Prosíme pedofilně orientované osoby, aby vyplnily dotazník od projektu Národního ústavu duševního zdraví PARAFILIK.CZ:
https://www.pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?f=115&t=7943

Děkujeme! - Tým ČEPEK

O dobru a zlu v nás?

Diskuze o důležitých či zajímavých tématech, jež přímo nesouvisí s dětmi, pedofilií či reakcemi na články v médiích.
Uživatelský avatar
Michaela
Člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Žena
Líbí se mi: Muži
ve věku od: 23
ve věku do: 40
Výkřik do tmy: A oni povídali, že se od hor mračí,
a byly to jen Tvoje vlasy černé,
jenž škrtily ve tmách perutí svou dračí,
v tmách škrtily to moje srdce věrné...
Příspěvky: 194
Dal: 159 poděkování
Dostal: 171 poděkování

O dobru a zlu v nás?

Nový příspěvek od Michaela »

„Nelej benzín do ohně a nediv se, že stále hoří.“


Dnešní otázky zní – proč je lepší nepáchat na ostatních lidech zlo? Proč je lepší snažit se neubližovat a proč je lepší neodsuzovat člověka za to, jaký je?

Včera na zdejším chatu jeden z uživatelů v rozhovoru se mnou vyslovil myšlenku, že nejnebezpečnější pro společnost jsou lidé, kteří už nemají co ztratit. A s tím já musím naprosto souhlasit, však si vzpomeňme, kolik masových vrahů byli původně zlomení, frustrovaní lidé, nasáklí všudypřítomným zlem a citovým chladem, kteří získali dojem, že už nemají co ztratit a že to už horší stejně být nemůže...a tak se rozhodli se mstít společnosti, vyhledávali si zástupné oběti svých vražedných choutek a odnesli to nakonec jen nevinní lidé. A proč? Protože i ten vrah byl přece původně jen nevinný člověk, možná něčím odlišný od ostatních, a právě ti ostatní mu to dali pěkně sežrat...nepřijali ho jako rovnocenného člověka, možná mu ubližovali, prošel si šikanou, třeba i týráním vlastní rodinou, čímž ztratil jistotu pevné půdy pod nohami, možná ho lidé opakovaně zrazovali a nedočkal se pomoci ani od rádobyodborníků, kteří ho nazvali lhářem a simulantem, jenž přece žádné problémy nemá a měl by být rád za svůj život, protože ostatní se přece mají hůř...jakmile se takový člověk nechá pohltit věčným odmítáním (a není tomu divu, že nechá), zlem, které v životě zažil, osobními tragédiemi, které mu vzali chuť žít, tak se dostává do bodu, kdy nemá co ztratit a je schopen provést cokoliv.

A to se samozřejmě týká i zdejších pedofilů. Takový pedofil v tomto stavu může přeci lehce zneužít dítě, protože „si aspoň naposledy užije to, co tolik chce, než to definitivně zabalí“...že prostě sobecky ublíží někomu dalšímu, to mu je kolikrát jedno, protože zranění lidé zraňují a chce to silnou sebereflexi, sebeovládání a charakter, aby si člověk v zoufalství dokázal odepřít ubližování jiným. Frustrace je prostě příliš velká a zatemní čistou mysl, zakryje cit a lásku, která v těch lidech možná zůstala někde pohřbená. A tak se prostě nechají pohltit zlem. A pak, najdou-li odvahu, a tu většinou najdou, zabijí sami sebe, protože nehodlají být dále trestáni společností a souzeni ještě více, než doposud. Život jejich posledním činem ztrácí definitivně smysl.

Proto kdo čte tyto řádky, by si měl uvědomit, že není vhodné lidem ze společnosti ubližovat, kopat do nich kvůli jejich odlišnosti, ať už jsou to pedofilové, nebo kdokoliv s jakoukoliv odchylkou od „normálu“...ti lidé touží být přijímáni i s faktem, že jsou jiní, a jakákoliv rána pod pás, jakýkoliv kopanec jen zvyšuje jejich nenávist ke společnosti, k lidem, k „normům“...přicházejí myšlenky typu „Proč si ti zatracení normové myslí, že jen oni jsou ti správňačtí a všechno ostatní je třeba zavrhnout, i když nic špatného nedělám?“...
Měli bychom asi lidi přijímat takové, jací jsou a nesoudit je pouze na základě nějakých odlišností, bizárností, apod.

Nechci tím samozřejmě nikoho omlouvat, jen nabízím pohled na páchané zlo z trochu jiného úhlu a že i to může mít nějaký hluboko zakořeněný důvod.

A kdo se nachází ve stavu, kdy už ho život nebaví a říká si, že už to nemůže být horší...tak věřte, vždycky to horší být může. Dokud žijete, máte pořád nějaké možnosti, které stojí za to vyzkoušet – přece když nemám co ztratit, tak můžu jenom získat. :) Můžu vyzkoušet nějaké nové věci, nové zájmy, které by mě naplňovaly, poznat nové lidi a třeba naleznu přítele na celý život, který mě pochopí a se kterým můžu sdílet své radosti i strasti a podnikat různé aktivity, které mě zase dovedou blíže ke šťastnějšímu životu.
Člověk prakticky předem nikdy neodhadne, kde na něj čeká štěstí a kdo nebo co mu změní život. Možná stojí za to to zkoušet, nalézt v sobě bojovného ducha a ocenit všechno pozitivní, co nám nakonec život přinese, koukat na to, co máme, než na to, co nemáme. Já celkem vím, o čem mluvím, protože před několik lety jsem zažila šílený depresivní propad, který mě po letech nahnal do ordinace psychiatra. Jednoduše život v jednu dobu ztratil význam a nic nevypadalo černěji než tahle doba. Ale jak se říká, v té nejčernější tmě svítí hvězdy nejjasněji, stačí zvednout hlavu, a tak jsem musela změnit své postoje a myšlení a po několika letech boje (ano, takhle dlouho, nejde všechno hned) mohu říct, že pociťuji zase štěstí a radost ze života. A tak koukám na ty hvězdy a tma už není tak černá, když to řeknu poeticky... :)

Co snad může pomoct ve chvílích největšího splínu a krize?

Pro mě to byla jasně umělecká tvorba. Já se věnuji literatuře, hlavně básnictví, ale i jiným směrům, každopádně stejně může fungovat tvorba hudby, malování, tvorba grafiky, cokoliv, do čeho vložíte své emoce a stavy a zhmotníte v umělecké dílo...a řekněme si na rovinu, nejlepší díla vznikají právě ve stavech silného emočního pohnutí a pokud dílo zveřejníte, ještě se v tom někdo najde nebo někomu pomůžete...

Další věcí je s někým rozumným si o svých problémech a pocitech promluvit, protože lidé mívají někdy zajímavé postřehy a myšlenky, které vám mohou nasadit brouka do hlavy a také vás může někdo podpořit dobrým slovem a projevem přátelské náklonosti, abyste se necítili ve své situaci tak sami a nepochopení. Někdy se může diskuze zvrtnout i v nabídku společných aktivit (ehm, myslím tím třeba kino, divadlo, koncerty, výlety...), při kterých se člověk odreaguje a získá novou energii.

Někteří s účinností praktikují „depkoidní dny“, které spočívají v prožití si negativních emocí naplno, tedy uvědomění si toho, co je jádrem trápení, připuštění si vlastního zranění a smutku a následná ventilace emocí za pomocí láhve vína a depresivních písniček. Člověk se prostě pořádně vybrečí z nahromaděných emocí a zase je schopen na nějakou dobu lépe fungovat s jasnější myslí. Možná je to lepší než sebepoškozování...

Pak je tady sport...účinný uvolňovač endorfinů a ještě k tomu lidskému tělu prospěšný. A taky spaluje tuky. :) Donutit se k nějaké fyzické aktivitě a dát si pořádně do těla nakonec vede k dobrému pocitu a člověk je pak daleko uvolněnější a klidnější.

Samozřejmě existují další a další možnosti, jak se zbavit vnitřního napětí a negací, pro každého to může být něco jinýho a můžete se podělit o své zkušenosti.

Teď tady mám ale něco pro jednu milou dívčinu odsud...

Dobro a zlo jsou čistě relativní pojmy a jedno bez druhého nemůže existovat. Pokud by neexistovalo Tebou opovrhované zlo, nikdy bys nerozeznala, co je vlastně to dobro. Zlo je všudypřítomné a jediné, co můžeš dělat, je živit to dobro v sobě a nenechat se pohltit tím zlem. Pěstovat v sobě zdravou morálku, které se udržíš a charakter, na který dáš. Neber si zlo osobně, nenech se jím ovládnout, protože pak nemůžeš být doopravdy šťastná. Svět není růžový, ale není ani černý, koukej na všechno to hezké, co Ti život nabízí a nebývá toho málo. Zlo se nedá vymýtit, musí tady být, musíš se s ním smířit. A všechny zlé věci, které se Ti přihodí, můžeš využít pro svůj vlastní osobnostní růst jako zajímavé zkušenosti pro příště, místo toho, aby sis nechala setnout hlavu prvním větším neúspěchem a setkáním s někým, kdo je dle Tvého hodnocení zlý. Lidé jsou různí a je třeba to mít na paměti a netopit se v tom. Jsi zodpovědná pouze sama za sebe, ne za jiné. :) Nech jiné jít jejich vlastní cestou, můžeš jim nabídnout pomocnou ruku a názor, můžeš jim nabídnout i trvalé přátelství, uznáš-li za vhodné, že za to stojí...ale neber si nic příliš osobně. Buď ta dobrá. :)

Střemhlavý let na opiu,
nespatřit barvy duhy,
v opojném deliriu,
ve službách zlého sluhy.

Možná, že tenkrát naposledy
na nebi shlédli jsme cirru,
noc nám tenkrát seslala zvědy,
mohli jsme žít dále v míru.

My jsme ty zvědy zastřelili,
v tom deliriu.
My jsme ty zvědy zastřelili,
ve hvězdy červánky se slily,
pláču teď a piju.

Ještě cítím Tvůj dech,
tak kam máme ten spěch?

Ještě vím, že žiju...