Potřebujete pomoci? Trápíte se a nevíte si rady? Vyzkoušejte kontaktní terapii či online krizovou intervenci → PARAFILIK.CZ

Respekt: To dítě utopit: reportáž o šíření nenávisti na síti

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Myš
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Mám
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 8
ve věku do: 15
Kontakt: myscepek@seznam.cz
Výkřik do tmy: Všimli jste si letos, kolik se urodilo jmelí?
Příspěvky: 819
Dal: 137 poděkování
Dostal: 669 poděkování

Respekt: To dítě utopit: reportáž o šíření nenávisti na síti

Nový příspěvek od Myš »

Respekt se pro velký zájem rozhodl odemknout "vlajkový" článek svého předposledního vydání o lidech, kteří šíří nenávist na síti. Na článek navazuje ještě rozhovor s matkou malého Ibrahima. Za mě výborná novinářská práce.

Následující text, který vyšel v Respektu 8/2018, vzbudil mezi čtenáři velký ohlas. Na žádost mnoha z nich jej proto výjimečně odemykáme, a navíc nabízíme i aktuální rozhovor s jeho aktérkou. Lucie Kara v něm rekapituluje, jak se po otištění článku změnila situace šikanované rodiny, a přidává podrobnosti o tom, jak čelí rasistickým útokům nejen její syn, ale i její manžel v práci. Pokud podobné texty jako reportáž Ivany Svobodové oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli.

Osmiměsíční batole se probudilo do dobré nálady a směje se na rodiče, kteří si ho podávají z náruče do náruče. Garsonka v třineckém paneláku je útulně zařízena, je tu místo na spánek, odpočinek i hraní pro dítě, to ale stejně nejraději táboří pod proskleným konferenčním stolkem. Je úterní dopoledne, chlapečkovu otci však začíná směna v restauraci zase až zítra, takže je celá rodina pohromadě.

Idylu kazí jen téma hovoru. Do vyprávění o tom, jak se rodiče chlapce seznámili a pak vzali a jak svůj nejšťastnější den zažili loni v květnu, kdy se jim v třinecké porodnici narodil zdravý syn, se vkrádají i vzpomínky na přání, která jejich dítě při vstupu do života dostalo. Kromě těch láskyplných od rodiny a kamarádů mu přála i spousta neznámých lidí na internetu. Přáli mu smrt.

„Ať chcípne.“ „Dupnout na krk.“ „Jako krysy.“ „Fuj, bych hodil do koše ten kus ho*na.“ „Ku*va další ošklivá opice.“ „Koksovatelné uhlí?“ „Okamžitě utopit.“

Chlapec se vesele natahuje po hračce, slova, která mu při tlumeném vzpomínání rodičů létají kolem uší, mu zatím nic neříkají, i když je ta spousta uživatelů sociální sítě Facebook adresovala jemu. Ibrahimu Karovi z Třince, dítěti narozenému do národnostně pestrého manželství – české mamince s vietnamskými kořeny Lucii a kurdskému otci Mehmetovi. Seznámili se v detenčním zařízení ve Vyšních Lhotách, když Mehmet prchal před tureckou perzekucí přes Česko do Německa za svým otcem. V detenčním zařízení se zamiloval do zaměstnankyně Lucie a změnil plány: z Německa se vrátil za ní do Třince a vzali se.

Ibrahim byl na světě dva dny, když ho fotograf zachytil pro noviny. Fotka se pak ocitla na pravidelném sobotním tablu místních novorozenců v internetovém vydání Frýdecko-místeckého a třineckého deníku, odkud ji převzala facebooková stránka We Are Here At Home (My jsme tady doma) a její rozhořčení fanoušci pod ni začali sázet vzkazy. „Co to může být za lidi,“ kroutí hlavou Lucie Kara, „když dítěti přejí smrt, protože má otce z jiné země?“ Na tu otázku se teď snaží najít odpověď i policie, jak už uvedl deník Aktuálně.cz, který na případ upozornil. Nenávistné výhrůžky a komentáře s rasistickým podtextem na sociálních sítích se v poslední době stávají tématem pro justici, takže vyšetřovatelé začali pátrat, kdo to, skrytý za monitorem, vyzýval k zabití třineckého batolete a čeho se tím dopustil řečí zákona.

Já být porodník

Facebooková stránka We Are Here At Home, na níž se objevila i fotka dvoudenního Ibrahima, vznikla koncem roku 2015 v době migrační krize a její náplní bylo šířit hoaxy a mystifikace o muslimech, Evropské unii, NATO, západoevropských politicích a české vládě. Když začalo vycházet najevo, že jde nejspíš o marketingový projekt placený neznámým investorem, překlopila svůj obsah včetně fanoušků a dnes se jmenuje Zprávy.cz.

Facebookové profily lidí, kteří nenávistně komentovali fotografii novorozeného Ibrahima, jsou si dost podobné. Jejich majitelé, často milovníci čtyřnohých domácích mazlíčků, málokdy přidávají vlastní obsah a povětšinou sdílejí příspěvky z některé z mnoha protiuprchlických stránek: video, jak migranti na londýnském trhu draží ženy, s varováním, že tohle se řítí i do Česka (ve skutečnosti šlo o záznam happeningu upozorňujícího na utrpení jezídek), výzvy k opuštění Evropské unie, před prezidentskou volbou vymyšlené „zprávy“ o tom, že protikandidát Miloše Zemana „je nastrčený Sorosem“. Někteří z komentátorů Ibrahimovy fotografie jsou anonymní, vystupují pod přezdívkou. A všichni samozřejmě znají a navštěvují facebookovou stránku Zprávy.cz.

Její správce nad Ibrahimovu fotografii připsal docela nejasnou češtinou: „... někde jsou děti plozeny jediným bohem a někde zase proto, aby přečíslila nepřízeň rodu. Gratulujeme rodičům k novému životu Ibrahima Kary. Na to by byla adekvátní odpověď v podobě tří novorozených Janů Nováků.“ Reakce na sebe nenechaly čekat.

Lucie Kara objevila tu smršť náhodou až po půl roce, když si všimla, že na Facebooku sdílí fotografii jejího syna z webu Zprávy.cz – včetně všech nenávistných komentářů – její známý. Četla celý večer a oplakala to. A pak se dala do boje. Požádala původní zdroj, Frýdecko-místecký a třinecký deník, ať raději z tabla fotku jejího dítěte stáhnou. Pak napsala anonymnímu zakladateli webu Zprávy.cz, že na jeho stránce dochází k trestnému činu či přestupku a že ona „to nenechá jen tak“. Správce, podepisující se v písemné konverzaci jako „Zprávy Z“, se Lucii opět svojí poněkud matoucí češtinou vysmál:

„Jste vůbec normální? Takže vážená paní ať je děťátko vaše nebo tady jen trollíte srovnejte si to v hlavě... Pokud jste matka dítěte tak nebudete útočit na někoho kdo napsal blahopřání. A abychom si ujasnili situaci s cizinci v ČR. Je rozdíl ilegální a legální, takže tak vážená paní.“ Lucie tedy věc v polovině listopadu předala policii.




Pod titulkem To dítě utopit! týdeník Respekt publikoval text o rodině Lucie Kara z Třince, o jejím muži Mehmetovi a synu Ibrahimovi, kterému neznámí lidé přáli v komentářích na internetu smrt, protože jeho otec je turecký Kurd. Článek o nenávisti na internetu a o lidech, kteří ji v případě rodiny Kara projevili přáním usmrtit jejich syna, vzbudil u čtenářů velký ohlas. “I mně psali lidé spoustu dopisů a vzkazů, vyjadřovali nám podporu a zděšení z toho, že jejich spoluobčané chtějí, aby mé dítě zemřelo, a že se za ně stydí,” říká Lucie Kara. “Hodně mě to povzbudilo, cítím se bezpečněji a mám radost z toho, že tolik lidí je slušných.” Aby však ona a její muž nenaráželi na nenávist, nestačí se vyhnout čtení komentářů na sociálních sítích.

Jak se národnostně pestré rodině daří v reálném životě třineckých ulic?

Teď lépe, když čtu ty reakce hodných lidí, to mě povzbudilo. Ale jinak to žádná sláva není. Před pár dny mě navštívili doma kriminalisté, aby mě ujistili, že na případu nenávistných komentářů z Facebooku usilovně pracují (Lucie Kara podala trestní oznámení - pozn. red.). Říkali, že nakonec proti očekávání není těch lidí, o které se zajímají, pět, ale jen čtyři, - a že dva z nich nemohou najít, protože nemají stálou adresu. Na výslechu už měli paní Vyskočilovou, která psala, že by mé dítě po porodu hodila do kýblu, a ještě nějakého muže. Tak uvidíme, jak to vyšetřování dopadne.

A co myslíte tím “žádná sláva”?

Teď to na mě zase začalo všechno padat, protože manžel bojuje s nenávistí v práci. Byl rád, že už neprodává kebab a našel stálé zaměstnání se smlouvou v automobilce v Nošovicích, jenže i tam čelí zlým slovům. Chodí domů zhroucený, nešťastný. Vyčítám si, že je to proto, že jsem o tu stálou práci pro něj hodně stála a dost jsem ho k ní ponoukala. Kdybych mu do toho nemluvila, zůstal by bez papírů u kebabu. Šťastný tam sice moc nebyl a chtěl pořádnější práci, ale takhle zlé by to nebylo.

Co se mu v továrně děje?

Pořád poslouchá: Zasraný muslim. Ať ukáže batoh, určitě tam má bombu. Táhni, my tě tady nechceme. Kde máš nůž, přišels nás podříznout? A tak podobně. A jako naschvál, hned první den jeho práce někdo nahlásil bombu a museli se evakuovat. Manželův vedoucí mi pak říkal, že to byl bývalý zaměstnanec, který dostal výpověď, a takhle se mstí. Ale stejně kolegové pokřikují na manžela, přestože vědí, že s tím nemá nic společného.

Jak na to reaguje?

Doma je strašně smutný. A v práci jim říkal: Přečtěte si, co se děje mému synovi, jací jsou na něj lidé, a vy jste takoví, že budete ubližovat i mně? Ale oni na to prý nic. Tak jsem zavolala jeho šéfovi, nemohla jsem se už na to dívat; nechci, aby byl takhle smutný a chodil do práce s nechutí.

Co vám vedoucí řekl?

Že už tohle zažili, když tam jednou pracovala černoška, že jí lidé nadávali do černých hub. Že to tak chodí, ale že to bude řešit. Prý manželovým kolegům vynadal a říkal, že kdyby to nepřestalo, tak je vyhodí. A Mehmeta minulý týden pro jistotu přeřadil na místo, kde byl sám, kde ho nikdo nevidí a s nikým nemluví. Byla to těžší práce, ale měl klid. Teď je zase zpátky mezi ostatními, nevím proč.

Už ho nechali být?

Tam ho asi nikdy nenechají úplně být. Teď už je to s urážkami lepší, co vedoucí zasáhl, ale zase zvolili jinou metodu šikany: dohodli se, že s Mehmetem nebudou mluvit, ignorují ho. Nemyslím to nijak zle, ale v té továrně pracují lidé, kteří nepřemýšlejí příliš v souvislostech, kteří si něco přečtou hnusného na internetu o muslimech a věří tomu. Takové lidi nezastaví ani fakt, že manžel není muslim. To je jedno - prostě je černý.

Takové chování je pro vás nové?

Není, to se děje od začátku, co sem Mehmet přijel, vzali jsme se a otěhotněla jsem. Teď nedávno jsem si uvědomila, že jsem ztratila přátele. Manžel se mě ptal, proč nemám nikoho jiného než kamaráda ze základní školy, tu žiju, tak jsem se nad tím zamyslela. Dřív jsem měla přátel víc. Ale stáhli se. Občas třeba někdo napíše, ale k setkání už nedojde. Vloni na Silvestra nás pozvali mí nejlepší kamarádi na oslavu, měla jsem radost. Byly tam páry a nová přítelkyně mého kamaráda se o půlnoci rozkřikla na Mehmeta, že je muslim a co tady dělá, ať vypadne, strkala do něj a hulákala. Bylo to strašně trapné. Omluvili jsme se tedy, že raději odejdeme - a bylo ticho. Nikdo nic. Tak jsme šli. Je to přes rok, ti přátelé už nám nezavolali. Věděla jsem, že to bude těžké, ale že takhle, to mě nenapadlo. Ale i v ulicích se nám dějí věci, nad nimiž nezbývá než mávnout rukou.

Jaké?

To snad ani nemá cenu vykládat. Jdeme do vchodových dveří a sousedka nám je podrží, aby se nezaklaply, a jiná sousedka-lékařka utrousí: “Snad nebudete těmhle držet dveře!” Nastupujeme do výtahu a pán, který chtěl taky jet, řekne “To jdu raději pěšky, než s takovými”. Tohle neřeším, to bych skončila v Bohnicích. Mě trápily ty nenávistné vzkazy pro mého syna a teď mě trápí situace manžela v práci; je mi ho líto, když vidím, jaká se mu děje nespravedlnost.

Lituje manžel, že se nastěhoval do Třince místo do Lipska, kde má otce?

Lituje. Ale tam já nechci. Manželův otec tam bydlí v podstatě v ghettu, jak tady u nás bydlí Romové - sou tam Asiaté, Turci, Arabové, Kurdové. Němci se k nim přijdou jen najíst a zase jdou pryč, s místními nepřijde manželův tchán, který tam prodává kebab, jinak vůbec do styku. Nechci, aby takhle izolovaně žily moje děti. A taky se mi sice líbí, jak je Mehmetova rodina soudržná, ale je to zkrátka tak, že otci se neodporuje, co řekne, to je svaté. A já bych tohle nedokázala, myslím, že by nám to narušilo manželství. Ale je pravda, že v poslední době víc přemýšlíme, kde bychom mohli nějak normálně žít. To mě trápí, protože jsem hrdá Češka, mám tuhle zemi ráda a nechápu, proč bych měla mizet, když nic špatného s manželem neděláme. Jen se máme rádi a chceme tu spolu žít. Nicméně poslední dobou čím dál častěji žijeme ze vzpomínek: myslíme na dobu, kdy jsme se teprve těšili, že tu spolu budeme žít a mít děti. To je nám pak dobře.

To bylo v uprchlickém zařízení Vyšní Lhoty, kde jste dělala ubytovatelku. Už tam jste se zamilovali?

Mehmet to nerad slyší, ale já jsem ho tehdy brala stejně jako všechny ostatní, nevěnovala jsem mu větší pozornost. On ale vzpomíná, že jsem se ho jednou, když jsem vydávala převařenou vodu, lehce dotkla prstem - a to se prý zamiloval. Dohromady jsme se dali až později, když byl v Německu: napsal mi a po čase jsme spolu začali chodit, pozval mě tam. Pak se vrátil dobrovolně k azylovému řízení do zastávky u Brna, aby tu se mnou mohl žít.

Jak reagovali v táboře Vyšní Lhoty na takovou známost?

Špatně. Mí kolegové mě podporovali, ale ta vyšší vrstva, naši vedoucí, mě odsuzovali a chtěli se mě zbavit. Roli hrálo především to, že jsem tam nebyla v dobré pozici ani předtím, než jsem se dala na dálku dohromady s manželem. Nelíbilo se mi, jak se tam k uprchlíkům chovali, a říkala jsem to nahlas. Vozili jim jídlo, které by nejedl ani pes. Vzala jsem talíř a zanesla ho vedoucímu, ať to tedy sní, když myslí, že se to jíst dá. Neřekl nic. To byl ale ještě ten nejmenší problém, že na to nic neřekl. Když něco řekl, bylo to horší. Běžně mluvil o uprchlících jako o čmoudech. Když skupina Íránců - úplně zmatených, protože nechápali, co tam dělají, jak to bude dlouho trvat a co po nich kdo chce - držela hladovku, říkal: Když nechce žrát, ať nežere, ať si chcípnou, násilníci, ti smradi černí.

Uprchlická zařízení byla v té době pod drobnohledem ministerstva, protože zprávy o špatných poměrech začaly unikat na veřejnost. To nepomohlo?

Částečně. I to jídlo se po půl roce spravilo. A vždycky, když přijela supervize z Prahy, šlo všechno, jak by mělo. Ale pak odjela a na ranní poradě se o uprchlících mluvilo zase jako o kusech: dnes odešly dva kusy, přišly tři kusy. Mluvit o lidech jako o kusech a násilnících? Byla jsem v roce 2015 mezi prvními zaměstnanci, co týden to byla vlna dalších lidí, zvládala jsem to bez problémů, sama žena mezi uprchlíky, velmi dobře jsem se s nimi domluvila, vždy jsem to nějak uregulovala, šlo to hladce. Problémy s vedoucími nastaly, když jsem šla třeba některým připomenout, že už je čas snídaně, to jsem dostala vynadáno, že nejsou na hotelu. Jenže když celé dny nemůžete nic dělat, a to ti kluci nemohli, pořád jen pocházíte a poleháváte a spíte, všechno se vám slije, den a noc. Jenže to nikoho nezajímalo - tam šlo o to je co nejvíc ponížit.

A to se nikdo neozval?

Ale ano, my, nižší pracovníci. A od té doby jsem zažívala opravdu špatné věci: security měla nařízeno mě hlídat, poslouchala jsem od šéfa poznámky, ať mě hlídají, jestli s těmi čmoudy někde nesouložím, za zády o mně mluvil jako o "té šikmoočce", jak jsem se dozvěděla od spolupracovníků; zkrátka zastat se uprchlíků byl velký hřích. Nakonec jsem odešla sama, v podstatě proto, že se to nedalo snést, a vedoucí mi na odchod řekl: Kdybyste tolik nemluvila, mohla jste tu být v klidu dál. To mě ovšem pomohlo k rozhodnutí, že se do Vyšních Lhot jednou chci vrátit, a přestože jsem původně měla podanou přihlášku na vysokou školu na předškolní vzdělávání - vystudovala jsem předtím pedagogické lyceum, zvolila jsem místo toho obor resocializace. A moc ráda bych se tam vrátila jako vedoucí, ne kvůli sobě, ale kvůli těm uprchlíkům. Řekla jsem si, že tam asi patřím - protože by tam měli pracovat lidé, kteří tu problematiku chápou. Aby na takovém místě byl někdo, kdo jim porozumí a dokáže jim aspoň trošku pomoci. V táboře jsou teď lidé, kteří tam nemají co dělat.

Váš otec přišel před 32 lety z Vietnamu, vzal si tu Češku, vaši matku. Jaké bylo dětství poloviční Vietnamky v Třinci?

Nic moc. Byla jsem první takové “jiné” dítě ve školce i ve škole, další děti z vietnamských rodin přišly až později. Poslouchala jsem, že jsem šikmoočka, ať jdu, kam patřím a podobně. Rodiče to nechtěli řešit, tak jsem to do dvanácti nějak zvládala, a pak jsem se začala prát. Bila jsem ty děti, které mi nadávaly. Pomohla jsem si sama, nevěděla jsem, co jiného s tím. Tohle Ibrahima nečeká. Počítám s tím, že když tu zůstaneme, bude mít určitě nepříjemnosti kvůli svému původu i ve školce a ve škole, ale má nás: já ani manžel bychom ho v tom nenechali. Bude mít zastání, budu takové věci řešit s pedagogy. A nebude to už v Třinci, stěhujeme se brzy do Frýdku-Místku. Za větším bytem, za větším městem a za lidmi: tam mám pořád ještě přátele z tábora ve Vyšních Lhotách, kteří tam se mnou pracovali. Ti nás berou normálně, vím, že tam získáme s Mehmetem i přátelské prostředí.

Josef Karban, jeden z lidí, kteří psali k fotce vašeho syna nenávistné výlevy, vám vzkázal, že se za vzkaz “Okamžitě utopit” moc omlouvá, že to tak nemyslel. Znamená to pro vás něco?

Znamená. Sice to nebylo osobně, ale v tom, v čem tu žijeme, je i taková vzkázaná omluva povzbudivá věc. To se cení.
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD