DÍL VI.
V srpnu vrcholila „slámová“ brigáda na statku, ale mnohem důležitější věci se děly přímo ve mně. Na skupině jsem podstoupil pro sebe nejtěžší témata týkající se deliktu a jeho následků pro holky, zatímco sám jsem v jistém smyslu začal přehodnocovat svůj názor na to, že abych byl šťastný, musím být u dětí. Pomalu se také začal blížit čas, kdy jsem byl při konfrontaci na skupině nucen přiznat, že je pro mě Filip nejbližší kamarád, kterého jsem kdy měl. Byla to pro mě na jednu stranu jedna z nejnáročnějších částí léčby, ale Filip mi pomáhal a veškeré problémy se v jeho přítomnosti měnily na bezvýznamné banality ztrácející se v nekonečném smíchu.
Čtvrtek 2. 8.
Dopoledne jsem vyrazil na sena (na pavilonu 25 byly všechny uklízečky, tak jsem mohl), po návratu jsem se v rychlosti vysprchoval, převlékl a ještě stihl asertivitu. Odpoledne jsme měli dlouhou mimořádnou skupinu, za kterou jsem velice vděčný, udělal jsem téma „delikt“, kterého jsem se nejvíc obával a vůbec se mi do něj nechtělo.
Zítra bych také chtěl jít na sena, ale vyjde mi to asi jen pokud budou i odpoledne, protože dopoledne někdo musí jít na pavilon 25. **** se mě sice večer přišel zeptat, zda mám o víkendu nějakou propustku a zda by třeba místo mě mohl jít i v pátek a když jsem mu řekl, že v sobotu jsem pryč a v pátek raději půjdu na sena, byl zprvu nadšený, ale pak jsem mu řekl, že potřebují tyto dny někoho do patra a on se vyděsil. Prý ho do patra nikdo nedostane. Snažil jsem se mu vysvětlit, že vypadá tak hrůzostrašně, že si tam nikdo nedovolí se tam na něj ani zle podíval, ale nevěřil mi to a pořád jen s hrůzou v očích opakoval: „Do patra nepůjdu. Do patra nepůjdu.“ Hm, tak to asi zbude na mě.
Emoce: Téma na skupině pro mě bylo hodně náročné, cítil jsem se blbě a to i potom, co jsem jej dodělal. Později se dostal i pocit psychického vysílení, ale z toho se myslím rychle oklepu. Jsem moc rád, že to mám za sebou, teď ještě dopis obětem a nejtěžší témata budu mít splněna.
Neděle 5. 8.
Po snídani jsme se s Filipem postarali o úklid na pavilonu 25. Odpoledne jsem měl zvláštní návštěvu, přišla za mnou slečna, která píše knihu rozhovorů s lidmi s nevšedním osudem. Byla moc příjemná a povídal jsem si s ní tři hodiny. Těším se na pokračování.
Uvědomil jsem si, že jsem si včera vůbec nevzpomněl, že má Terka narozeniny. Posun dál?
Cítím, že večer se budu muset asi hodně nutit, abych napsal dopis oběti, vůbec se mi do toho nechce.
Zítra je pondělí, to toho bude mít Filip přes den (a večer) zase spoustu, co řešit. Rád ho opět vyslechnu, a pokud budu moci, pokusím se pomoc či poradit. Stejně mi přijde, že to ten kluk vzhledem ke svým nejednoduchým vnitřním pocitům zvládá obdivuhodně a působí vyrovnaným dojmem.
Zítra bych také odpoledne měl mít cennou návštěvu, jsem domluven s Mgr. Karlem Žákem, že se za mnou po čase opět zastaví, jsem tak rád, že jsem dnes nedostal dva mínusové body a budu moci zítra na vycházku, přeci jen by se mi moc nechtělo s návštěvou dřepět na jídelně.
Emoce: Dobrý, jen docela nerad mluvím o svém deliktu, stydím se za to, co jsem udělal. Psaní dopisu oběti (Kačce, Terce jsem napsal už dřív) bylo pro mě nakonec ještě víc nepříjemné, začal jsem se cítit mizerně a vlhly mi oči. Připadám si jako hrozná svině. Úplně mi to zkazilo náladu.
Pondělí 6. 8.
Filip byl na mě hodný a ráno za mě zaskočil na pavilon 25, takže jsem se mohl vypravit na slámu. Chvíli trvalo, než dorazil první naložený valník se slámou a tak nás na těch cca 20 minut poslali na běžnou práci na statku, takže jsem si to také malinko vyzkoušel. Řeknu vám, že v těch stájích to není nic moc, tolik exkrementů jako tam se po zemi nepovaluje ani na pavilonu 25 a to jsem měl ještě podezření, že to ani nejsou exkrementy lidské, ale blíže jsem je nezkoumal. Každopádně, když jsem viděl přijíždět první valník se slámou, měl jsem obrovskou radost, že mohu vypadnout z toho smradu.
Odpoledne jsem potom čekal návštěvu, Karla Žáka, který mě mimo jiné vyčetl, že jsem mu ještě neposlal svou část referátu na zářijový Kongres o sexuální výchově v Pardubicích, přičemž to chtějí zaslat do 15.8. Budu se na to muset co nejdříve podívat. Večer jsem šel jako obvykle na oblíbený fotbal s panem docentem.
Emoce: Dobrý, ale moc se netěším, až budu zítra číst dopisy obětem.
Čtvrtek 9. 8.
Už pomalu všude vidím jenom slámu. Ale je fajn vydělávat si propustky a jsem vděčný těm, kteří mi to umožňují tím, že za mě suplují na pavilonu 25 (dnes to byl kromě Filipa, který mi pomáhá pravidelně, i ****). Odpoledne jsem se snažil trochu zregenerovat, musím toho v nejbližších dnech docela hodně napsat. Nejakutnější jsou charakteristiky na zítřek, tak se do nich hned pustím, jen co dodělám papíry pro spolusprávu.
Emoce: Celkem fajn.
Úterý 14. 8.
Docela zajímavý den. Třeba se mi ho podaří zakončit i zajímavým zápisem v deníku. 🙂
Dopoledne mě na relaxaci překvapila poněkud nešťastná slova od paní Kantové, že je tu jen proto, aby si odseděla svých 800 hodin na stáži. Měl jsem jí chuť odpovědět, že já jsem na relaxaci jen proto, abych získal 1 terapeutický bod. Jako příměr mi to připadá trefný a jsem přesvědčený, že pokud by toto řekl někdo z pacientů, snesla by se na něj těžká kritika.
Možný jsem velký idealista, možná mám příliš velké iluze o práci terapeutů, ale pořád si myslím, že by všichni (včetně stážistů a stážistek) měla jejich práce zajímat, měli by je zajímat životní příběhy a názory pacientů, měli by se snažit získat co nejvíc praktických zkušeností a teoretických znalostí, aby mohli svou práci dělat co nejlépe a mohli tak pomoci co nejvíce lidem. Ale možná to tak není a já jsem jen obrovský snílek…
Po obědě jsem doslova protrpěl skupinu, nic příjemného, ale mám vlastně i pocit, že mi zabývání se a mluvení o těchto pro mě extrémně nepříjemných věcech něco dává. Ale fakt už bych to chtěl mít za sebou. Najednou cítím podivnou tíseň a úzkost, když se podívám na fotky holek (svých obětí), veškeré chutě je někdy kontaktovat mě nyní úplně přešly, představa, že bych si s nimi psal takovéhle dopisy, mi připadá příšerná, hrůzná a děsí mě stejně jako vědomí, že za všechno tohle zlo můžu já.
Ani na senu po skupině jsem nemohl přijít na jiné myšlenky a nedokázal jsem se soustředit na ideální skládání balíků, až jsem raději požádal *******, ať si se mnou prohodí místo a pak jsem se věnoval přeci jen už o poznání jednoduššímu podávaní balíků.
Ale zase jsem se nijak neurazil a nezapškl. Dostal jsem nové úkoly, které se pokusím co nejlépe splnit. Nad novým zadáním písemného úkolu jsem začal přemýšlet vlastně hned na skupině, je toho dost, co mě k tomu napadá a přemýšlet nad tím ve mně posiluje výčitky. Budu to ještě pár dní nosit v hlavě a potom to hodím na papír.
I na úkolu udělat něco dobrého pro druhé jsem hned zapracoval, nabídl jsem se ******, že mu vezmu na statek potvrdit účast na senech, protože dopoledne nám to nikdo nepotvrdil a on už tam odpoledne nešel. Je hezký někomu pomoci, v tom mi mé zahledění do sebe nebrání. Mimochodem to, že jsem zahleděný do sebe jsem zmiňoval asi před čtyřmi měsíci na asertivitě a hodně lidí tam s tím tenkrát nesouhlasilo. Stejně si ale myslím, že je to pravda.
Ostatním pomůžu rád, vadilo by mně ale, kdybych měl změnit svůj mimo skupiny spíše introvertní přístup k 95 procentům zdejších pacientů. Nic proti nim – nebo alespoň nic zásadního – nemám, ale v případě kamarádství dávám přednost kvalitě před kvantitou. Fakt nestojím o to mít kolem sebe spoustu lidí, kteří by mi přitom byli v podstatě cizí.
Emoce: Až do skupiny jsem měl vyloženě skvělou náladu, potom se mi propadla hluboko dolů a až k večeru se mi zase nálada začala zlepšovat. Na skupině mi bylo těžký mluvit, cítil jsem se hrozně, potom co jsem dočetl jsem v myšlenkách pořád dokola viděl 7letou Terezku a cítil jsem se příšerně za to, co jsem ji provedl, o co jsem ji připravil. Nezasloužila si to, stejně jako Kačka. Naopak já si teď zasloužím trpět, když se teď k tomu vracím a mluvím o tom před ostatníma.
Pondělí 20. 8.
Včera jsem se vyhecoval s Filipem, že dopoledne půjdu na arteterapii a on na oplátku večer na fotbal. Dopadlo to výborně, mě bavila arteterapie a jeho zase fotbal. Prý půjde příště zase, takže asi budu muset opět pravidelně chodit na arte. Ale co, kreslení nějak překousnu a mluvit mě baví.
Naopak mi Filip lehce vyčetl, jak jsem se vyjádřil na komunitě ohledně jeho žádosti, abych mohl spolu s ním nahlédnout do závěrů psychologického posudku, který byl na něj vypracován. Řekl jsem, že se mnou chce posudek konzultovat, což bylo z mé strany nepřesné a nekorektní, protože naše dohoda byla, že mi prostě jen umožní se na ten posudek podívat, žádnou konzultaci po mně nepožadoval a tím, že jsem to takto blbě řekl, jsem ho vystavil do špatného světla, neboť konzultaci od vás nechtěl. Stejně tak ji nechtěl ode mě, i když bych se mu k tomu určitě vyjádřil, třeba tak, že je blbec, protože ty psychologické testy odflákl.
Tímto jsem chtěl uvést věci na pravou míru a zároveň chci i konstatovat, že jsem trochu čekal, že tomuto přání nebude vyhověno, ale na druhou stranu se mi zamítavé stanovisko nelíbí, výsledky psychologického zkoumání jsou sice vysoce intimní a soukromá záležitost, ale když je sám z vlastního rozhodnutí budu chtít někomu ukázat (nebo někdo mně), nelíbí se mi, že to není umožněno, protože tak bráníte soukromí cizího člověka proti jeho vůli, čímž z něj tak trochu děláte nesvéprávnou osobu, která sama za sebe nemůže rozhodovat, což se mi nelíbí. Nebo snad existuje přímo zákon, který tohle výslovně zakazuje? Či z jakého důvodu to nelze povolit?
Ohledně dalších události dne, ***** ukázal, že mu dlouhodobě ujíždí nervy, což u něj platilo minimálně od doby, co byl **** (s nímž měl milenecký poměr a provalilo se to) přesunut na pavilon 17. Hodně mě překvapilo, že se jeho malicherné šaškárně věnovala televize je vidět, že v bulvárních médiích už nevědí, co by točili a z čeho udělali aféru. Myslím, že titulek z TN.cz mluví za vše: „Zoufalý muž se chtěl zabít skokem ze stromu. Reportér TN.cz ho zachránil!“
Zajímalo by mě, co řekne ***** tomu, až se dozví, že svou šaškárnou akorát pomohl jednomu bezvýznamnému novináři k mediální masáži svého ega. „Hrdinný reportér zachránil zoufalého muže před jistou smrtí,“ pche, větší kravinu jsem už dlouho neslyšel! Každopádně sranda je, že se vyzdvihoval reportér – „hrdina“ a téma údajného protiústavního zacházení s pacienty na pavilonu 5, o kterém se snažil ***** mluvit, úplně zapadlo. Jsem tomu rád, protože každý rozumný člověk musí vidět, jak jsou to nesmyslné bláznivé teorie přetíženého mozku.
Emoce: Paráda, dnešek mě vyloženě bavil od začátku do konce. A jsem moc rád, že jsem Filipa po asi dvouměsíčním snažení dokázal dotlačit na fotbal a ještě to dopadlo skvěle, všichni se bavili a byli spokojení. No a dokonce i arteterapie mě dneska bavila!
Jakube, a neděláte vy pak z Filipa nesvéprávnou osobu? — PM.
Ptal jsem se ho a prý nedělám. 🙂 Každopádně, s nápadem, že bych se mohl podívat na jeho posudek, přišel sám Filip a mě do té doby taková možnost ani nenapadla, vnímám to tedy jako čistě jeho rozhodnutí a tím pádem nerozumím tomu, jak bych z něj dělal nesvéprávnou osobu.
Pokud se Filip neumí zeptat sám a potřebuje, abyste ho zastupoval. — PM.
Filip se na komunitě zeptal sám.
Úterý 21. 8.
Na skupině jsem si „užil“ další hodinové grilování. Týkalo se těch pro mě vůbec nejcitlivějších otázek (můj vztah k dětem, můj vztah k Filipovi a „dopisy“ aneb empatie k obětem). Bylo to velmi těžké a nepříjemné, ale jsem rád, že jsem si tím prošel a nyní budu moci na skupině pokročit k dalším tématům, byť je mi jasné, že k otázkám probíraným dneska se pro jejich závažnost a důležitost budu ještě v průběhu léčby vracet. Nepochybuji, že to jak jsem probíral dopisy, mě bude strašit ještě dlouho, pomalu tolik, co pobyt v kriminálu.
Po skupině jsem byl rozhozený, jako (v léčbě) nikdy předtím. Dokonce jsem v V. koloně obral Filipa asi o dvacet minut pobytu na internetu, protože jsem si hned potřeboval promluvit a trochu se uklidnit. Je skvělý kamarád, okamžitě si na mě udělal čas.
Když už jsem u Filipa, říkal mi, že má z vizity pocit, že jste se ho rozhodli pustit i bez toho, aby prošel předsednictvím. Pokud tomu tak skutečně je, pokládám to za velice rozumný a citlivý přístup. Obzvlášť, když za předsednictvím míří ****, který to má jako podmínku a Filip by tady musel zbytečně čekat, až si **** odbude předsednictví.
Emoce: Skupina pro mě byla peklo. Nervózní jsem byl už před skupinou, potom se to na ní už jen zhoršovalo. Cítil jsem se hrozně mizerně, byl jsem naštvaný na sebe, co jsem holkám udělal a mohl jím tím způsobit, ale i na ostatní, že o tom musím pořád mluvit (já vím, můžu si za to sám, ale naštvaný jsem byl na celou skupinu včetně terapeutů). Ke konci mě rozbolela hlava a cítil jsem se psychicky vyčerpaný.
Po skončení skupiny jsem byl pořád nervózní a rozhození, hodně mi pomohl Filip, potom už jsem se nějak uklidňoval sám. Ale určité rozhození a horší náladu jsem na sobě vnímal ještě večer.
Pátek 24. 8.
Po delší přestávce jsem se vrátil na pavilon 25 a postupně zase začnu trochu vydělávat MA body, ať nezlenivím. Každopádně v týdnu, co jsem měl na pavilonu záchody, jsem si krásně odpočinul po senech. Odpoledne jsem byl na nákupu a potom v V. koloně. Večer jsem opečovával Filipa, kterému bylo špatně. Docela mě to bavilo.
Emoce: Dobrý. Moc mě potěšila (a zároveň i trochu rozesmutněla – taková malá rozpolcenost, no) informace, že jde Filip 5.9. na primářskou (doporučení k propuštění). Hodně mu to přeju.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.