Drazí čtenáři, chci se s vámi podělit o to, jak je můj život nyní díky sexuologické léčbě lepší. Konečně mám pocit, že žiji normálně! Nyní již vím, jak moc jsou pro mě nebezpečné osoby mladší patnácti let a jak je pro mě životně důležité se jim vyhýbat jako se upír vyhýbá při poledním slunci stříbrnému kříži obalenému česnekem. Vím, jakým požehnáním pro mě je chemická kastrace a jak se veškeré mé nemocné myšlenky a touhy točí kolem sexu, proto se potřebuji vybouřit s osobami staršími patnácti let – na okolnostech nezáleží, hlavně že bude sex.
REDAKCE ČEPEK:
Dovolujeme si upozornit čtenáře, že následující článek (jak je i uvedeno později v zápatí článku) je autorem myšlen fejetonisticky a ironicky. Nelze jej tudíž brát jakožto text vážně míněný, ani jako text, s nímž by se shodla Redakce ČEPEK či komunita ČEPEK jako celek.Bez udávání by nebylo trestů a bez trestů by nebylo léčby
Ale hezky po pořádku. Ústavní léčba je krásná věc. Rok nebo i víc jste zavřeni mezi dalšími nižšími formami života (devianty jako jste vy), kdy jste pod dohledem lidí (ošetřující personál) a občas se setkáte i s dokonalými vševědoucími entitami (sexuologové a terapeuti), jejichž slovo je víc než zákon. A to prosím doslova. Svůj čas budete věnovat uklízení, pracovní terapii, kde dokonce dostanete ušlechtile na výběr, zda si přejete pracovat s exkrementy koňskými, kočičími či lidskými, nad čímž jistě zaplesá srdíčko každého vystudovaného inženýra. Kromě toho se sem tam zúčastníte nějaké té terapie, popíšete stovky stran deníku a ze všeho nejvíc se budete přímo královsky nudit.
Terapie se odehrávají pod dozorem dokonalých vševědoucích entit a budete se jich účastnit spolu s dalšími nižšími formami života. Přátelsky udavačská atmosféra je všudypřítomná a vševědoucími entitami široce podporována, protože pokud by nebylo udávání, nebylo by trestů a pokud by nebylo trestů, nebylo by léčby. Léčbu nejrychleji projdou ti, kteří jsou mistry v přetvařování, v udávání a proslýchá se, že snad i ti, co mají čím uplácet. To je ale přeci normální a v pořádku. Ústavní léčbou nic nekončí, neboť nižší formy života potřebují být pod dohledem i po propuštění.
Vše je nastaveno k dosažení jediného správného a ušlechtilého cíle a to vštípit každému pedofilovi do hlavy, jak je nemocný, nesvéprávný a neschopný sám posuzovat své jednání a jak moc jsou pro něj děti nebezpečné a každý kontakt pedofila s dětmi je sexuálně motivovaný a zlý. Pokud nějaký pedofil, tedy promiňte, opravím se, abych byl korektní: pokud nějaká nižší forma života nezvládne tlak a zabije se, mohou být vševědoucí entity blahem bez sebe, neboť riziko protiprávního chování u daného jedince snížili na nulu a naplnili tak společenskou objednávku.
Už vím, že jsem nemocný, nebezpečný a nesvéprávný
Já už jsem ústavní léčbou prošel, čili vím, jak moc jsem nebezpečný. Jsem chorý a v okruhu padesáti metrů od dítěte neschopný racionálního uvažování. Teď už také vím, že dva roky, co jsem bez problémů a jakýchkoliv přečinů strávil jako jeden z nejlépe hodnocených vychovatelů na školách v přírodě, jsou pouhý blud, anomálie a pokud bych se tam byť na jediný den vrátil, okamžitě bych zneužil alespoň dvacet dětí. Díky šlechetným terapeutům z Bohnic si toho jsem konečně vědom. Děti jsou pro mě nebezpečné, mohly by mě dostat do průšvihu, protože já se nedovedu kontrolovat a všem osobám mladším patnácti let se tedy musím nekompromisně vyhýbat.
Jsem ovládán svým nemocným pudem. Sice statečně snáším řadu zdravotních potíží a nepříjemných stavů kvůli chemické kastraci (která je v zaostalých zemích, což je většina kromě České republiky, v takové míře v jaké se provádí na našem území zakázána), ale přesto veškerý můj kontakt s dětmi, i když se na dítě třeba jen podívám v metru, je sexuálně motivovaný, nemocný a zlý. Normální člověk vnímá děti úplně jinak než já – nemocný nebezpečný deviant.
Teď již díky terapeutům vím, že pokud by mě někdy potkalo to neštěstí, že bych potkal dítě v nesnázích, jenž by potřebovalo pomoc, zeptal bych se ho, zda již má občanku a pokud ne, udělal bych tu jedinou správnou věc – s ohlušujícím křikem a jekotem bych se dal na úprk, dokud by se mi nepodlomily nohy vyčerpáním. Poslední myšlenkou, než by mě zastihly mdloby, by byl hřejivý pocit, jak dobře jsem obstál v této nebezpečné rizikové situaci a jak jsem zachoval svou morální bezúhonnost ponecháním bezbranného dítěte napospas osudu.
Výjimečná pedofilie – jediná nemoc, která se v každé zemi projevuje jinak
Terapeuti mě naučili, že osobám mladším patnácti let se musím vyhýbat, protože s nimi nedovedu normálně jednat, neboť jak již jistě také víte, jsem nebezpečný nemocný deviant. Pokud bych žil v sousedním Rakousku, moje nemoc by se projevovala tím, že bych byl neschopen normálně jednat s osobami mladšími čtrnácti let, ve Španělsku dokonce jen s osobami mladšími třinácti let. Ale pokud bych se odstěhoval například do Velké Británie, tak tam bych už nebyl schopen normálně jednat ani s osobami patnáctiletými, mohl bych se bavit pouze s těmi, kterým je šestnáct a výš. Moje vrozená nemoc, která by ovládla mé chování vždy, jakmile bych se dostal do kontaktu s osobou pod určitý věk, má totiž tu zajímavou vlastnost, že je ovlivněna legislativou daného státu. Skutečně zajímavá nemoc, ta pedofilie! Nějaká pitomá angína tohle nedokáže, ta je vždycky stejnou angínou kdekoliv na světě, ale pedofilie, to už je jiná, panečku!
Dnes již díky léčbě vím, že například psát si se čtrnáctiletou slečnou přes internet, pomáhat ji s učením do školy a radit v osobních záležitostech, je z mé strany špatné, nebezpečné a zavrženíhodné. Musím se tomu vyhnout. V den, kdy tato slečna oslaví patnácté narozeniny, se ovšem všechno rázem změní, najednou ji klidně omámenou alkoholem mohu sbalit na diskotéce a bez okolků a zodpovědnosti se s ní vyspat, protože tak to přeci normální lidé dělají. Terapeuti by mě jistě ještě poplácali po zádech a pochválili mě, že jsem si takto zdravě a normálně vrznul.
Toto vše jsem se naučil v sexuologické léčbě. Když už teď vím, jak jsem nemocný a neschopný normálního myšlení, můj život je mnohem lepší. Zodpovědně se vyhýbám osobám mladším patnácti let a přemýšlím, jak se nezodpovědně vyspat s osobami vybavenými občankou. Vím, že směrem k dětem se vždy budu chovat úplně jinak než normální lidé, jen tedy nevím, v čem, ale to nevadí. Hlavně, že si jsem jistý tím, jak jsem nemocný a neschopný sám kontrolovat své jednání a rozhodovat o jeho správnosti. Takto je mi nejlíp, cítím se blaženě a vyrovnaně jako nikdy předtím.
Hrdinní dogmatici stojí v přední linii v boji s pedofilií
Tento text věnuji všem udatným hrdinům v bílých pláštích a pletených svetrech, sexuologům a terapeutům, kteří zůstávají hrdě věrni staré dobré tvrdé linii a desetiletími osvědčenému postoji k sexuálním deviantům. S léčbou homosexuality to sice nevyšlo, ale moji drazí konzervativní sexuologové, nenechte se odradit! Pedofilii zdoláte! Však stačí jen represe, represe a opět represe, jak již teď sám moc dobře díky vám vím. Jen nepodlehnout zrádné toleranci či kompromisům a život bude takový, jaký má být.
Zároveň tento text věnuji všem, co by snad uvažovali o nastoupení léčby, abyste věděli, co vše vám léčba v rukou správného dogmatického terapeuta může přinést. Tak neváhejte a běžte!
Jak bystrý čtenář jistě pochopil, tento ironický komentář je plný nadsázky a rozhodně jeho cílem není hanit práci rozumných a různým názorům otevřeným odborníků zabývajícími se pomoci sexuálním deviantům, kterých doufejme bude v řadách sexuologů a terapeutů postupně přibývat. Vzdávám čest všem, kteří dovedou pacienty skutečně vyslechnout a vést je k zodpovědnému přístupu k dalším lidem a především dětem, přičemž k pacientovi přistupují jako k individuální osobnosti a ne nemocnému monstru, které musí srovnat podle zažitých a pro všechny stejných pravidel.
Tento komentář je zároveň pouze vyjádřením postojů autora, který sám sexuologickou léčbou prošel. Názory v komentáři obsažené se nemusí shodovat s názory dalších členů redakce webu ČEPEK a jeho čtenářů. Budu rád, pokud tento text vyvolá diskusi a polemiku ohledně způsobů a morálních aspektů sexuologické léčby.