NÚDZ vyzývá k účasti na výzkumu

Zappartův příběh

Životní příběhy a zkušenosti uživatelů, které zároveň nebyly publikovány na titulní straně webu - nebojte se přispět svými osudy a historkami, ať už pro usmání nebo hledání pomoci či podpory. (V případě publikování na webu jsou témata přesunuta do sekce Články, kde se k nim může vyjádřit i veřejnost.)
Uživatelský avatar
Zappart
Člen skupiny ČEPEK
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 5
ve věku do: 36
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 130
Dal: 711 poděkování
Dostal: 126 poděkování

Zappartův příběh

Nový příspěvek od Zappart »

Můj příběh není o pedofilii. Je o lásce.

Když mi bylo sedm, zamiloval jsem se do dívenky, o dva roky mladší, než jsem byl já. Měla ty nejkrásnější oči na světě. Po nějaké době jsme spolu začali kamarádit a vzniklo mezi námi pouto větší, než je obyčejné kamarádství. Jen jsem měl strach jí říct, co k ní cítím, že by ji to mohlo odradit od přátelství se mnou. Byli jsme spolu několik let. Nevím, jestli mi bylo jedenáct nebo dvanáct, když mně pustila k vodě. Ne, že by mně už nemilovala. Začal jsem mít psychické problémy, o kterých jsem věděl, že ještě porostou a několik let se budu chovat jako blázen. Nemohl jsem jí to vysvětlit, že se to po letech zase spraví a že potřebuji, aby na mně počkala. Jak to mám vysvětlit snad už desetileté holce? Sám jsem tomu moc nerozuměl. Moje chování se změnilo a ji to šokovalo. Dost možná i plakala, když ode mne odešla. Ne, nedokážu popsat, co se stalo. Stále je to moje největší trauma. Chtěla se pak ke mně vrátit, kdybych se jí omluvil. Tehdy se ukázalo, že náš vztah brala jako „chození“. Ale já jsem už byl psychicky úplně jinde. Ten Honza, kterého znala byl už pryč. Na dlouhou dobu.

Potlačil jsem v sobě tu lásku k ní a dokonce jsem si ji vymazal z paměti. Pak jsem ji dokonce několik let neviděl. Věděl jsem o ní ale byla prostě schovaná někde hluboko v mém srdci, kam jsem nedohlédl. Až když mi bylo sedmnáct, jsem ji potkal. Jenom letmé zahlédnutí. Pohled do jejích očí a jako úderem blesku jsem byl zase v tom. Ne, ještě jsem nebyl v pořádku, nemohl jsem se k ní vrátit, nemohl jsem se k ní ani přiblížit, natož jí vysvětlit co se stalo, i kdybych věděl jak. Pral jsem se s démony v mé mysli a jen pouhá její přítomnost mne zcela odzbrojovala. Nedokázal jsem čelit svým problémům. A už vůbec jsem nedokázal na ni promluvit. Musel jsem začít jednat. Vyřešit své psychické problémy, abych mohl být s ní, nebo ji aspoň konečně poprosit o odpuštění a říct jí, jak ji miluji. Že je pro mne vším. Jedinou ženou na světě.

Trvalo to dalších osm let, než jsem svoje problémy zkrotil, byl jsem schopen s tím největším sebezapřením jít za ní a pokusit se s ní promluvit. Ale to už se mnou nechtěla vůbec mluvit. Měla už jiného, a toho si později i vzala…

Moje láska k ní pohasla díky šokové terapii. Ale od té doby se nemohu do žádné jiné zamilovat. Jen občas se mi vrací láska k ní. Jako před snad deseti i více lety, kdy to propuklo jen proto, že jsem pobýval pár kilometrů od jejího domova. Nyní se za mnou vrací ve snech a já cítím, jak ji pořád miluji.

Moje diagnóza není úplná a není zcela správná. Introvertní schizoitik, ideatorní heterosexuální pedofilní sadista. Kdybych nemusel od ní tehdy pryč, nebyl bych ani pedofil, ani sadista.
Ve skutečnosti jsem hypersenzitivní, hypersexuální, hyperaktivní schizoitik s Aspergerovým syndromem. Hyperaktivita a Aspergerův syndrom je to, s čím jsem se tehdy pral…

Nikdy jsem se těch problémů zcela nezbavil a nenaučil se žít jako normální člověk. A z toho plynou i mé deprese.