Kasz píše: ↑pátek 5. 8. 2022, 14:58:59Když už tolik mluvila o znásilnění, mohla něco říct i o tom konsenzuálním pojetí - tedy že v našem právním řádu není zakotveno, že by znásilnění byl i sexuální styk s absencí souhlasu.
Úplně bych netvrdil, že náš právní řad neposuzuje za znásilnění i situaci, kdy dojde k "sexuálnímu styku s absencí souhlasu". V tomto ohledu je velmi důležitá formulace
"[k]do jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (...)" v § 185 odst. 1 Zákona č. 40/2009 Sb.
Využiji publikace
Šámal, P. (2010). Trestní zákoník: komentář. C.H. Beck.:
1) Nejprve, co je z hlediska zákona pohlavní styk:
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod.
Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde.
Pokud však došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože nebo jiného pohlavního styku provedenému srovnatelným způsobem se souloží, je třeba takové jednání pachatele posoudit podle § 185 odst. 1, ale i odst. 2 písm. a), neboť v případě soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží jde o zvlášť přitěžující okolnost podle § 185 odst. 2 písm. a), která je naplněna, pokud byl čin spáchán činem uvedeným v odstavci 1.
Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. Jestliže by nedošlo k fyzickému kontaktu pachatele s druhou osobou, tedy nejednalo by se o „styk“, ale pachatel by jen násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy působil na druhou osobu, aby sama, bez fyzického kontaktu s ním činila sexuální praktiky, nejednalo by se o trestný čin znásilnění podle § 185, nýbrž o trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186. (Šámal, 2010, s. 1652)
Tedy zjednodušeně: Pohlavním stykem je jakýkoliv způsob sebeukájení na těle oběti, a to vč. "pouhého" osahávání (genitálií a prsou). Nezáleží na tom, jestli v důsledku těchto činů fyzicky došlo k ukojení pachatele či nikoliv. Pokud by se pachatel v rámci znásilnění sebeukájel na druhé osobě pomocí soulože (koitu), anebo způsobem srovnatelným se souloží, je to přitěžující okolností (viz § 185 odst. 2 Zákona č. 40/2009 Sb.). Pokud by se jednalo o situaci, kdy je oběť pachatelem přiměna k tomu, aby činila sexuální aktivity, které neobsahují fyzický styk (dotyk) s pachatelem, nejedná se o znásilnění, ale o sexuální nátlak (znásilnění nejde spáchat "na dálku").
2) Co je bezbrannost, které pachatel může zneužít a spáchat tak znásilnění:
Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (...).
V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního
úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. V takovém stavu se nachází člověk, který je např. v bezvědomí, v mdlobách nebo v silném obluzení alkoholem, při němž zcela nevnímá situaci kolem sebe (...), v hypnotickém spánku, v umělém spánku nebo hlubokém spánku (...), pod vlivem drog, které ho zcela zbavily vlády nad sebou samou, anebo v obdobném stavu způsobeném chorobou apod. Jde o stav, v němž si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem (...). Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní.
Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (...) apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd.
Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy je bezbranná, nikoli proto, že zcela nevnímá svět kolem sebe nebo není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale proto, že ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. V takovém stavu bezbrannosti je osoba spoutaná nebo osoba s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoba upoutaná na lůžku nebo na vozíku, osoba ochrnutá, vysílená nemocí nebo přestárlá apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i z její bezbrannost psychickou. (Šámal, 2010, s. 1654–1655)
Tedy zjednodušeně: O bezbrannost se jedná tehdy, kdy oběť nemůže z objektivních příčin vyjádřit svůj nesouhlas či se bránit – když oběť nevnímá (v důsledku drog, alkoholu, prášků na spaní, spánku, hypnózy, kómatu apod.), když oběť nemá duševní a rozumové schopnosti vyvinuté v té míře, aby chápala, co s ní pachatel dělá (v důsledku duševní choroby, nízkého věku, mentálního postižení apod.) a když oběť nemá fyzickou možnost se bránit (v důsledku spoutání, fyzické vady s omezující hybností, ochrnutí, vysílení, vysokého věku apod.).
Tedy zákon považuje za bezbrannost v rámci znásilnění situaci, kdy objektivně je důvod, proč by se oběť nemohla/nemusela bránit a ohradit proti chování pachatele. V případě, že oběť je fyzicky, psychicky a mentálně schopná uvědomovat si, co pachatel dělá, a přesto nebude tomuto jednání odporovat, pak nelze tomuto pachateli přiřknout, že oběť znásilňuje – jde o to, že aby mohl pachatel spáchat znásilnění, musí být z jeho strany patrné, že skutečně znásilňuje (tedy činí sex. styk bez povolení oběti, anebo s obětí, která není schopná souhlas dát, viz výše). Momentálně není žádný zákon, který by požadoval před sexem sepsaný souhlas, tudíž validní je v podstatě slovní dohoda mezi účastníky. Pokud oběť, která objektivně může vyjádřit svůj nesouhlas, tento druhé straně nevyjádří, pak nemůže druhá strana vědět, že se stykem nesouhlasí, a tudíž nemůže být odsouzena za znásilnění.
Nicméně pokud by došlo k souhlasu se sexem, avšak (1) v průběhu styku by došlo ke stavu, v němž oběť nedokáže posoudit tyto činy, např. by usnula, anebo (2) by si oběť sex v průběhu styku rozmyslela a dále sex odmítala (a toto by dala pachateli najevo), tak by se od daného momentu jednalo o znásilnění. Stejně tak pokud se oběť brání, ale toto její úsilí nevede k úspěchu, a proto kapituluje (a násilníkovi se podvolí), tak toto "podvolení" neznamená, že se už o znásilnění nejedná.
Takže – pokud dojde k sexu mezi dvěma dospělými, svéprávnými osobami bez psychické, fyzické či mentální bezbrannosti, přičemž obě osoby se sexem vyjadřují souhlas, nelze klasifikovat tento styk jako znásilnění. Ale pokud dojde k sexu, přičemž druhá strana se tomuto bude bránit a bude vyjadřovat nesouhlas, anebo se sice nebude bránit, ale z hlediska psychických, fyzických či mentálních okolností bude bezbranná, bude se jednat o znásilnění.
Nevím tedy, co jsi přesně myslel formulkou
"v našem právním řádu není zakotveno, že by znásilnění byl i sexuální styk s absencí souhlasu". Umím si představit situaci, kdy oběť žije dlouhodobě v abusivním prostředím s partnerem/rodičem, a proto mu v sexu neřekne "ne" a nebude se vůbec bránit, i když na to bude mít možnosti, pak by se jednalo ale o týrání (v případě dětí mu svěřených o týrání svěřené osoby) a znásilnění by mohlo být i tak klasifikovatelné v závislosti na okolnostech.
Všeobecně ale nelze třeba situaci, kdy partner chce sex, partnerka ne, ale když ji slovně přemlouvá, tak mu ona dovolí s ní sex mít, i když ho vnitřně nechce, považovat právně za znásilnění (byť je to teda morálně docela humáč). Pokud by ale partnerka trvala na "ne" a její partner by ji i tak osahával a přiměl by ji k sexu nějakým vyloženě nátlakem, tak by to znásilnění bylo.
EDIT: Ještě dodám, že co se týče posuzování trestných činů, všeobecně se snaží žalobce dokázat pachateli, že spáchal trestný čin. A jak jsem psal, aby bylo prokazatelné, že trestný čin spáchal, musí být jasně patrné (u znásilnění), že pachatel jednal bez souhlasu (nebo na oběti neschopné vyjádřit (ne)souhlas). Situaci, kdy by oběť na znásilnění nereagovala nijak, resp. vnitřně by znásilnění nechtěla, ale navenek by to nijak neprojevila, nelze hodnotit jako znásilnění, protože jelikož nebyl vyjádřen nesouhlas, pachatel nemohl prokazatelně vědět, že páchá znásilnění, a proto za něj nemůže být odsouzen. Na rozlišení konsenzuálního styku od znásilnění musejí být zavedena jasná kritéria (kterými jsou momentálně (ne)souhlas či (ne)schopnost tento vyjádřit), aby se nemohlo stát, že dojde k konsenzuálnímu styku, který následně bude ale vypočítavě druhou stranou prohlášen za znásilnění. Takže ještě výše k diskuzi: Při znásilnění se určitě braňte.
