Co očekávat od této knihy?
Kniha se skládá ze začátečního proslovu Weisse, poté kapitolou o tom, jak se léčí devianti (parafilici) kde autorka popisuje, jaké jsou pravidla a jak to chodí na sexuologickém oddělení v Bohnicích. Pak už následuje 10 příběhů různých klientů, kteří léčbu v Bohnicích podstoupili a na závěr rozhovor s terapeuty (MUDr. Zuzana Řeřichová a Mgr. Petr Ptáček). Byli tam hlavně příběhy pedofilů (jak BL tak GL), sadistů nebo patologických agresorů ale byl tam i nějaký nekrofil a exhibicionista.
Kniha toho nabízí vcelku dost a potěšil mě úvod, kde Weiss říká, že to že je někdo deviant neznamená, že automaticky páchá trestnou činost.
Děj a můj komentář
Jelikož se kniha skládá spíš z více příběhů, než z příběhu jednoho člověka, nebudu tu popisovat celou knihu, ale spíš to, co mě tam zaujalo asi nejvíce.
Přišlo mi, že každý z těch deviantů snad kromě jednoho nebo dvou měli špatné rodinné zázemí, ať už tím, že jim chyběl jeden rodič, v rodině byl alkoholismus nebo domácí násilí či dokonce vyrůstali v dětském domově. Dále tam někdo byl dokonce na drogách. Jeden exhibicionista se zase odhaloval jen když měl nějaké velmi stresové období. Hodně z nich mělo ještě nějaké poruchy osobnosti nebo jinak patologické rysy osobnosti. To mě utvrzuje v myšlence, že pokud nějaký parafilik udělá delikt,
mají na tom podíl hlavně jiné věci než ta parafilie jako rodinné zázemí, výchova, drogy nebo osobnost. Také bylo zajímavé, že většina z nich měla nízké nebo dokonce jen základní vzdělání.
U většiny si myslím, že byli skutečně parafilici, ale u některých si říkám, jestli to spíš nebyl výsledek jiných faktorů. Třeba tam byl pán, který vyrůstal v rodině, kde otec hrozně týral matku a jako dítě to všechno viděl. V dospělosti začal znásilňovat cizí ženy, které chtěly jet stopem. Další příklad je u muže, který měl matku alkoholičku a už od začátku puberty kradl a bil se. Později začal prodávat drogy a nakonec se z něj stal feťák, který později pobodal babičku, protože jí chtěl vykrást.
U některých jsem měla pocit, že toho skutečně litují, ale u některých mi přišlo, že to píšou jen proto, protože zkrátka musí a nebo litují jen sebe, než že by jim bylo skutečně líto toho, co provedli. Takový pocit jsem měla hlavně u lidí s nějakou poruchou osobnosti (psychopati).
Co musím ocenit jsou ty vysvětlující okénka, kde vysvětlují různé pojmy včetně určitých parafilií, útržky z deníku či životopisu nebo jiných pojmů, jako třeba kyberšikana. Co mě trochu mrzí je, že se samotní delikventi o tom, jaké je to v léčebně a jaké z ní měli zážitky příliš nerozepsali. Zajímalo by mě to i z jejich pohledu.
Líbil se mi i úvod do toho jak vznikala česká sexuologie za socialismu. Sexuologové tenkrát neměli moc informací ze západu a tak si svůj systém a metody léčby sestavili sami - dost úspěšně. Bez léčby recidovalo 80% pachatelů. S léčbou přesně naopak recidovalo pouze 10-20% klientů a zbylých 90-80% ne. Otázkou je, jak velké zásluhy na tom měla podíl medikace nebo dokonce kastrace.
I když je to jen o delikventních parafilicích, je podle mě dobré vědět, jak je to s těmi, co ublížili. Já se ta dočetla plno zajímavých věcí a rozhodně ji doporučuji i vám. Jen těm, kteří mají slabší žaludek doporučuji přeskočit některé pasáže, i když ty samotné činy nerozebírají tak detailně.
Knihu jsem sehnala ZDE: https://www.trhknih.cz/kniha/1j7v5yb9h5
Ukázky z knihy. Pro lepší čtení si každý obrázek otevřete v novém okně samostatně.