BONUS 2
TÝDENNÍ ÚKOLY ZE SEXUOLOGICKÉ LÉČBY
Na pavilonu sexuologie v Bohnicích se v rámci léčby každý týden píší takzvané týdenní úkoly. Jedná se o písemnou práci na předem stanovené téma. Rozhodl jsem se některé své práce z března 2012 zveřejnit, abych vám nabídl malý pohled do zákulisí léčby. Zároveň doufám, že vás zaujmou některé názory. V článku jsou mé texty k následujícím tématům: Jak mě vidí druzí; V jakém období (století) bych žil, kdybych si mohl vybrat a jak; Masky, které používám.
Jak mě vidí druzí
Jak mě vidí různé skupiny mých příbuzných, kamarádů či známých jsem nedávno podrobně rozvedl v rámci životopisu a přijde mi zbytečné opakovat již jednou vyřčené. Proto považuji za lepší zmínit zde zajímavou příhodu ukazující, jak mě vnímala Kačka, když jí bylo 11 let (tedy poté, co jsem chudinku dlouhodobě zneužíval).
Jednou na podzim jsem byl přes odpoledne s holkama na hřišti za školou v ******. Pořádně jsme se utahali a zpátky se rozhodli jít, až když se stmívalo. Vzali jsme to po cestě vedoucí přes kousek lesa, ve kterém bylo již šero. Narazili jsme tam na zbytky špinavého tábořiště, asi po bezdomovcích; pár zbytků z madrací, spousta láhví od vína, po zemi roztahané odpadky. V pustém ztemnělém lese to místo vskutku vypadalo strašidelně. V tom se na mě přilepila Kačka, sevřela mi ruku, upřela na mě svá očka a rozechvělých hláskem řekla: „Kubí, že by si mě ochránil, kdyby tady byl nějaký pedofil?“ Co jsem jí na to mohl říct? Chránil bych ji třeba i před celým světem s nasazením života, jenom před sebou jsem ji ochránit nedokázal.
Chtěl bych podotknout, že nedlouho předtím měly holky ve škole nějakou osvětovou preventivní přednášku o pohlavním zneužívání a týrání. Odnesly si odtamtuď strach z pedofilů a tak se bály na odlehlém místě neznámých úchyláků, zatímco na mě stín podezření nepadl. Člověk by řekl, že na té přednášce bylo něco špatně. Člověka přitom i napadne, zda celý systém prevence zneužívání a týrání nemá k dokonalosti hodně daleko. Člověk se alespoň může utěšovat, že to jak mě viděla Kačka, bylo dáno hlavní měrou tím, že zneužívání z mé strany, byť dlouhodobé, bylo mírnějšího rázu, nikdy jsem holky do ničeho nenutil, neuplácel je, mohl se přetrhnout, aby byly co nejšťastnější… Snad dětem trpícím hrubším zneužíváním by přednáška pomohla, upozornila je na nenormálnost toho, co se jim děje a dodala jim odvahu o svém problému říct. Snad.
V jakém období (století) bych žil, kdybych si mohl vybrat a jak
„Pedofilové jsou lidé, kteří se narodili do špatné doby.“ – Petr Weiss
(Poznámka autora: Tento citát mi kdysi utkvěl v paměti s tím, že jsem jej od pana Weisse četl či slyšel. Naneštěstí jak víme, naše paměť není vždy úplně spolehlivá a já nemám žádný důkaz, že byla citovaná věta skutečně takto vyslovena a že ji vyslovil pan Weiss. Zmiňuji to zde proto, že bych nerad vkládal komukoliv do úst něco, co neřekl. V případě omylu se panu Weissovi a všem čtenářům omlouvám.)
Jako snad každý pedofil, který si naplno přiznal své zaměření, jsem se i já dlouze zabýval úvahou, zda by m v jiném období historie či na jiném místě planety nebylo lépe. Pochopitelně, toto přemítání bývá živeno především touhou moci bez nebezpečí naplnit své erotické tužby, ale také i nesmírně lákavou vidinou života, v němž by pedofil nemusel spřádat pavučinu lží, aby před svým okolím skryl svou podstatu. Ačkoliv to pro člověka bez osobní zkušenosti se životem s pedofilní orientací je možná těžko uvěřitelné, druhý ze zmíněných důvodů bývá mnohdy mnohem naléhavější a tíživější.
Nelze se tak divit, že mnozí, především homosexuální pedofilové (boyloveři) sní o době antiky, kdy erotický vztah s nedospělým hochem nebudil pohoršení, ale naopak byl otázkou společenské prestiže. Heterosexuální pedofilové (girlloveři) mají výběr mnohem širší; věkové omezení pro pohlavní styk potažmo manželství je novodobou záležitostí týkající se pár posledních století, kdy nejspíše následkem průmyslové revoluce a později i postupného zrovnoprávňování postavení žen začalo být vhodné, aby i dívky dosahovaly na danou dobu přiměřeného vzdělání, čemuž by předčasný sňatek, starost o chod domácnosti či dokonce těhotenství bylo překážkou, nehledě na to, že se mnohdy jednalo o pošlapání spravedlivého práva žen na seberealizaci dle vlastních představ. Samotný strach, morální panika a z toho pramenící nepřátelství vůči pedofilům je pak v masovějším měřítku záležitostí pár posledních desetiletí, kdy pedofilové „převzali“ postavení homosexuálů, co by opovrhovaných, mytizovaných, nenáviděných a někdy i pronásledovaných úchylu ve společnosti.
V tomto světle se jeví jako naprosto samozřejmý výrok pana Weisse, kterým jsem uvedl tuto malou esej. Jenže, je tomu skutečně tak? Měl bych se například já v jiném období historie lépe? Nebo je to složitější a ony sny o životě v jiné době mají základ i v tom, že máme tendenci si idealizovat, přizpůsobovat to, co přesně neznáme?
Právě v tom lze najít příslovečný kámen úrazu. Pokud se oprostíme od romantické a skutečnosti nejspíš velmi vzdálené představy prostého harmonického života v minulých dobách, uvidíme nesvobodu, vysokou dětskou úmrtnost, hlad, zimu, morové rány, války a další těžkosti dusící osudy lidí. Současnost se oproti tomu může právem zdát jako v celé historii bezprecedentní období klidu a prosperity. I pedofilové žehrající na svou situaci by rychle pochopili malost svých současných problémů, pokud by se ocitli v méně požehnané době, kde by stejně jako ostatní lidé museli v prvé řadě těžce bojovat o holé přežití.
Samozřejmě, ve svých snech se můžeme nechat unést ještě dál, zapomenout na útrapy prostých lidí a představit si sami sebe v pozici krále či papeže. Není to špatná představa. Moc je lákavá. Ale to už se dostávám někam jinam. I v dnešní době si člověk vlastnící velkou korporaci se značným vlivem na celkovou ekonomiku, který si chytře zaváže řadu soudců a politiků napříč stranami, může dovolit více, než obyčejný občan. Jedná se tedy o záležitost společenského postavení, nikoli doby.
Slétněme tedy zpět z nejvyšších vrstev mezi běžné smrtelníky. Dejme tomu, že bych se narodil v dřívějších dobách, třeba v období zajímavé renesance, nějakým zázrakem se dožil dospělosti, vyhnul se válkám i Černé smrti, měl slušné živobytí (třeba nějaké pěkné řemeslo) a pojal za manželku hezkou holčičku, kterou by mi její otec rád dal i v mlaďoučkém věku, neboť pro něj znamenala hladový krk navíc a já jí mohl nabídnout dostatek jídla. Byl bych potom šťastnější? Toť otázka. Nejvíc mě vždy stejně bavilo si s dětmi hezky hrát, učit je, těšit se z jejich radosti. To je pro mě víc, než jakákoliv erotika. Zároveň je to něco, čeho v současnosti dosáhnu spíš, než bych dosahoval v dobách dávno minulých, kdy bych s dětmi sice třeba mohl mít intimnější styk, ale celkově bych se jim dle svých představ mohl věnovat mnohem méně. A ono i s tím intimním stykem by to nebylo koneckonců tak růžové, protože za mnohé dnes běžné praktiky (orální sex apod.) by tenkrát člověku hrozila nepříjemná pozornost ze strany svaté inkvizice.
Člověka i napadne, zda by nakonec nebylo nejlepší žít ještě v dobách, kdy neexistovala civilizace tak, jak ji chápeme dnes. Jaké by to bylo potloukat se přírodou v nějaké pravěké tlupě, nespoután okovy větší společnosti? Asi taky nic moc – hlad, zima, pravděpodobná brzká smrt… Možná by bylo příjemné si takový život vyzkoušet přes víkend (a v období léta), ale rozhodně bych jej nechtěl žít celý.
Čili, jak to vůbec je se mnou vzhledem k nastolené otázce? Přiznávám, že možnost narodit se do jiné doby je na první pohled lákavá, byť po hlubším zamyšlení výrazně ztrácí na přitažlivosti. Dokonce se i přiznám, že jsem docela vážně uvažoval o emigraci někam do zemí třetího světa daleko od vlivu civilizačních center (přemýšlel jsem například o odlehlých horských oblastech v Peru), kde nikoho nezajímá nějaká pedofilie nebo občanské průkazy dokládající věk. Jenže opět se nabízí otázky: Co bych tam dělal, zvlášť když pro takový život nemám znalosti a schopnosti? Opravdu bych tam byl šťastnější? Co bych tam měl z toho, co mi chybí tady a nebylo by víc toho, co by mi tam chybělo z toho, co zde mám? Nejspíš bych se ještě rád vracel zpátky do Evropy. Musím nakonec přiznat, že jsem tady vlastně rád, nechtěl bych žít v jiné době. A to přestože jsem pedofil.
Vzhledem ke vztahu k dětem vím, že všeobecně neakceptované a nezákonné projevy vůči nim si dokážu odpustit, nejsou pro mě tím hlavním a nechci ubližovat, naopak toho pro ně mohu vykonat mnoho pozitivního a moje práce s dětmi z období pár let před mým zadržením byla ze všech stran velice kladně hodnocena. Otázkou však je, nakolik se mi dostane druhé šance. Zároveň platí, že mě žene vpřed touha po vlastní rodině (a tu bych nemohl založit s dítětem a na to, abych mohl čekat, až mi doroste, začínám být moc starý) a pro klidný rodinný život mi současnost připadá jako vhodná doba.
Problém se skrýváním své pedofilní orientace jsem vyřešil veřejným coming-outem. Zda to bylo šťastné řešení netuším, nicméně nějakým lhaním se již tížit nemusím.
Těší mě, že díky své odlišnosti žiji nevšední život, který spoustě lidí připadá zajímavý (a samozřejmě sním o tom, že na toto téma jednou napíšu knihu).
Kromě toho tu ovšem je ještě něco, proč bych současnost za jiné historické období neměnil: svoboda projevu, svobodný přístup k ohromnému množství informací a pak také kultura. Nedovedu si představit, že bych nebloudil rozlehlými myšlenkovými labyrinty děl Umberta Eca, nežasl nad stylistickou propracovaností a dokonalostí Nabokovovy Lolity v angličtině, neobdivoval bezbřehý humanismus a víru v člověka Victora Huga, prostou radost ze života a krásu dětství dýchající z děl Astrid Lindgrenové, okouzlující filosofii Malého prince od Saint-Exupéryho, řemeslnou zručnost a bezkonkurenční práci s napětím a tajemstvím u Stephena Kinga, společensky kritická, vzpurná až anarchistická díla Irvina Welshe, varovně děsivé vize George Orwella a tak bych mohl pokračovat přes několik stránek. K čertu, i ten epický patos z příběhů J.R.R. Tolkiena by mi v minulosti chyběl.
To samé platí i o světě filmu: Leoneho obrazy s Morriconeho hudbou, Kubrickova myšlenková i řemeslná nevšednost, Lynchovy tajemné hlavolamy, Tarantinovy vypointované historky, Coppolova rozsáhlost, Scorseseho pedantská preciznost, Formanova hloubka, Cameronova velkolepost, případně charisma Al Pacina a Roberta DeNIra nebo dechberoucí výkony They Sofie Rusten či Amalie Dollerup – to a nepřeberné množství dalšího jsou pro mě zážitky, kterých bych se za žádnou cenu nechtěl vzdát. Proto bych ani nechtěl žít v libovolném období minulosti. Cítím, že jsem se narodil do správné doby a jaký život tu budu mít, záleží nakonec především na mně. A tak je to správně.
Masky, které používám
Maska klidu je má obrana, která mě chrání přede mnou a následky mého hněvu.
Maska spokojenosti je mým závojem, jímž zakrývám blbou náladu.
Maska vědomostí dodává sílu mým slovům, aby byla hůře zpochybnitelná.
Maska demagogie je má zbraň, jíž dobývám hlavy lidí.
Maska uzavřenosti je můj štít, kterým se chráním před přílišnou konverzací s dospělými, která je pro mě obvykle nudná.
Maska poslušnosti je mou skrýší, která mi umožňuje vyhnout se konfrontacím, jež nemohu zatím vyhrát nebo které považuji za zbytečné a nestojící za mrhání energií.
Maska nadhledu a sebeironie je můj talisman, abych nezešílel z vážných věcí.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.