Hodně lidí, kteří vyslechli, byť jen částečně, můj životní příběh, se ptá, jak je možné, že všechno tak zvládám a udržuji si životní optimismus po tom všem. I dost lidí odsud z webu, kteří tvrdí, jak oni nejsou schopni nic zvládat nebo zvládat dostatečně, zvláště po špatných životních zkušenostech. Tak jsem se rozhodla něco malého napsat o mém přístupu k životu a jeho negativům.
Zažila jsem v životě nehezké chvíle...jak se svým vlastním otcem, tak v situaci poté, co jsme od něj jako rodina odešli, následně jsem zažila peklo s jedním svým partnerem – ukázal mi, jak vypadají skutečné podrazy, chorobné lži, jaké je to mít hlad, strádat po všech stránkách a přijít o všechno. V době, kdy náš vztah gradoval, jsem se ocitla v hlubokých depresích a problémech, které jsem vnímala jako neřešitelné – hlavně snad proto, že mi chyběla jakákoliv psychická podpora od kohokoliv, obklopoval mě citový chlad a nenávist k lidem. To proto, že jsem získala pocit, jakoby každý, kdo mohl, mi hodil klacky pod nohy a ještě si plivnul. Nechtělo se mi už nic řešit, život mi připadal strašně těžký a komplikovaný – jako skutečný pozemský trest bůh ví za co, chtěla jsem to vzdát. Nic nedávalo smysl. Moje myšlenky byly černější než nejtemnější temnota a myslela jsem, že lepší už to nikdy nebude.
Jenže tou dobou se objevil Jakub. Jestli čekáte prince na bílém koni, který mě vytáhl z depresí a ukázal mi pravou lásku, mýlíte se. Byl to spíše jeden z jezdců apokalypsy - můj další nastávající partner, misantrop chorobně nenávidějící lidi a společnost, s těžkou minulostí, komplikovaný a s výrazně agresivními výpady. Vztah s ním byl procházkou skrze trnité keře – jednou krásný, plný milých slov, milostných dopisů a básní, podruhé vášnivých hádek, výbuchů nezměrné zloby a agrese, facek a vytahování vidliček, návštěv v kriminále a boje s vnitřními démony.
Jenže přes to všechno v tomhle vztahu bylo něco mnohem vyššího než pouhá láska. Jakub mě naučil zásadní věci – bojovat. Skutečně bojovat s nepřízní osudu, s teorií „pomocnou ruku najdeš na konci své paže“ a tvrdým přístupem k mé osobě mě donutil nehroutit se z životních proher, ale najít to podstatné v sobě a svém přístupu. Vykřesat svůj „vnitřní oheň“ a vidět v ranách osudu ponaučení a zocelení vlastní osobnosti. Ukázal mi, že se nesmím hroutit, protože mě jinak všechno semele a život mě sám zadupe hluboko po zem a nepřítel v podobě čehokoliv bude mít navrch a využije toho.
Tím, jak byl přímý a tvrdý, mě naučil nebrat si věci příliš osobně a získat nad většinou nepříjemností nadhled. Alespoň takový, aby mě nehodil někam úplně na dno. Ano, Jakub byl a je skutečně bojovník a jeho tvrdost byla hnacím motorem procesu mého vyrovnávání se s nespravedlností světa a těžkostí života. Došlo mi, že příchodem na svět nám nevzniká žádný automatický nárok na hezké věci, ale že si je musíme všechny vybojovat a snažit se být lepší verzi sebe sama, silnější, odhodlanější, s bojovným duchem. Naučil mě silnému pochopení k odlišnostem jiných a vlastní sebeúctě, naučila jsem se jasně rozeznat, co chci a co už ne. Vztah s Jakubem byl dokonalým cvičištěm a přípravou na další život a jak se říká, těžce na cvičišti, lehce na bojišti.
Jakube, já vím, že to čteš, protože jsi posedlej...mezi námi bylo víc než láska, láska v našem vztahu měla pramalý význam. To, co jsi mi dal, je mnohem víc – když jsem hladověla, nepřinesl jsi mi kořist, ale naučil jsi mě lovit.
A tak bych chtěla říct i vám ostatním, abyste nebrali životní rány jako něco nutně špatného, ale spíše jako něco, co vás posílí a vytesá z princezny drakobijce.
Protože život není někdy fér a je těžký, a já musím říct, že jsem teď šťastná a cítím se dobře. Vím, že najdu sílu v sobě a můžu se na sebe spolehnout. To, co mi dají ostatní, je už takový milý bonus, který vždycky velmi potěší, ale nemůžu to po nikom vyžadovat – ostatní lidé nám dají jen to, co sami uznají za vhodné. Není nárok na lásku ani přátelství, to jsou komodity, kterých si musíme velmi cenit, dostaneme-li je. Ostatně bychom si měli cenit úplně všeho hezkého, protože nic není samozřejmost, nic nám automaticky nepatří. Bojujme za vlastní lepší život jiným přístupem, nelitujme se, náš život to nevyřeší a utápět se v negacích nemá smysl.A na závěr...
Zůstala jim napospas,
někde mezi dnem a vnitřním nepokojem,
horko ji oblévá z dračího dechu,
tam někde venku o ní vědí,
nebo ne a láska je jen pojem,
soužená beznadějí, prosila ďábla o milost,
kolik toho ztratila, ona ví.
A drakobijci v dračích slujích spí...
...jako by tam nebyla,
jako stálý smrti host,
pro jednu princeznu žádné slzy,
stala se způsobem, jak přilákat hydry,
nikdo nic necítil, jen žár dračích perutí,
a nikomu jemnost není už po chuti,
v bezbrannosti číhá záhuba nevinnosti,
tak buď jiná, krásko!
Sestav louče z dračích kostí,
zázraky se nedějí ani v pohádce.
Sevřené hrdlo, zbytky šatů
a s hlavou jako v oprátce,
nenech si vzít to poslední,
co stejně není Tvoje,
poslední dech se v pěsti zatnul,
pozvedni meč, jen nebát se.
Oni to vzdali i bez boje,
drakobijci, kdysi tolik statní,
řítíš se střemhlav prohře,
ale draci třeba
nejsou zas tak špatní.
