhy jsou děti.
I pro mě to bylo překvapivé, ale podle všeho to možné je. Hodně lidí to zvládne samo. A těm, kteří mají pocit, že by to nezvládli, pomáhají odborníci. V terapii se často hledají jiné oblasti života, které mohou být naplňující – práce, přátelství, či jiné formy seberealizace.
V několika předchozích rozhovorech jste ale zmiňoval, že problematická může být právě už samotná fantazie a že ji odborníci často nedoporučují. Jak to tedy je?
Tohle jsem s respondenty hodně řešil. Řada z nich tvrdila, že si při masturbaci nepředstavují žádné konkrétní dítě. Upřímně řečeno tomu úplně nevěřím, protože vytvořit si abstraktní fantazii bez konkrétní představy je podle mě velmi obtížné. Když si to člověk vztáhne k sobě, většinou se mu v hlavě objeví nějaký konkrétní obraz. Oni o tom ale mluvili tímhle způsobem.
Zároveň jsme řešili etickou rovinu – že fantazie sama o sobě je legální, nikomu neubližuje, ale kdyby o ní věděli rodiče toho dítěte, asi by to pro ně bylo nepřijatelné. Odborníci často říkají, že fantazie není trestná, protože do hlavy nikomu nikdo nevidí. Respondenti to formulovali dost jasně: „To, co mám v hlavě, je moje, do toho nikomu nic není.“ Přesto v tom vidím etický problém na obou stranách – vůči dětem i vůči samotnému pedofilovi. Faktem ale je, že samotná fantazie nikomu přímo neubližuje.
A kde už podle vás leží ta hranice? Třeba u materiálů, které se dají najít na internetu…
Tam už je to složitější. Respondenti mluvili o fotkách dětí, které rodiče běžně sdílejí na sociálních sítích nebo na různých portálech, třeba z dovolených. Nejde o dětskou pornografii, ale o snímky polonahých dětí. Tvrdili, že tyto materiály cíleně nevyhledávají, ale upřímně řečeno si nejsem jistý, nakolik to platí obecně. Myslím si, že řada lidí s touto preferencí si nějaké materiály stejně najde.
Zároveň jsme se dostali k otázce pornografie. V českém kontextu je definice dětské pornografie poměrně přísná. Například v některých zemích, třeba v Nizozemsku, existují animované materiály určené pedofilům, zatímco u nás jsou i tyto kreslené nebo animované formy považovány za nelegální, přestože při jejich vzniku žádné dítě nefiguruje.
Myslíte si, že by takové animované materiály mohly pedofilům pomoci zvládat jejich pudy, nebo už je to za hranou?
Jeden z respondentů přišel s myšlenkou, že by to mohlo fungovat třeba na předpis – že by takové materiály poskytoval lékař, například sexuolog, v rámci kontrolované léčby. Člověk by byl sledovaný a mělo by to jasná pravidla. Na druhou stranu řada odborníků to nedoporučuje, protože se obávají, že by to mohlo sexuální pud spíš posilovat.
Je známý fenomén, že u pornografie dochází k postupnému otupění – člověk začne u něčeho „měkčího“ a časem hledá silnější podněty. A je tu obava, že by se to mohlo stát i v tomto případě. Že by člověku přestala stačit animovaná forma a začal by vyhledávat něco dalšího.
Zmiňoval jste také, že v Česku je nelegální i pornografie v čistě textové podobě. Jak to vnímali vaši respondenti?
Říkali, že dříve existovaly na internetu povídky a příběhy, které si četli a které jim pomáhaly ulevit od napětí. Tyto weby ale postupně mizí, protože i textová forma je u nás považována za nelegální. Respondenti to vnímali jako zásadní problém. Argumentovali tím, že při čtení povídky nedochází k žádnému reálnému zneužití dítěte, a přesto jim stát tuto možnost bere. Ptali se, co tedy mají dělat. Z jejich pohledu šlo o relativně bezpečný ventil, který nikomu neubližuje a může pomoci zvládnout pudy. Chápu, že to je velmi kontroverzní téma, ale právě tyhle otázky mi přišly důležité otevřít.
Rád bych se ještě vrátil k vašemu osobnímu příběhu. Už na začátku zazněla paralela s filmem Psům vstup zakázán. Vy sám jste byl v dětství zneužit starším chlapcem. Popisoval jste, že jste to tehdy nevnímal jako něco špatného, teprve později jste si tento zážitek začal spojovat s vinou a hříchem. Dlouhou dobu jste si také svou sexuální orientaci vysvětloval právě tímto prožitkem. Nesl jste si toto trauma i do dospělosti? A jaké konkrétní důsledky pro vás ono zneužití mělo?
Ano, promítá se to do celého mého života. Dnes už bych neřekl, že mám nevyřešené trauma v tom smyslu, že bych to neměl zpracované. Hodně mi pomohlo, že jsem se s tím tématem opakovaně setkával už v dospívání. Ale neslo to velmi konkrétní následky.
Na konci gymnázia jsem se dozvěděl, že se celé město baví historkami o tom, jak jsem byl zneužitý. Kolovaly různé verze – že jsem byl znásilněný u výtahu, nebo že jsem někde strčil hlavu do kontejneru a někdo toho zneužil. Já jsem o tom celé roky nevěděl. Když mi to kamarádi jednou řekli jako „vtip“, udělalo se mi fyzicky špatně. Tehdy jsem poprvé nahlas řekl, že to, co se vypráví, vychází z reálné události, i když je samozřejmě zkreslená. A ačkoli jsem to časem zpracoval, dodnes se to promítá do mých intimních vztahů. Jsou věci, které nedokážu, a je to i jeden z důvodů, na kterých mi vztahy časem ztroskotaly.
Proč se o vás tyto historky vlastně začaly šířit? Věděl někdo konkrétní o tom, že vás ten starší chlapec zneužil?
Když se to stalo, řekl jsem to jednomu kamarádovi. Chodili jsme spolu do třídy už od první třídy na základce. Jsem si skoro jistý, že se to rozšířilo právě od něj. Byli jsme tehdy nejlepší kamarádi, ale později jsme se strašně rozhádali a začali se nenávidět. Myslím si, že to pak použil proti mně. A opravdu se to tradovalo roky. Tehdy jsem si řekl, že o tom budu mluvit. Hodně mě to zasáhlo a když jsem to začal otevírat, pomohlo mi to si to nějak zpracovat.
Byla pro vás kniha i formou sebeterapie? Pomohlo vám to, že jste se setkával s pedofily a mluvil s nimi?
Určitě ano. Myslím si, že to sebeterapeutické bylo. Nešel bych do toho, kdybych byl úplně rozhozený, ale zpětně to pro mě bylo očistné. Důvod, proč jsem to dělal, byl jednoduchý – chtěl jsem pochopit, co se mi vlastně stalo. Chtěl jsem vědět, proč to ten člověk udělal, co ho k tomu vedlo. Ty informace prostě neexistují, protože je to obrovské tabu.
Spousta lidí, kteří byli v dětství zneužití, má stejnou potřebu – chtějí odpovědi. Jenže když o tom chcete mluvit z pozice oběti, okolí vás často umlčí. Lidé se začnou tvářit divně, dají najevo, že se o tom nemluví, a vy se začnete cítit trapně. Pro mě bylo důležité s těmi lidmi mluvit, poznat jejich myšlení, jejich životy. Samozřejmě šlo většinou o lidi, kteří dítě nikdy nezneužili. Po vydání knihy se mi ale stala zvláštní věc. Nikdy jsem kvůli tomu zneužití nechodil na terapii, ale po vydání knihy a sérii rozhovorů mi začalo být fyzicky špatně. Po každém rozhovoru jsem třeba tři dny ležel na gauči a nebyl schopný fungovat. Možná se něco otevřelo, ale vlastně dodnes úplně nevím co.
Dlouhodobě naslouchat podobným příběhům musí být nesmírně náročné. Kde podle vás leží hranice zneužití? Děti mezi sebou často experimentují, získávají různé zkušenosti, které nemusí mít nutně sexuální charakter. V jakém momentu už ale mluvíme o zneužití, například tehdy, když je jedno z nich o několik let starší?
To by asi měli posoudit odborníci. Obecně se říká, že určité formy dětského sexuálního objevování mohou být součástí zdravého vývoje. Já sám mám z dětství takové zkušenosti se spolužáky, kteří byli velmi heterosexuální.
Zároveň ale odborníci zdůrazňují, že děti by měly být přibližně stejného věku. Nemusí jít o naprostou shodu, ale jakmile je tam výraznější věkový rozdíl nebo mocenská nerovnováha, začíná to být problém. Pokud už jedno dítě vstupuje do puberty a druhé ne, je to zásadní rozdíl.
Takže jde hlavně o mocenský rozdíl a souhlas?
Přesně tak. Pokud jsou to vrstevníci, může to být vnímáno jako přirozené objevování. Ale i mezi vrstevníky musí existovat souhlas. Pokud se něco děje formou nátlaku nebo násilí, už to v pořádku není.
Hovořil jste o tom, že někteří lidé s pedofilní preferencí žijí ve vztazích s dospělými. Je tato orientace vždy striktně zaměřená výhradně na děti, nebo existují i případy, kdy jsou schopni fungovat ve vztahu s věkově přiměřeným partnerem?
Existují exkluzivní a neexkluzivní pedofilové. Exkluzivní jsou přitahováni výhradně dětmi. Pak jsou ale neexkluzivní, kterých je poměrně hodně. To jsou lidé, které přitahují jak děti, tak dospělí. Myslím si, že takových lidí je v našem okolí víc, než si připouštíme. Často o tom vůbec nevíme. Tito lidé mohou žít v manželství, mít děti, fungovat navenek úplně normálně. Zároveň ale mohou mít vnitřní svět, ve kterém se s těmi pedofilními myšlenkami potýkají – ať už jen ve fantaziích, nebo pomocí nějakých materiálů.
Když jste s respondenty mluvil, co vás na jejich výpovědích nejvíc překvapilo?
Asi nejvíc mě překvapila reakce jejich blízkých. Mluvil jsem totiž i s lidmi z jejich okolí. Čekal jsem, že většina pedofilů bude úplně vyobcovaná z rodin a kolektivů, ale ve většině případů se to nestalo. Ta míra přijetí byla mnohem větší, než jsem očekával.
Další věc, která mě překvapila, byl počet respondentů pracujících ve školství. Lidé často proti pedofilům velmi hlasitě brojí, aniž by měli reálnou zkušenost. Přitom jejich děti může učit sympatický učitel, kterého mají rády, a rodiče by ani nenapadlo, že by mohl mít pedofilní orientaci. Ne proto, že by ty děti ohrožoval, ale proto, že s nimi umí dobře pracovat. To je pro spoustu lidí těžko představitelné.
Jedním z respondentů byl i člověk, který se dopustil sexuálního zneužití dítěte. Co pro vás bylo na jeho příběhu nejtěžší nebo nejvíc znepokojivé?
To byl pro mě asi nejtěžší rozhovor. Nešlo o respondenta, který by byl „jen“ nositelem pedofilní preference, ale o člověka, který spáchal trestný čin. Překvapilo mě, že když znáte celý příběh – všechny okolnosti, které k tomu vedly, a také to, jak se k tomu ten člověk postavil potom – je strašně těžké ho jednoznačně odsoudit. Teď to může znít hrozně, pokud někdo nezná kontext, ale lidsky je to velmi složité. Když slyšíte jen informaci, že někdo zneužil šestileté dítě, reakce je okamžitá a tvrdá. Když ale znáte celý příběh, není to tak černobílé.
Bylo zajímavé, že i advokát pachatele ho vnímal jako člověka, kterého je mu do určité míry líto. Nešlo o obhajobu činu, ale o pochopení širšího kontextu. Shodli jsme se na tom, že na tom příběhu je tragické to, že ubližuje všem zúčastněným – oběti, pachateli i jejich okolí. A že si to všichni ponesou celý život.
Neuvažoval jste o tom, že byste do knihy zakomponoval i perspektivu obětí sexuálního zneužívání?
Ne, to jsem nechtěl. Ne proto, že by to nebylo důležité téma, ale proto, že hlas obětí už v médiích zaznívá poměrně často. Existují rozhovory, dokumenty, reportáže. To, co v médiích chybí, jsou samotní pedofilové – lidé s touto preferencí, kteří se snaží neublížit. Ještě před vydáním knihy jsem o tom tématu natáčel podcast, ale nikdo ho nechtěl vydat. Právě proto mi přišlo důležité jít touto cestou.
Je to pořád téma, kterého se média bojí?
Ano. Strach z reakcí je obrovský. O to víc mě překvapilo, že odezva na knihu byla téměř výhradně pozitivní. Čekal jsem kritiku nebo nějaký „shitstorm“, ale nic takového se nestalo.
Jak jste si hlídal, aby kniha nepůsobila jako normalizace pedofilie, ale spíš jako snaha o porozumění lidem, kteří nechtějí překročit zákon?
Upřímně řečeno jsem si to nijak zvlášť nehlídal. Prostě jsem dělal rozhovory a ptal se na věci, na které se lidé běžně neptají, protože se to nepovažuje za slušné nebo přijatelné. Věřil jsem, že samotný způsob, jakým ty rozhovory vyzní, ukáže, o co mi jde.
Ještě před vydáním knihy se mě lidé ptali, jestli to nebude legitimizovat sex s dětmi. To je samozřejmě úplně mimo. V té knize nejsou žádné návody, jak děti svádět nebo „groomovat“. Naopak tam drtivá většina respondentů mluví o tom, jak se snaží zákon nikdy nepřekročit.
Kdyby tenhle rozhovor četl někdo, kdo v sobě cítí pedofilní sklony, co byste mu poradil? Jak by měl se svými pudy pracovat?
Respondenti často říkali, že nejvíc jim pomohlo zjištění, že existuje komunita Čepek – Československá pedofilní komunita. Mají webové stránky, fórum, chat i seznamku, a teď nemyslím seznamku s dětmi, ale mezi pedofily navzájem. Mohou si tam najít kamarády nebo vztahy s lidmi, kteří prožívají něco podobného. Poprvé tak zjistí, že nejsou sami, že existují lidé, kteří jsou s tím dál, kteří si to dokázali zpracovat a mají smysluplný život. To jim může dodat naději. Určitě bych doporučil o tom s někým mluvit, ať už v rámci komunity, nebo s odborníkem.
Díky projektu Parafilik, který byl v Česku velmi inovativní a dnes je součástí veřejného zdravotnictví, existuje dostupná odborná péče. Sexuologický ústav v Praze nabízí individuální i skupinové terapie, a to nejen pro samotné pedofily, ale i pro jejich blízké – partnery, rodiče. I pro ně je to obrovská psychická zátěž. Odborná pomoc může výrazně pomoct najít cestu, jak žít tak, aby život dával smysl a pedofil nikomu neubližoval.
Chystáte pokračování knihy, případně další projekt, který by se těmto tématům věnoval?
Pokračování knihy nechystám. V hlavě ale mám jiný projekt, který se bude týkat sexworku. Nepůjde o pedofilii, sexualita tam však bude v určité podobě přítomná. Je to mnohem širší téma, o kterém mám pocit, že o něm pořád víme překvapivě málo. Některé věci už mám dokonce domluvené. Zajímá mě, co všechno dnes může sexwork znamenat. Už dávno nejde o stereotyp z devadesátých let, kdy ženy stály u silnic. To téma se výrazně proměnilo a myslím si, že si zaslouží znovu otevřít a popsat v celé své šíři.
Stál jste také za projektem HateFree Culture, který jste později opustil. Z rozhovorů vyplývá, že vás tehdy velmi zahltily příběhy lidí, kteří se na vás obraceli. Dá se říct, že jste vyhořel?
Ano, určitě. Obracelo se na mě obrovské množství lidí se svými příběhy a traumaty. Člověk má pocit, že musí neustále pomáhat, naslouchat a reagovat. V určitém bodě už to ale nejde. Byl jsem hodně přesycený a potřeboval jsem z toho prostředí odejít – jinak bych to psychicky nezvládl.
Momentálně píšete pro magazín Heroine a spolupracujete s Českým rozhlasem. Ještě něco dalšího?
Občas dělám podcasty, ale jinak pracuji pro stát. Působím na Ministerstvu pro místní rozvoj. Pracuji na odboru regionálního rozvoje. Pomáhám obcím, které se potýkají se sociálním vyloučením. Hodně se věnujeme komunikaci, včetně krizové, a tématům, jako je desegregace a vzdělávání – tedy ukončování segregovaného vzdělávání a snaha o systémové změny.
Dá se tedy říct, že novinařina je teď spíš vedlejší činnost?
Zhruba na půl úvazku pracuji na ministerstvu a na půl úvazku v Heroinu. Už nejsem na volné noze, ale v zaměstnaneckém poměru. Spolupráce s Českým rozhlasem a další projekty jsou spíš doplňkové.
Zdroj: Redakce
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
Spousty lidí jsem tam poznala a myslím, že to chce určitě nějakou odvahu vystoupit na veřejnost, byť pod pseudonymem.
a potom bych chtěla říct, že poslední rozhovor v knize - s člověkem, který selhal, velmi cením. Cením nejen rozhovoru, ale také silné sebereflexe a otevřenosti.
| Celé video si pusťte ZDE: 
