Rodičovská láska

[Mathias8]

Už hrozne dlhý čas sa zamýšlam nad tým či to sem napísať alebo nenapísať. Rozhodol som sa že to sem napíšem. Neviem možno je to vec ktorá je jasná ako facka u vačšiny ludí. Mna to hrozne serie keď to takto musím nazvať.

To čo ma najviac štve nie je to že sa mi páčia malé dievčatká, ale to ako sa ľudia správajú k svojim detom teda rodičia ako sa správaju k svojim detom ale aj cudzí ľudia. Ide o to že deti sú v tomto špinavom svete vnímané ako prítaž. Láska a základné ludské vlastnosti sa vytrácaju a to všetko koli peniazom. Ludia nemajú čas teda rodičia hovorím o rodičoch na svoje deti pretože sa ženú za peniazmi ako pes ktorý nežral 4 dni za potravou. Majú kopec práce a nemajú čas sa im venovať. V dnešnej demokratickej spoločnosti je každý druhy človek nutený byť workoholikom a to zkrz peniaze pretože je kríza a ludia poviem to drsne teraz .. nemajú čo žrať.
Ale to neznamená že sa ludia budú správať k detom hnusne. Dieta potrebuje lásku,cit, porozumenie. Potrebuje pohladenie.. potrebuje cítiť že ho má niekto rád. K dietatu maju najbližšie rodičia. Ak im to všetko nedajú rodičia a vačšina rodičou ani nedáva dieta sa cíti samo hladá to čo mu chýba teda lásku najčastejšie v kamarátstve. Vtedy je dieta lahko ovplyvnitelne sudzou osobou ktorá mu to dáva čo rodičia nedali a dieta ho má za kamaráta má ho rado. Može to byť dobrý človek ktorý ma deti rád ale može to byť aj človek ktorý to zneužije na úkor seba a dietati ublíži tým že ho zneužije.
Keby rodičia dávali lásku svojím detom tak ako rodičia majú dávať..bolo by tolko štastných deti/ludí

A to nehovorím o Indii kde za peniaze cudzí ludia detom lámu kosti na nohách a rukách, pretože žobrak keď to je navyše dieta vzbudzuje u ludi súcit a tý sa potom zlutujú a dajú im peniaze. Deti su unášané a zneužívanie, predávane na orgány sex služby a podobne ludmi ktorý nemali alebo nezažili lásku a z ktorých sa vytratili základné ludské hodnoty, vlastnosti človeka. Mení sa im charakter.

Obrovský globálny problém- peniaze. Peniaze ničia ludí, ničia charakter, ničia povahu človeka.

Malé dievčatko ide s mamičkou po ulici. Dievčatko má na sebe krásne šatičky. Dievčatko sa šmykne a spadne na zem. Matka ho udrie po hlave a začne robiť cirkus- Ty tela pozri čo si spravila.. len sa pozri jak si si to zasvinila.. och ja by som ta zabila. Dievčatko sa rozplače.
Všetko by to mohlo pritom prebiehať v klude- Dievčatko ide s mamičkou .. dievčatko spadne, matka ju zodvihne a povie juj no pozri čo si spravila. nevadí doma operieme.

Dieta to vníma velmi bolestivo. Dieta ma takú krehkú psychiku ako keď prestrihnete niť.
Všetko víma všetko cíti, preto potrebuje lásku hlavne tú rodičovskú a to je to čo ma serie.

Že vlastný rodičia nedokážu porozumieť vlastným detom a nedokážu im dať lásku, rodičovsku lásku, ktorú oni tak potrebujú.

Preto prosím hlavne rodičou ktorý toto čítajú, aby sa venovali svojím detom, aby im dávali lásku aby boli potom deti štastné nie uplakané, smutné so sklonami k samovražde.

Doriti mne to hrozne trhá srdce keď to vidím a vnímam.

Ja keď som bol malý chlapec otec po mne vrieskal. Dokolečka mi opakoval že som obyčajny parazit, príživník, ktorý mu je iba na prítaž. Keď som bol malý vnímal som to velmi tažko. Bál som sa ho. Vedel som že keď príde z roboty bude nadávať, pretože jeho dokáže vytočiť aj ta najmenšia maličkosť aká existuje. Všetko nám dával vyžrať. Bál som sa ho. Nechápal som prečo je taký na mna .. na nás lebo aj matke to robil čo mne. Dnes to už chápem- stáli za tím peniaze a to je to o čom hovorím.

Keď vidím smutné dieta trhá mi to srdce lebo presne viem čo je to trpieť v detstve pretože som to prežil na vlastnej koži. Preto sa snažím vždy pomahať detom a vyčarovať usmev na tvári. Aby boli štastné. Dokážem sa vcítiť do ich problémov a pocitou. Preto ma to serie.

Jediné čo chcem je aby rodičia otvorili oči a venovali sa svojim detom s láskou...

(muselo to zo mna von)

[Kasz]

No jo, ani ti rodiče nejsou dokonalí. Hlavně, že by požadovali trest smrti pro pedofily. Že se nejvíc násilí statisticky dopouštějí na dětech právě oni, to jim nějak nevadí...

[Deda]

Drahý Kaszy,
vždyť oni rodičové to s dětmi myslí dobře, oni je netýrají, oni je vychovávají. Zapomínají ovšem na to, že nejlepší výchova je vlastní příklad. Dítě, které jde doma od rodičů z rány na ránu, toto rodičovské chování začne brát jako standard a v dospělosti se ke svým dětem chová většinou stejně. Je to začarovaný kruh. Pedofil patří na šibenici, vždyť dítěti ubližuje, pohladí ho, usměje se na něj a řekne mu pár milých slov a tím mu působí trauma. Je to jako známé rčení kdy zloděj volá, chyťte zloděje.

Krásný sluníčkový den přeje Děda

[Myš]

Výchova a týrání mohou být někdy považovány za synonyma, bohužel.

[Jeremy]

Nie je treba zovseobecnovat, cize dieta ako zataz je este stale skor vynimka nez pravidlo. A peniaze ako take za nic nemozu. Dolezite su vztahy, a to ako k detom, tak k peniazom. Smutne je, ak ma rodic vrucnejsi vztah k peniazom ako k vlastnemu dietatu. V konecnom dosledku si ale vztahy buduje clovek sam, takze zodpovedny je zase len on. Od toho mame slobodnu volu rozhodovat sa a argumenty o "takej dobe" nemam rad. Vacsina ludi ma moznost volby. Od toho, aby sme umierali hladom mame este daleko, ale stalo sa zvykom tvrdit, ze sme chudobni a strach z nedostaku nam casto brani pracovat na dolezitjsich vztahoch. Este vzdy si myslim, ze dieta sa lahsie zaobide bez mobilu, nez bez zdraveho vztahu obzvlast s rodicmi.

[Daniel]

Vychovávat děti je jeden z nejtěžších úkolů, který na člověka v životě čeká. Bohužel pokud naši rodiče výchovu nezvládali, máme tendenci se uchylovat ke stejným výchovným metodám, jaké měli oni. Hezky to vyjádřil můj bratr: Člověk se ocitne ve vypjaté situaci, a nezachová se tak, jak by se chtěl zachovat, nebo jak si myslí, že by bylo dobré v dané situaci se zachovat, ale místo toho se spontánně jedná tak, jak viděl někoho jiného častokrát jednat v podobné situaci.

Vzpomněl jsem si na citát z jedné knížky. Jistý chlapec si stěžoval, že na něho rodiče ječí a řvou, že nemá ječet a řvát. Že po něm chtějí něco, co se sami nenaučili a že v tom není žádná spravedlnost.

Dobrá zpráva je, že jsou věci, které je možné změnit. Že je možné učit se nové věci a měnit zažité způsoby chování. Moc bych si přál, aby mi moje děti jednou řekli, že jsem se učil dobře.

[malou]

Jak se chováš ty k dětem,tak oni se budou chovat ke svojím-i když to někdy nemusí být pravda.

Já teda jsem pro výchovu dětí bez jakýchkoliv trestú,ani psychických.Něco jako "když uděláš to a tohle špatně, tak nemůžeš jít ven nebo se nemůžeš koukat na televizi",tak to není dobrá výchova.

Když se podíváme do minulosti,tak uvidíme kolik násilí lidé taky páchali.Výchova dětí byla tehdy dost přísná.I když nějaké zákazi nejsou špatné,tak zkusme tenhle začarovaní kruh změnit a vychovávat děti v lásce a pochopení pro jejich přání.Uvidíme,jestly se tento svět změní k lepšímu.

[Jednorozec]

Jak se chováš ty k dětem,tak oni se budou chovat ke svojím-i když to někdy nemusí být pravda.

Já teda jsem pro výchovu dětí bez jakýchkoliv trestú,ani psychických.Něco jako "když uděláš to a tohle špatně, tak nemůžeš jít ven nebo se nemůžeš koukat na televizi",tak to není dobrá výchova.

Když se podíváme do minulosti,tak uvidíme kolik násilí lidé taky páchali.Výchova dětí byla tehdy dost přísná.I když nějaké zákazi nejsou špatné,tak zkusme tenhle začarovaní kruh změnit a vychovávat děti v lásce a pochopení pro jejich přání.Uvidíme,jestly se tento svět změní k lepšímu.

Obávám se že "bez trestů" to prostě nejde. Vždycky nusíš dát dítěti důrazně a opakovaně najevo, že něco je špatně a tohle tvoje chování už jde chápat jako "trest".
I u těch fyzických je rozdíl mezi plácnutím přez zadek a mlácením rákoskou. Osobně jsem třeba vděčný za učitele co jsem v dětství mněl, co dokázali "zapeklitý strašlivý problém" vyřešit za pár vteřin "fyzickým trestem" (a to tak že už člověk podobnou blbost neudělal a přitom věděl že to bylo fér).....

[Marketa]

Ahoj všem,
dlouho jsem se tu neukázala..ale tohle vlákno mi nedá, abych se nepřipojila.

Jak napsal Daniel, vychovat dítě je ohromně složitý úkol. Jsem máma skoro 4 roky a přesto se dostanu do situace, ve které pak přemýšlím, jestli jsem se zachovala dobře.
Nejsem pro fyzické tresty, ale stejně tak nejsem pro liberální výchovu.
Myslím si, že děti potřebují ve výchově znát mantinely, vědět, co mohou a co už ne, právě to jim dělá v prvních letech svět pochopitelnějším a snazším- konstantní prostředí a víra v to, že určité chování se dočká buď odměny, nebo pokárání.
Znám ve svém okolí mnoho případů, kdy se matka k dítěti chová de facto mile- nekřičí, netrestá, dítě "nedostane na zadek".. ale věřte, že to není pro dítě dobře. A když matka konečně pochopí, že jí to vše přerůstá přes hlavu a začne vychovávat, třeba v 5ti letech- je pozdě a dítě má ve všem ohromný zmatek, protože chování, které dříve procházelo, je teď náhle trestáno a persekuováno a dítě má v hlavě zmatek.

Ano, rodiče by neměli dítě psychicky ani fyzicky týrat a kdykoli čtu o takovém případu, tak je mi do breku, protože podle mě není větší zločin, než ten, kterého se člověk dopustí vědomě na svém dítěti (já sama jsem se potýkala s psychickým nátlakem, takže vím, o čem mluvím).
Ale stejně tak není dobrý ani druhý extrém- přehnaně liberální výchova bez hranic a de facto "bez výchovy". Je třeba mít pravidla, pomáhat dítěti poznávat svět a učit ho,jak se chovat v jakých situacích a jak naopak ne. Ale myslím, že nejvíce podstatné je, dítě vždy přijmout- já sama holky často objímám, říkám jim jak moc je miluju, chválím je- někdy až přehnaně a i když se třeba v nějaký moment rozzlobím a nadávám, tak vzápětí je přijmu jakoby nic- protože není třeba dítě trestat- je potřeba vysvětlit (což, jak rodič jistě pochopí někdy nejde bez hněvu nebo zvýšeného hlasu), ale jakmile situace skončí, je třeba nastavit vše zpět do starých kolejí, aby dítě vědělo, že i když se máma nebo táta zlobí, pořád ho nade vše miluje..a o tohle já se snažím. Ano, vychovávám svoje děti a nejsem dokonalá a i já sama vidím, že někdy vyšiluju zbytečně a víc (je to dílem únavou z nevyspání, domácích prací a toho celého kolotoče kolem domácnosti) než je třeba potřeba. Ale s klidným svědomím můžu říct, že si za svou výchovou stojím a moje děti jsou klidná stvoření, která lásku pociťují každou minutu od svého narození. A to, že se máma někdy rozzlobí, nebo že táta nadává- není konec světa, prostě se to někdy stane, pokud se mámě nebo tátovi nelíbí určité chování. Ale stejně tak si mylsím, že tohle děti ví, mají svědomí a pokud je výchova takto brána od narození, tak je pro ně tohle konstatní chování pochopitelné a přijatelné.

A pokud bych se dostala k prvotní myšlence, že za "špatným" chováním rodičů k dětem stojí finanční krize (bavme se teď o západním světě- Indický příklad a prodej dětí na orgány či prostituci nebudu komentovat, na to nemám sil), nevím, jestli je to jediný důvod. Myslím, že je to spíš nějaký "kulturní imperativ", který nutí lidi zakládat rodiny a plodit děti i ve věku, kdy se na to vlastně ani necítí a výchovu pak zkrátka nejsou schopni zvládat, protože si de facto neví rady ani sami se sebou, vlastním životem a teď náhle mají předávat moudra dalšímu tvorovi. Je to spíš o nezralosti dnešních rodičů...

Děti a láska k dětem není o penězích, tu musí člověk cítit.
A i když se ne vždy zachovám asi na jedničku a věřte, že jsem člověk sebekritický, tak své děti bezpodmínečně miluju... i když k nic vstávám ve 2 v noci : D a ráno pak vypadám jak strážce hrobky
Krásný večer všem.

[Deda]

Drahá Markéto,
lépe se to ani napsat nedalo. Moc díky bylo to pro mne pohlazení po duši. Musím jen souhlasit s tím, jak píšeš, že "láska k dětem není o penězích" a nejen jí rodič musí cítit, ale musí mu být i dána z hůry. Také jako ty jsem proti tělesným trestům, svoji dceru jsem v životě neuhodil. Pokud nastal problém od mala jsem si s ní sedl, a vysvětloval, a vysvětloval. Když jí bylo asi 12, tak mi jednou řekla, že by raději držela pár facek jak to kázání. Prostě s ní mlátila puberta a ona věděla přeci všechno nejlépe. Táta byl prostě zkostnatělý dinosaurus s nemoderními názory. Ale takhle přeci uvažuje každý pubertální jedinec. Dítě od mala musí kolem sebe lásku nejen cítit ale i ji musí na rodičích vidět, jak se chovají k sobě navzájem, ke svému okolí etc. etc. V podstatě od narození se v dítěti vyvíjejí získané standardy. Pokud jsou naplněny láskou, porozuměním a citem pak i tyto standardy dítě přijme. Dále s tebou musím souhlasit, že dítě potřebuje od mala znát mantinely a to tak že mantinely jsou konstanta. Chyba je jednou něco zakázat a podruhé povolit. Případně matka zakáže a otec povolí či naopak. To bývá v manželstvích, kde nejsou harmonické vztahy a každý si chce dítě naklonit na svoji stranu. Dítě pak má zmatek v tom co je správné a co ne. Proto milujme své děti tou pravou rodičovskou láskou a dělejme pro ně vše co je v našich silách aby z nich vyrostli láskyplní a láskyhodní jedinci.

Krásný sluníčkový den přeje Děda

[Daniel]

Rád bych řekl svůj názor k tělesným trestům. Myslím si, že u některých dětí v mladším věku to bez nich občas prostě nejde. U mojí dcery jsem tělesné tresty používal hlavně ve věku kolem 3 až 4 let. Bylo to období, kdy nejenom ignorovala, co ji říkáme, ale kolikrát ignorovala vůbec to, že na ni mluvíme. Nakonec jsem si vytvořil následující postup:

1. řekl jsem jí, co má (nebo naopak nemá) dělat
2. když neuposlechla, zeptal jsem se jí, co jsem říkal, případně jí to zopakoval a nechal si to zopakovat od ní
3. když ani poté neuposlechla, dostala varovaní, že dostane na zadek, případně přes prsty
4. kdy ani to nezabralo, dostala

Jedinou výjimku měl příkaz "stůj",v případě jeho neuposlechnutí jsem bod 2. a 3. přeskakoval.

Vzpomínám si třeba na situaci, kdy tříletá dcera zjistila, že lednička se dá otevírat a že to je docela zábavná věc. Zakázal jsem jí to, pak si to od ní nechal zopakovat, dal jí varování a nakonec dostala přes prsty. V průběhu několika následujících týdnů projevila několikrát potřebu přesvědčit se, že se pravidlo nezměnilo. Když se přesvědčila, že se nezměnilo ani pravidlo, ani postih za jeho porušení, nechala toho. Během několika měsíců jsme se dopracovali k tomu, že jsme si vystačili s body 1. a 2. a tělesných trestů prakticky přestalo být zapotřebí.

Utkvěl mi v paměti rozhovor s jednou známou dětskou psycholožkou. Manželka před ní vyjádřila obavy, zda nejsem na dceru zbytečně přísný a jestli mě neposlouchá jenom proto, že se mě bojí. Psycholožka nám položila otázku, zda dcera teď poslouchá jenom mě, nebo i manželku. Dostala odpověď, že nás poslouchá oba. Na to řekla, že tohle je velice důležitý moment. Pokud by totiž poslouchala jen jednoho z rodičů, pak by to opravdu signalizovalo, že je motivována strachem. Pokud ale poslouchá oba, pak to signalizuje, že přijala pravidla.

Myslím si, že použití tělesných trestů je možné a v některých okamžicích i správné, základní podmínkou ale je, aby dítě vědělo, že je bezpodmínečně milováno. Potom totiž i ten trest vezme jinak, než od cizího člověka, nebo od člověka, jehož lásku necítí. Tam, kde je láska, totiž není pro strach místo. A je velmi důležité naučit se dítěti dávat najevo, že ho máme rádi, a to i v okamžiku, kdy jsme nuceni ho potrestat.

Dnes už je dceři osm let a její výchova se přesunula na úplně jinou úroveň. V současnosti vnímám tělesné tresty jako něco, co už v její výchově nemá místo. A že její výchova v současnosti stojí na vzájemné úctě a respektu a na tom, co se podařilo vybudovat v předchozích letech.

Přiznávám se, bylo pár situací, které jsem nezvládl. Asi před měsícem jsem ji plácl přes ruku za to, že ve vzteku tříska hračkou o podlahu. Vzápětí mi došlo, že jsem udělal něco, co jsem neměl, a že tento moment rodičovské výchovy jsem projel. Asi hodinu jsem nad tím přemýšlel a pak jsem se jí šel omluvit a poprosit ji za odpouštění. Odpustila mi. A během krátkého rozhovoru, který jsme spolu měli jsem si uvědomil, že vlastně celou tu hodinu na moji omluvu čekala. A také jsem si vzpomněl, že to není zas tak dávno, co jsem třísknul hrnkem o podlahu a že není fér trestat ji za něco, v čem sám někdy plavu.

Kdybych měl naopak uvést nějaký (dle mého mínění) pozitivní příklad, napadá mě událost stará asi měsíc a půl. Byli jsme s dcerou sami doma a po tu dobu spala se mnou v ložnici. A před spaním jsme pokaždé četli knížku. Jednou se jí ale do čtení nechtělo. Jsou situace, kdy je dítě unavené a už potřebuje spát, ale tohle bylo něco jiného. Vzdorovala a smlouvala o stránkách a odstavcích tak energicky a vytrvale, že kdyby se místo toho rovnou pustila do čtení, stihla by toho za tu dobu přečíst třikrát tolik. Nakonec se naštvala a praštila mě záložkou přes obličej. Rozhodl jsem se bezprostředně nereagovat a trval jsem na tom, že nezhasneme a nepůjdeme spát, dokud nepřečte jednu kapitolu. Když ji se skřípěním zubů přečetla, dal jsem jí pusu, popřál dobrou noc a řekl jí, ať jde dnes spát k sobě do pokojíčku. A když se na mě vyděšeně podívala a zeptala se proč, řekl jsem jí, že se mi nelíbilo, jak mě praštila záložkou a že to od ní nebylo hezké. Padla mi kolem krku a omlouvala se. Také jsem ji objal, dal ji další pusu, řekl, že jí odpouštím a zopakoval svoji žádost o odchod do pokojíčku. Svěsila hlavu, vzala si svoji peřinu a beze slova odešla.

Lidi, myslím, že pro mě to byl ještě horší trest než pro ni. Když se za ní zavírali dveře, měl jsem chuť na ni zavolat, že jsem si to rozmyslel a že se může vrátit. A když se dveře zaklaply, dostavilo se nutkání rozběhnout se za ní a říct jí, že když nemůže spát ona se mnout, tak že si lehnu já k ní Jenže děti musí pochopit, že po špatném rozhodnutí (včetně toho, kterého litujeme) přicházejí důsledky. V životě to zažijí mnohokrát. Zhasl jsem, lehl si na polštář a v duchu si opakoval „Klid chlape, zavři oči a usni, ráno to bude dobré“. Ráno to bylo dobré. A dcera nejen že podobné chování od té doby nezopakovala, ale také při podobných příležitostech výrazně zkrátila pokusy o smlouvání.

Postupně si začínám uvědomovat, že se blíží další fáze výchovy. A to bude doba, kdy dceři začnu dávat ve stále větší míře svobodu rozhodovat se sama. Včetně svobody činit špatná rozhodnutí. Tak doufám, že tuhle budoucí etapu výchovy zvládnu. A také si uvědomuji, že jediný vliv, který na ni budu mít a jediné, na čem budu moci při výchově stavět, bude náš vztah v takové podobě, v jaké se mi jej podaří vybudovat právě v těchto letech. A že jestli si příležitosti, které mi tento čas nabízí, nechám utéci, tak už to těžko půjde později nahradit.

[Marketa]

Ahoj, stran fyzických trestů- jsem proti nějakému drastickému bití.. samozřejmě nějaká ta "výchovná" padne i u nás, a jak Danieli správně říkáš, někdy to bez nich nejde a naše starší je právně v onom kritickém věku..
A myslím, že fyzický trest je v únosné míře v pořádku, pokud je to nástroj výchovy, nikoli pomsty..

[Deda]

Drazí Dane a Markéto, musím s vámi souhlasit, někdy to fakt bez nějakého toho plácnutí nejde. Já jsem to sice nikdy neudělal, ale rozumím tomu. Jak správně psala Markéta, tělesný trest nesmí být krutý a nesmí být aktem pomsty a vybití vzteku a musí následovat bezprostředně po tom, kdy se o prohřešku rodič dozví. Na druhou stranu nesmí být dvojí trest, matka za prohřešek dítě pokárá a otec mu následně naplácá. Věřím, že oba výchovu svých dcer zvládnete na jedničku, i jedna mínus je dobré, prostě někdy se chybička vloudí.

Krásný sluníčkový den přeje Děda