Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Vše, co se týká preventivního projektu Parafilik, jež koordinuje Národní ústav duševního zdraví.
Uživatelský avatar
Cykle02
Mediální analytik
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 5234
Dal: 365 poděkování
Dostal: 2119 poděkování

Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Cykle02 »

Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci. Nabízí rozhovor s vedoucí Centra pro sexuální zdraví a prevenci Národního ústavu dušeního zdraví (NÚDZ) MUDr. Kateřinou Klapilovou. Bude mluvit tedy o lidech se sexuálním nastavením, které obsahuje stálé a silné preference pro neobvyklé sexuální objekty nebo praktiky. Proč se jejich situace zkomplikovala během pandemie koronaviru, a jak jim pomohl preventivní program Parafilik? Připravila a uvádí Lenka Pištěková.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
Uživatelský avatar
Cykle02
Mediální analytik
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 5234
Dal: 365 poděkování
Dostal: 2119 poděkování

Re: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Cykle02 »

Audio: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci

Přepis whisper+rychlá oprava (Později by měl být i článek):

Preventivní program PARAFILIK, centra pro sexuální zdraví a prevenci Národního ústavu duševního zdraví, nabízí pomoc lidem se sklony k sexuální agresivitě, fetišismu a dalším druhům parafilií. Jejich situaci v posledních letech zkomplikovala pandemie koronaviru, respektive epidemická opatření a obecně zvýšená míra stresu. Centrum pro sexuální zdraví a prevenci Národního ústavu duševního zdraví vede doktorka Kateřina Klapilová, kterou vítám ve vysílání plusu.

Co to vlastně parafilie je?

Tak parafilie nebo asi více známe v povědomi veřejnosti jako sexuální deviace tím starším názvem. Je takové sexuální nastavení, které obsahuje stálé a silné preference pro nějaké neobvyklé sexuální objekty. Nebo nějaké neobvyklé sexuální aktivity. Ta definice je taková velmi vágní. V podstatě to znamená to, že ta vaše sexualita je nastavená tak, tedy to, co vás uspokojuje, to, co vás sexuálně vzrušuje, je něco jiného, než dělá většina té populace. A to ve smyslu toho, že preferujete třeba jako sexuálního partnera někoho jiného, než psychosexuálně zralou osobu, jak my říkáme, psychologové. A nebo vlastně preferujete nějaké jiné aktivity, než sexuální aktivity ze souhlasícím sexuálním partnerem.

Dá se vůbec říct, čím jsou parafiie je způsobeny? Co to způsobuje, že člověk je takto nastavený?

Tak to se ptá spousta lidí. V podstatě jednoduše bych to řekla tak, to, že má někdo parafilii, si skutečně nevybral. Není to, jak třeba si někdo myslí, nějaká jako rozežranost, nějaké rozšiřování sexuálního repertoáru. Je to vlastně něco, pro co máme vrozené dispozice a na co přicházíme nejčastěji v období dospívání, když si začínáme uvědomovat to, co nás právě sexuálně vzrušuje nebo co chceme sexuálně provádět s jinými osobami. Tak v tu chvíli vlastně, kdy se nám ta sexualita probouzí, dochází k těm prvním aktivitám, vzrušování se sexuálnímu, tak si většinou začínáme uvědomovat, že je to něco jiného, než o čem se baví třeba naši kamarádi v tom stejném věku.

Jak člověk pozná, že opravdu patří k parafilikům? Musí projít nějakou diagnostikou?

To, že má spousta lidí třeba neobvyklejší zájem ve své sexualitě jako rozšíření repertoáru, je poměrně běžné. Jo, je nějaký odlišnější zájem a více než třetina populace. Ale u těch parafilií to je vlastně ta hlavní danost té sexuality. Bez toho ten člověk skutečně nedojde toho sexuálního uspokojení. Je to vlastně něco, co je u něj jako majoritní. Objevuje se mu to automaticky v těch fantaziích, často je to jako dominantní. Ani neříkám v chování, protože to spolu nemusí vždycky souviset, ale zejména v tom níterním sexuálním nastavení je to ten dominantní motiv. A diagnostikovat, samozřejmě spousta lidí se bojí, že bude mít parafilii, tak se tím zabývají, jestli jo nebo ne, tak takový většinou jako ne. To může i souviset s jinými poruchami, třeba s nějakými obsedantní kompulzivními poruchami, nějaký úzkostnými poruchami. Ta diagnostika je tam skutečně důležitá a u nás samozřejmě v Parafiliku jí dělají odborníci, kteří to dobře znají a ví, jak se na to mají zeptat. To znamená, že je tam opravdu nutné důsledné probrání toho, jak ty sexuální fantazie nebo vlastně ty touhy myšlenky, jak to jako vypadá, jakou vlastně proporci toho času to tomu člověku zabírá, jak moc třeba je schopný potom nějakých běžnějších sexuálních aktivit, jestli mu to způsobuje problém, nebo jestli třeba je pro něj stejně téma i nějaká jako majoritní sexualita. I tak může mít parafilii třeba, my tomu říkáme jako neexkluzivního typu, že nemá jenom parafilní preferenci, ale má třeba možnost i jako nějakých jiných aktivit, to se také může stát, ale jako nemusí mu to způsobovat takový problém. Parafílie to je vlastně to nastavení té sexuality, ten zájem. Ten člověk vůbec nemusí tu svoji parafilii proměnit v nějaké chování, nemusí se tak jako sexuálně vůbec chovat třeba celý život. Velmi často se to stává, velké množství parafiliků vlastně neproměňuje ty svoje sexuální fantazie nebo to, co pro ně je nejvíc vzrušující, ale vlastně problémem a poruchou v tom medicínském slova smyslu se to stává ve chvíli, když to způsobuje nějaký problém. A to buď té osobě samotné, to znamená, má z toho nějaké duševní problémy, typicky nějaké depresivní stavy nebo suicidální myšlenky, problémy ze sebe akceptací, prostě problémy v rodině, v intimním životě, v sexuální dysfunkce přidružené. Tak v tu chvíli se to stává tou diagnózou teprve, a nebo to vlastně způsobuje problém jeho okolí, to znamená třeba se dopustí nějakého problematického sexuálního chování v rámci těch svých tužeb. A to už se pak ale stává nějakým sexuálním delikventem, ale to není synonymum a to je právě to, co se jako velmi často směšuje a co dělá obrovský problém jako vlastně v této oblasti, že vlastně to ztotožňování parafilií a sexuální delikvence je vlastně velkým problémem naší společnosti.

Máte nějaká přesná čísla o tom, jestli lidé ve statistice opravdu přiznají své sexuální preference a kdy si člověk nejčastěji uvědomí, že je parafilik?

Přesná čísla máme. K té první části otázky my jsme si sami vlastně dělali na začátku toho Projektu Parafilik obrovský celonárodní reprezentativní průzkum parafilních preferenci a máme vlastně jedny z nejkvalitnějších dat. Můžu říct, že snad i celosvětově je to obrovský vlastně citovaný průzkum, takže máme jako určené, jaké procentové populace by nám spadalo do té oblasti těch parafilních preferencí, nikoliv teda poruch, jak jsme si vysvětlili. Jestli osoby v takových průzkumech říkají pravdu, tak my jsme samozřejmě volili naprosto anonymní formu, naprostou nedohledatelnost těch výsledků, neptáme se tedy na chování, neptáme se na nějaké výskyty fantazií, preference identifikace se s tím a konzumace nějakých materiálů, tak tam v rámci takového oddáleného online výzkumu si myslím, že je ta ochota odpovídat poměrně vysoká. Jako u Čechů, co my máme vlastně i předchozí výzkumy sexuálního chování, tak zrovna ta česká populace je v té sexuální oblasti poměrně sdílná. A co se týká vlastně toho, když k vám přijde potom už ten klient nebo pacient, který vám vlastně přichází sdělit, že má nějakou nějaký problém, třeba v sexuální oblasti to nemusí vidět jenom parafilii, ale u těch parafilií je to opravdu pravda, že ta stigmatizace je tam obrovská, tak samozřejmě mají problém. Nejsou zvyklí o tom mluvit třeba v rámci Projektu Parafilik, který je tímhle definován, my tam vysvětlujeme na těch svých stránkách, o čem to bude, o čem jsou parafilie, tak my jsme často první, s kterým oni vlastně jsou ochotní tuto problematiku rozbírat. Takže často máme tady tuto první pozici, že lidé v tomto nebývají otevření, ale i protože my jsme zvyklí se na tu problematiku ptát, tak je to takové osvobozující, že si o tom můžou popovídat do detailů, popovídat si o tom, co to znamená, že je to řešitelné, zejména, je tam ta pozitivní stránka, takže u nás jsou ty lidé velmi sdílní. Když přijdou k takovému běžnému třeba terapeutovi nebo lékaři, který s tím nemá takové zkušenosti, tak ta ochota se svěřovat je poměrně nízká. My jsme sami dělali vlastně průzkum i v komunitách sebepodpurných, jak teda Československé pedofilní komunitě, tak v některých komunitách zaměřených na BDSM, čili preference nějakých sado masochistických a fetišistických aktivit a objektů, tak tam vlastně je hodně věcí, které oni zmiňují, že je vlastně odrazuji od toho svěření se odborníkovi. Hrozně výrazná je ta stránka toho strachu o tu svoji anonymitu a o to, že vlastně ten odborník automaticky předpokládá, že jsou tedy těmi sexuálními delikventy, když se jim zvěří s těmi preferencemi, tak to je jedna z těch hlavních překážek. Ten strach z té deanonimizace a automatického nahlášení někde do systému, že oni jsou teda ti parafilici, že mají nějakou neobvyklou sexuální preferenci, a že je bude někdo jako sledovat. A mají strach právě s nepřipravenosti odborníku se ptát na tuto problematiku. A pak mají také strach z automatického přidělení medikace, která vlastně z většina z těch medikací působí na třeba snížení testosteronu u mužů, snížení libida, což má své vedlejší efekty a dále také, co je odrazuje, je to, že naně ti odborníci u nás pustě nemají dostatek času na tak senzitivní témata. Zejména v té oblasti sexuologie, my máme přetížený systém a málo sexuologů. Ty čekací listiny jsou velmi dlouhé a ten čas vlastně na to si popovídat je tam pak velmi krátký, takže tam není vůbec čas na nějakou terapeutickou či poradenskou intenzivní činnost nebo intervenci ze strany toho odborníka a budování té důvěry. Toto nahrazuje program Parafilik se spoustou těch svých aktivit a často se nám právě stává, že třeba klient nebo pacient, co přichází, je dlouhodobě v péči, třeba psychiatrické, psychologické, řeší spoustu problémů, ale vlastně ještě neotevřel třeba velmi dlouhou dobu tu svou parafilní preferenci. Je tam ta stigmatizace veliká jako u všech duševních poruch, ale ještě jako dvojí tím, že je to spojované s tou sexuální delikvencí, takže ten čas a to odhodlání s tím vyjít je strašně dlouhý, my tomu říkáme doba latence, než se člověk odhodlá vůbec k nám přijít a nebo do systému přijít, tak to prostě trvá až pět let.

Co může způsobit právě to skrývání nebo potlačování těch menšinových sexuálních preferencí a parafilií a jak často ti lidé to opravdu sdílejí třeba se svým nejbližším okolím?

Spousta parafiliků to samozřejmě se svým okolím sdílí, umí sdílet, ale to opravdu záleží. To prostě na toto okolí musí být připravené a musí se to umět sdílet. I vlastně často v tom období coming outu, jak my říkáme, většinou ten člověk často na to jako sám nebo může to sdělit kamarádům nebo si najít nějakou právě tu komunitu, tu sebe podpůrnou, tak tam to jako začíná, pak třeba se odhodlává to říct tomu svému okolí a záleží na těch reakcích, na tom nastavení rodiny partnera, jakým způsobem to přijme, ale záleží to i na té osobě, jak to umí říct. Myslím si, že i v tom vlastně sdělování tomu okolí je velmi důležité, když ten člověk si to může nacvičit třeba s tím terapeutem, odborníkem nebo když se to může odehrávat i za přítomnosti toho odborníka tak, aby to ty vztahy vlastně narušilo, co nejméně a udrželo se to v té úrovni, v té pozitivní komunikace.

Mění se podle vás přístup společnosti k těm parafiliím, jak většinová společnost je otevřená?

Tak, my určitě mluvíme o tom, že ta stigmatizaci je pořád veliká a narážíme na to pořád. Ten strach z té anonymity tady je a je často oprávněný, ale na druhou stranu a konec konců proto máme Projekt Parafilik, který trénuje i o světu, destigmatizaci a vlastně mediální kampaně, prostě o té problematice se mluví. Měli jsme krásné spoty v České televizi, snažíme se, aby se to povědomí zlepšovalo a ta česká společnost se stávala tolerantnější. Já věřím, že se to jako děje, protože i ze strany médií ten zájem je veliký, lidé se začínají osmělovat k nám chodit, ono to má narůstající tendenci, takže nějaký efekt to má, ale nemáme ještě přesná data. To je otázka opravdu několika let, než budeme moci měřit nějakou změnu v té populaci, ale měřiti budeme, takže vám budeme říkat.

Kdy jsem studovala program Parafilik, našla jsem toto konstatování. Je velice důležité rozlišovat mezi pedofilem, tedy člověkem, který se cítí být přitahován dětmi a člověkem, který dětem ubližuje. Mnoho pedofilně orientovaných osob děti nezneužije a mnoho lidí, kteří zneužijí děti, ve skutečnosti nejsou pedofilové.

Tak to skutečně je. Ve chvíli, kdy má člověk pedofilní preferenci, je pedofilem, tak to vůbec neznamená, že ubližuje dítěti. Jo, znamená to, že prostě ho děti buď vzrušují sexuálně, nebo že se do nich také zamilovává. Na to se často zapomíná, že ta preference toho partnera nebo sexuálního objektu v sobě nezahrnuje jenom nějakou sexuální stránku, ale že zahrnuje právě tu stránku toho zamilovávání se, hledání si prostě partnera, parťáka, někoho, koho máme rádi. Od toho se konec konců ta pedofilie i taky trošku jmenuje. Takže ten pedofil skutečně může třeba ty děti vyhledávat jako partnery máj rád. Mohou se, nemusí se vyskytovat v těch sexuálních fantaziích, ale jako vůbec se nemusí sexuálně vůči těm dětem chovat a také často nechová. To nám říkají ty statistiky, kdo páchá sexuální delikvenci, kdo sexuálně zneužívá děti. Podle těch celosvětových statistik je to podle českých 20 až 50. Podle některých statistik celosvětových pachatelů sexuální delikvence proti dětem má nějakou parafilní preferenci. Ani neříkáme, že jenom pedofilní, takže jako u nás vlastně podle těch českých statistik je to málo, těch, co mají tu preferenci a ti ostatní, co páchají tu sexuální delikvenci proti dětem, tak vlastně mají třeba jako jiný problém. To jsou třeba lidé, kteří jsou pod vlivem omamných látek klasicky, nebo sexuálně frustrovaní, kteří využijí to dítě jako náhradní sexuální objekt. Nebo třeba jsou sami ještě dětmi. Prostě těch pachatelů je hodně, hodně typu a ten parafilik je pouze jedním z nich. A proč vlastně mluvíme o tom sexuálním zneužívání dětí v souvislosti s pedofily je to, že vlastně ty jejich sexuální fantazie zahrnují to dítě někdy jako sexuální objekt. To znamená, že ve chvíli, kdyby oni něco udělali, kdyby se neudrželi sexuálně, tak už je to něco, co vlastně ublíží nějakému dítěti nebo je to vlastně trestný čin. To znamená, že ve chvíli, kdy oni promění své sexuální fantazie se stávají sexuálními delikventy často, ale často je nepromění, jak říkám. Když to když si to vlastně přenesete třeba na sebe, každý máme nějaké sexuální fantazie a vždycky říkám, sexuální fantazie svého souseda, byste nechtěli znát, tak se nad tím nikdo nepozastaví. Vy třeba můžete mít vlastně opravdu sexuální fantazie a nevím o svém třeba kamarádce nebo partnerovi své kamarádky nebo něco takového. Kdybyste proměnila tu svou sexuální fantazii v čin, tak jako nepácháte delikt, jo? Byť jako vlastně se neudržíte a uděláte něco, co je třeba nevhodné, ale nestáváte se delikventem. A oni ano, automaticky. To znamená, že opravdu ta logika je taková, že potřebují větší podporu v tom, aby uměli případně ty své sexuální touhy udržet pod kontrolou nebo podporu v tom, jak se v nich vyznat a co je nevhodné a tak.

Pokud se někdo odhodlá kontaktovat vaše linku nebo terapeuta, co má očekávat?

Většinou probíhá to kontaktování skrze linku nebo skrze naší internetovou poradnu na našich stránkách www.parafilik.cz. Tam vlastně si nás lidé tak nějak jak oťukávají ve chvíli, kdy mají nějaké obavy o svou sexualitu nebo sexualitu svého blízkého nebo o nějaké sexuální chování své nebo blízkého, tak většinou posílají teda dotaz do poradny nebo volají na tu krizovou linku a tam vlastně mohou sdělit našim školeným interventům ten svůj problém. My jsme zvyklí se na to ptát, takže máme takového cílené otázky, na které ten člověk může odpovídat nebo nemusí, jak potřebuje zrovna, popíše ten svůj problém a případné obavy a ten náš intervent ho navede. Zda mu můžeme my něco nabídnout, třeba zda by to mohla být parafílie nebo třeba něco jiného, případně ho může odeslat k jinému odborníkovi rovnou a nebo vlastně mu nabídne třeba vstup k nám nebo další diagnostiku podle toho, jestli je to jasné nebo není. Samozřejmě také ho informuje v případě obav o nějaké sexuální chování, zda je to v pořád. Informuje ho samozřejmě také o oznamovací povinnosti, kterou by měl, v jakém případě v třeba terapie. Ti terapeuti musí třeba nějakým způsobem zasáhnout nebo oznamovat, takže ten klient se nemusí bát, že by nevěděl, jako že mi něco nahlásíme nebo rozhodně parafílie není důvodem k nahlášení automaticky. To já vždycky říkám, toho se také často klienti obávají nikoli v té sexuální fantazie. To není vůbec nic, co by měl někdo nahlašovat a vlastně veškeré ty rozhovory v rámci toho terapeutického vztahu podléhají přísné mlčenlivosti, která je vlastně zpečetěná podepsaným kontraktem mezi terapeutem a klientem nebo pacientem.

Proč situaci parafiliků tolik zhoršila pandemie koronaviru a opatření s ní spojená?

Tak jako u všech bylo zhoršení duševního zdraví, které jsme potvrdili u nás vlastně v rámci mnoha diagnóz na národnímu stavu duševního zdraví stejně, tak se nám zhoršilo duševní zdraví osob z parafilií, tak jak jsme to vlastně testovali v rámci parafilních komunit, takže zase zvýšení nějak depresivních stavů, suicidálních myšlenek, tam bylo. Vyplývalo to se sociální izolovanosti samozřejmě. Ruku v ruce nám rostla vlastně trošku sexuální delikvence, což je trošku jiné téma než vlastně ty parafílie, ale ve chvíli, kdy lidé měli více času jako být doma, tak se častěji věnovali sexuálním aktivitám a častěji nám zabrousili třeba na nějaké nevhodnější servery a vyhledávali nevhodnější materiály, čímž vůbec neříkám, že byly všichni parafilní, to určitě ne, ale právě proto, že toho času bylo více, tak těch nevhodných materiálů konzumovaných bylo více. To určitě ano, ale jak říkám, nespojovat to přímo s těmi parafiliemi. Tam nám vlastně klesalo to, duševní zdraví a my jsme vlastně i kvůli tomu založili tu krizovou linku, která vlastně v té době měla ten vzestup těch kontaktáží, takže vlastně i to bylo dobře, protože jsme ji potom zachovali a je dobré, že ti lidé mají první možnost si promluvit otevřeně třeba v rámci toho telefonního kontaktu a ve chvíli, když už ta důvěra nějak existuje, jsou vlastně o všem informování, přestanou se bát, mohou se zeptat, jak by to fungovalo potom v té kontaktní terapii face-to-face nebo my máme terapii online jako možnost s tím terapeutem, takže se můžou na všechno zeptat a tím spíš oni přijdou a my tím hodně snižujeme v to jejich váhání a vlastně nám to jako dost pomohlo, že jsme založili tu vhodnou intervenci, která je pro ně, tvoří takový můstek, aby se odhodlali přijít za námi těm zdravotním odborníkům jako do toho zdravotního systému, takže tak za nás s covidem.

A přetrvává to nebo už se ten stav buď to stabilizoval nebo dokonce i zlepšil?

Myslím si, že se stabilizoval, že jsme tu linku tak nějak vybudovali do systému a lidé oni ví i z těch komunit právě a začali jí normálně využívat, takže doufám, že to povede k tomu, že prostě ve chvíli, kdy bude problém ať je kovid nebo ne, tak prostě se nebudou zdráhat vlastně vyhledat tu odbornou pomoc a tak je to správně.

Existuje nějaká strategie, jak pomoci pacientům odlišnou sexuální preferenci úspěšně zvládat?

Určitě. My opravdu máme a přivezli jsme si ze zahraničí, kde jsme byli vytrénováni, vycvičeni takové terapeutické postupy, které si myslíme, že jsou velmi efektivní a cílí na to, co ty osoby s parafilií skutečně trápí. Nikoliv jen represe, to znamená jako nějak je usměrňovat jejich nevhodné delikventní třeba sexuální chování, nebo jim nasazovat medikaci na snížení libida, byť jako někdy to může být funkční, ale není to jediná možnost intervence. Skutečně se snažíme vlastně probrat ten konkrétní problém, který má ten klient, pacient s tou preferenci, který je pro něj typický. Třeba problémy ze sebe akceptací, problémy v intimním životě, selhávání v sexuální oblasti, třeba s dlouhodobým sexuálním partnerem, nebo třeba problémy v sociálních vztazích, s rodinou. Chtěl by vlastně třeba vyjít ven se svou preferenci a chce to skloubit se svým životem, nebo zase problémy v oblasti duševního zdraví, depresivita, úzkostnost, suicidalita. Takže vždycky probereme ty individuální problémy s tím klientem a na ty se snažíme cílit. A zároveň mu samozřejmě poskytujeme veškeré informace o tom, co je vhodné, co je nevhodné, aby se v tom vyznal celá bez problémů a dokázal s tou parafilií/preferenci žít a nedopouštěl se vůbec něčeho nevhodného, co by třeba nebylo ani delikventní a třeba někoho obtěžovalo nebo tak.

Jak často je nutné zapojit léčebné prostředky pro zvládání parafilie, například medikaci nebo ústavní léčbu?

Co se týče té medikace, tak samozřejmě u nás je medikace až vlastně terapii druhé volby. My se snažíme působit pomocí poradenství a terapie, ale samozřejmě je možná ve chvíli, kdy s tím ten klient souhlasí, například i třeba to chce. Někteří skutečně s tím přicházejí. My samozřejmě si hodně dáváme práci s tím, abychom vysvětlili, co skutečně to znamená, ta medikace, jaké jsou tam ty možné vedlejší účinky, nebo aby se vůbec nebál, aby věděl, jak to působí. Takže to je určitě důležité vědět, a pak se ten pacient může rozhodnout. Co se týče ambulantní a ústavní léčby sexuologické, tak ta je většinou jako nařizovaná, ale samozřejmě ve chvíli, kdy člověk cítí, že by třeba to potřeboval a má opravdu problém, že třeba se obává, že by mohl nezvládnout své sexuální chování, tak se může dobrovolně přihlásit do ústavní léčby, nebo může to i s námi vlastně prokonzultovat. Dá se to zprostředkovat, ale to se jako v zásadě u těch samoidentifikovaných parafiliků zase tak často nestává, ale možnost to je. A samozřejmě, že když člověk třeba je nějaký rozhozený, destabilizovaný nebo v nějakém velkém stresu a má obavy o to zvládnutí, tak se tohle to dá asi volit jako volba. A nebo vlastně se může domluvit na větší podpoře s terapeutem. Ten vlastně nějaký individuální bezpečnostní plán pro toho klienta tak, aby se cítil dobře a aby třeba nepřekročil nějakou hranici nebo třeba, aby vůči sobě nějak špatně nereagoval, tak ten se právě domlouvá v rámci Parafilika, to už je pak na tom klientovi.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
Uživatelský avatar
Dreamer
Člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Všude možně
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 10
Výkřik do tmy: Nemiluju holčičky, protože jsem pedofil. Jsem pedofil, protože miluju holčičky.
Příspěvky: 1351
Dal: 1598 poděkování
Dostal: 809 poděkování

Re: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Dreamer »

Klapilová mluví výborně. Díky Cykle za upozornění.
Uživatelský avatar
Cykle02
Mediální analytik
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 5234
Dal: 365 poděkování
Dostal: 2119 poděkování

Re: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Cykle02 »

No na to mě upozornil Gabriel Svoboda, já bych na to nejspíš přišel až další den.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?
Uživatelský avatar
Kasz
Administrátor
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 4
ve věku do: 28
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
Příspěvky: 6468
Dal: 1585 poděkování
Dostal: 3493 poděkování

Re: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Kasz »

Cykle02 píše: sobota 22. 10. 2022, 16:10:17 Parafílie to je vlastně to nastavení té sexuality, ten zájem. Ten člověk vůbec nemusí tu svoji parafilii proměnit v nějaké chování, nemusí se tak jako sexuálně vůbec chovat třeba celý život. Velmi často se to stává, velké množství parafiliků vlastně neproměňuje ty svoje sexuální fantazie nebo to, co pro ně je nejvíc vzrušující, ale vlastně problémem a poruchou v tom medicínském slova smyslu se to stává ve chvíli, když to způsobuje nějaký problém.

A to buď té osobě samotné, to znamená, má z toho nějaké duševní problémy, typicky nějaké depresivní stavy nebo suicidální myšlenky, problémy ze sebe akceptací, prostě problémy v rodině, v intimním životě, v sexuální dysfunkce přidružené. Tak v tu chvíli se to stává tou diagnózou teprve, a nebo to vlastně způsobuje problém jeho okolí, to znamená třeba se dopustí nějakého problematického sexuálního chování v rámci těch svých tužeb. A to už se pak ale stává nějakým sexuálním delikventem, ale to není synonymum a to je právě to, co se jako velmi často směšuje a co dělá obrovský problém jako vlastně v této oblasti, že vlastně to ztotožňování parafilií a sexuální delikvence je vlastně velkým problémem naší společnosti.
Katka prostě nikdy nezklame. vysvětlí to pěkně, srozumitelně. A hlavně správně. Pedofilie samotná není porucha. Poruchou je stav, kdy ten člověk s tím má problém. A v MKN-11 i v DSM-5 se to označuje jako "pedofilní porucha". Tohle ale lidem vysvětlit je v některých případech nemožné.
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi! ❤️💙
Uživatelský avatar
Cykle02
Mediální analytik
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 2
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Nevěřím těm co nevěří na Ježíška.
Příspěvky: 5234
Dal: 365 poděkování
Dostal: 2119 poděkování

Re: Studio Leonardo bude o "parafilii", starším názvem sexuální deviaci (Český rozhlas Plus, 22. 10. 2022, 14:05)

Nový příspěvek od Cykle02 »


S diagnózou parafilie se můžou v naší zemi podle dostupných dat potýkat desetitisíce lidí. Preventivní program Parafilik nabízí pomoc lidem se sklony k sexuální agresivitě, fetišismu a dalším druhům parafilií. O programu i neobvyklých sexuálních preferencích hovoří ve Studiu Leonardo vedoucí Centra pro sexuální zdraví a prevenci Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) sexuoložka Kateřina Klapilová.

Definicí parafilie – starším výrazem sexuální deviace – je stálá a silná preference neobvyklých sexuálních objektů (např. dítě, adolescent, ale i předměty jako latex, obuv, atd.) nebo aktivit, které zahrnují nějakou formu nesouhlasu ze strany sexuálního objektu či násilí při sexu (např. sexuální sadismus, patologická sexuální agrese). Parafilii nelze vyléčit ve smyslu změny preference.

„To, že má někdo parafilii, si skutečně nevybral. Není to, jak si třeba někdo myslí, nějaká rozežranost, rozšiřování sexuálního repertoáru. Je to něco, pro co máme vrozené dispozice a na co přicházíme nejčastěji v období dospívání, kdy si začínáme uvědomovat, co nás sexuálně vzrušuje nebo co chceme sexuálně provádět s jinými osobami.“

Věda momentálně nemá jasnou odpověď na to, čím jsou parafilie způsobeny. Převládá názor, že s parafilií se člověk rodí a působení výchovy a prostředí může pouze ovlivnit její projevy. Je však zapotřebí myslet na to, že sexuální fantazie nejsou to samé jako sexuální přání. Mnoho lidí si představuje věci, které by je v reálném světě vůbec nevzrušily a nikdy by je neudělali. To, že někdo trpí parafilií, neznamená, že se dopustí nějakého trestného činu.


Je nutné důsledné probraní toho, jak sexuální fantazie, touhy, myšlenky vypadají, jakou proporci času to danému člověku zabírá.
Kateřina Klapilová

„Ztotožňování parafilie a sexuální delikvence je velkým problémem naší společnosti… Stigmatizace je velká, jako u všech duševních poruch. Ale ještě dvojí tím, že je to spojované se sexuální delikvencí.“

Diagnostiku parafilie může provést pouze vyškolený odborník za pomoci rozhovoru o sexuálním chování a prožívání diagnostikovaného a případně pomocí dalších dotazníků a testových metod.

Mnoho lidí se prý obává, zda netrpí právě nějakou parafilií. „To ale mnohem častěji spíš souvisí s jinými poruchami jako obsedantně-kompulzivními či úzkostnými poruchami.“


U nás je medikace až terapií druhé volby. Snažíme se působit pomocí poradenství a terapie.
Kateřina Klapilová

„Diagnostika je skutečně důležitá a v Parafiliku ji dělají odborníci, kteří vědí, jak se správně zeptat. Je nutné důsledné probraní toho, jak sexuální fantazie, touhy, myšlenky vypadají, jakou proporci času to danému člověku zabírá, jak moc je schopný nějakých běžnějších sexuálních aktivit, jestli mu to způsobuje problém nebo jestli je třeba stejně tématem i nějaká majoritní sexualita.“

Existují vodítka, zda by někdo mohl trpět parafilií. Patří mezi ně vědomí, že se člověk zamilovává do jiných osob či věcí než ostatní (např. malé děti), druh fotek a videí s erotickým nábojem, které vyhledává na internetu, či fantazie a masturbační představy. Jedna osoba může mít více parafilií a parafilie se netýkají pouze mužů, ale i žen.

Význam odborné péče

Odborná péče pomáhá parafilikům lépe zvládat jejich situaci – byť třeba jen ve formě občasných konzultací.

I parafilní osoby mohou mít dlouhodobé partnery. Mnoho pacientů není exkluzivně parafilních – dokáží mít běžný sexuální vztah s věkově přiměřeným partnerem a provozovat s ním klasický sex, jen je kromě toho velmi přitahují i jiní lidé, objekty či aktivity.

„Spousta parafiliků umí (svou situaci) s okolím sdílet. To okolí na to ale musí být připravené. Často v období coming outu je na to ten člověk sám. Může si najít kamaráda, samopodpůrnou komunitu a tam to začíná. Pak se odhodlává to říct svému okolí a záleží na reakcích, na nastavení rodiny, partnera, jakým způsobem to přijme, ale záleží to i na té osobě, jak to umí říct. Je velmi důležité, když si to ten člověk může nacvičit třeba s terapeutem.“

Parafilikům není během terapie automaticky předepisována medikace nebo nařizována ústavní léčba. Léky mohou v některých situacích pomoci – například s tlumením nežádoucích sexuálních tužeb, když člověk nemá sám sebe pod kontrolou a bojí se, že by se nemusel ovládnout a mohl někomu ublížit.


Zvláště v případě společensky velmi sledované parafilie – pedofilie – neplatí, že takový člověk vždy ubližuje dítěti.

„U nás je medikace až terapií druhé volby. Snažíme se působit pomocí poradenství a terapie... Co se týče ambulantní nebo ústavní sexuologické léčby, ta je většinou nařizována až ve chvíli, kdy člověk cítí, že by to potřeboval a má opravdu problém, obává se, že by mohl své sexuální chování nezvládnout.“

Pedofil nutně neubližuje dětem

Zvláště v případě společensky velmi sledované parafilie – pedofilie – neplatí, že takový člověk vždy ubližuje dítěti. „Znamená to, že ho děti buď sexuálně vzrušují, nebo že se do nich také zamilovává.“

„Pedofil tedy děti může vyhledávat také jen jako partnery, protože je má rád. Mohou, ale nemusí se vyskytovat v jeho sexuálních fantaziích, ale vůbec se vůči nim nemusí sexuálně chovat a také se často nechová.“


Máme přetížený systém a málo sexuologů, čekací listiny jsou velmi dlouhé a čas na to si popovídat je tam pak velmi krátký.
Kateřina Klapilová


Ostatně celosvětové statistiky ukazují, že většina těch, kteří páchají sexuální delikvenci proti dětem, má jiný problém než pedofilii.

„Například konají pod vlivem omamných látek nebo jsou to lidé sexuálně frustrovaní, kteří využijí dítě jako náhradní sexuální objekt, nebo jsou tito pachatelé sami ještě dětmi. Pachatelů je tedy mnoho typů a parafilik je jen jedním z nich.“

Stigmatizace a přetížený systém pomoci

„Strach těch lidí je velký a často oprávněný, ale právě náš projekt Parafilik zahrnuje i osvětu a destigmatizaci. Mediální kampaň funguje, takže lidé se pak osmělují k nám chodit, vidíme narůstající tendenci,“ chválí přínos aktivit Národního ústavu duševního zdraví Klapilová.

Cílem projektu je snížit riziko, že by lidé s problematickým sexuálním nastavením mohli dojít až do situace, ve které by někoho sexuálně zneužili.

„Máme přetížený systém a málo sexuologů, čekací listiny jsou velmi dlouhé a čas na to si popovídat je tam pak velmi krátký. Není tam vůbec čas na nějakou terapeutickou či poradenskou intenzivní činnost nebo intervenci ze strany odborníka nebo budování důvěry… Čas a odhodlání s tím vyjít je strašně dlouhý. Říkáme tomu doba latence, než se člověk odhodlá přijít do systému. To trvá až 5 let.“

Poradnu projektu Parafilik zájemci najdou na webu Národního ústavu duševního zdraví nebo můžou psát na email: [email protected]

Poslechnětě si celý pořad v audiozáznamu. Moderuje Lenka Pištěková.
...a o jakých tématech se po dnešním Googlení začne na ČEPEKu mluvit?