Keď som bol malý chlapec veľmi som sa tešil zo života. Vnímal som svet ako krásne miesto v ktorom sa majú ľudia radi, zabávajú sa, robia si jeden druhému radosť. Svet v ktorom je všetko tak čisté, tak krásne. Ako dieta som velmi miloval prechádzky do prírody. Miloval som ten pocit keď som pozoroval zvieratá ako napr srnky ako skáču po lúke. Miloval som svojho psa.. fenku, ku ktorej som si vytvoril ako dieta taký krasne čistý vzťah. Mala ma velmi rada a ja ju tiež. Miloval som ten pocit, keď som cítil lásku. starorodičovskú lásku, pretože tú rodičovskú aj keď som ju dostával nezaposobila na mna tak hlboko ako u starych rodičov.
Ano starý rodičia mi dali viac ako rodičia. So starými rodičmy som chodieval do lesa, pozoroval vtáky, motýle, zvieratá, prirodu. Všetko mi vysvetlovali. Ako sa z húsenice stane motýl, prečo červený mravci štípu a čierny nie. Poznával som svet. Čistý svet a čo je hlavné bol som naozaj úprimne šťastný....
Teraz?.. teraz mi je do plaču keď vidím v akom svete žijem. Už to nie je ten svet. Romantický svet v akom som žil. Je to svet v ktorom si ludia robia velmi zle. No aj napriek tejto zmene ktorú som spoznal je zo mna človek alebo inak- dieta ktorým som žil. Som sám sebou. Zostať v tomto svete sám sebou je velmi tažké. Svet je odporné miesto. Odporné miesto v ktorom mi maličkosti (ktoré sú v očiach ostatných "normálnych" ľudí pokladané za p**oviny) robia neskutočnú radosť. Dávajú energiu a silu.
Medzi týmito dvomi faktormi. Medzi destvom a dospelostou som si prešiel neskutočným peklom, kedy som začal pocitovať zmeny. Začal som pocitovať že sa mi páčia malé dievčatká. Bolo neskutočne tažké to prijať. Ale zvládol som to a to tak že som bol stále sám sebou. Aj keď ma vo vnutri spaloval pocit bezmocnosti, úzkosť, mával som depky, nespával som, nejedol.... nedával som a ani nedávam svoje vnutorné pocity najavo.
Mám kopec kamarátok, kamarátov predpubetálneho veku, kopec kamarátok a kamarátov pubertálneho veku a taktiež dospelých. Spoločenský typ ale aj introvert. Mal by som byť štastný. Veď čo viac si človek može priať? Ale nie som. Navonok sa správam ako každý obyčajný človek ale vo vnutri kričím od bolesti.
Prečo to pišem?.. pretože si stále dokolečka kladiem otazku prečo ja?... prečo ku*va ja?
Čo som komu do p**e spravil, že musím takto trpieť? Ono to neni ani tak pretvárka. Ja len o svojej bolesti nehovorím. Pretvárka nastáva keď mi niekto položí otázku či som na deti. Najradšej by som všetkým vykričal pravdu.. pravdu že ju milujem, že by som dokázal pre nu aj žiť, dychať tento špinavý vzduch. Ano milujem ju.
Ale prečo človek nemiluje to čo by mal ale miluje to čo nemá?
Keby ludia vedeli že milujem fakt z čistého srdca, úprimne. Keby vedeli že neslintám, nestojim pred základkou a nehoním si ho v kríkoch ale milujem. Som obyčajný človek ako každý iný len mám slabosť pre malé dievčatká. Kur*a ja ich mám proste rád. Nikdy by som im neublížil. To by som sa radšej zabil.
Ja za to nemožem že sa mi páčia alebo možem? Strašne mi ubližuje ako nás ludia hadžu všetkých do jedného vreca. Nehovorím že sú aj taký, ktorý túžia iba po tom jednom ale ja nie do riti.
Ja by som nikdy dietatu umyselne neublížil...
Už nevládzem ani plakať. Slzy mi padajú na klavesnicu a dochádzaju vreckovky.
Čo by som dal za to keby som ju mohol iba objať....Niektorí by si povedali haa... ale to by ti nestačilo chcel by si viac a viac ale to neni pravda. To može povedať iba človek ktorý ma nepozná.
Jedine objatie - pocit že ma má rada. Ale čo ja vlastne možem chcieť šak som nemorálny človek, hyena v ludskej kozi. Treba ma vykastrovať hodiť do plynu a ja neviem čo kde ešte ale prečo? Čo som komu spravil? ..
Veď ja túžim iba po láske. Po čistej láske.. po ničom inom.
Viete ja by som chcel mať rodinu a deti. Ženu a vlastné deti, ale to je asi u mna nemožné. Sám seba sa pýtam kde robim chybu?... neviem to...
Moj problém je v sexe. Ja nedokážem mať s niekim sex bez lásky... Ja musím milovať aby som mohol mať sex. Láska je prednejšia ako sex. Ja nemožem mať sex s osobou ktoru mam rád ale ktorú milujem. Tak to u mna je. A to je dovod prečo nikdy nebudem mať ženu a ani deti.
Stane sa zo mna samotár?? Všetko to čo som si budoval zmizne ako plamen zápalky ?? .. Celý život sa snažím aby to tak nebolo.... bojím sa toho.
Prepáčte.. musel som to dať zo seba nejako von... jedine čo chcem je byť štastný to je všetko... už nechcem trpieť...milovať niekoho je krásne ale ta bolesť je neznesitelná.... ale ja to zvladnem... zajtra budem lutovať že som to sem vložil...ale muselo to zo mna von aby som si to na druhý den prečítal..
fu...
Úzkosť
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 7
- ve věku do: 12
- Příspěvky: 1081
- Dal: 152 poděkování
- Dostal: 469 poděkování
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 5
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 11
- Dal: 2 poděkování
- Dostal: 11 poděkování
Re: Úzkosť
Ještě nikdy se mi nestalo, abych četl text a tak moc se v něm odráželo všechno, co jsem zažil a jak se cítím. Napsal jsi to naprosto upřímně a od srdce, to jde vidět. Nejsi jediný, kdo má takové problémy.
Jako malí jsme byli šťastní, nevěděli jsme, co nás čeká, nepřemýšleli o budoucnosti, nepřemýšleli o minulosti. Žili jsme přítomností a okamžikem. V našem přechodu k dospělosti jsme začali objevovat, jaká je realita, ale stále jsme zůstali těmi, kteří byli zvyklí na lásku a kteří chtěli vidět svět krásným.
Řekl bych, že jen takoví dokážou opravdu milovat, dokáží se radovat s maličkostí, dokáží být šťastní teď. Ale bojují. Stále bojují s celým světem a hlavně se sebou. Dusí v sobě bolest, myšlenky, jen aby v tom krutém světě mohli přežít. Ano, přežít. Tohle slovo mě pronásleduje a bude pronásledovat navždy.
Vždycky jsem chtěl objevovat nové věci, učit se dalším zkušenostem, vždy jsem chtěl žít. Bohužel, jak píši výše, dnešní svět nám to nedovoluje. Tak moc se snažíme žít, ale zároveň musíme přežívat, díky tomu, že jsme tím, kým jsme.
Je to obrovský paradox, navždy budeme svádět vnitřní boj mezi žitím a přežitím. Vždy budeme muset hledat slabiny, vždy budeme muset hledat poslední zbytky štěstí v nás samých a v našem okolí. Opětujeme lásku láskou, rveme se za vyšší cíle, za odlišnost. Navždy zůstaneme bojovníky.
Až nastane konec, tak se ohlédneme na ten svět a pomyslíme si: Ano, žil jsem, miloval a s tímto pocitem odcházím abychom mohli pokračovat dál.
Mathiasi, vůbec nelituj, že jsi zde svůj text vložil. Je to krásné zamyšlení a určitě mnohé utvrdí v tom, jací doopravdy jsme. Děkuji Ti
Jako malí jsme byli šťastní, nevěděli jsme, co nás čeká, nepřemýšleli o budoucnosti, nepřemýšleli o minulosti. Žili jsme přítomností a okamžikem. V našem přechodu k dospělosti jsme začali objevovat, jaká je realita, ale stále jsme zůstali těmi, kteří byli zvyklí na lásku a kteří chtěli vidět svět krásným.
Řekl bych, že jen takoví dokážou opravdu milovat, dokáží se radovat s maličkostí, dokáží být šťastní teď. Ale bojují. Stále bojují s celým světem a hlavně se sebou. Dusí v sobě bolest, myšlenky, jen aby v tom krutém světě mohli přežít. Ano, přežít. Tohle slovo mě pronásleduje a bude pronásledovat navždy.
Vždycky jsem chtěl objevovat nové věci, učit se dalším zkušenostem, vždy jsem chtěl žít. Bohužel, jak píši výše, dnešní svět nám to nedovoluje. Tak moc se snažíme žít, ale zároveň musíme přežívat, díky tomu, že jsme tím, kým jsme.
Je to obrovský paradox, navždy budeme svádět vnitřní boj mezi žitím a přežitím. Vždy budeme muset hledat slabiny, vždy budeme muset hledat poslední zbytky štěstí v nás samých a v našem okolí. Opětujeme lásku láskou, rveme se za vyšší cíle, za odlišnost. Navždy zůstaneme bojovníky.
Až nastane konec, tak se ohlédneme na ten svět a pomyslíme si: Ano, žil jsem, miloval a s tímto pocitem odcházím abychom mohli pokračovat dál.
Mathiasi, vůbec nelituj, že jsi zde svůj text vložil. Je to krásné zamyšlení a určitě mnohé utvrdí v tom, jací doopravdy jsme. Děkuji Ti
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 8
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 214
- Dal: 19 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Úzkosť
To, co píšeš, sedí velmi dobře i na mě. Nepochybuji, že nás tu je ještě víc, co prožíváme právě toto. Možná, že snad v tom je určitá útěcha, že v tom nikdo z nás není sám.
Taky vzpomínám na dětství. Bylo všelijaké, v rodině to moc nefungovalo, ale přesto jsem tehdy žil v bezpečném a bezstarostném světě, kde hlavně všechno dávalo dokonalý smysl.
Teď nedává smysl vůbec nic. Stále se vracející deprese, prázdnota, vztek a strašlivá úzkost ze světa.
Člověk může chlastat, brát drogy, brát psychiatrické léky v nejrůznějších koktejlech, snažit se nepřetržitě pracovat, jen aby na to zoufalství nemusel myslet. Všechno jsem to už dělal a asi si to všechno ještě párkrát zopakuju. Jsem mladý, tak si říkám, že se všechny ty pocity třeba časem otupí. Bojím se akorát toho, že se ze mě stane zahořklý člověk. A zahořklost je jed.
Abych ale neuvažoval čistě pesimisticky, musím uznat, že na světě jsou i hezké věci. Posezení s přáteli, příroda, zvířata, děti, poznávání nových míst, tvůrčí činnost... určitě víš. Asi není jiné cesty, než se soustředit na tyhle střípky štěstí.
Taky vzpomínám na dětství. Bylo všelijaké, v rodině to moc nefungovalo, ale přesto jsem tehdy žil v bezpečném a bezstarostném světě, kde hlavně všechno dávalo dokonalý smysl.
Teď nedává smysl vůbec nic. Stále se vracející deprese, prázdnota, vztek a strašlivá úzkost ze světa.
Člověk může chlastat, brát drogy, brát psychiatrické léky v nejrůznějších koktejlech, snažit se nepřetržitě pracovat, jen aby na to zoufalství nemusel myslet. Všechno jsem to už dělal a asi si to všechno ještě párkrát zopakuju. Jsem mladý, tak si říkám, že se všechny ty pocity třeba časem otupí. Bojím se akorát toho, že se ze mě stane zahořklý člověk. A zahořklost je jed.
Abych ale neuvažoval čistě pesimisticky, musím uznat, že na světě jsou i hezké věci. Posezení s přáteli, příroda, zvířata, děti, poznávání nových míst, tvůrčí činnost... určitě víš. Asi není jiné cesty, než se soustředit na tyhle střípky štěstí.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 7
- ve věku do: 12
- Příspěvky: 1081
- Dal: 152 poděkování
- Dostal: 469 poděkování
Re: Úzkosť
Musím sa priznať že som chcel napísať administrátorom aby tento text vymazali ale rozmyslel som si to vďaka Mikesovi -
Robim to hlavne pre nich nie pre seba. Prijal som bolesť ako súčasť svojho života a myslím že vďaka tejto bolesti ich dokážem viac pochopiť a pomocť im...
Nechcem ich vidieť utrápené, smutné, uplakané - trhá mi to srdce na kusy.
Ja sa bojím že im to v dospelosti príde, že ten chalan je asi na deti preto bol k nám taky milý a dobrý a možno je to výhoda v tom, že budú mať iný pohlad na túto problematiku....a možno sa odomna odvrátia.
Občas na mna príde zúfalstvo z tohoto sveta ako sa na to celé díva a že to jednoducho nechápe alebo skor nechce pochopiť....
Tie deti mi síce dávaju malé kúsočky štastia, ale ja som nesmierne vdačný Bohu aj za to málo, robí mi to obrovskú radosť....
M. Scott Peck povedal - Ak skutočne milujeme, vnímame a rešpektujeme milovaného človeka vždy ako niekoho, kto má úplne samostatnú, odlišnú identitu, a podporujeme ho v tom, aby takouto nezávislou a jedinečnou osobnosťou zostal.
A ja sa s tímto uplne stotožnujem
Nie to ja ti dakujem ...Mikes píše:Mathiasi, vůbec nelituj, že jsi zde svůj text vložil. Je to krásné zamyšlení a určitě mnohé utvrdí v tom, jací doopravdy jsme. Děkuji Ti
Človek može, ale nemusí...Ja som nikdy nerobil ani jednu z týchto vecí a ani nechcem. Aby som nemusel na to zúfalstvo stále myslieť tak si púštam emotívne alebo veselé piesne. Je to omnoho lepšie si myslím ako brať nejaké drogy alebo chlastať, pretože tímto si človek može vylepšiť svoju náladu zatiaľ čo s tím si človek otupí svoj mozog ale iba do stavu vytriezvenia potom sa objavia zase tie pocity a zase sa opiješ až nakoniec to nemusí dopadnúť stebou dobre... Chápem že to niekedy nepomáha ale je dobré robiť vždy tak aby si nespadol na uplne dno ale stále aby si bol ten prospešný ten ich dobrý kamoš, pomáhať im v tažkých situaciach, robíť im deň veselším.. život veselším, aby si mohli v dospelosti povedať- Ano mal/a som nadhérné detstvo vďaka tomuto chalanovi. (Takú istú lasku a presne tak isto ako sa starký správali ku mne s láskou a uctou...ako som vyššie písal.. presne tú istú sa snažím dať aj im)Hranicar píše:Člověk může chlastat, brát drogy, brát psychiatrické léky v nejrůznějších koktejlech, snažit se nepřetržitě pracovat, jen aby na to zoufalství nemusel myslet. Všechno jsem to už dělal a asi si to všechno ještě párkrát zopakuju. Jsem mladý, tak si říkám, že se všechny ty pocity třeba časem otupí. Bojím se akorát toho, že se ze mě stane zahořklý člověk. A zahořklost je jed.
Robim to hlavne pre nich nie pre seba. Prijal som bolesť ako súčasť svojho života a myslím že vďaka tejto bolesti ich dokážem viac pochopiť a pomocť im...
Nechcem ich vidieť utrápené, smutné, uplakané - trhá mi to srdce na kusy.
Ja sa bojím že im to v dospelosti príde, že ten chalan je asi na deti preto bol k nám taky milý a dobrý a možno je to výhoda v tom, že budú mať iný pohlad na túto problematiku....a možno sa odomna odvrátia.
Občas na mna príde zúfalstvo z tohoto sveta ako sa na to celé díva a že to jednoducho nechápe alebo skor nechce pochopiť....
Tie deti mi síce dávaju malé kúsočky štastia, ale ja som nesmierne vdačný Bohu aj za to málo, robí mi to obrovskú radosť....
M. Scott Peck povedal - Ak skutočne milujeme, vnímame a rešpektujeme milovaného človeka vždy ako niekoho, kto má úplne samostatnú, odlišnú identitu, a podporujeme ho v tom, aby takouto nezávislou a jedinečnou osobnosťou zostal.
A ja sa s tímto uplne stotožnujem
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 12
- ve věku do: 23
- Výkřik do tmy: Milovať okrem iného znamená vážiť si objekt svojej túžby. Dosť na to, aby som nezradzoval jeho dôveru...
- Příspěvky: 490
- Dal: 467 poděkování
- Dostal: 300 poděkování
Re: Úzkosť
Parádne vyznanie Človek to musí aj akosi rýchlejšie čítať, ako to z teba padá.
A ja k tomu pridím iba svoj pohľad. Buď vďačný za svoje detstvo, ale aj za prítomnosť. S pocitom ukrivdenosti sa žije veľmi ťažko a človeka to deptá stále viac a to nemyslím nijak zle voči tebe. Samého ma niekedy prepadne zlosť z toho, čo mi iný spravili alebo nespravili, ale vždy sa snažím pripomenúť si, že to nikam nevedie a ničomu to nepomáha. Ty vieš aký si a verím, že aj na týchto stránkach máš dosť ľudí, ktorí ťa vedia pochopiť. Mnohí ťa nechápu a možno mnohí ani nikdy nedokážu pochopiť, ale to je ich choroba, ich slabosť a nie je to dôvod, prečo si kvôli tomu brať na seba bremeno ukrivdenosti. Ak si človek má udržať svoju "čistotu", stále vnímať krásu, lásku a hlavne lásku ako pred tým, nesmie sa špiniť takým svinstvom, akým je pocit ukrivdenosti, hoci by bol oprávnený. Ako spieva Rišo Muller "...jenom klid, mír a pokora..." Myslím si, že práve pokora je tou správnou náhradou. Neviem, či sa mi podarilo aspoň trochu zrozumitelne povedať to, čo som chcel
Každopádne ti ďakujem za tvoj príspevok, už len preto, že je paráda čítať skutočné živé a úprimné pocity a nie nejaké umelé, diplomatické a premyslené reči, ktorých sa mimochodom často dopúšťam aj ja sám
A ja k tomu pridím iba svoj pohľad. Buď vďačný za svoje detstvo, ale aj za prítomnosť. S pocitom ukrivdenosti sa žije veľmi ťažko a človeka to deptá stále viac a to nemyslím nijak zle voči tebe. Samého ma niekedy prepadne zlosť z toho, čo mi iný spravili alebo nespravili, ale vždy sa snažím pripomenúť si, že to nikam nevedie a ničomu to nepomáha. Ty vieš aký si a verím, že aj na týchto stránkach máš dosť ľudí, ktorí ťa vedia pochopiť. Mnohí ťa nechápu a možno mnohí ani nikdy nedokážu pochopiť, ale to je ich choroba, ich slabosť a nie je to dôvod, prečo si kvôli tomu brať na seba bremeno ukrivdenosti. Ak si človek má udržať svoju "čistotu", stále vnímať krásu, lásku a hlavne lásku ako pred tým, nesmie sa špiniť takým svinstvom, akým je pocit ukrivdenosti, hoci by bol oprávnený. Ako spieva Rišo Muller "...jenom klid, mír a pokora..." Myslím si, že práve pokora je tou správnou náhradou. Neviem, či sa mi podarilo aspoň trochu zrozumitelne povedať to, čo som chcel
Každopádne ti ďakujem za tvoj príspevok, už len preto, že je paráda čítať skutočné živé a úprimné pocity a nie nejaké umelé, diplomatické a premyslené reči, ktorých sa mimochodom často dopúšťam aj ja sám
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 7
- ve věku do: 12
- Příspěvky: 1081
- Dal: 152 poděkování
- Dostal: 469 poděkování
Re: Úzkosť
Stále si nahováram že ju nemilujem.. a že to čo k nej cítim nie je láska. Stále si to nahováram...potom vždy uverím tomu že to tak je...
Stále rozmýšlam čo sa mi vlastne na nej páči. Hovorím si - "Preboha veď to je to iba decko.. obyčajné malé decko nemiluješ ju chapeš? Ty ju nemiluješ. To, čo k nej cítiš nie je láska chapeš? Si obyčajný uchílak, čo ty možeš vedieť o láske"....ale keď ju stretnem, keď sa pozriem do jej očí vtedy si uvedomim, že ju vlastne milujem ako bytosť ako človeka ako jedinečnú osobu, jedinú takú dokonalú na celom svete a že sa jej nik nevyrovná. Vtedy sa pominie všetko to, čo som si nahováral celý ten čas ako prúd vody to odnesie daleko preč...
Keď ju vidím všetky moje problémy sú preč. Cítim sa taký štastný..šťastný, že ju konečne po tak dlhom čase znovu vidím a pritom tak prazdný... pretože keď sa tak na nu pozerám v tom si uvedomujem, že vlastne nikdy nebude moja. Nikdy v živote....
Je mi do plaču ale nie nebudem plakať. Vždy ich potlačím a usmejem sa aby nevidela. (Bože aké tažké je nedávať citi najavo)
Keď sa na mna pozrie mám pocit, že som z ľadu a práve na mna praží slnko.
Keď ma pozdraví moje srdce je šťastné
Bolí ma keď viem že je niekde blízko ale ja ju nevidím
Bolí ma keď odchádza a ja ju opať zase dlho neuvidím...
Keď odíde som smutný a zase si nahováram že ju nemilujem...
Mám pocit že mi to Boh robí naschvál... možem ju vidieť iba chvílku a velmi zriedka ale som mu nesmierne vdačný za to že mi ju poslal do cesty...ona mi prenikla hlboko do srdca..dala mi to čo nikto iný.. Bez nej si neviem predstaviť život aký by bol keby som ju nespoznal... Urobila ma tým kým som a za to som jej nesmierne vdačný...
Stále rozmýšlam čo sa mi vlastne na nej páči. Hovorím si - "Preboha veď to je to iba decko.. obyčajné malé decko nemiluješ ju chapeš? Ty ju nemiluješ. To, čo k nej cítiš nie je láska chapeš? Si obyčajný uchílak, čo ty možeš vedieť o láske"....ale keď ju stretnem, keď sa pozriem do jej očí vtedy si uvedomim, že ju vlastne milujem ako bytosť ako človeka ako jedinečnú osobu, jedinú takú dokonalú na celom svete a že sa jej nik nevyrovná. Vtedy sa pominie všetko to, čo som si nahováral celý ten čas ako prúd vody to odnesie daleko preč...
Keď ju vidím všetky moje problémy sú preč. Cítim sa taký štastný..šťastný, že ju konečne po tak dlhom čase znovu vidím a pritom tak prazdný... pretože keď sa tak na nu pozerám v tom si uvedomujem, že vlastne nikdy nebude moja. Nikdy v živote....
Je mi do plaču ale nie nebudem plakať. Vždy ich potlačím a usmejem sa aby nevidela. (Bože aké tažké je nedávať citi najavo)
Keď sa na mna pozrie mám pocit, že som z ľadu a práve na mna praží slnko.
Keď ma pozdraví moje srdce je šťastné
Bolí ma keď viem že je niekde blízko ale ja ju nevidím
Bolí ma keď odchádza a ja ju opať zase dlho neuvidím...
Keď odíde som smutný a zase si nahováram že ju nemilujem...
Mám pocit že mi to Boh robí naschvál... možem ju vidieť iba chvílku a velmi zriedka ale som mu nesmierne vdačný za to že mi ju poslal do cesty...ona mi prenikla hlboko do srdca..dala mi to čo nikto iný.. Bez nej si neviem predstaviť život aký by bol keby som ju nespoznal... Urobila ma tým kým som a za to som jej nesmierne vdačný...
-
- Na trestné lavici
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 1
- ve věku do: 10
- Příspěvky: 2308
- Dal: 637 poděkování
- Dostal: 4 poděkování
Re: Úzkosť
Mathiasi, v Tvém případě bych překonal úzkost tím, že když bych svoji lásku potkal příště, prostě bych změnil směr chůze a šel s ní. Ať se stane cokoliv. Pokud bych měl pocit, že se neovládnu při procházce s ní, šel bych se nechat vykastrovat.
Toto je jen můj hypotetický přístup k situaci. K ničemu tě nenabádám.
Toto je jen můj hypotetický přístup k situaci. K ničemu tě nenabádám.