Ústavní léčba v Brně-Černovicích
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 0
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 391
- Dal: 337 poděkování
- Dostal: 429 poděkování
Ústavní léčba v Brně-Černovicích
Před více než dvěma měsíci jsem se ocitl, vice méně dobrovolně, v ústavní léčbě v brněnských Černovicích. Zde je pár mích postřehů.
"Psychiatrická nemocnice v Brně, stanice 40 je oddělení, na kterém se vykonává ochranné ústavní léčení na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jde o OÚL sexuologické, psychiatrické, protialkoholní, toxikologické nebo kombinované.", tak pravý řád a realita tomu odpovídá. Na oddělení je většinou 20 až 25 pacientů (mužů) se sexuální deviací, kteří většinou přišli z výkonu trestu, v menšině jim byla nařízena soudně bez odnětí svobody a dva, tři lidé dopočtu kvůli alkoholismu nebo nějaké psychické poruše.
Jak praví řád dále, stanice 40 je oddělením režimovým. V praxi to znamená, že po přijetí, je pacient asi na týden, zařazen "mimo režim", nastěhován na jediný pokoj v přízemí a pouze se "seznamuje s chodem stanice", tedy nedělá nic, než že jí, spí, bere léky a nesmí opustit pozemek oddělení (může na zahradu u domu, ale třeba nesmí do prvního patra, kde spí ostatní pacienti). Pak musí napsat životopis, nikoliv profesní, ale spíš popis událostí, na jehož základě se zde ocitl. Poté člověk prochází skupinami C až A. Ve skupině C nejméně dva měsíce, v B nejméně tři měsíce a v A čtyři. O postup do další skupiny pacient žádá sám a schvaluje jej ošetřující personál.
Ve skupině C chodí člověk na skupinovou psychoterapii, píše si deník, který se každou středu odevzdává k prostudování personálu (ale když jsem do něj dva týdny po sobě napsal "pokud toto čtete, nakreslete prosím vedle podpisu sluníčko", neobjevilo se), je mu přidělen nějaký "rajón" - úklid jídelny, společenské místnosti, vynášení košů, starost o kuchyňku, apod. O vše kromě "odborných oprav", jako je namazání pantů, se starají pacienti) a také patron - pacient z áčka, který by vás měl zasvětit do tajů zdejšího života. V céčku, by měl člověk "poznat podstatu svého onemocnění a dokázat o ní otevřeně hovořit, vytvořit si náhled", tedy např. pochopit, že je pedofil a co to pedofilie je. Řád dál ukládá povinnost zpracovat psychologem zadaná témata, např. Mé kladné a záporné vlastnosti a pozvat k vizitě nejbližšího rodinného příslušníka a informovat ho důvodu svého pobytu zde. Nějakého témata na psaní jsem se musel domáhat (mám si přečíst Lolitu a něco o tom napsat) a s požadavkem návštěvy příbuzného nikdo nepřišel. Rodiče jednoho kolegy k vizitě přizvali, když náhodou přijeli na návštěvu mimo návštěvní hodiny (od 14h do 17h) a konala se vizita. Podle řádu může pacient v céčku jen ve vyjímečných případech na vycházku po areálu nemocnice v doprovodu rodiného příslušníka. V praxi můžete v céčku do areálu na jednu hodinu v doprovodu příbuzných, pacienta ze skupiny A a nebo ošetřovatele, ale když je vedro a jemu se nechce, pustí vás některý i samotného, natajno. V béčku může člověk chodit po areálu sám (ale musí se každou hodinu hlásit) a jednou za měsíc má vycházku na celé odpoledne a jednu na 23h, v áčku pak na odpoledne každý týden a jednou za měsíc volný víkend (který si po domluvě může člověk vybrat i v pracovní dny). Pak mají také všichni nárok na "sociální volno", tedy potřebujete-li jít někam na úřad, většinou vás pustí. O psychoterapeutické části béčka, resp. áčka můžu říct jen to co je v řádu, že člověk prohlubuje svůj vhled, resp. vytváří si náhled (to jest, má pochopit co jeho deviace je a co s tím dál) a taky to, že to rozdělení je nejspíš jen na papíře. Nevšiml jsem si na skupině, že by bylo s nějakým áčkařem probíráno něco hlubšího, vlastně situace áčkařů nebyla probírána vůbec a naopak u mě jsme zašli k něčemu, co podle mě patří až do toho náhledu, ale o terapii až dále.
Teď z obyčejnějšího pohledu, prostě, jak se tady žije. První dva dny, jsou všichni vyjukaní, i ti, kteří přijedou za doprovodu čtyř chlapů vězeňské stráže a v medvědovi (těch poutech na rukou i nohou), a kromě těch, kteří tu nejsou poprvé a vracejí se takřka domů, ale brzy se monotónní rytmus denního režimu potopí do podvědomí a člověk zjistí, že se ocitl v baráku s dalšíma dvacetima obyčejnejma, většinou přátelskejma chlapama na trochu nekomfortním příměstském táboře pro dospělé.
Několik lidí se budí kolem šesté ráno a po uvaření kávy v "čajové kuchyňce" (což je normálně vybavená kuchyň i se sporákem) se uchylují do malé, věčně plné kuřárny. Zbytek čeká až je v 6:45 probudí ošetřovatel. Těch se tu střídá pět, vždy jeden přes den a jeden přes noc). Všichni se k pacientům chovají přátelsky, někdo si víc zachovává odstup, někteří se k vám chovají, jako ke starému kamarádovi z hospody, když je v sobotu čas, přivezou kuřecí stehna, v udírně na zahrádce je připravují a za pokrytí nákladů předávají nenasytným pacientům stejně přirozeně, jako si z vás utahují, za to, že se tu jen flákáte. V 7h je rozcvička, v předcvičování se po týdnu střídají pacienti, a po zrychlené imitaci scény rodinné komedie o zájezdu ROH je po pěti minutách hotovo, takže si musí člověk dávat pozor, aby nepřišel o těch 5 minut později, protože jinak je ten den bez vycházek. Pak je poněkud hluché místo, kdy není co dělat, část lidí se vrátí do postele a část se snaží nacpat na kuřárnu. V 7:45 musí být všichni na spodní kultůrce na komunitě. To jest ranním setkání pacientů a personálu, z něhož jsou vždy přítomni sestra a ošetřovatel a podle možností staniční sestra, primářka a psycholog. Předseda (ustanovený na jeden měsíc z řad pacientů) oznámí, kolikátého je a že včera se nic zvláštního nestalo a předá slovo kulturnímu referentovi, ten oznámí pro jistotu podruhé kolikátého je a přečte pár zpráv z domova, světa a sportu, přepsaných předchozí den z teletextu, a nahlásí na co se budeme večer dívat v televizi. Pacienti hlásí vycházky (měly by se ale hlásit v pondělí na celý týden dopředu, ale jde to i pak), omluvy z pracovní terapie (nikdo se neomlouvá). Předává se slovo personálu, který většinou nic nemá, psycholog vás někdy upozorní, že jste prasata a na spodním WC je počůraná podlaha, sestřička vám přečte seznam sprostých slov, které včera vyslechla ze šatny a upozorní, že příště za to budou padat tresty, apod. Nakonec se "otevírá diskuze pacientů k provozu stanice", kde může každý říct, co ho trápí, což je většinou nic, nebo stížnost na to, že někdo krade věci z ledničky, nesprchuje se a smrdí nebo po sobě nemyje nádobí. V 8h je snídaně a léky. Většina lidí tu bere Cyproplex na snížení hladiny testosteronu. Pak následují "rajóny" (úklid baráku) a jejich kontrola ošetřovatelem, který to buď jen tak přelítne, nebo vás zjebe za ponožky na opěradle postele.
Na devátou hodinu odchází většina lidí do pracovní terapie, což by měl podle řádu každý, ale někteří jsou od toho bez zjevného důvodu osvobozeni. To je buď zametání chodníčků po areálu, ergoterapie (většinou kreslení) nebo práce na zdejší zahradě (přesazování květin, plení, katrování, sbírání hrášku pro personál nebo sebe, apod). Zpět se vrací v 11h, případně v 10h, pokud je psychoterapie, nebo se nejde vůbec, pokud je vizita. Ta bývá jednou týdně, polovina pacientů ve středu a polovina v pátek. Na vizitě bývá občas paní primářka MUDr. Zuzana Švehláková, mohu jen říct, že vypadá hodná, viděl jsem ji asi třikrát. Někdy stanici navštíví Mudr. Růžena Hajnová, o které také moc říci nedokážu, myslím, že je primářka zdejší ambulance. Působila dojmem, že má ve všem jasno a že s jejím příchodem, má moje léčba právě začít. Jinak je přítomna staniční sestra, která většinou nic neříká a něco dělá na počítači, paní doktorka MUDr. Zuzana Švehláková (hodná, nábožensky založená paní, která se dokáže překvapivě naštvat) a někdy psycholog PhDr. Milan Ženčák (o něm později). Vizita někomu trvá pět minut, někomu hodinu, někdo odchází s úsměvem, někdo s prásknutím dveřmi.
Dvakrát týdně, v úterý a čtvrtek, resp. středu a pátek má jedna polovina pacientů skupinovou psychoterapii. Hodinu. Tedy pokud není psycholog zaneprázdněn jinými povinnostmi (je soudním znalcem) a skupina neodpadá. Nově příchozí je vyzván, aby povykládal, jak se zde ocitl, což většinou zabere celou hodinu. Snad neprozradím moc (co se řekne na skupině se přirozeně nemá vynášet ven), když řeknu, že někteří jsou zde za znásilnění (dospělých žen), najde se nějaký exhibicionista, někdo s násilným činem spojeným se sexuální stránkou, někdo s homosexuální pedofilií, někdo s heterosexuální, někdo, kdo podlehl svodům vlastních či nevlastních dcer, ale pedofilem asi není. Pokud slova pana psychologa neinterpretuji špatně, zastává názor, že kus pedofila je v každém, stejně jako exhibicionisty a jde o otázku do značné míry závislou na kulturním prostředí. Prepubertální a raně pubertální dívky své otce, nebo kohokoliv, kdo jejich roli vědomě či nevědomě přebírá, svádějí (ale limity těchto svodů jsou samozřejmě jinde, než u dospělých) a člověk tomu prostě musí odolat. V některých věcech má na můj vkus příliš brzy jasno, resp. má sklon typizovat, např. v tom jaký má k vám kdo vztah, ačkoliv na to podle mě nemá dost informací. Možná je to jen dostatkem zkušeností, to nemůžu posoudit. K jeho kladným stránkám mohu přidat, že je rozhodně všímavý a dokáže v řeči člověka odhalit místa, kde neříká nebo si sám neuvědomuje celou pravdu. K mínusům, že je v řeči dost rozvláčný a spoustu věcí, které by nebylo třeba nijak rozebírat, opisuje v širokém kontextu, např. při popisu rodiny, poukáže na skutečnost, že v dobách komunismu odjížděli otcové na dlouhé měsíce pracovat do spřátelených sovětských zemí a na dlouho se rozpovídá o tom, co tam dělali za práci, jak žili, jakou elektroniku domů přiváželi, atd., atd. a hodina terapie rychle mizí. Dalším problémem skupinové terapie je to, že většinou áčkaři, kteří mají svůj příběh už probraný a nemají potřebu o ničem mluvit, nebo ostatní, kteří prostě psychoterapii považují za blbost, využívají té hodiny s psychologem (kterého většina pacientů považuje za jediného z personálu spřízněného, jehož prostředkem lze ovlivňovat chod stanice) k probírání třeba nového řádu (ve kterém se prodlužovala minimální doba, po kterou musí být pacient v jednotlivých skupinách) nebo k nezávaznému popovídání o svém životě, což opět ubírá více než skromný čas pro psychoterapii vyhrazený.
Po obědě a poledních lécích nastává pro většinu čas velké úlevy, jelikož od 12h do 22h je povoleno používat mobily, notebooky, tablety atd., za což jinak hrozí dost nepříjemný trest - 14 dní v pyžamu, plus dalších 14 dní bez vycházek, během nichž se člověk nezúčastňuje terapie a doba jeho pobytu se tak o měsíc prodlužuje. A že takových trestů padá dost svědčí to, že polovina áčkařů je v trestu a protože druhá polovina je líná, nemá céčkaře často kdo doprovodit po areálu do kantýny nebo trafiky. Odpoledne je volno. Část lidí chrápe, část nespouští oči z telefonu, někdo se válí u televize, kdo může, zmizí ven.
Kolem páté hodiny je večeře, střídá se služba (sestra a ošetřovatel), v půl sedmé večerní "rajóny" a v sedm léky. Část lidí opět zmizí v postelích, část opět zasedne k Facebooku na mobilu nebo čučí na televizi (na spodní kultůrce filmy nebo sport, na horní dokumenty). Většina lidí pod vlivem medikace po deváté hodině odpadá a přes noc se pak náhodně potkává na kuřárně, aby na témže místě o pár hodin později uvítali nový na chlup stejný den, jak ten předchozí.
Léčebný řád stanice 40
[editace: opravil jsem jméno prášků, co tu předepisují]
[editace 2: přidán řád a oprava dalších gramatických chyb]
[editace 3: doplněna jména lékařů]
"Psychiatrická nemocnice v Brně, stanice 40 je oddělení, na kterém se vykonává ochranné ústavní léčení na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jde o OÚL sexuologické, psychiatrické, protialkoholní, toxikologické nebo kombinované.", tak pravý řád a realita tomu odpovídá. Na oddělení je většinou 20 až 25 pacientů (mužů) se sexuální deviací, kteří většinou přišli z výkonu trestu, v menšině jim byla nařízena soudně bez odnětí svobody a dva, tři lidé dopočtu kvůli alkoholismu nebo nějaké psychické poruše.
Jak praví řád dále, stanice 40 je oddělením režimovým. V praxi to znamená, že po přijetí, je pacient asi na týden, zařazen "mimo režim", nastěhován na jediný pokoj v přízemí a pouze se "seznamuje s chodem stanice", tedy nedělá nic, než že jí, spí, bere léky a nesmí opustit pozemek oddělení (může na zahradu u domu, ale třeba nesmí do prvního patra, kde spí ostatní pacienti). Pak musí napsat životopis, nikoliv profesní, ale spíš popis událostí, na jehož základě se zde ocitl. Poté člověk prochází skupinami C až A. Ve skupině C nejméně dva měsíce, v B nejméně tři měsíce a v A čtyři. O postup do další skupiny pacient žádá sám a schvaluje jej ošetřující personál.
Ve skupině C chodí člověk na skupinovou psychoterapii, píše si deník, který se každou středu odevzdává k prostudování personálu (ale když jsem do něj dva týdny po sobě napsal "pokud toto čtete, nakreslete prosím vedle podpisu sluníčko", neobjevilo se), je mu přidělen nějaký "rajón" - úklid jídelny, společenské místnosti, vynášení košů, starost o kuchyňku, apod. O vše kromě "odborných oprav", jako je namazání pantů, se starají pacienti) a také patron - pacient z áčka, který by vás měl zasvětit do tajů zdejšího života. V céčku, by měl člověk "poznat podstatu svého onemocnění a dokázat o ní otevřeně hovořit, vytvořit si náhled", tedy např. pochopit, že je pedofil a co to pedofilie je. Řád dál ukládá povinnost zpracovat psychologem zadaná témata, např. Mé kladné a záporné vlastnosti a pozvat k vizitě nejbližšího rodinného příslušníka a informovat ho důvodu svého pobytu zde. Nějakého témata na psaní jsem se musel domáhat (mám si přečíst Lolitu a něco o tom napsat) a s požadavkem návštěvy příbuzného nikdo nepřišel. Rodiče jednoho kolegy k vizitě přizvali, když náhodou přijeli na návštěvu mimo návštěvní hodiny (od 14h do 17h) a konala se vizita. Podle řádu může pacient v céčku jen ve vyjímečných případech na vycházku po areálu nemocnice v doprovodu rodiného příslušníka. V praxi můžete v céčku do areálu na jednu hodinu v doprovodu příbuzných, pacienta ze skupiny A a nebo ošetřovatele, ale když je vedro a jemu se nechce, pustí vás některý i samotného, natajno. V béčku může člověk chodit po areálu sám (ale musí se každou hodinu hlásit) a jednou za měsíc má vycházku na celé odpoledne a jednu na 23h, v áčku pak na odpoledne každý týden a jednou za měsíc volný víkend (který si po domluvě může člověk vybrat i v pracovní dny). Pak mají také všichni nárok na "sociální volno", tedy potřebujete-li jít někam na úřad, většinou vás pustí. O psychoterapeutické části béčka, resp. áčka můžu říct jen to co je v řádu, že člověk prohlubuje svůj vhled, resp. vytváří si náhled (to jest, má pochopit co jeho deviace je a co s tím dál) a taky to, že to rozdělení je nejspíš jen na papíře. Nevšiml jsem si na skupině, že by bylo s nějakým áčkařem probíráno něco hlubšího, vlastně situace áčkařů nebyla probírána vůbec a naopak u mě jsme zašli k něčemu, co podle mě patří až do toho náhledu, ale o terapii až dále.
Teď z obyčejnějšího pohledu, prostě, jak se tady žije. První dva dny, jsou všichni vyjukaní, i ti, kteří přijedou za doprovodu čtyř chlapů vězeňské stráže a v medvědovi (těch poutech na rukou i nohou), a kromě těch, kteří tu nejsou poprvé a vracejí se takřka domů, ale brzy se monotónní rytmus denního režimu potopí do podvědomí a člověk zjistí, že se ocitl v baráku s dalšíma dvacetima obyčejnejma, většinou přátelskejma chlapama na trochu nekomfortním příměstském táboře pro dospělé.
Několik lidí se budí kolem šesté ráno a po uvaření kávy v "čajové kuchyňce" (což je normálně vybavená kuchyň i se sporákem) se uchylují do malé, věčně plné kuřárny. Zbytek čeká až je v 6:45 probudí ošetřovatel. Těch se tu střídá pět, vždy jeden přes den a jeden přes noc). Všichni se k pacientům chovají přátelsky, někdo si víc zachovává odstup, někteří se k vám chovají, jako ke starému kamarádovi z hospody, když je v sobotu čas, přivezou kuřecí stehna, v udírně na zahrádce je připravují a za pokrytí nákladů předávají nenasytným pacientům stejně přirozeně, jako si z vás utahují, za to, že se tu jen flákáte. V 7h je rozcvička, v předcvičování se po týdnu střídají pacienti, a po zrychlené imitaci scény rodinné komedie o zájezdu ROH je po pěti minutách hotovo, takže si musí člověk dávat pozor, aby nepřišel o těch 5 minut později, protože jinak je ten den bez vycházek. Pak je poněkud hluché místo, kdy není co dělat, část lidí se vrátí do postele a část se snaží nacpat na kuřárnu. V 7:45 musí být všichni na spodní kultůrce na komunitě. To jest ranním setkání pacientů a personálu, z něhož jsou vždy přítomni sestra a ošetřovatel a podle možností staniční sestra, primářka a psycholog. Předseda (ustanovený na jeden měsíc z řad pacientů) oznámí, kolikátého je a že včera se nic zvláštního nestalo a předá slovo kulturnímu referentovi, ten oznámí pro jistotu podruhé kolikátého je a přečte pár zpráv z domova, světa a sportu, přepsaných předchozí den z teletextu, a nahlásí na co se budeme večer dívat v televizi. Pacienti hlásí vycházky (měly by se ale hlásit v pondělí na celý týden dopředu, ale jde to i pak), omluvy z pracovní terapie (nikdo se neomlouvá). Předává se slovo personálu, který většinou nic nemá, psycholog vás někdy upozorní, že jste prasata a na spodním WC je počůraná podlaha, sestřička vám přečte seznam sprostých slov, které včera vyslechla ze šatny a upozorní, že příště za to budou padat tresty, apod. Nakonec se "otevírá diskuze pacientů k provozu stanice", kde může každý říct, co ho trápí, což je většinou nic, nebo stížnost na to, že někdo krade věci z ledničky, nesprchuje se a smrdí nebo po sobě nemyje nádobí. V 8h je snídaně a léky. Většina lidí tu bere Cyproplex na snížení hladiny testosteronu. Pak následují "rajóny" (úklid baráku) a jejich kontrola ošetřovatelem, který to buď jen tak přelítne, nebo vás zjebe za ponožky na opěradle postele.
Na devátou hodinu odchází většina lidí do pracovní terapie, což by měl podle řádu každý, ale někteří jsou od toho bez zjevného důvodu osvobozeni. To je buď zametání chodníčků po areálu, ergoterapie (většinou kreslení) nebo práce na zdejší zahradě (přesazování květin, plení, katrování, sbírání hrášku pro personál nebo sebe, apod). Zpět se vrací v 11h, případně v 10h, pokud je psychoterapie, nebo se nejde vůbec, pokud je vizita. Ta bývá jednou týdně, polovina pacientů ve středu a polovina v pátek. Na vizitě bývá občas paní primářka MUDr. Zuzana Švehláková, mohu jen říct, že vypadá hodná, viděl jsem ji asi třikrát. Někdy stanici navštíví Mudr. Růžena Hajnová, o které také moc říci nedokážu, myslím, že je primářka zdejší ambulance. Působila dojmem, že má ve všem jasno a že s jejím příchodem, má moje léčba právě začít. Jinak je přítomna staniční sestra, která většinou nic neříká a něco dělá na počítači, paní doktorka MUDr. Zuzana Švehláková (hodná, nábožensky založená paní, která se dokáže překvapivě naštvat) a někdy psycholog PhDr. Milan Ženčák (o něm později). Vizita někomu trvá pět minut, někomu hodinu, někdo odchází s úsměvem, někdo s prásknutím dveřmi.
Dvakrát týdně, v úterý a čtvrtek, resp. středu a pátek má jedna polovina pacientů skupinovou psychoterapii. Hodinu. Tedy pokud není psycholog zaneprázdněn jinými povinnostmi (je soudním znalcem) a skupina neodpadá. Nově příchozí je vyzván, aby povykládal, jak se zde ocitl, což většinou zabere celou hodinu. Snad neprozradím moc (co se řekne na skupině se přirozeně nemá vynášet ven), když řeknu, že někteří jsou zde za znásilnění (dospělých žen), najde se nějaký exhibicionista, někdo s násilným činem spojeným se sexuální stránkou, někdo s homosexuální pedofilií, někdo s heterosexuální, někdo, kdo podlehl svodům vlastních či nevlastních dcer, ale pedofilem asi není. Pokud slova pana psychologa neinterpretuji špatně, zastává názor, že kus pedofila je v každém, stejně jako exhibicionisty a jde o otázku do značné míry závislou na kulturním prostředí. Prepubertální a raně pubertální dívky své otce, nebo kohokoliv, kdo jejich roli vědomě či nevědomě přebírá, svádějí (ale limity těchto svodů jsou samozřejmě jinde, než u dospělých) a člověk tomu prostě musí odolat. V některých věcech má na můj vkus příliš brzy jasno, resp. má sklon typizovat, např. v tom jaký má k vám kdo vztah, ačkoliv na to podle mě nemá dost informací. Možná je to jen dostatkem zkušeností, to nemůžu posoudit. K jeho kladným stránkám mohu přidat, že je rozhodně všímavý a dokáže v řeči člověka odhalit místa, kde neříká nebo si sám neuvědomuje celou pravdu. K mínusům, že je v řeči dost rozvláčný a spoustu věcí, které by nebylo třeba nijak rozebírat, opisuje v širokém kontextu, např. při popisu rodiny, poukáže na skutečnost, že v dobách komunismu odjížděli otcové na dlouhé měsíce pracovat do spřátelených sovětských zemí a na dlouho se rozpovídá o tom, co tam dělali za práci, jak žili, jakou elektroniku domů přiváželi, atd., atd. a hodina terapie rychle mizí. Dalším problémem skupinové terapie je to, že většinou áčkaři, kteří mají svůj příběh už probraný a nemají potřebu o ničem mluvit, nebo ostatní, kteří prostě psychoterapii považují za blbost, využívají té hodiny s psychologem (kterého většina pacientů považuje za jediného z personálu spřízněného, jehož prostředkem lze ovlivňovat chod stanice) k probírání třeba nového řádu (ve kterém se prodlužovala minimální doba, po kterou musí být pacient v jednotlivých skupinách) nebo k nezávaznému popovídání o svém životě, což opět ubírá více než skromný čas pro psychoterapii vyhrazený.
Po obědě a poledních lécích nastává pro většinu čas velké úlevy, jelikož od 12h do 22h je povoleno používat mobily, notebooky, tablety atd., za což jinak hrozí dost nepříjemný trest - 14 dní v pyžamu, plus dalších 14 dní bez vycházek, během nichž se člověk nezúčastňuje terapie a doba jeho pobytu se tak o měsíc prodlužuje. A že takových trestů padá dost svědčí to, že polovina áčkařů je v trestu a protože druhá polovina je líná, nemá céčkaře často kdo doprovodit po areálu do kantýny nebo trafiky. Odpoledne je volno. Část lidí chrápe, část nespouští oči z telefonu, někdo se válí u televize, kdo může, zmizí ven.
Kolem páté hodiny je večeře, střídá se služba (sestra a ošetřovatel), v půl sedmé večerní "rajóny" a v sedm léky. Část lidí opět zmizí v postelích, část opět zasedne k Facebooku na mobilu nebo čučí na televizi (na spodní kultůrce filmy nebo sport, na horní dokumenty). Většina lidí pod vlivem medikace po deváté hodině odpadá a přes noc se pak náhodně potkává na kuřárně, aby na témže místě o pár hodin později uvítali nový na chlup stejný den, jak ten předchozí.
Léčebný řád stanice 40
[editace: opravil jsem jméno prášků, co tu předepisují]
[editace 2: přidán řád a oprava dalších gramatických chyb]
[editace 3: doplněna jména lékařů]
Naposledy upravil(a) pbd dne sobota 21. 6. 2014, 9:30:36, celkem upraveno 3 x.
-
- Na trestné lavici
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 4
- ve věku do: 12
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: https://www.youtube.com/watch?v=y19uKiha-fw
- Příspěvky: 7971
- Dal: 1170 poděkování
- Dostal: 1 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Díky, pbd, za hodně zajímavý popis "léčby". Léčba tedy probíhá v podstatě jen dvě hodiny týdně, a deset hodin denně je více méně volno. Ještě že je na rozdíl od Bohnic povoleno používat elektroniku, jinak bych se tam asi unudil k smrti. A ještě že to (předpokládám) hradí pojišťovna.
-
- Administrátor
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 4
- ve věku do: 28
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Nejvíc mi vadí předsudečné odsouzení - i když jsem neublížil žádnému dítěti, najdou se lidé, co píšou "postavit ke zdi, kulka to vyřeší". Ne, nevyřeší. Pedofilové, kteří nic nespáchali, zažívají celý život zbytečné utrpení jen z důvodu předsudků. To je třeba změnit. Proto vznikl tenhle web.
- Příspěvky: 6632
- Dal: 1744 poděkování
- Dostal: 3618 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Navrhuji vydat jako článek, pokud by pbd souhlasil.
Československá pedofilní komunita – již 13 let s Vámi!
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 0
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 391
- Dal: 337 poděkování
- Dostal: 429 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Klíďo píďo, ještě doplním aktuální řád, až se mi ho podaří dostat do elektronické formy.Kasz píše:Navrhuji vydat jako článek, pokud by pbd souhlasil.
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Doma
- Líbí se mi: Dívky a ženy
- ve věku od: 13
- ve věku do: 26
- Příspěvky: 1484
- Dal: 360 poděkování
- Dostal: 289 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
To mi v mnohém připomíná Bohnice.
Jen bych se zeptal, jak dlouho tam v průměru zůstává člověk, který má soudně nařízenou ústavní léčbu po zneužití dítěte? A je tam nějaký tlak na provedení kastrace/testikulární pulpektomie (třeba i nepřímý jako třeba že je v řádu uvedeno, že pacient v režimu B, co si nechá udělat kastraci, bude automaticky přesunut do režimu A bez toho, aby musel plnit věci na skupinách a vydělávat "kladné body" úklidem chodem).
Vždycky jsem slyšel, že v Bohnicích je to zhruba dvakrát déle než v ostatních léčebnách (v Bohnicích většinou odcházejí pacienti s deliktem zneužití dítěte do ambulantní léčby po 1,5-2 letech), tak mě zajímá, jestli je to opravdu takový rozdíl.
Druhou otázku pokládám proto, že v Bohnicích pokud vím se provádí více kastrací (tedy, ono se tomu moderně říká testikulární pulpektomie, ale v konečném důsledku pro pacienta jde v podstatě o totéž) než ve všech ostatních léčebnách dohromady. A jen já jsem tam za ten rok zažil tři kastrace (na oddělení bylo 18-21 lidí) a přijde mi, že leckdy do toho byli pacienti opravdu v menším či větším smyslu postrkováni odborným personálem (protože ten zákrok musí být samozřejmě na přání pacienta - ale to ještě neznamená, že bude opravdu dobrovolný).
Jen bych se zeptal, jak dlouho tam v průměru zůstává člověk, který má soudně nařízenou ústavní léčbu po zneužití dítěte? A je tam nějaký tlak na provedení kastrace/testikulární pulpektomie (třeba i nepřímý jako třeba že je v řádu uvedeno, že pacient v režimu B, co si nechá udělat kastraci, bude automaticky přesunut do režimu A bez toho, aby musel plnit věci na skupinách a vydělávat "kladné body" úklidem chodem).
Vždycky jsem slyšel, že v Bohnicích je to zhruba dvakrát déle než v ostatních léčebnách (v Bohnicích většinou odcházejí pacienti s deliktem zneužití dítěte do ambulantní léčby po 1,5-2 letech), tak mě zajímá, jestli je to opravdu takový rozdíl.
Druhou otázku pokládám proto, že v Bohnicích pokud vím se provádí více kastrací (tedy, ono se tomu moderně říká testikulární pulpektomie, ale v konečném důsledku pro pacienta jde v podstatě o totéž) než ve všech ostatních léčebnách dohromady. A jen já jsem tam za ten rok zažil tři kastrace (na oddělení bylo 18-21 lidí) a přijde mi, že leckdy do toho byli pacienti opravdu v menším či větším smyslu postrkováni odborným personálem (protože ten zákrok musí být samozřejmě na přání pacienta - ale to ještě neznamená, že bude opravdu dobrovolný).
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Dívky
- ve věku od: 0
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 391
- Dal: 337 poděkování
- Dostal: 429 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Minulý týden povolila na mou žádost náruč stanice 40 své hřejivé sevření, čili jsem byl propuštěn a nemohu už od pacientů či personálu vyzvídat, ale černovická léčebna je z těch, kde bývají pacienti propuštěni po kratší době. Za dobu mého pobytu nebyl nikdo, kdo se dopustil zneužití dítěte, propouštěn a nemůžu vědět, kdy propustí ty, co tam teď jsou, ale vypadá to, že není výjimkou propuštění po šesti měsících - u starých pacientů. U nově příchozích to bude nejdříve po devíti měsících - podle nového řádu, který hlavně upravoval právě minimální dobu strávenou v jednotlivých skupinách. O tom se rozhodlo na nedávném setkání personálu českých léčeben, aby se doba, kterou pacienti tráví v různých zařízeních více sjednotila a pacienti nemigrovali z jednoho do druhého, aby to měli rychleji z krku.Kuba píše:Jen bych se zeptal, jak dlouho tam v průměru zůstává člověk, který má soudně nařízenou ústavní léčbu po zneužití dítěte? Vždycky jsem slyšel, že v Bohnicích je to zhruba dvakrát déle než v ostatních léčebnách (v Bohnicích většinou odcházejí pacienti s deliktem zneužití dítěte do ambulantní léčby po 1,5-2 letech), tak mě zajímá, jestli je to opravdu takový rozdíl.
Vůbec. Pokud vím, tak kastrovaný tam nebyl nikdo a nikomu to ani nenavrhovali. Jediná zmínka o tom padla jednou na skupině, kdy psycholog vysvětloval, co to je, ale že je to krajní řešení, které stejně nemusí nic vyřešit.Kuba píše:A je tam nějaký tlak na provedení kastrace/testikulární pulpektomie (třeba i nepřímý jako třeba že je v řádu uvedeno, že pacient v režimu B, co si nechá udělat kastraci, bude automaticky přesunut do režimu A bez toho, aby musel plnit věci na skupinách a vydělávat "kladné body" úklidem chodem).
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 7
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 170
- Dal: 21 poděkování
- Dostal: 55 poděkování
Léčba versus brainwashing
Díky, pbd, za podrobné a upřímné vylíčení (ještě by mě třeba zajímalo, jaká byla tvoje motivace a tvoje důvody jíž do léčebny, co sis od toho sliboval a jestli se ti toho dostává, ale to by bylo do jiného vlákna). Ne že bych o tom neuvažoval - občas jsem si říkal, jak by to bylo pěkné, utéct od všech reálných problémů a od odpovědnosti za svůj život a schovat se do nějakého takového imaginárního světa odtrženého od reality - ale moje sexuální psycholožka, za kterou jsem asi čtyři roky do jedné léčebny ambulantně chodil, mívala sice spoustu nápadů co se mnou, ale tohle mi nikdy nenavrhla, spíš jsem měl dojem, že mi naznačovala, že by to nebylo nic pro mě.
Mě vlastně už posledních 15 let dost intenzivně zajímalo, co vlastně jde od jakékoliv terapie čekat. Nakupil jsem doma několik metrů knih, několik z nich jsem i doopravdy četl, seznámil jsem se s desítkami psychologických a terapeutických směrů, ale celkem jsem zatím nepříšel na to, v čem by jakákoliv terapie mohla přinést víc než normální vztahy s lidma, hovory s přáteli atd. Snad může být specifickým přínosem nějaká systematičnost, cílevědomost, snad se dá v terapeutickém světě inspirovat vyloženě i nějakými konkrétními fígly, metodami. To vše myslím hlavně ve vztahu k normální individuální nebo skupinové terapii na svobodě.
Občas jsem si říkal, jestli opravdu je nutné v léčebně jednat s pacienty jako s nesvéprávnýma debilama, a proč alespoň pro dobrovolné pacienty neexistuje nějaká jiná metoda. Režimová léčba má svoje specifické důrazy a metody, z nichž mnohé velmi připomínají popis metod brainwashingu.
"Brainwashing, česky vymývání mozku, psychická manipulace nebo také mind control, thought control, coercive persuasion (v překladu: kontrola mysli, myšlenek, nátlakové přesvědčování), toto všechno jsou synonyma, která můžeme definovat jako psychologické a ideologické působení na člověka s cílem ovládnout (formovat) jeho myšlení proti jeho vlastní vůli, což vede ke zhoršení individuálních kognitivních a sociálních funkcí." Dick Sutphen klade vynalezení metody brainwashingu někam do 18. stol. v souvislosti s křesťanským obrozením v USA, naproti tomu Robert Jay Lifton až do 50. let 20. století, kdy probíhala korejská válka. (podrobněji v této práci studentky filozofické fakulty)
Nedokonalý článek na Wikipedii popisuje metody takto: "Pro ovlivnění lidí mají být používány metody jako spánková deprivace, zvukové a filmové smyčky pouštěné stále dokola, drogy, společenská izolace, tvrdý režim a dril, týrání hladem, žízní, zimou a emocemi, které vyvolává bezmocnost." - v našich léčebnách nacházíme tu úvodní společenskou izolaci, pak ty drogy (samozřejmě se jim říká léky), tvrdý režim a dril, s tím že ty smyčky nejsou asi filmové a zvukové, ale naživo přednášené.
Práce té studentky dále popisuje komunistickou převýchovu korejských zajatců čínskými vězniteli: "Vězni byli týráni, vyslýcháni, trpěli nedostatkem spánku,vyvolával se u nich pocit viny ze zrazování přátel, tím navodili vězni pocity strachu a úzkosti, v dalších fázích pak nátlak odlehčili, vězeň byl přinucen zpovídat se ze svých prohřešků v minulosti, pomocí pokřiveného výkladu věznitelů pocit viny odreagován, prohlubování významu komunistických idejí, v poslední fázi proběhlo navození psychické rovnováhy a politická konverze." - v tom máme ten zbytek našich odborných lékařských terapeutických metod.
"Podobné techniky jako sekty má údajně používat i Námořnictvo Spojených Států při výcviku svých vojáků. Málo jídla spojené s namáhavou fyzickou prací sníží u vojáků hladinu cukru v krvi, čímž se nervová soustava stane citlivější, následuje fáze zahlcení informacemi, bombardování otázkami atd., kdy může dojít i k akceptaci převrácené logiky. Následují hodiny pochodování nebo meditace, kdy se voják uvede do stavu jakési sebehypnózy a ideální námořník je na světě. Voják, který za každých okolností uposlechne rozkazu a nebude o tom, co dělá, příliš přemýšlet."
Ano, mohl bych dehonestovat léčbu pedofilie tím, že je podobná ideologické manipulaci ze strany zločinných režimů a ulítlých náboženských sekt. Ale ona se podobná metoda používá i při léčbě alkoholismu a drogových závislostí. Dost možná i při léčbě ze závislostí na těch ulítlých sektách. Tam, kde normální rozumné přesvědčování už přestalo fungovat a tudíž je nutné místo něj nasadit jiné "techniky ovládání mysli". A vypadá to, že závislosti jinak léčit nejdou než důkladným výplachem a případně novou, ještě silnější závislostí na něčem jiném.
A vlastně se to týká mechanismů, které nastupují kdykoliv, když člověk opouští jeden svět a ponořuje se do jiného. Když opouští své rodiče a vytváří se svým partnerem nový svět. Když opouští jednu zemi a zabydluje se v jiné. Když nastupuje do nové školy, do nové církve, když opouští jeden názorový svět a ponořuje se do nového nebo vytváří jiný. Když opouští jedno vědecké paradigma a sbližuje se s novým. Po dlouhá léta pozoruji příznaky "brainwashingu" u lidí, kteří vstoupili do některé pedofillní komunity a nadšeně se učí její fráze, dogmata a argumenty, i u těch, kteří opět "prozřeli" a komunitu opouštějí, protože je od ní osvobodil zase nějaký další svět, který objevili, a samozřejmě u těch, kteří na nás útočí.
Brainwashing je slovo s ošklivými konotacemi - rozumíme jím většinou, že někdo zlý brání nevinným lidem v poznání pravdy a zbavuje je schopnosti svobodně myslet. Ovšem nelze brainwashing vnímat i pozitivně, že z hlavy může vymýt všechnu špínu, nečisté myšlenky a nekalé motivy, takže se tam pak nakonec myšlenky a pocity cítí mnohem líp a svobodněji? Dá se nějak rozeznat ten špatný brainwashing od toho dobrého? A dokážeme si hlídat sami u sebe, jestli když působíme na druhé nebo když druzí působí na nás a někam nás posunou, jestli to byl dobrý posun, nebo jestli toho nakonec budeme litovat nebo už ani nebudeme schopni? A na co si tedy máme vlastně dávat pozor?
Mě vlastně už posledních 15 let dost intenzivně zajímalo, co vlastně jde od jakékoliv terapie čekat. Nakupil jsem doma několik metrů knih, několik z nich jsem i doopravdy četl, seznámil jsem se s desítkami psychologických a terapeutických směrů, ale celkem jsem zatím nepříšel na to, v čem by jakákoliv terapie mohla přinést víc než normální vztahy s lidma, hovory s přáteli atd. Snad může být specifickým přínosem nějaká systematičnost, cílevědomost, snad se dá v terapeutickém světě inspirovat vyloženě i nějakými konkrétními fígly, metodami. To vše myslím hlavně ve vztahu k normální individuální nebo skupinové terapii na svobodě.
Občas jsem si říkal, jestli opravdu je nutné v léčebně jednat s pacienty jako s nesvéprávnýma debilama, a proč alespoň pro dobrovolné pacienty neexistuje nějaká jiná metoda. Režimová léčba má svoje specifické důrazy a metody, z nichž mnohé velmi připomínají popis metod brainwashingu.
"Brainwashing, česky vymývání mozku, psychická manipulace nebo také mind control, thought control, coercive persuasion (v překladu: kontrola mysli, myšlenek, nátlakové přesvědčování), toto všechno jsou synonyma, která můžeme definovat jako psychologické a ideologické působení na člověka s cílem ovládnout (formovat) jeho myšlení proti jeho vlastní vůli, což vede ke zhoršení individuálních kognitivních a sociálních funkcí." Dick Sutphen klade vynalezení metody brainwashingu někam do 18. stol. v souvislosti s křesťanským obrozením v USA, naproti tomu Robert Jay Lifton až do 50. let 20. století, kdy probíhala korejská válka. (podrobněji v této práci studentky filozofické fakulty)
Nedokonalý článek na Wikipedii popisuje metody takto: "Pro ovlivnění lidí mají být používány metody jako spánková deprivace, zvukové a filmové smyčky pouštěné stále dokola, drogy, společenská izolace, tvrdý režim a dril, týrání hladem, žízní, zimou a emocemi, které vyvolává bezmocnost." - v našich léčebnách nacházíme tu úvodní společenskou izolaci, pak ty drogy (samozřejmě se jim říká léky), tvrdý režim a dril, s tím že ty smyčky nejsou asi filmové a zvukové, ale naživo přednášené.
Práce té studentky dále popisuje komunistickou převýchovu korejských zajatců čínskými vězniteli: "Vězni byli týráni, vyslýcháni, trpěli nedostatkem spánku,vyvolával se u nich pocit viny ze zrazování přátel, tím navodili vězni pocity strachu a úzkosti, v dalších fázích pak nátlak odlehčili, vězeň byl přinucen zpovídat se ze svých prohřešků v minulosti, pomocí pokřiveného výkladu věznitelů pocit viny odreagován, prohlubování významu komunistických idejí, v poslední fázi proběhlo navození psychické rovnováhy a politická konverze." - v tom máme ten zbytek našich odborných lékařských terapeutických metod.
"Podobné techniky jako sekty má údajně používat i Námořnictvo Spojených Států při výcviku svých vojáků. Málo jídla spojené s namáhavou fyzickou prací sníží u vojáků hladinu cukru v krvi, čímž se nervová soustava stane citlivější, následuje fáze zahlcení informacemi, bombardování otázkami atd., kdy může dojít i k akceptaci převrácené logiky. Následují hodiny pochodování nebo meditace, kdy se voják uvede do stavu jakési sebehypnózy a ideální námořník je na světě. Voják, který za každých okolností uposlechne rozkazu a nebude o tom, co dělá, příliš přemýšlet."
Ano, mohl bych dehonestovat léčbu pedofilie tím, že je podobná ideologické manipulaci ze strany zločinných režimů a ulítlých náboženských sekt. Ale ona se podobná metoda používá i při léčbě alkoholismu a drogových závislostí. Dost možná i při léčbě ze závislostí na těch ulítlých sektách. Tam, kde normální rozumné přesvědčování už přestalo fungovat a tudíž je nutné místo něj nasadit jiné "techniky ovládání mysli". A vypadá to, že závislosti jinak léčit nejdou než důkladným výplachem a případně novou, ještě silnější závislostí na něčem jiném.
A vlastně se to týká mechanismů, které nastupují kdykoliv, když člověk opouští jeden svět a ponořuje se do jiného. Když opouští své rodiče a vytváří se svým partnerem nový svět. Když opouští jednu zemi a zabydluje se v jiné. Když nastupuje do nové školy, do nové církve, když opouští jeden názorový svět a ponořuje se do nového nebo vytváří jiný. Když opouští jedno vědecké paradigma a sbližuje se s novým. Po dlouhá léta pozoruji příznaky "brainwashingu" u lidí, kteří vstoupili do některé pedofillní komunity a nadšeně se učí její fráze, dogmata a argumenty, i u těch, kteří opět "prozřeli" a komunitu opouštějí, protože je od ní osvobodil zase nějaký další svět, který objevili, a samozřejmě u těch, kteří na nás útočí.
Brainwashing je slovo s ošklivými konotacemi - rozumíme jím většinou, že někdo zlý brání nevinným lidem v poznání pravdy a zbavuje je schopnosti svobodně myslet. Ovšem nelze brainwashing vnímat i pozitivně, že z hlavy může vymýt všechnu špínu, nečisté myšlenky a nekalé motivy, takže se tam pak nakonec myšlenky a pocity cítí mnohem líp a svobodněji? Dá se nějak rozeznat ten špatný brainwashing od toho dobrého? A dokážeme si hlídat sami u sebe, jestli když působíme na druhé nebo když druzí působí na nás a někam nás posunou, jestli to byl dobrý posun, nebo jestli toho nakonec budeme litovat nebo už ani nebudeme schopni? A na co si tedy máme vlastně dávat pozor?
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 8
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 214
- Dal: 19 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Já myslím, že záleží na tom, čeho se ta terapie týká. Mám pochybnosti, zda konkrétně "léčba" sexuálních deviací u nás (a asi i jinde) je vůbec k něčemu dobrá. Pokud jde ale o psychoterapii zaměřenou na závislosti nebo duševní poruchy, domnívám se, že je nedocenitelná a že ji často ani přátelé prostě nahradit nemůžou. Bohužel, i rady přátel můžou někdy dost uškodit, protože to třebas i myslí dobře, ale daný problém prostě nechápou. Další věc je pak ta, že kupříkladu takový schizofrenik většinou moc přátel nemá a v normálních vztazích s lidmi selhává, takže potřebuje někoho, kdo by ho vedl. Nesmyslné ovšem je, když si relativně zdravý člověk psychoterapií nahrazuje chybějící vztahy s lidmi.Mě vlastně už posledních 15 let dost intenzivně zajímalo, co vlastně jde od jakékoliv terapie čekat. Nakupil jsem doma několik metrů knih, několik z nich jsem i doopravdy četl, seznámil jsem se s desítkami psychologických a terapeutických směrů, ale celkem jsem zatím nepříšel na to, v čem by jakákoliv terapie mohla přinést víc než normální vztahy s lidma, hovory s přáteli atd. Snad může být specifickým přínosem nějaká systematičnost, cílevědomost, snad se dá v terapeutickém světě inspirovat vyloženě i nějakými konkrétními fígly, metodami.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 7
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 170
- Dal: 21 poděkování
- Dostal: 55 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Tak přiznejme si, že pedofilie může stát v pozadí řady závislostí... ať je to závislost na pornografii a masturbaci, "rodinných" filmech, nebo na fantaziích jakéhokoliv druhu (od tělesných až po citové, vztahové a životní fantazie), závislost na vztazích nebo třeba nějaké činnosti nebo vzorcích chování, na internetové komunitě... nebo klasické kompenzační závislosti, kdy se člověk utíká k alkoholu, drogám, koníčkům nebo práci, aby přehlušil absenci citového a vztahového života. Ne vždy je snadné rozeznat, kdy je která závislost k užitku a kdy už je potřeba jí vymezit hranice nebo se jí zcela zbavovat... a pak se mohou osvědčené techniky pro zbavování se závislosti hodit.Hranicar píše:Já myslím, že záleží na tom, čeho se ta terapie týká. Mám pochybnosti, zda konkrétně "léčba" sexuálních deviací u nás (a asi i jinde) je vůbec k něčemu dobrá. Pokud jde ale o psychoterapii zaměřenou na závislosti nebo duševní poruchy, domnívám se, že je nedocenitelná...
U té terapie opravdu záleží na tom, co je vlastně ten problém. V našich léčebnách jde vesměs primárně o indoktrinaci předepsanými frázemi, "získáním náhledu" se tam nemyslí, aby člověk opravdu začal myslet a dělat si svůj vlastní názor. Přitom je to metoda v podstatě obšlehnutá z léčby psychotických bludů, jako by odlišná sexualita byla jedním z nich. Ale přesto v rámci té indoktrinace může člověk získat i nějaké užitečné informace a nějaký impuls k pozdějšímu skutečnému získávání náhledu. Třeba se alespoň dozví, že existuje nějaká pedofilie apod., nebo začne přemýšlet o tom, že své chování může a má ovládat, pokud ho to do té doby nenapadlo.
Pokud ovšem jde o hledání vlastní důstojnosti a smyslu života, tam jsou asi užitečnější východiska a metody některého ze směrů tzv. humanistické psychologie, zejména Rogersovy "terapie zaměřené na člověka": Ústřední pojem „já“ je podle Rogerse tvořen prožitky organismu, který je jedinec ochoten „přijmout za své“, za část své osobnosti. Dobře přizpůsobená osobnost je schopná asimilovat do svého pojetí „já“ své veškeré prožitky v původní, nezkreslené podobě. Tato shoda mezi prožitým a uvědomovaným se u něj nazývá kongruence.
Ale zajímavá pro nás může být i třeba i Franklova logoterapii („O otázce, 'Jaký má život smysl?,' se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: 'Jaký smysl chci dát svému životu?'“)
Ovšem to, že některý terapeutický směr má dobrá teoretická východiska, ještě neznamená, že je tuctový terapeut bude umět použít, obzvlášť na náš problém. Já jsem jednou zkusil jednoho Gestalt terapeuta, a ač ten směr je taky zajímavý, tak to bylo z desítek odborníků, přes které jsem kdy prošel, asi to nejhorší, co jsem kdy potkal. (Běžné práškovací psychiatry mezi terapeuty nepočítám.)
Nakonec si stejně myslím, že nejlepší terapií je naučit se prostě o svých problémech normálně uvažovat a je-li to aspoň trochu možné, mluvit s normálními civilními lidmi z reálného světa, mít pár přátel a vzájemně si s nimi naslouchat a být si oporou.
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 8
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 214
- Dal: 19 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Jenomže všechny tyhle směry mi vždycky přišly jen teorie a spousta prázdných frází. Realita je jiná a velmi záleží na osobě daného psychoterapeuta, který by měl být empatický a kritický zároveň. Naučit se o svých problémech normálně uvažovat je někdy dost těžké, protože člověk bývá sám vůči sobě zaslepen. To je podle mě hlavní přínos takové terapie.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 7
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 170
- Dal: 21 poděkování
- Dostal: 55 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně Černovicích
Ano, u většiny typů terapií ohromně záleží na schopnostech terapeuta, a ty terapie, kde na schopnostech terapeuta nezáleží, jsou ze všech nejhorší. Proto jsem také čtení o psychologii a psychoterapii chápal spíš jako cestu k tomu, jak pochopit, co oni vlastně s člověkem dělají, abych porozuměl sám sobě a věděl, co se sebou mám dělat. A proto taky hledám podporu či inspiraci spíš u lidí, kteří mi mají co dát - bez ohledu na to, jestli mají titul a funkci - než u někoho, kdo je prostě jen terapeut z moci úřední. Sousloví "empatický a kritický" mě v této souvislosti spíš děsí, to si představím spíš takového toho úlisného terapeuta, co napřed navodí atmosféru, aby ses mu otevřel, a pak ti začne bezohledně kopat do slabin, obrazně řečeno. Pokud ta "kritičnost" má znamenat, že je zabedněný v předepsaných dogmatech, tak o tu bych nestál - o skutečnou kritičnost k sobě, k druhému i k dogmatům jistě ano.Hranicar píše:Jenomže všechny tyhle směry mi vždycky přišly jen teorie a spousta prázdných frází. Realita je jiná a velmi záleží na osobě daného psychoterapeuta, který by měl být empatický a kritický zároveň. Naučit se o svých problémech normálně uvažovat je někdy dost těžké, protože člověk bývá sám vůči sobě zaslepen. To je podle mě hlavní přínos takové terapie.
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Mám
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 8
- ve věku do: 15
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Všimli jste si letos, kolik se urodilo jmelí?
- Příspěvky: 913
- Dal: 145 poděkování
- Dostal: 840 poděkování
Re: Ústavní léčba v Brně-Černovicích
Teoretické znalosti jsou v tomto oboru někdy spíše na obtíž, jelikož mohou prostřednictvím své metodiky z něčeho v podstatě jednoduchého udělat něco velmi složitého
Psychoterapeut, kterého mimochodem cituji ve svém podpisu, mi vyhovoval právě tím, že díky životním zkušenostem měl na mnoho věcí přímý, teorií nezkreslený názor a zároveň se dokázal otevřít i on sám - ne, že by měl tendenci rozebírat vlastní problémy, ale v tom smyslu, že se s ním člověk cítil jako se starým známým
Mě se kombinace empatický a kritický docela zamlouvá, někdy je potřeba trocha sebereflexe, podle mě to neznamená, že po fázi empatické přijde tak kritická a zmíněné neempatické kopání do slabin
Psychoterapeut, kterého mimochodem cituji ve svém podpisu, mi vyhovoval právě tím, že díky životním zkušenostem měl na mnoho věcí přímý, teorií nezkreslený názor a zároveň se dokázal otevřít i on sám - ne, že by měl tendenci rozebírat vlastní problémy, ale v tom smyslu, že se s ním člověk cítil jako se starým známým
Mě se kombinace empatický a kritický docela zamlouvá, někdy je potřeba trocha sebereflexe, podle mě to neznamená, že po fázi empatické přijde tak kritická a zmíněné neempatické kopání do slabin
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD