Festivalu Prague Pride jsem fandil od začátku, ztotožňoval jsem se s cíli iniciativ, které se okolo festivalu točí (třeba petice za možnost adoptovat dítě registrovaného partnera), jen jsem si stále nebyl jistý, zda mohu tento festival považovat i za svůj. Festival sexuálních menšin, ano i já jsem součástí sexuální menšiny, i když o tom většinou není moc ochota veřejně mluvit. Když se letošním tématem stal coming out, rozhodl jsem se, že to je téma, ke kterému já i řada dalších pedofilů má co říct. Myslím, že vnitřní coming outu (u pedofila související i s potřebou vnitřní vyrovnanosti a posilování sebeovládání) stejně jako budování půdy pro lepší možnosti vnějšího coming outu jsou myslím hlavními tématy, na kterých pedofilní komunita pracuje. To vedlo k mému rozhodnutí zúčastnit se, stejně jako se přidalo několik dalších odvážných kolegů pedofilů, kterým jsem za to byl velmi vděčný, protože díky nim jsem si v průvodu nepřipadal sám. Řekl to snad Camus, že si člověk připadá nejvíc sám, když je v davu lidí?
Účelem naší účasti nebyla snaha provokovat, ani nahrávat iniciativám, které Prague Pride kritizují. Chtěli jsme si prostě vyzkoušet, jestli i my mezi účastníky sexuálních menšin můžeme být přijati. Ozkoušet velmi opatrně. „Jdeme s barvou ven“ – po celé trvání pochodu, jsem si kladl otázku, jestli si to i my můžeme dovolit. Když se mě lidé ptali, co naše heslo Nejenhomo znamená, neodvážil jsem se na rovinu odpovědět. Ne proto, že jsem si chtěl hrát na záhadného, nebo chtěl hrát nějakou nečestnou hru, ale prostě jsem se bál reakce, napadení ne od odpůrců pochodu nebo xenofobů, ale od účastníků samotných. Jsou moje obavy liché, převládají i ve mně předsudky vůči druhým sexuálním menšinám, že ty nemůžou být ochotny přijmout tu naší?
Přitom samotný průběh pochodu mě velmi těšil. Nenaplnily se žádné obavy z ataků od „opozice“ vně průvodu, díky perfektní organizaci všechno probíhalo hladce, trasa pochodu byla sama o sobě něčím výjimečným. Pohled z Čechova mostu k Letné, všechno zaplněné pestrobarevnými lidmi s dominující duhovou vlajkou pod kyvadlem, to je zážitek na celý život. Okolo sebe jsem potkával samé milé, přátelské lidi, atmosféra celého průvodu byla skvělá.Vždycky mě mile potěší, pokud se ve velkém shluku lidí nedějí žádné excesy, když se dav chová slušně bez výtržností, vzájemně vůči sobě i přihlížejícím ohleduplně, když pak na hudební produkci si prostě lidi posedí, popijou, poslechnou hudbu, zatancují si, vzájemně se mezi sebou seznamují. Přišlo mi, že na to kolik bylo účastníků patří tento dav lidí k těm nejslušnějším, výtky o kontroverzi pochodu a jeho veřejném pobuřování jsou liché a nesmyslné. Lidi byli myslím i dost ochotní brát si letáčky, snad jsme tím nikoho až tak moc neotravovali, ale kladu si teď pro mě zásadní otázku, jak reagovali a co si pomysleli ti, kteří díky letáčkům naše stránky navštívili?
Navzdory všem obavám jsme pochod ve zdraví a zcela v pohodě přežili. Nepovedlo se nám s účastníky otevřeně mluvit o naší sexualitě, dovolit si zcela neanonymně dát najevo, jak my prožíváme sexualitu. Někdy příště snad? Snad se někdo na základě transparentu a letáčků dostane k informacím, že pedofilové se se svojí sexualitou narodili stejně jako homosexuálové. Máme hodně společného, zejména téma coming outu, jiné je pouze to, jak se svým životem musíme naložit, ale i to, že lásku cítíme, máme společné. Základní je stále opakovat, že nám nejde o sex s dětmi, přejme homosexuálům, že své partnerské vztahy můžou prožívat se vším všudy, ale na oplátku žádejme o trochu pochopení, že my se zamilováváme do dětí, s kterými jsme schopní prožívat vztah tak, jak je pro děti vhodné. Vlajka Prague Pride je pestrobarevná, stejně jako složení účastníků pochodu. Můžeme i my jednu z barev duhy považovat za svou?