Když už jsem založil toto vlákno, rozhodl jsem se do něho přispět příspěvkem o významu pravidel v našich životech. A jako ilustraci bych opět použil Bibli, konkrétně dopis apoštola Pavla církvi do Galacie.
Místní křesťanskou církev založil sám Pavel. Začali dobře, přijali evangelium, přijali Krista a jeho milost, přijali odpuštění a spásu. Po Pavlově odchodu ale přišli jiní, kteří začali mluvit o nutnosti se obřezávat a plnit všechny předpisy a nařízení Tóry. Pavel v dopise Galatským vytýká, že sešli s cesty, že se obracejí k jinému evangeliu, a snaží se jim objasnit význam starozákonních předpisů. A jedním z příměrů, který v dopise předkládá, je zákon v roli
vychovatele a poručníka. Naráží přitom na zvyk z tehdejší řecké a římské společnosti ustanovit nad nezletilým dítětem dohližitele a vychovatele do doby, než dítě dosáhne plnoletosti. Tímto dohližitelem byl otrok, nazývaný též
pedagog. Tito otroci prý bývali přísní a často byli zpodobňováni s rákosou v ruce. Pavel Galatským vysvětluje, že poté co dosáhli v duchovním smyslu dospělosti, nemá už smysl vracet se zpátky do poručnictví zákona. A znovu opakuje, že smyslem celého zákona je
milovat své blízké.
Malé děti zcela jistě potřebují, aby jim rodiče řekli, co je správné a jak se mají chovat. Potřebují pravidla, která jim dají mantinely. Pravidla, která jim vytvoří bezpečný prostor pro to, aby mohli prožít šťastné dětství a vyrůst v dospělé jedince. Není cílem pravidla přidávat a dovádět je k dokonalosti, ale naopak s rostoucím věkem poskytovat dětem stále více svobody, včetně svobody činit špatná rozhodnutí, až nakonec jim pomoci odpoutat se od původní rodiny a převzít plnou zodpovědnost za svůj život.
Pravidla mají význam i životě dospělých, a to obzvláště tehdy, pokud chybí osobní vtahy, nebo pokud jsou tyto vztahy narušené. Ono i manželství se může proměnit v bitevní pole, a pokud situace dospěje příliš daleko, je zapotřebí třetí osoby, aby obě strany vyslechla a pomohla vyhlásit podmínky příměří. A i v tomto případě je hlavním smyslem pravidel vytvoření bezpečného prostředí pro zachování chodu domácnosti a pro postupnou obnovu vzájemné důvěry a lásky.
V diskuzi jsme se (doufám) shodli, že to podstatné pro život jsou vztahy. Jenže jak správně poznamenal efix, co s pedofilem, který nikdy neměl možnost si vztahy k dětem vybudovat? Co s těmi, kteří vyrůstali v disfunkčních rodinách a normální vztahy nikdy nezažili? Není nebezpečné takového člověka pustit k dětem? Když se dívám sám na sebe, tak přiznávám, že ještě ve třiceti letech jsem byl takové pedonemluvně, které si pomalu ani neuvědomuje, že je na světě, a sám sebe bych se tenkrát k dětem pustit bál.
Jenže pedofil si potřebuje vytvořit vztahy k dětem. Podobně jako si dospívající chlapec potřebuje vytvořit vztahy k druhému pohlaví. Tyto vztahy se ale nevytvoří tak, že chlapce jako malého zavřeme do mužského kláštera a ženu mu ukážeme poprvé ve dvaceti letech, a to pro jistotu jenom na fotce. Pokud by se takto vychovaný mladý muž poprvé v životě setkal s ženou, pak se obávám, že by mu připadala jako záhadná bytost z jiné planety, nevěděl by, jak se ní chovat, nevěděl by, jak s ní mluvit, vnímal by pouze její oslňující krásu a viděl by v ní jen objekt své sexuální touhy. Pro vytvoření zdravého vztahu k druhému pohlaví dospívající mladý muž potřebuje vyrůstat v úplné rodině, potřebuje mít dobrý vztah se svou matkou, a případně jako bonus sestru, se kterou bude dobře vycházet a která mu příležitostně poleze na nervy.
Pravidla vnímám jako něco, co může pedofilovi pomoci při budování vztahů s dětmi a při růstu do „dospělosti“. A myslím, že není vůbec od věci, aby mu pravidla stanovil někdo jiný. Mám-li dát nějaký příklad, když jsem nastupoval jako vedoucí dětského oddílu, dostal jsem od hlavního vedoucího dvě pravidla: budu mít na starosti pouze chlapce (moje nepreferované pohlaví) a nebudu zůstávat o samotě s holkami. Nevnímal jsem to jako omezování. Vnímal jsem to jako projev důvěry a byl jsem rád, že jsem nebyl striktně odmítnut. Když se dívám zpátky, vnímám tato pravidla jako mantinely vymezující prostor, který je bezpečný jak pro děti, tak i pro mne. A i když bych měl daleko raději na starosti holčičky, zpětně vnímám takto nastavená pravidla jako něco, co mi pomohlo vytvořit si vztah ke klukům a přestat holky upřednostňovat.
Mimochodem, když jsem začal přemýšlet nad napsáním tohoto příspěvku, tak jsem si uvědomil, že obě pravidla byla porušena. První jsem několikrát porušil já. I když to z mé strany nebyl úmysl. Ono úplně stačí, aby se člověk ocitl na víkendové akci s dětmi a šel se podívat, co dělá jeho dcera. A druhé pravidlo porušil sám hlavní vedoucí, když mi při absenci jedné vedoucí svěřil její holky. Rozhodl jsem se mu připomenout naši původní dohodu a zeptat se ho, jak to vidí. Dostal jsem otázku, jestli s tím mám problém. A odpověď, že jestli s tím nemám problém já, tak on také ne. A že mi sice bude vždy přednostně svěřovat kluky, ale že na striktním dodržování pravidel netrvá.
I když to z diskuze mohlo vypadat, že jsem proti pravidlům, tak sám si také v některých případech musím pravidla dávat. Bohužel existují holčičky, které nedokáži vnímat podobně jako vlastní dceru. Nedokáži tak vnímat třeba úplně malé děti, ale ty pro mě naštěstí sexuálně přitažlivé nejsou. Nedokáži tak vnímat mentálně postižené děti, se kterými si nejde povídat. A nedokáži tak vnímat děti, vůči kterým jsem si v minulosti nějaké sexuální myšlenky připustil a začal se na ně dívat jako na objekt sexuální touhy. Bohužel jak tohle jednou udělám, už je pro mě hodně těžké vzít to zpátky a začít se na dotyčnou dívenku dívat jinak. Vůči těmto dětem pravidla potřebuji a někdy je musím dodržovat velmi striktně. Těchto dětí je naštěstí stále méně a s většinou z nich se nepotkávám, nebo už vyrostly z mého preferovaného věku.
Nicméně i když už na fóru píšu o pravidlech, snažím se nepředkládat je ostatním jako pravidla. Snažím je předkládat je jako součást mého životního příběhu. Příběhu, na jehož počátku byla neochota přiznat si svůj vlastní stav, a na jehož konci bych si přál dosáhnout jakési "pedofilní dospělosti". Možná se ty pravidla stanou pro někoho inspirací. Vlastně si říkám, kéž by to byla inspirace pro jiné hlavní vedoucí. Ale pořád jsou to pravidla pro konkrétního člověka v konkrétní životní situaci. Neodvážil bych se z nich dělat normy pro ostatní.
K poslednímu Plyšáčkovu příspěvku ještě poznamenám, že se necítím moc dobře, když mě někdo na tomto fóru uvádí jako pozitivní příklad. Myslím, že si to až tak úplně nezasloužím.