Tak jsem dostal nové číslo literární revue Souvislosti, kterou většinou ani moc nečtu a odebírám ji vlastně hlavně proto, že do ní párkrát něco napsal Martin Putna. Většinou do ní jen tak namátkově nahlédnu. Teď jsem tam narazil na úryvek z díla současného čínského spisovatele (Jen Lien-kche, http://en.wikipedia.org/wiki/Yan_Lianke), filosofického traktátu Nový mýtus o Sisyfovi. Prý je to jediné z jeho děl, které dosud nikdo nevydal, protože text je mlhavý, nesrozumitelný a těžko prý říct, o čem vlastně je, takže nedokončený rukopis leží v čínském Státním ústavu pro výzkum filosofických spisů. Úvodní pasáž je prý jediná, která je aspoň matně srozumitelná. Jeden z obrazů by mohl být srozumitelný i nám.
"Ať již plyne čas dopředu nebo nazpátek, ať je čas starý nebo mladý, Sisyfos se nijak zásadně neměnil, střídalo se u něj jen vyčerpání a odpočínek. Ale jednoho nepostřehnutého, nepozorovaného dne, když se kámen kutálel dolů z kopce a Sisyfos šel za ním, díval se do slunce, scházel z kopce a připravoval se na zítřejší práci, nastala změna. Potkal dítě. Dítě se objevilo na stále se opakující cestě, stálo tam a dívalo se na kutálející se kámen a na Sisyfovy kroky. To dítě bylo čisté, průzračné, naivní a velmi zvídavé, chtělo vědět o světě a o jeho slávě. Když Sisyfos potkal dítě poprvé, jen na něj pohlédl. Druhý den, když tlačil kámen vzhůru na vrchol, dítě u cesty nestálo, až za soumraku, když scházel dolů za kutálejícím se kamenem, uviděl, že se dítě opět objevilo u cesty na úpatí a dívalo se na kutálející se kámen a za ním scházejícího Sisyfa. Ten den se Sisyfos zastavil a kývl hlavou směrem k dítěti: "Ahoj." To bylo poprvé v nekonečném tichu času, co Sisyfos řekl takové slovo člověku. Později, třetí a čtvrtý a každý následující den, když Sisyfos v soumraku scházel za kutálejícím se kamenem, uviděl dítě, jak v zapadajícím slunci stojí u cesty na úpatí, kývl na dítě a řekl mu pár vět. Sisyfos se do dítěte zamiloval. Láskyplný cit mezi ním a dítětem se stal poutem jejich času, takže Sisyfos nalezl v opakování svého trestu nový smysl a nové bytí. Stačilo, aby každý den vytlačil kámen nahoru, a když už sotva dech popadal a kámen se začal kutálet zas dolů, scházel za ním a mohl spatřit to čisté, průzračné dítě, tak zvědavé na svět a světa slávu. Dítě vždy v ten samý čas a na tom samém místě čekalo na Sisyfa. Sisyfos nemohl zapomenout na jasný a pronikavý pohled dítěte. Stačilo, aby každý den jako obvykle vytlačil kámen nahoru, a jako obvykle ho nechal skutálet se zas dolů, a tam na úpatí mohl potkat dítě. Kdyby totiž neválel a kámen se nekutálel, už nikdy by ten pronikavě jiskrný chlapcův pohled nespatřil. Důvodem, proč se Sisyfos do dítěte zamiloval, bylo to, že dítě vneslo do Sisyfova nesmyslného nekonečného valení novou existenci a smysl. Nebýt valení, nikdy by dítě nepotkal. Sisyfos se díky setkání s dítětem začal na každodenní valení a kutálení kamene upřímně těšit, nestěžoval si, nehledal jiné významy, ochotně snášel svůj úděl, užíval si ho. Jeho čas nebyl jasným časem denním, po úsvitu, ale čas soumraku, kdy slunce zapadalo. A díky tomu, že den co den za soumraku, když scházel za kamenem, mohl Sisyfos promlouvat na dítě a hovořit s ním, objevil se mu na tváři teplý úsměv a jas. -- Bohové to zjistili. -- Bohové nesnesli, že si Sisyfos na svůj trest zvykl, že mu dal smysl. (...) V úkazu zázračného kopce dostal Sisyfos nový trest. Už nepotkával dítě. Láska a stesk se mu staly trestem tělesným i duševním. Jeho nový hřích nespočíval pouze v tom, že miloval dítě, že zažíval pocity, ale také ve zvyku a potřebě valit kámen. Protože když si člověk zvykne a smíří se s útrapami, změnou, ubíjející absurditou, smrtí a dalšími aspekty trestu, trest ztrácí smysl. Trest už pak není bičem a silou, zvyk může z bezmoci a nespokojenosti vykouzlit krásu a smysl."
Sisyfos a dítě
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 7
- ve věku do: 14
- Příspěvky: 170
- Dal: 21 poděkování
- Dostal: 55 poděkování