Prosíme pedofilně orientované osoby, aby vyplnily dotazník od projektu Národního ústavu duševního zdraví PARAFILIK.CZ:
https://www.pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?f=115&t=7943

Děkujeme! - Tým ČEPEK

Kdo to je Alun ?

Životní příběhy a zkušenosti uživatelů, které zároveň nebyly publikovány na titulní straně webu - nebojte se přispět svými osudy a historkami, ať už pro usmání nebo hledání pomoci či podpory. (V případě publikování na webu jsou témata přesunuta do sekce Články, kde se k nim může vyjádřit i veřejnost.)
Uživatelský avatar
alun
Registrovaný uživatel
Varování: 9
Pohlaví: Muž
Bydliště: Jižní Morava
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 0
ve věku do: 11
Kontakt: brumidek@protonmail.ch
Výkřik do tmy: Člověk nemá odsuzovat lidi (pedofily), když o nich nic neví.
Příspěvky: 132
Dal: 73 poděkování
Dostal: 110 poděkování

Kdo to je Alun ?

Nový příspěvek od alun »

Přeji vše krasné odpoledne. Hlavně přeji všem Pedo/efe/hebo jedincům krásný a bezstarostný život.

Chtěl bych jen zmínit, že uživatelé této webové stránky, kteří tu jsou 5 a více let a jsou ve VIP skupině ví, že jsem ten to můj život tam už psal. Rozhodl jsem se po pěti letech můj život zprostředkovat i širší veřejnosti. Vycházím z originálu, který jsem napsal před pěti lety. Tato verze obsahuje drobné doplnění některých události a rozšíření samotného mého života.

Vzhledem k tomu, že moje verze zatím obsahuje cca 22 stran A4 budu to sem dávat postupně tak jak to bude možné. Prosím všechny zde registrované i veřejnost aby sem do toho to vlákna nic nepsalo. Děkuji.

Tak jdeme na to. Můj život začíná.

DĚTSTVÍ Část první

Můj příběh začíná v jedné brněnské porodnici. Jako novorozenec jsem byl krásný, baculatý chlapeček s blond vlásky. O několik dní později jsem poprvé jel do nového domova. Tenkrát jsem spal v krásné dětské postýlce vedle postele rodičů. Tyto informace beru z nedávno nalezených fotografii a z vyprávění mamky a babičky. Čas utíkal jako voda a ze mě rázem bylo batole, pořád jsem se převracel z bříška na záda a naopak. Poprvé jsem se také uměl dostat z bodu A do bodu B. Ovšem jen po kolenou. Podle vyprávění jsem nerad sedával na nočníku, ale přeci jen jsem tam pak rád chodil. Léta plynula dále a já se mezitím naučil chodit a jíst jako člověk, skoro jako člověk. Měl jsem prý hodně rád procházky a drobné výlety s rodiči. Miloval jsem krupičnou kaši a sladkosti. Nejraději jsem prý měl gumové medvídky JOJO.

Když mi byly 3 roky, nastoupil jsem do školky, která byla 5 minut od domova. Na první den ve školce si už přesně nevzpomínám. Vím jen, že se ve mně mísily pocity nadšení i obav. Mé obavy byly zcela zbytečné, protože jsem si ve třídě našel spousta kamarádů a kamarádek. Do školky i ze školky mě vodila babička, která v té době pracovala na půl úvazku v jedné firmě.
Celkově na školku vzpomínám v dobrém i ve zlém. Chodili jsme na krátké procházky kolem školky a hráli různé míčové, deskové hry. Mojí neoblíbenou deskovou hrou byla, Člověče, nezlob se. Každý rok na podzim jsme pouštěli draky na obrovské louce za ulicí.

Starala se o nás jedna paní učitelka, která byla podle mého názoru trochu přísná na děti a mě to nedělalo dobře. Jediný ze třídy jsem si pořádně neuměl zavázat tkaničky na teniskách a ona to brala jako, že jsem zaostalý. Tak to vidím dnes. Ve školce jsem po obědě nerad spával, už nevím proč. Po obědě si mě vždy babička vyzvedávala. Ve školce jsem nenáviděl červenou řepu, která byla často jako příloha na oběd. Když mi byly 4 roky, jel jsem poprvé s rodiči k moři do Chorvatska. Bydleli jsme s rodiči v Rijece u vzdálené příbuzné mé ještě žijící babičky. Během této dovolené jsme jezdili na jednu pláž, která se nacházela na ostrově Krk. Jedině co si z toho pamatuji je, že na oblázkové pláži byli schovaní malí krabi. Těchto malých krabů jsem se bál, protože jemně štípali do noh. Dodnes mám jednu fotku schovanou, kde sedím na terase domu, kde jsme byli ubytovaní. V té době jsem začal nosit brýle, protože mně na očním oddělení našli nějakou vadu zraku, která se spravila při příchodu mé puberty.
Velice rád vzpomínám na poslední rok ve školce, konkrétně na poslední vánoční besídku, z roku 1998, která se natáčela na prastarou kameru. Do dnes mám někde VHS kazetu z této besídky. Přítele jsem nedávno poprosil, aby tuto kazetu digitalizoval a obsah nahrál na DVD. Tak kdyby měl někdo zájem mohu osobně ukázat jak pan Alun vypadal v 5 ti letech.

Rád jsem se koupával ve vaně a už nemusím tajit ani to, že jsem rád chodíval nahý všude kde to šlo. Nesnášel jsem oblečení atd.
Uživatelský avatar
alun
Registrovaný uživatel
Varování: 9
Pohlaví: Muž
Bydliště: Jižní Morava
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 0
ve věku do: 11
Kontakt: brumidek@protonmail.ch
Výkřik do tmy: Člověk nemá odsuzovat lidi (pedofily), když o nich nic neví.
Příspěvky: 132
Dal: 73 poděkování
Dostal: 110 poděkování

Re: Kdo to je Alun ?

Nový příspěvek od alun »

DĚTSTVÍ Část druhá

Bylo prvního září, první den školy a u nás byla velká událost. Malý Alun šel do první třídy. Základní školu, do které jsem chodil, jsem měl dokonce blíže než školku. Odhadem tři minuty pomalou chůzí od domova. Ráno jsem nejčastěji stával kolem čtvrt na osm. Později i ve čtvrt na sedm, když jsem míval na sedmou hodinu tělocvik. Prostě to byla paráda, žádné brzké vstávání. Ve třídě nás bylo asi 19, byli jsme třída alergiků. Měli jsme i ve třídě čističku na vzduch, ve které jsme pravidelně měnili špinavou vodu za čistou. Mezi mé oblíbené předměty patřila prvouka, výtvarná výchova a tělesná výchova. Po pár měsících jsem si padl do oka se třemi spolužáky, ze kterých se pak stali dobří kamarádi. První kamarád byl trochu při těle a nosil brýle jako já. Druhý kamarád byl zase nejvyšší ze třídy a hubený. Třetí kamarád byl tak akorát k mému vzrůstu. Často jsme se třídou chodívali do kina i divadla na dětská představení. Na konci školního roku jsem měl samé jedničky, teda jednu velkou jedničku jak v pololetí, tak na konci školního roku.

O letních prázdninách jsem měl bohatý program. Nejraději jsem jezdil k druhé babičce na chatu u Brněnské přehrady. Chata byla obrovská, celoročně obyvatelná. Uvnitř chaty byla předsíň, kuchyně a dva obrovské pokoje. V jednom pokoji byl obývák a ve druhém pokoji jsme spávali. Kolem chaty byla velká zahrada, kde jsem si často a rád hrával. Zkrátka tam byl klid a mnoho možností jak na vyblbnutí. Pamatuji si, že v té době jsme tam televizi neměli, jen klasické staré rádio. Nejčastěji jsme se sprchovali (každý sám, aby to někdo nepochopil jako, že všichni dohromady) venku před chatou, když bylo vedro. Nejvíce jsem miloval opékání buřtů nad ohněm. Chodili jsme různě na procházky kolem Brněnské přehrady a do hospod, kde si dospěláci dali pivo a já kofolu nebo malinovku. Dále jsem jezdíval často k tetě na vesnici, kde jsem se rochnil v bazénu, co měla a má na zahradě dodnes.

Během druhé třídy paní učitelka z hudební výchovy ve mě objevila hudební nadání, hudební sluch, nebo tak něco. Na třídních schůzkách, paní učitelka oslovila mojí maminku, jestli by mě nepřihlásila do umělecké základní školy. Myslím si, že se to tenkrát jmenovalo Lidová škola umění. Po domluvě s mamkou a babičkou jsme šli navštívit školu. Přišli jsme přímo k panu řediteli a domlouvali se, jaký hudební nástroj by byl pro mě vhodný. Ředitel mi nabízel klavír, kytaru, bubny. Ukázalo se, že hudební nástroje, které nám nabídl, byly finančně náročné, přeci jen byly drahé. Nakonec jsem si zvolil flétnu. Na flétnu jsem hrál 3 roky, poté jsem přešel na lesní roh (hornu). Na lesní roh jsem hrál pouze rok. Později vysvětlím, proč jsem s hudebními nástroji přestal.

Jako malý kluk jsem rád poslouchal Šmouly. Měl jsem doma kazetku, kde byli hity z 80 a 90 let, které nazpívali Šmoulové. Kazeta byla celá modrá s bílým nápisem Šmoulové. V průběhu roku se mi narodil bráška, byla to velká událost. Pamatuji si, že jsme s taťkou uvízli ve výtahu při návštěvě maminky v porodnici na Obilním trhu. Na konci druhé třídy jsem měl už první dvojku z českého jazyka.

Během letních prázdnin mezi druhou a třetí třídou se mi stala jedna příhoda, na kterou dodnes vzpomínám. Nazvu ji káď.

KÁĎ

Psal se rok 2000, byl krásný letní den, mě bylo čerstvých 8 let. Jel jsem k babičce na Brněnskou přehradu, kde jsem strávil 3 týdny. Naši tenkrát dělali rekonstrukci mého dětského pokoje. Jako obvykle jsem si hrál na zahradě a vymýšlel, jak se zabavím. Do dnes si pamatuji, že se to stalo v sobotu. Během dne dojeli mí rodiče na chatu zkontrolovat, jestli žiji a jak se mám u babičky na chatě. K večeru jsem se toulal poblíž kádi, kterou měla babička zapuštěnou do země. Používala ji jako nádrž na dešťovou vodu, se kterou poté zalévala zahradu.

Byl jsem zvídavý kluk a napadlo mě pomocí dlouhé, spadlé větve ze stromu zjistit, jak je káď hluboká. Vzal jsem si větev, ale nedosáhl jsem s ní až na dno. Proto jsem se naklonil nad káď a čupl si. V ten moment jsem ztratil rovnováhu a já po hlavě zahučel do vody. Asi jsem si chtěl zaplavat. Naštěstí jsem se v kádi stačil otočit a nohama se vydrápat sám ven. Do chaty jsem přišel celý mokrý se slzami v očích. Nebyl to vůbec příjemný zážitek, mohl jsem se klidně utopit.

V roce 2015 o prázdninách byl na chatě se mnou i přítel a vyprávěl jsem mu to. Zkusili jsme jak je opravdu hluboká a naměřili jsme kolem 120 cm.
Uživatelský avatar
alun
Registrovaný uživatel
Varování: 9
Pohlaví: Muž
Bydliště: Jižní Morava
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 0
ve věku do: 11
Kontakt: brumidek@protonmail.ch
Výkřik do tmy: Člověk nemá odsuzovat lidi (pedofily), když o nich nic neví.
Příspěvky: 132
Dal: 73 poděkování
Dostal: 110 poděkování

Re: Kdo to je Alun ?

Nový příspěvek od alun »

DĚTSTVÍ Část třetí

Prvního září jsem nastoupil do třetí třídy základní školy a do školy lidového umění. Bohužel si z toho to období moc nepamatuji, ale pokusím se zmínit to nejdůležitější.

Od první třídy jsem rád plaval ve školním bazénu, který byl v suterénu pod tělocvičnou. Proč to zmiňuji. Těsně před vánočními svátky škola uspořádala závody v plavání. Účast byla samozřejmě dobrovolná. Na popud mé třídní učitelky jsem se do závodu přihlásil.
Po zhlédnutí starých fotek, jsem zjistil, že bazén byl rozdělený na čtyři dráhy pro plavce. Do dnes jsem hrdým držitelem diplomu za šesté místo. Technika prsa. Předem se omluvám za přeskakování v příběhu ale chtěl bych zde napsat i můj první den na škole lidového umění. Ten den se konalo, pro nováčky ale i pro rodiče nováčků, vystoupení. Během vystoupení nám názorně předvedli hudební nástroje, které samotná škola lidového umění vyučovala. Mé působení v této škole přiblížím v samostatné kapitole, kde se poprvé otevřeně svěřím, s osaháváním ze strany učitele.

O letních prázdninách, jsem většinu času strávil na chatě u Brněnské přehrady nebo u tety na vesnici. S rodiči a úplně malým bráškou jsme jeli na dovolenou do Vysokých Tater. Nejvíce se mi líbilo Štrbské pleso.

Ve čtvrté třídě mě i spolužákům a spolužačkám přibyl nový předmět, cizí jazyk. Většina ze třídy si zvolila angličtinu, já jsem si zvolil němčinu. Připadala mi lehčí a navíc mě rodiče vždy říkali, že k německy mluvícím sousedům to máme blíže.
Po letech bych ještě zmínil, že z celkového třídního kolektivu, se začali utvářet větší či menší skupiny jedinců blíže si sympatickým. Já byl ve skupince tří kluků, se kterými jsem kamarádil až do deváté třídy. Nejraději jsme si hráli o přestávkách na Kobru 11. Mými nejoblíbenějšími postavami byl Simír a jeho parťáci André a Tom. Rádi jsme běhávali po chodbách a stříleli po sobě z pistolí, které jsme si udělali z rukou.

ROZBITÁ HLAVA

Vzpomínám si i na svůj úplně první úraz, který se mi stal, těsně před koncem školního roku. Byl jsem jedno odpoledne venku s kamarádkami. Jedna z kamarádek, si šla pro pití domů, já mezitím čekal dole u vchodu. Hrál jsem si u zábradlí, které nebylo kulaté ale hranaté. Už ani nevím, co jsem přesně dělal, čupl jsem si pod zábradlí. Zapomněl jsem, že mám nad hlavou zábradlí a prudce, rychle jsem se chtěl postavit. Bohužel jsem přesně hlavou narazil do hrany zábradlí a já po té žuchl otřesený na zadek. Začala mi z hlavy prudce téct krev. Okamžitě jsem upaloval domů. Po cestě mě zastavil milý pán a dal mi kapesníky, které jsem si přiložil na ránu na hlavě. Nabídl se, že mě doprovodí k rodičům domů. Jeho nabídku jsem s radostí přijal. Doma se na mě podívala mamka a taťka rozhodl, že pojedeme do dětské nemocnice na vyšetření. V nemocnici mě prohlédl doktor, zjistil, že rána není tak velká a proto místo šití mi nalepil na ránu mašličku. Vše dobře dopadlo.

Během letních prázdnin mezi čtvrtou a pátou třídou se nic extra neudálo. Opět jsem byl na chatě a u tety. Na dovolené jsme opět byli v zahraničí.

Na konci čtvrté třídy jsme byli obeznámeni s faktem, že do pátého ročníku půjdeme s novými spolužáky i spolužačkami. Hned vysvětlím. Byli jsme třída alergiků, ve třídě nás bylo méně než v prvním ročníku. Celkem 13 děcek. Ředitel rozhodl, aby se sloučily dvě třídy do jedné, naše s jinou. Po sloučení vznikla třída s 29 jedinci.
Začátek školního roku byl pro mě, ale i ostatní mé spolužáky dosti divný. Přeci jen jsme měli nové tváře ve třídě. Nevěděli jsme, jak se kdo chová a jak se máme k sobě chovat. Přibližně po půl roce jsme si tak nějak všichni zvykli na všechny.
Bohužel se mi vybavuje, jen jedna zásadní událost z páté třídy. Jeden se spolužáků před koncem školního roku začal silně mutovat. Byl oproti mně o rok a dva měsíce starší. Bylo to komické poslouchat. Sám jsem naštěstí nikdy extra nemutoval, postupem času se mi pozvolna hlas prohluboval do mé dnešní podoby.

Během letních prázdnin mezi pátou a šestou třídou jsme s rodiči znovu jeli na dovolenou k moři. Dovolená byla nádherná až na jednu věc. Před odjezdem jsem dostal šílený průjem.

Začátek šesté třídy byl stejně zajímavý, jako začátek páté třídy. Opět se nám trochu změnilo složení našeho třídního kolektivu. Pár spolužáků a spolužaček přestoupili na Gymnázia. Místo nich přišli, opět nové tváře, které jsme znali jen od vidění. Tentokrát to ale nebyla taková změna a zvykli jsme si na sebe velice rychle.
Začal jsem sportovat, často jsem s kamarády hrál fotbal, florbal, nohejbal, výjimečně basketbal. Každý víkend jsme se scházeli na hřišti pod základkou, kam jsme chodili. Když se nám chtělo na malou, chodili jsme k budově školy a čůrali na okna suterénu. Na začátku odstavce jsem zmiňoval drobnou úpravu v našem třídním kolektivu. S tím přišla i drobná změna ve složení mých kamarádů. Jeden z kamarádů měl rozvrácenou rodinu, kde byl často fyzicky napadán tátou a druhý byl s nadváhou, obézní. Často toho druhého obtěžovali nemístnými poznámkami a dělali si z jeho obezity legraci. Není se ani čemu divit. Vstupovali jsme do puberty a s hodných milých deček se stála třída divochů. Během roku jsem vystupoval na vánoční besídce jako trubač. Více to rozepíši jinde.

Začal jsem poslouchat filmovou hudbu z filmů Titanic, Matrix a Pán prstenu atd. Mezi mé oblíbené skupiny, patřila skupina Scooter. Na konci školního roku jsem měl na vysvědčení pár trojek a jednu čtverku.
Uživatelský avatar
alun
Registrovaný uživatel
Varování: 9
Pohlaví: Muž
Bydliště: Jižní Morava
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 0
ve věku do: 11
Kontakt: brumidek@protonmail.ch
Výkřik do tmy: Člověk nemá odsuzovat lidi (pedofily), když o nich nic neví.
Příspěvky: 132
Dal: 73 poděkování
Dostal: 110 poděkování

Re: Kdo to je Alun ?

Nový příspěvek od alun »

Milí čtenáři, předem bych vám chtěl poděkovat, že čtete tyto mé řádky z mého života. Dále bych vás chtěl upozornit, že se vrátíme trochu v čase. Do doby, kdy jsem nastoupil do třetí třídy základní školy a zároveň jsem nastoupil do školy lidového umění. Někdy si říkám, že i v reálném životě bych se vrátil v čase a udělal věci jinak, lepším způsobem. Bohužel to tak nefunguje.

LIDOVÁ ŠKOLA UMĚNÍ

Nejdříve než se dostanu, k samotnému vyprávění, mého působení na škole, bych ještě zmínil, jednu drobnou věc. V mém vyprávění jsem už psal, že já i mí rodiče se museli rozhodnout, na jaký hudební nástroj budu hrát. Úplně první možnosti byla hra na klavír. Mám dlouhé, štíhlé prsty, které se nejvíce na klavír hodí. Proč jsem nezačal hrát na klavír? Z důvodu nedostatku místa. Bydlel jsem v panelovém domě, kde jsou malé místnosti. Dalším důvodem byly finance, které rodiče neměli na koupi, půjčení klavíru. Nakonec jsem se s rodiči dohodl, že flétna je skladná a není tak finančně náročná.

Před nástupem do školy, jsem s rodiči navštívil obchod s hudebními nástroji. Byl to malý obchod, který byl od země až po strop napěchovaný hudebními nástroji. Bylo tam úplně vše, od fléten po bicí soupravy. Vzpomínám si, že mě velice zaujala jedna flétna, která byla pozlacená. Chtěl jsem ji mít. Máma mě ihned zpražila, že nejsme miliardáři. Nakonec jsem si vybral černo/bílou flétnu, která byla nejlevnější z nabízených kusů. Druhou položkou na seznamu byl stojan na noty. Opět mi rodiče koupili ten nejlevnější, který měli vystavený. Nikdy nezapomenu na situaci, když jsme se s babičkou snažili stojan poprvé postavit. Připadal jsem si jak v jednom českém filmu, kdy se aktérovi nedařilo správně stojan postavit. Přesně už nevím, ve kterém snímku to bylo.

Do školy jsem to měl v letních měsících 10 minut, v zimních měsících 20 minut klidnou chůzí od domova. V létě jsem často do školy chodil přes lesopark, který se nachází uprostřed sídliště. V zimě jsem se tomuto místu musel vyhýbat. Byla brzo tma a v lesoparku se vyskytovali i takzvaní úchylové. Bohužel už nevím, kolikrát jsem si to zkrátil i v zimě přes tento park. Moc dobře si ale vzpomínám, že jsem dvakrát viděl onoho úchyla, který se přede mnou obnažoval. Troufnul bych si říct i to, že to byl ten samí člověk. Samotná škola byla malá, útulná. Učebny byli v přízemí a v prvním patře orientované na sever a jih. Na každém podlaží bylo cca 6 až 7 učeben. Já měl to štěstí či smůlu, chodil jsem do učeben, směrované na jih. Celý den do učeben svítilo slunce a bylo tam hrozné horko. Nezachránili to ani závěsy, žaluzie. Učebna, do které jsem chodil, byla veliká. Byla tam tabule, stůl, klavír, stojan na noty atd. Celé čtyři roky jsem míval týdně dvě hodiny hraní a teorie.

V prvním roce jsem se převážně učil základy hraní na flétnu. Učil jsem se jak zahrát určité tóny, stupnice a jednoduché melodie. V hudební teorii jsme se učili například, jak se kreslí basový, houslový klíč a mnoho dalšího. Vzpomínám si, že jsem míval paní učitelku v prvním roce mého hraní na flétnu. Sem tam byli přítomni i studenti vysokých uměleckých škol, kteří většinou dělali záskoky za stále kantory. Moje první vystoupení, kterého jsem se účastnil, proběhlo na konci školního roku přímo v budově školy. Přesněji řečeno v učebně hudební teorie, kde byly lavice a židle na sednutí. Vzpomínám si, že mi vystupující jsme čekali na chodbě. Po vyzvání jsme chodili jednotlivě do učebny.

V druhém roce šlo už vice do tuhého. Učil jsem se na flétnu těžší a těžší přechody mezi tóny, v teorii jsme probírali hudební názvosloví atd. Něco málo jsme se učili o hudebních skladatelích. Opět jsem měl paní učitelku, která mě vyučovala hraní na flétnu, stejnou jako v prvním roce. Vystupoval jsem na vánočních besídkách ve školkách po Brně. Účastnil jsem se, vánoční besídky pro naše rodiče, opět se vystoupení konalo ve škole. Povinně jsem se musel účastnit vystoupení, které uzavíralo školní rok. Bohužel více si z tohoto roku nevybavuji.

Třetí rok mého hraní byl zlomový. Místo paní učitelky, která myslím odešla z důvodu těhotenství, jsem dostal pana učitele. Pan učitel byl v mých očích starý, teď s odstupem doby myslím, že mu mohlo být maximálně pětatřicet. Ze začátku probíhalo vše, tak jak má dokonce bych řekl, že mě uměl lépe a více naučit než paní učitelka. Byl na mě hodně milý, chválil mě i u ředitele. Měl jsem větší chuť se tomuto více věnovat, hlavně zlepšovat se v hraní. Co se týče hudební teorie tak v té jsem moc dobrý nebyl v tom roce. Nechtělo se mi to učit. Vánoční besídku jsme měli už jinde. Konkrétně v Brně Husovicích ve Svatoboji. Bylo tam více místa pro více lidí a už to nebylo jen pro rodinné příslušníky ale i pro veřejnost. I přes neskutečnou trému jsem své odehrál na jedničku. Vzpomínám si, že po vystoupení, mě osobně sám můj pan učitel vychvaloval u mých rodičů. Mimo jiné se zmínil, zda bych nechtěl v příštím roce přesedlat na jiný, druhý hudební nástroj podobný flétně. Po této vánoční besídce se něco změnilo. Sám nevím jak to správně nazvat. Pan učitel mě začal hladit ve vlasech nebo mě pohladil po ramenu. Do té doby jsem s ním žádný fyzický kontakt neměl. Po pravdě to pochlebování a časté hlazení se mi líbilo. Neviděl jsem v tom něco špatného. Pokud dovolíte, zde bych to už zkrátil, nebo byste při čtení usnuli. Sám nemám rád dlouhé články tak tomu rozumím. Nic méně toto trvalo až do konce školního roku. Myslím to nevinné hlazení po vlasech atd. Nakonec jsem se pro druhý nástroj rozhodl. Spíše jsem do toho byl trochu donucen od pana učitele a ředitele. Mým budoucím nástrojem se stala Horna neboli Lesní roh.

Před začátkem čtvrtého roku mého chození do Lidové školy umění, museli rodiče podepsat smlouvu o půjčení Lesního rohu. Opět jsme neměli, rodiče neměli finance na zakoupení mého vlastního Lesního rohu. Lesní roh jsem měl tedy zapůjčený od školy. Hraní na Lesní roh se mi ze začátku líbilo. Pan učitel byl se mnou velice trpělivý a vše mi v klidu vysvětloval. Pak se stalo něco nepochopitelného z mého dnešního pohledu. Musel jsem často sedět učiteli na klíně a u toho hrát na Lesní roh. Nebudu to nijak rozmazávat, hladil mě často přes kalhoty pindíka. Později mi i rozepínal kalhoty nebo zajížděl svou rukou pod mé kalhoty. Často mi šeptal do ucha, zda se mi to libí. Po pravdě jsem nevěděl co správně mu odpovědět. Na rovinu mi to příjemné nebylo, ten pocit, že se vás tam dotýká chlap o cca 20 let starší. Když se to stalo poprvé, nevěnoval jsem tomu pozornost, ale když, se to dělo po každé, co mě učil, tak jsem se začal z těch jeho hodin vykrucovat, jak to jen šlo. Přestal jsem se intenzivně připravovat do hodin hudební teorie a samotného hraní. V hudební teorii jsem začal sbírat jednu pětku za druhou a rodiče se ptali proč tomu tak je. Řekl jsem jim, že mě to už nebaví a že hraní na Lesní roh byla chyba. Sami rodiče mě říkaly, ať neháži flintu do žita, že se to ještě do konce školního roku naučím. Ovšem můj odpor byl daleko silnější, než snaha se dál učit na Lesní roh. Celá situace vyvrcholila tím, že jsem se párkrát neukázal na hodinách hraní a hudební teorie. Byl jsem tzv. za školou. To ovšem není vše, učitel s hudební teorie mě zesměšnil, před ostatními dětmi ve třídě. Vynadal mi, co tady dělám, když jsem tak blbý a nedokáži se učit na testy. S touto zkušenosti jsem se svěřil rodičům a oni okamžitě začali řešit, co a jak se tedy stalo. Nikdy jsem jim ovšem neřekl, že mě osahával učitel, který mě učil hrát na Lesní roh. S panem ředitelem se domluvili, že ukončíme mé chození do Lidové školy umění. Mým posledním vystoupením, byla vánoční besídka na základce, do které jsem chodil. Má role byla trubač, hlásil jsem, kolikátá hodina odbila. Od té doby jsem už pak nikdy nesáhl na flétnu či Lesní roh.
Uživatelský avatar
alun
Registrovaný uživatel
Varování: 9
Pohlaví: Muž
Bydliště: Jižní Morava
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 0
ve věku do: 11
Kontakt: brumidek@protonmail.ch
Výkřik do tmy: Člověk nemá odsuzovat lidi (pedofily), když o nich nic neví.
Příspěvky: 132
Dal: 73 poděkování
Dostal: 110 poděkování

Re: Kdo to je Alun ?

Nový příspěvek od alun »

Znovu prosím čtenáře, aby mě sem nepsaly komentáře, děkuji.

DĚTSTVÍ Část čtvrtá

Během letních prázdnin, mezi šestou a sedmou třídou, jsem byl s rodiči 10 dní v Čechách. Navštívili jsme hlavní město České republiky Moskvu. „Směji se.“ Samozřejmě vím, že je to Praha. Naše stověžaté město plné památek a kulturního vyžití. Byli jsme v Národním muzeu, na Pražském hradě, na Petřínské rozhledně. Nevynechali jsme procházku po Karlově mostu. Projeli jsme se metrem, protože pro Brňáky je to netradiční způsob městské hromadné dopravy. V Praze jsme byli 3 dny. Naší další destinací byl Beroun, kde jsme strávili zbytek dovolené. Navštívili jsme hrad Točník, hrad Křivoklát, hrad Karlštejn. Byli jsme se podívat do Koněpruské jeskyně atd.

Na začátku sedmé třídy jsem vstoupil na plno do období puberty. Začínal jsem mutovat, rostlo mi ochlupení na místech, které jsem dříve měl holá. Pod nosem mi začal růst světlý knírek, který byl na omak hebký. Projevovali se u mě první postoje, názory a nesouhlas s názory mých rodičů. Byl jsem hodně tvrdohlavý, náladový. Vztahy mezi spolužáky a spolužačkami se měnily. Utvářeli se menší skupinky dětí, se stejným myšlením, názory. Mí kamarádi najednou projevovali zájem o opačné pohlaví, jen já to měl jinak. „Vysvětlím v jiné kapitole.“ Vznikali první dětské vážnější vztahy s experimentováním. Takové to osahávání, líbání, možná někteří zažili i vzájemnou masturbaci. Kdo ví.
Během školního roku jsem se účastnil zeměpisné a matematické soutěže. Z každé školy v Brně bylo vybráno pár jedinců, odvážlivců. Mezi které jsem patřil. Obě soutěže probíhali na Slovanském náměstí v místním gymnáziu. Bohužel si nevybavuji, na kterém místě jsem se umístil. Každopádně do dnes mě baví zeměpis. Rád si v atlasu pročítám například: jaké řeky tečou ve státech, jaká mají hlavní města a podobně. Po soutěžích jsem se začal, intenzivně věnovat se spolužáky a spolužačkami na trénování krátkého vystoupení. „Hned vysvětlím.“ Celá naše třída vystupovala na vánoční besídce pro školáky z prvního stupně. Každá třída pod dohledem třídního učitele, si měla nachystat krátké vystoupení.
Na konci školního roku se celá třída domluvila, že si uděláme legraci z naší paní třídní učitelky. Přesněji to byl den, kdy se vydávalo vysvědčení. Domluvili jsme se s panem ředitelem, že jakoby nebudeme přítomni ve škole. Třída prostě byla prázdná, když třídní do ní došla. Začala nás hledat všude možně, my jsme byli schovaní ve sborovně. Byla velice překvapená, když nás tam našla a nevěděla, co má dělat, jestli se smát nebo nadávat. Na vysvědčení jsem měl jedničky, dvojky, a tři trojky.

Během letních prázdnin mezi sedmou a osmou třídou jsem s rodiči byl v Beskydech. Bydleli jsme přímo v Rožnově pod Radhoštěm. Mimo jiné památky jsme navštívili sochu Radegasta a kapli sv. Cyrila a Metoděje. Dále jsme navštívili skanzen v Rožnově. Zbytek prázdnin jsem trávil na chalupě u Brněnské přehrady a u tety na vesnici.

Začátek školního roku byl takový divný. Učitelé, hlavně třídní učitelka nám sdělila, že by, jsme měli trochu přemýšlet o budoucnosti. Čím bychom chtěli být a na kterou střední školu nebo Gymnázium se přihlásit. Uvědomil jsem si, že to přestává být legrací a že moje jedna část dětství končí. Taková ta bezstarostná, kdy jsem se učil jen na testy a do předmětů na základce. Stál jsem před svým prvním důležitým rozhodnutím. V rozhodování nám měl pomoci, veletrh středních skol na Brněnském výstavišti, který se konal na podzim v Listopadu. S rodiči jsem se domluvil, že se tam půjdeme podívat. Sebrali jsme všemožné letáky škol, které u mě vzbudily nějaký zájem. Bylo jich dost, ale stále jsem nevěděl, kam se přihlásím. Naštěstí jsem měl ještě hodně času se rozhodnout.
V druhém pololetí škola uspořádala turnaj ve florbale. Ten to turnaj se konal, úplně poprvé v hale Tesly Brno. Soupeřili mezi sebou týmy šestých až devátých tříd. Týmy byli i rozděleny na kluky a holky. Tak že jsme měli ve třídě holčičí a klučičí tým. Na víc jsem byl v sedmém nebi kolem mě, byla spousta kluků starších i mladších. Nakonec se náš tým umístil na krásném třetím místě. První byl tým deváťáků, sportovní třída.
Na konci školního roku jsem měl, už nějakou představu, na jaké střední školy podám přihlášky. Na vysvědčení jsem měl pouze jednu trojku jinak dvojky a jedničky.

O letních prázdninách jsem byl doma. Tentokrát jsme s rodiči nikam nejeli a já měl plno času se věnovat svým zálibám. Snažil jsem si letní prázdniny co nejvíce zpříjemnit. Jednoho dne jsem byl venku, že si kopnu do míče, ale to mě nebavilo. Zvolil jsem tedy variantu, že se půjdu projit po sídlišti. Během mého procházení jsem si všiml party kluků, co hráli fotbal a zeptal jsem se jich, jestli se nemohu přidat. Souhlasili a já byl rád. S tou partou jsem pak pravidelně chodil hrát fotbal do mého třeťáku. Zajímavé bylo to, že s námi hrál i jeden chlap, kterému mohlo být tak 40, nám bylo tak 10 až 16. Byl to pedofil? To se už nedozvíme.

Na začátku deváté třídy jsem měl vybrané dva favority. Prvním byla střední škola Informačních technologii a sociální péče a druhým bylo Cirilometodějské gymnázium na Kraví hoře v Brně. Obě tyto školy jsem s mámou navštívil a definitivně jsem se rozhodl pro střední školu. Pro přijetí bez přijímaček, stačilo mít vyznamenání na konci deváté třídy. Od začátku jsem test nechtěl absolvovat a tak jsem začal makat na vylepšování známek ve škole.
Vzpomínám si i na takový malý můj úspěch, kterým se musím pochlubit. V tělocviku jsem zářil. Díky pravidelnému hraní fotbalu s tou partou jsem byl nejrychlejším a nejpohyblivějším klukem z devátých tříd. Konkrétně v běhu na šedesát metrů. Což se mi nikdy nepovedlo.
Na konci školního roku jsem dosáhl nakonec vysněného vyznamenání. Na vízu jsem měl jedničky a dvě dvojky. To je myslím, naposledy co jsem měl vysvědčení tak krásné. Na školu mě tedy přijali bez přijímacího testu.

Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. Vše mi vycházelo, měl jsem plno kamarádů a kamarádek. Hrál jsem hry na PC, koukal se na filmy v televizi, poslouchal jsem hudbu atd.
Také jsem už byl hrdým držitelem občanského průkazu a tím mi definitivně skončilo dětství a začalo období mého mládí.