tdnka píše:Děvčátka možná mají, jak píšeš, lepší vhled do sociologie hraček

...ale, co do fantazie, tak to se musím kluků hlasitě zastat!!! Nevím, zda jsou klučičí fantazie "hezké", jak píšeš

ale vím, že to správný bojový nadšení a pirátskou loď v pokoji či indiánskou prérii mezi pískovištěm a sušákem na prádlo, středověké hradby na zídce s květináčema atd atp.... to s klukem vykouzlíš teda mnohem snadněji než s holkama:-) Ty stejně chtějí jenom většinou princezničit a v případě napadení konkurenční pirátskou bandou či nepřátelskými rytíři jsou vesměs k ničemu. Až na čestné výjimky, které v šermu nezaostávají

Dobře tdnko, omlouvám se všem klukům. Správně bych měl asi napsat, že dívčí fantazie jsou mi tak nějak bližší. Určitě to bude ovlivněno moji sexualitou. A taky tím, že nemám syna, ale dceru.
A možná to bude i tím, že klučičí bojové hry mě nikdy moc netáhly. Zato si dodneška vzpomínám na svoje hračky. Moji nejoblíbenější byla plyšová liška, dal jsem jí jméno Finka. Pak jsem měl ještě jednu plyšovou lišku, o něco větší, jmenovala se Liška Lstivá. Tu jsem měl taky rád, ale ne tolik, protože občas byla protivná a tropila neplechy. A pak jsem měl ještě další hračky, na které si vzpomínám, ale jména se mi už moc nevybavuji. Je to už dávno. Hrát jako dítě si už neumím.
Ale jednu hračku přesto mám, plyšového tučňáka. Povinná výbava linuxového programátora. Má místo na mém nočním stolku. Opouští ho jenom, když dcera dostane nějakou novou hračku, to je jdu spolu seznámit. Jejda, teď mi došlo, že jsem tučňáka vlastně ještě neseznámil s princeznou Zlatovláskou a s mořskou pannou, co dcera dostala k vánocům. Až se vrátím domů, budu to muset hned napravit. A s tou mořskou pannou by si tučňák možná mohl i rozumět
A taky mě dokáží dojmout pohádky, jako je Toy Story. Přiznávám se, že na konci třetího dílu jsem brečel. Byla to scéna, kdy Andy (teď už dospělý kluk, který si se svými hračkami už roky nehraje) svěří svoje hračky malé holčičce, pak si s nimi spolu s holčičkou ještě naposledy pohraje, rozloučí se a odjíždí na vysokou školu. Říkal jsem si přitom, že je škoda, že jsem se svými dětskými hračkami neudělal něco podobného. Že je stejně zvláštní, jak často máme snahu syslit pro sebe věci, které už nám nejsou k užitku, pro které už ani my nejsme užiteční a které by přitom ještě někomu jinému mohli přinášet radost. Jak často se chováme jako businessman z malého prince. Moje dvě lišky takhle nakonec skončily zaprášené na půdě a při jednom větším úklidu letěly do popelnice. Tedy ne mojí rukou, to bych nesvedl.
No a o to víc mne zaujalo, že kluci nemají ve zvyku dávat svým hračkám jména. Tedy alespoň ne ti "moji". Mám je rád, těším se na ně, rád s nimi trávím čas, ale co dětské fantazie týče, tak jsme asi naladěni na trochu jinou frekvenci.