Rovnou přiznám, že Fílův deník (v tom svém jej zmiňuji jako Filipa) jsem si zamiloval hned, když mi byl poprvé někdy koncem jara nabídnut k přečtení. Čím více jsem toho přečetl, tím více ze mě sílila touha nabídnout tento deník i dalším čtenářům, neboť je jednak stejně jako ten můj autentickou výpovědí z ústavní sexuologické léčby v Bohnicích, ale především je rozkošně dětsky naivní, sebevychvalující, podlézavý, upřímný, plný vtipu, radosti, ale i ukázkou depresí a traumat, které si sebou nesou mnozí pachatelé pohlavního zneužívání. Krom toho však také tvoří jeden celek s mými zápisky, se kterými se ty Filipovy krásně doplňují a ukazují události ze dvou stran. Samotný deník, ze kterého jsou tyto zápisky, skončil nakonec v plamenech, jako symbol úniku Filipa z nemilosrdných chapadel ústavní péče, v nichž nedobrovolně strávil přes tři roky. To nejzajímavější ze zápisů ovšem zůstalo po naší vzájemné dohodě zachováno.
– Kuba
DÍL I.
14. 8. 2011
Dnes jsem udělal rajon a pak běžný věci jako snídaně a tak podobně. Odpoledne jsem přemýšlel nad sebou, vlastně jsem sám sebe odsoudil. Předtím, než jsem prošel vazbou, odsuzoval jsem k smrti pedofily a teď si tak říkám, že moje existence na tomto světě moc růžová není. Tady v léčbě se máme s naší deviací naučit žít, ale spíše já to beru jako způsob přežití venku. Protože stejně se jednou venku najde člověk, kterej mne zabije. Nedivil bych se, protože zklamal jsem sám sebe a rodiče a kamarády a známý. Sestry moje žijí řádný život, mají maturitu a určitě rodiče nechtěli mít syna pedofila, nemocnýho, lempla a podvodníka. Jo jsem rozmazlenej a kdybych byl otec a narodil bych se já jako můj syn a věděl bych, co z něho bude, nenarodil bych ho, i když šanci na život by měl dostat každý. Jsem parchant, co je zlý na rodiče a zklamal je, nepočítali s tím, že takový budu.
Na sebevraždu jsem v životě pomyslel asi 3x, kvůli mému životu, kvůli panické poruše, kvůli které jsem nedostudoval a byl doma a nikomu jsem se nesvěřil. Jedno úmrtí v rodině a můj život byl a možná je v háji. Nechtěl jsem být za cvoka a chodit ke „cvokaři“, jsem chtěl být normální a vymlouval se, že mám právo nejít zrovna do školy, že mi není dobře, až mne vyhodili a rodiče mi nadávali do exotů. Místo školy jsem chodil osahávat holčičky do (inkriminovaného podniku pro děti a mládež),až mne zavřeli. Nechtěl jsem být na téhle cestě do pekel. Já mám i pocit, že sem mezi ty kriminálníky nepatřím, že jsem myšlením jinde. Nejradši bych se zamknul někam do kanceláře nebo někam jinam a byl sám. Nedělám si tu ani nějak s pacientama bůh ví jaké vztahy, když venku si na ně ani nevzpomenu. Bavím se s nima, protože v rámci komunity musím, jinak se mi příčí všichni pacienti. I teď sedím v mezipatře pod půdou a cítím se uvolněnější sám s tímto deníkem, který mohu psát.
Venku jsem si říkal, že když umřu, budu mít na to s mým životem právo. S životem, který jsem si způsobil sám. Utíkal jsem před problémy a nechtěl to řešit. A teď bum. Mám pedofilii. Pedofilii, která je společností zavrhována a je to ta nejhorší deviace ve společnosti hned po vraždě. Takže prostě já nemám právo si sáhnout na život. Beru to tak, že život je dar a nemám právo si ho brát. Proto mám tu pedofilii – když totiž někdy zase budu mít pocit, že tu jsem zbytečný, půjdu na Václavák a zakřičím, že jsem pedofil, sebevražda by to nebyla, zabil by mě někdo z nich. Je to čistě hypoteticky, budu a chci žít. Každopádně souhlasím se společností, že smrt pedofilům.
Emoce: Naštvání, znechucenost, neutralita.
(Tento zápis je z doby, kdy byl takzvaně „zavřený barák“, všechny aktivity a terapeutické programy byly pozastaveny a pacienti nemohli vůbec opouštět pavilon, protože předtím docházelo k těžkému porušování řádu ze strany mnohých pacientů – noční útěky z pavilonu, pití alkoholu apod. – a terapeuti si chtěli hromadným trestem zajistit, že komunita pacientů napráší viníky. – pozn. redakce)
15. 8. 2011
Dnes den jako vždycky: tenze, napětí a naštvání narůstá u spolupacientů. U mě žádné překvapení, nic jiného se čekat nedalo. Pokud pacienti nebudou komunikovat mezi sebou, těžko nahlásí, že se něco stalo, nebo že někdo porušuje řád. Spousta lidí na to kašle už a chtěj být ostrý ráno na paní doktorku. **** **** mě štve tím sobeckým přístupem, že si z nás dělá loutky pro jeho neukojitelné ego, pak se lidé budou bát říci svůj názor a nikam to nepovede, ono to nikam nevede ani teď. Mateřská školka. Dokud spolu pacienti nebudou mezi sebou komunikovat, nemám důvod to dělat já. Vstanu, jdu na komunitu, jdu na pár sčítáků a jdu spát. Co se tu rozčilovat? Teď mám vlastní svět, sleduju okolí, které čeká a přehazuje zodpovědnost na druhé, až asi sestoupí bůh a vyřeší to. Ta situace je tak jednoduchá pro lidi s charakterama a s trochou myšlení, že by to terapeutický tým přesvědčilo, jenže oni berou každou proterapeutickou prkotinu za skok do zadku terapeutům, ještě, že mám svojí hlavu a už nevydržím to držet v sobě, když viníci se nepřiznaj. Nevěřím pacientům.
Emoce: Znechucen, někteří lidí jsou k pláči. Štve mě to tu s nimi.
(Po jednom ze sestupů za mobil načerno – předtím naposledy kvůli mobilu – sestoupil Fíla o měsíc dříve, předtím měl už průšvihů s mobily a internetem na baráku tolik, že mu úplně zakázali mít u sebe telefon.)
2. 10. 2011
Dnes mi byl opět nalezen telefon, protože jsem závislý na technice a závidím ostatním, že mají mobilní telefon u sebe a pro mě je to hrozně těžké pro zvládání, když vím, že to ostatní mít můžou a já ne. Následky si za to nesu sám. Přišli rodiče a byli z toho naštvaní. Večer u televize a pak spánek.
Emoce: Naštvanost sám na sebe.
3. 10. 2011
Sestoupil jsem v režimu do režimu „C“. Byl jsem na baráku a odpočíval jsem, aspoň mám zase další měsíc na přemýšlení. Nebudu nic slibovat a budu konat a vydržím rok v pohodě. Pak jsem byl na skupině a pak na večeři. Vše jinak ok.
Emoce: Naštvanost na sebe a jinak v pořádku. Smích, neutralita, potlačování negativních emocí.
6. 10. 2011
Snídaně ušla. Byl jsem celý den na baráku a odpočíval. A přemýšlel nad sebou. Žiju v hlavě takový vlastní život a vím, že to není realita. Tam v tom světě v mé hlavě jsem až moc nesmělý, dokonalý je tam všechno a mám tam i divoké představy. Tam utíkám a je to tam fajn. Takže když je něco co se mi nelíbí, tak se tam chovám. Taková představa ale štvu sám sebe, že jsem takovej debil, že to snad ani nejde. Už bych asi neměl být ten mistr světa a naučit se prostě, že pro mě řád platí taky a že jsem v očích ostatních za blba, ale to mi patří. Přestávám komunikovat s lidmi, pokud není nevyhnutelně nutné s nimi mluvit, žiju odděleně od ostatních a pokud mne bude něco na někom štvát, tak se ozvu a budu otevřený k lidem kolem sebe. Byl jsem večer na televizi a spát.
Emoce: Smích a pohoda. Nic zajímavého.
17. 10. 2011
Štvu sám sebe, jakej debil jsem, že jsem se musel narodit s touhle poruchou sexuální. Četl jsem zprávy na teletextu, jak chlap z Ostravy chtěl znásilnit 14letou holku. Rozčílilo mne to a měl a mám nenávist k tomu chlapovi a ten pocit pak přešel ke mně, že v tý sexualitě nejsem jinej. Výčitky svědomí a chuť být v jiným těle. Abych já byl někdo jinej, já takovýhle být nechci a když vím, že takový jsem, nesnáším se.
Emoce: Rozhořčení, pohoda.
(Po sestupu do režimu „D“ pro zcela nespolupracující pacienty za používání internetu na pavilonu, kdy terapeutům po desátém obdobném průšvihu už docházela trpělivost a ve vzduchu visela i hrozba přesunu do detenčního ústavu.)
9. 2. 2012
Když jsem dnes vstal z nervů mě bolela hlava, protože mám děsný strach, že skončím špatně. Cítím se mizerně a bojím se, co dál. Nemám sebe rád za to, jaký jsem, že neustále podvádím a lžu a balamutím terepeutický tým. Chci být jiný, ale za tu dobu, co jsem tady ukazuji opak. Bojím se, že vás nepřesvědčím, i když jsem od vás tu šanci dostal. Vím, že je na mně teď ukázat, že se změnit chci. A já už teď přes prsty dostal pořádně. Nejsem svatej, vím, že jsem pokazil v životě úplně všechno a že to už nevrátím a můžu to jen změnit a to už chci. Bral jsem ten režim na lehkou váhu, internet v životě mám rád a proto nemám žádné kamarády, dělám ze sebe chytrýho egoistu, protože jsem „nula“. Syn rodičů, který se chová nezodpovědně a tím štvu sám sebe a své rodiče. Bojím se, že už to teď lepší nebude, mám v tomhle černý myšlenky. Teď může kdokoliv cokoliv říci a jsem sám nedůvěryhodný. Můžu si za to sám, je mi ze sebe zle.
Emoce: Zlý, černý myšlenky. Strach z budoucnosti.
11. 2. 2012
Dnes ráno jsem se probudil a pocítil prázdno, takový divný prázdno, chybí mi ta jiskra těšit se z víkendů. Takový pocit, že jsem jinde než ostatní spolupacienti. Nemám důvod se ani smát, a když tak přetvářkovitě. Jdu po chodbě a vidím ty smějící se oči ostatních s pohledem „dobře ti tak“ a „nechtěl bych“. Jako kdyby jiné písmenko, jiný režim znamenal, kde se člověk ve své mysli nachází v mysli ostatních lidí. Nejlíp je mi na televizi. Jsem tam dnes celý den sám. Ani na sex nemám myšlenky. Opět se těším do postele. Udělal jsem generální úklid a zítra se vrhnu na kancelář paní doktorky.
Emoce: Špatné myšlenky.
Fílův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.