Zakázaná láska? (i-novojicinsko.cz)

Zakázaná láska? (i-novojicinsko.cz)

23.01.2011 - Otevřená zpověď Jiřího, kterému se líbí malé dívky.

Článek převzat z magazínu Víkend Hospodářských novin

Mediální prostor už týdny okupuje případ zmizelé Aničky. Prý jí mohl ublížit pedofil, zmiňuje se často. Novináři označují za pedofila každého pachatele zneužívání dětí, podle odborníků má však pedofilní orientaci pouze jeden z deseti pachatelů sexuálního násilí na nezletilých. Jak se má potom cítit patnáctiletý kluk, který si uvědomí, že se mu líbí děti? Řeknu vám, jak jsem se cítil já. Pohled do zrcadla ve mně vyvolával pocity zhnusení a chtělo se mi zvracet. Někdy jsem i zvracel. Považoval jsem se za prasáka, méněcenného a podřadného člověka. Dnes už vím, že je to jinak: jsem sic pedofil, nejvíc se mi líbí dívky mezi šesti a deseti lety, ale nikdy jsem žádnému dítěti neublížil a pevně věřím, že to nikdy neudělám.

Svou odlišnost jsem si uvědomil asi v patnácti letech. Zamiloval jsem se do osmileté dívenky od sousedů. Dlouho jsem si to nechtěl připustit, ale ty pocity se nedaly ignorovat. Rád jsem si s ní hrával, trávili jsme spolu dost času. Vedle ní jsem se cítil šťastný, ale večer jsem si vyčítal každý pohled nebo dotek. Nemohl jsem ji vzít za ruku nebo políbit, a tak jsem jen závistivě pozoroval spolužáky, kteří chodili se stejně starými dívkami. V tu dobu by mě ani nenapadlo se někomu svěřit, naopak jsem se to snažil před celým světem skrývat. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, našel jsem si dokonce přítelkyni v mém věku. Jenže nám to vydrželo jen asi čtrnáct dní, prostě to nebylo ono. Podvědomě jsem využíval všech příležitostí přiblížit se k malým děvčátkům, občas jsem trávil čas s dětmi příbuzných nebo sousedů. V jejich přítomnosti jsem byl šťastný a veselý. Věděl jsem samozřejmě, že fyzický kontakt s dětmi je zakázaný, ale nedocházelo mi, jak moc bych tím mohl ublížit a tak jsem občas spřádal plány, jak nějaké děvčátko odlákat stranou přemluvit k sexu. Zpětně můžu vděčit okolnostem za to, že mi neumožnily nějakou takovou hloupost udělat.

Zlom v mém vývoji nastal, když jsem si pořídil internet. To mi bylo asi třiadvacet. Narazil jsem na blogy jiných pedofilů, díky kterým jsem zjistil, že i s touto deviací můžu žít jako slušný člověk. Začal jsem o své odlišnosti víc přemýšlet a pomalu se s ní vyrovnávat. Všude se psalo, že pedofilie je nemoc a musí se léčit, a tak jsem se vypravil k sexuologovi. „léčba“ však spočívá pouze v radě vyhýbat se dětem a v předepsání léku ke snížení chuti na sex. Po práškách jsem začal ztrácet ochlupení, rostla mi prsa a trpěl jsem depresemi. Přešel jsem k jedné známé sexuoložce, ale když jsem se jí přiznal, že se vídám s dětmi, odmítla mě léčit. Velké nepochopení ze strany odborníků dobře ilustruje jedna její rada: kdybyste potkal v lese samotné dítě, utíkejte. To je naprosto absurdní. Kdybych potkal v lese dítě, bude mě především zajímat, kde má rodiče a jestli nepotřebuje pomoct, určitě mě ani nenapadne, že bych ho zneužil. Paní doktorce vadily také moje kontakty s pedofily na internetu. Prý mě to kvůli jevu zvanému posílení skupinové konformity může vyburcovat ke zneužívání dětí.

Ve skutečnosti je to úplně naopak: rozhodně si nevyprávíme, co bychom dětmi chtěli dělat, ale rozebíráme třeba to, jak řešit rizikové situace. Sexuologům budiž odpuštěno s přihlédnutím k tomu, že oni se ve svých ordinacích setkávají spíše s těmi, kteří už někomu ublížili. Nás, takzvaných nekriminálních pedofilů, je přitom mnohem víc.

Právě díky kontaktům s ostatními pedofily jsem urazil velký kus cesty a v době dalšího zamilování – šlo o čtyřletou dceru sousedů – už jsem k dětem přistupoval úplně jinak. Méně jsem se zaměřoval na jejich fyzickou krásu a více vnímal tu psychickou. S Danuškou, které je dnes už jedenáct, se stále vídám. Mám dobré vztahy s jejími rodiči, občas mi ji přivezou na víkend nebo na prázdniny. Jasně, že ze začátku bylo těžké zvládat vzrušení, když jsem ji třeba viděl nahou. Dá se ale říct, že jsem si zvykl. Teď už asi si s takovými situacemi poradím s přehledem, pro jistotu ji ale u sebe nikdy nemám samotnou, vždy s některými ze sourozenců. Mám radost z toho, jak roste a moudří, a také z toho, že na tom mám určitý podíl. Naučil jsem ji plavat, vařit, jezdit na koni. Snad i díky mně si zlepšila známky ve škole.
O budoucnosti moc nepřemýšlím, v osobním životě jsem momentálně spokojený, spíš mě trápí situace ve společnosti – stále je tu velký deficit pravdivých informací o pedofilii. Spustili jsme proto s přáteli web http://www.pedofilie-info.cz, kde by časem měla být třeba i poradně nějakého sexuologa. Jen tak můžeme mladým mužům, kteří u sebe odhalí stejnou deviaci, jako mám já, pomoci urychlit to období depresí a nebezpečného tápání, které u mě trvalo devět let. Čím víc budou informování a se svou odlišností vyrovnaní, tím méně budou nebezpeční pro děti.