DÍL V.
1. 9. 2012
Ráno i odpoledne jsem byl na pavilonu 25. Bylo to fajn. Pak jsem mluvil na chvilku se Štěpánkou z pavilonu 3, protože jsem musel vyzkoušet připojení vzdálené domů k routeru. Úspěšné, tak mi to udělalo radost. Technika mě až do propuštění bude vždy bavit. Udělá mi radost vždycky. Technika je upřímná a když mi napíše login accepted, že mám přístup povolen, tak si s ní mohu dělat co chci a když se k tý technice dobře chovám, tak se mi odmění dlouhou životností.
Ano, moje problémy a stres vyřeší technika, počítače, routery, switche a hledání práce. Zbytek mého života je pouhý omyl. Dnes jsem prošel zatýkání, CPZ – celu předběžného zadržení, vazbu a léčbu. A osahávání malých holčiček. Můj postoj sám k sobě se nezměnil. Za můj život bych si zasloužil být někde na JIPce mezi životem a smrtí a všem, co jsem ublížil, bych dal Heparin a všichni by do mě píchli s úsměvem a čekali na poslední výdech.
Ne, nezasloužím si lítost. Lituju toho, jaký jsem. Můj důvtip zakrývá moji zranitelnost a citlivost. Nenávidím sám sebe. Jsem na pozici, kdy ať bude moje budoucnost jakákoliv, vždy dělám radost lidem v okolí. Když budu sám, tak tím neuškodím nikomu, já si nikoho nezasloužím. Budu vydělávat peníze a žít. Výhled jinej nějak nemám. Klávesy, PC, pivo… Vadím sám sobě, nemám se rád. Jsem si v hlavě shrnul 3 roky tady. Úplně deprimující. Frustrace. Těším se ven. Přijmu každé kopnutí do zadku. Za všechno si můžu sám. Hodně se častuju na pokoji vulgárníma sprostýma nadávkama a Kubovi to vadí. Tak se častuju, když není na pokoji.
Škoda, že nemám dvě osobnosti. Já bych byl ten, který nechce být osaháván sám sebou a moje druhé já, neboli druhá osobnost by mě zneužila. Třeba by mě mastrubovala proti mé vůli. Akorát bych skončil v Bohnicích znovu. Nemám se rád. Jedna babička na pavilonu 25 mi řekla, že mě má ráda. Ale já jsem si v duchu říkal, že „to byste si dala“ nebo „to ani nevíte, co jsem zač“. Mě nemůže mít nikdo rád, nemám se rád já. Mám divnou náladu, to přejde. Dnes klávesy a pak spát.
Emoce: Děs, ale občas jsem se i pousmál, ale jinak bez nálady. Bude zase fajn.
5. 9. 2012
Dneska byl můj velký den. Byl jsem na propustce a zároveň jsem prošel primářskou (byl jsem doporučen doktory k propuštění – pozn. Kuba). Nejdřív jsem to nevěděl, pak mi to Kuba napsal. Tak jsem měl a mám radost. Na propustce jsem snědl 6 velkých řízků s bramborama. A řekl jsem si, užijte si na pavilonu čočku. Strávil jsem propustku úpravou fotek z křestu, takže ok. Večer jsem si dal večeři a šel spokojeně spát.
Emoce: Radost, pohoda. Velkej den. V pohodě. Propustka taky OK.
9. 9. 2012
Ráno raníčko, svítí sluníčko. Udělal jsem rajony a šel v 9:00 do práce. Šel jsem tam s Kubou. Mě poslali do patra a Kubu nechali dole v přízemí. Nevím, čím to je, ale chválili jen mě. Já tam makal dvě hodiny a s ním prostě byli nespokojeni. Ale to jsem mu neřekl. Nejsem totiž škodolibej. Ale tak co, se mnou to nic nedělá ani. Asi z dlouhý chvíle mi to řekli.
No, po práci jsem šel s Kubou na hlavní budovu a cestou jsem spontánně udělal abstrakci malé holčičky, kterou jsem jakoby držel za ruku v pravé ruce. V Bohnicích je dobrý to, že si člověk může ze sebe udělat srandu. Takže než jsme vlezli do hlavní budovy po schodech, dělal jsem, že pouštím tu malou holčičku a za mnou se smál Kuba. A vevnitř čekali lidé, až jako vlezem dovnitř. Tak pak jsem šel dovnitř já a Kuba ty lidi pustil ven a oni na něj prý koukli soucitně pohledem: „Chudáčku, ty s ním musíš žít.“ No oba jsme se pak smíchy lámali. Na baráku nás pak napadlo, kdo se na tu abstrakci chytne. Tak jsem šel k panu **** a řekl jsem mu: „Pohlaď holčičku,“ a on ji pohladil, imaginárně. Pak jsem s ní šel po chodbě a nikdo se jí nevyhnul. Pak jsem zjistil, že mi ji ukradl Kuba. Ten tu hru se mnou hrál. Pak jsem zkusil imaginárního kluka a pohladil ho *** a **** se k němu měl víc než předtím k té holčičce. Byla sranda a lidé to i jako srandu také brali. Nejvíc se pobavil Kuba. Mě to také bavilo.
Jéj, artefakt. Bohužel, kdybych se na to zaměřil, nakreslil bych, co jsem chtěl. Jenže z toho vyšla stará ženská s rozpuštěnými vlasy. Mně se teda vůbec nelíbí, je ošklivá. Ale tak třeba ze začátku bude pro mě hezká a na tom obrázku ji takhle budu vidět třeba po 4 měsících. Bude to třeba blondýnka s modrýma očima. To byl jenom takový tip. Nic konkrétního. Jsem rád, že jsem vůbec něco nakreslil. 🙂
(…)
Přemýšlel jsem o vlastnostech spirituální péče. V kostele je napsaná věta: „V průběhu let se duchovní služba přenesla nejen na pacienty, ale i na doktory a personál.“ Jo? A jak se to pozná? Je to stále probírané téma. Představuji si, že jsem farář, dělám mše, zpovídám lidi, chodím na pavilony, kde zprostředkuji setkání s bohem a odpuštění mrtvým. A pak přijdu na pavilon, kde o mě 5 lidí z osmi nestojí, protože mají jiný zájem, než poslouchat moje poslání. Cože, mínusáky, to není církev! Ani víra! Zneužívat holčičky je špatné. Zneužívat faráře je v pořádku?
Večer klávesy a spát.
Emoce: Smích, pohoda. Dobrá nálada. Nic neřeším. Těším se na celý týden.
22. 9. 2012
Dnes ráno pršelo, ale já jsem se probudil do dalšího dne, tak to bylo hezké. Vstal jsem s úsměvem. Převlíkl jsem se a šel na snídani. Byla úžasná! Dva rohlíky, tvaroh a máslo. Rohlíky křupavé. Snídaně je nejdůležitější část dne a já byl v dobré náladě (jsem i teď). Kolem 9:00 hodiny jsem se s radostí oblékl a šel na pavilon 25. Cestou jsem potkal pár lidí a to bylo hezké, protože je hezké, když se mají dva lidí rádi. Hodilo mi to úsměv na rty.
Byl jsem na 25tce, kde jsem byl milej na sestřičky a pokračoval jsem v práci. Kuba mi stále říkal, že jsem workoholik, protože mě takhle moc pracovat neviděl. Pak svítilo sluníčko, listy stromů čeřil jemný vánek a mě polil takový hezký pocit. Odpoledne jsem byl na netu a šíleně jsem psal na facebooku. Psal jsem si tam i s Kubou, který seděl o 3 stoly za mnou. 🙂 Byla sranda. Večer jsem hrál na klávesy a bylo dobře.
Emoce: Super. Fakt. 🙂 Je mi fajn. V práci fajn. Lidé jsou milý a úžasní. Celý den pohoda. Nemám důvod být smutný. 🙂 Vše. 🙂
27. 9. 2012
Nó, pěkný. Stal jsem se předsedou. Už jsem si myslel, že se už nebudu briefingů zúčastňovat. A ono jó. Tak ale co, no. To nějak pude. Teda půjde. Ráno jsem byl na 25tce a odpoledne jsem byl na vycházce, domluvit se s kamarádkou z Proseka, jsem jí 2 roky neviděl. Tak jí vidět chci. Snad budu kamarádský. Večer jsem se hodinu a půl stěhoval a pak jsem hrál na klávesy a šel spát.
Emoce: Jsem rád za zvolení. Pohoda. Nic mě nerozhodilo moc. Zdravím.
7. 10. 2012
Ráno jsem byl na pavilonu 25 a byl jsem tam i odpoledne. Práce byla dobrá. Odpoledne přišli rodiče, bylo to ok. Večer večeře, klávesy. Pak spánek.
Chtěl bych jen předeslat, že mé úvahy v deníku jsou jen úvahy, nemusí se to zakládat na pravdě. Takže když třeba napíšu, že ***** krade, neznamená to, že to tak je. Ale třeba jsem ho viděl na pokoji a byla to jen moje dedukce. Každý se může splést a tak to funguje i v tomhle deníku. Utřídit si myšlenky. A myšlenky jsou ideální, pravdivé,, lživé, pesimistické, optimistické nebo žádné. Žádné myšlenky se zde v mém deníku neobjevují, byl bych totiž pořád v režimu „D“.
Takže musím rozvést pár reálně-idylických myšlenek na dlouhodobou situaci na tomto pavilonu.
Já v mládí dejme tomu někoho zabiju a budu se tady na pavilonu chovat jako v kriminále. Vyhrožovat lidem. Na skupině budu agresivní ke spolupacientům. Budu příshat na rodinu a budu na pavilonu vytvářet kriminálnickou atmosféru. Tak dostal bych také individuální přístup od terapeutů? Třeba bych kouřil na chodbě, nadával bych sestřičkám, dělal bych si tu, co bych chtěl? No vlastně to můžu, ne?
*** nemá mínusáky, tak já můžu dělat to, co on, ne? A co, že je v napětí, to já jsem taky, zítra taky budu odcházet ze skupiny, jak se mně zlíbí. Co? Jsem v napětí! Už chápu ten individuální přístup. A určitě mi tu napíšete něco ve smyslu: „Proč to neřešíte na komunitě?“ A další a další argumenty. Vždyť vám se to určitě hodí, že tu *** je. Řeči o tom „pokud bude tady agresivní pacient, nemá na našem pavilonu co dělat“, ale zapomněli jste dodat, neplatí pro ty, co jsou agresivní celý život. Škoda, že nejsem ***, bych tu mohl udělat, co bych chtěl a šel bych stejně domů. Jó už to slyším „naše terapeutické metody jsou omezené,“ nebo „pokud uděláme nějaký krok, tak to tu *** rozmlátí,“ ať si dělá, co chce, hlavně že nikomu neubližuje. Jo, *** je hodný.
Vy se mě bojíte? Nebo mě a Kuby?
Ano, za dávných časů jsem tu já rozhádal komplet všechny. Trvalo mi to, ale dokázal jsem to. Frustrace z pacientů a ze situace, která tu byla. Alkohol, drogy. Ale je směšné a absurdní myslet si, že když tu jsem „agresivní“ na stážistku nebo paní Hollou, tak to znamená, že BACHA FÍLA BUDE ZASE BOURAT VZTAHY NA PAVILONU A MÁ K TOMU JEŠTĚ KUBU!
Já nemám důvod… To co tu předvádím je z mé ubohosti, kterou mám celý život a nevadí mi to. Jsem uzavřený a nepřístupný. Mrzí mě, že jsem zkomplikoval Kubovi léčbu, přál bych si, aby měl jiného kamaráda. Vím, že na něho působím negativně, jenže já už takový jsem. A on kdyby byl sám beze mě a bavil se s někým jiným na tomhle baráku, byl by z něj fajn kluk, který by moje postoje a ironii, aroganci posílal do p*dele. On je pro mě fajn a to je špatný. Protože fajn je pro mě člověk, co má něco se mnou společnýho a moc dobrýho to ve mně není. Stáhnul jsem ho s sebou. Nechal jsem to dojít až moc daleko. Já jsem zlej, povrchní člověk, je pro mě těžký mít kamaráda, když vím, že jsem takový parchant.
Já mám rád, když mě někdo potřebuje, pokecat třeba. Ale ten člověk má třeba dalších 8 kamarádů důležitějších než já. A když to bylo jinak, tak jsem si to prostě tak udělal. Když mě někdo chtěl brát víc jako kamaráda, snažil jsem se to zkazit. Neudělal jsem, co jsme se domluvili, prostě důvěra šla do kopru a bylo „kamarádství“ podle mého gusta. Zavolal jsem: „Jdeš ven?“ „Nejdu.“ „Nejdeš?“ no a nevadilo mi to. Žádný překecávání. No a teď mám Kamaráda. Kamaráda průseráře, ze kterýho jsem ho udělal já. A to přeci nejde. Já jsem hnuslej zlej ošlivej člověk, on né. On je hodnej a byl by ještě hodnější přeci.
Fílův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.