Před dvěma týdny jsem zažil jeden mimořádně mizerný den. Den, který člověk zažije tak dvakrát do roka. Den, kdy se prostě nedaří. Den kdy je mysl roztěkaná a nedokáže se na nic soustředit. Den kdy je lepší v práci nic nedělat, jinak nasekám chyby, které budu následující tři dny opravovat.
Byl to den, kdy vím, že se na ulici nesmím otočit za krásnou holkou. Za normálních okolností se rád ohlédnu (zvláště pokud je to sedmiletá dívenka v růžových šatech s mašlí v rozpuštěných vlasech), řeknu si, že život je krásný, a jdu dál. Ale tohle byl den, kdy mě takového pohledy svádí k myšlenkám a představám, které nechci. Byl to den, kdy je lepší se dětem obloukem vyhnout.
A co bylo nejhorší, ten den večer byla schůzka dětského oddílu. A dosud jsem s dětmi v oddíle neměl problém. Ale teď jsem usoudil, že bude lepší se telefonicky omluvit, na parkovišti před budovou vysadit dceru a odjet pryč. Jenže nakonec jsem si uvědomil, jak moc se ty moje kluky těším a že si setkání s nimi nechci nechat ujít. A tak jsem se rozhodl, že to přeci jenom zkusím.
Když jsem spolu s dcerou vstoupil do budovy a uviděl ji, jak se nadšeně zdraví s kamarádkami a vyměňuje si nimi zážitky z minulého týdne (holčičky se umějí tak krásně rozpovídat

), tak jsem si najednou uvědomil, že se ničeho bát nemusím. Najednou jsem věděl, že mít v přítomnosti mojí dcery nějaké sexuální myšlenky týkající se dětí prostě nejde. Celý program jsem nakonec strávil s mladšími dětmi, a když jsem sledoval dívenky (a moji dceru mezi nimi), jak soutěží ve hrách, jak se baví a jak se u toho smějí, tak jsem přišel na úplně jiné myšlenky. A kluci ten den byli také mimořádně skvělí. Vracel jsem se domů plný energie a s pocitem, že ten blbý den je konečně za mnou.
Následující dny jsem hodně přemýšlel o svojí dceři. Znovu jsem si uvědomoval, jak moc pro mne znamená a jakým je pro mne úžasným darem. Znovu jsem si uvědomoval, jak moc ji mám rád. Chtěl bych říct, jak moc ji miluji, ale přijde mi to jako příliš silná slova. Ba ne, i když to jsou silná slova, musím říct, že svou dceru miluji, pokud milovat znamená mít někoho rád a být připraven za něj nasadit svůj život. Miluji ji z celého svého srdce. Jenom do očí bych se jí to takhle říct asi neodvážil.
A také jsem si s bolestí znovu uvědomil to, co si občas uvědomují všichni rodiče. A totiž, že naše děti vlastně nejsou naše. Nepatří nám. Byl nám svěřen krásný úkol doprovázet je na začátku jejich životní cesty. A během té krátké doby je připravit na to, aby zbývající a větší část té cesty mohli projít bez naší pomoci.
A pod vlivem událostí a myšlenek jsem napsal další sloku písně. Sloku, která by se asi hodila jako závěrečná.
Jak darem od Boha překrásným
jsi, to netušíš,
pokladem srdce mého vzácným,
přec mi nepatříš.
Roztáhnout křídla tvá přijde čas,
poznat širý svět,
rozetnout pouto co váže nás
a popřát ti štastný let.
Krásný je dětský smích ....