DÍL IV.
Jak jsem se posouval dál v léčbě, získával více volnosti, povinností a možností trávení volného času, zkracovala se průměrná délka mých zápisů v deníku, který jsem stále více vnímal pouze jako otravnou povinnost, kterou si splním, co nejrychleji to jde, abych se nezdržoval od aktivit, které mi přišly zajímavější a prospěšnější. Přesto se našlo i pár událostí, které mě vyprovokovaly k o něco delšímu zápisu.
Středa 11. 4.
Dnes jsou to přesně dva týdny, co beru Proveru. Účinky se již dostavily, byť tablety pravděpodobně ještě neúčinkují naplno. Jsem moc rád, že mohu zatím napsat, že jsem to čekal horší.
S tím, že méně masturbuji a jsem celkově znatelně méně sexuálně vzrušivý, se dovedu nějak smířit, vlastně kvůli tomu nebudu nijak moc smutnit. Hlavní je, že se mi zatím vyhýbají únavy, deprese a další nepěkné věci, ale na to vše může také ještě dojít.
Čtvrtek 12. 4.
Den byl slušně zaplněn aktivitami (přesun programu z pondělí), navíc ještě s větším stěhováním na patologii (což bylo zase docela zajímavé místo), které bylo okořeněno tím, že „posily“ z pavilonu 18 dorazily, až když byla většina věcí přestěhována.
Arteterapie s kreslením druhou rukou byla docela zábavná, aspoň pro mě šlo o příjemnou změnu. Asertivitu se zaměřením na konkrétní případ a otázky parafilní sexuality také hodnotím kladně.
Pátek 13. 4.
Za artefakt, který jsem dělal hodinu a půl, jsem dostal jeden bod (nejspíš za odfláknutí) a za skutečně odfláknutý týdenní úkol (pospíchal jsem, abych ještě ten den dočetl rozečtenou knížku) nad kterým jsem strávil možná 15 minut, jsem získal body dva. Malinko paradox, byť pochopitelný: je pro mě skutečně snazší popsat slovy papír formátu A4, než nakreslit pět čar.
Pondělí 16. 4.
Kvůli náročnějšímu stěhování jsem zmeškal arteterapii, což mě malinko mrzí, protože bývá zajímavá (byť vždy zápasím se svou nechutí kreslit). Na skupině jsem dostal opět lehce „vynadáno“ za přílišnou diplomatičnost a spisovnost při vyjadřování. No, tím tu budu asi i nadále občas někoho dráždit, ale nemyslím si, že by slušné a rozvážné vyjadřování obecně bylo chybou či nedostatkem (právě naopak), stejně jako si nemyslím, že by bylo na škodu mít své názory podloženy studiem odborné literatury – ostatně jedním z cílů léčby by mělo být i získání náhledu na deviaci, což s tím souvisí, studium odborných publikací se tu za vizitní úkol pro sebe nedává pro nic za nic a když v tom mám náskok, tak jedině dobře. Navíc mé osobní cíle nekončí jen u toho mít základní náhled a znát ty nejpodstatnější informace.
Neděle 22. 4.
Včera večer mě naštvala má velká televizní blamáž (v pořadu, pro který jsem zde dával rozhovor, jsem se nakonec vůbec neobjevil), dnes mě částečně při návštěvě uklidnili rodiče, ale stejně to v sobě ještě nějakou dobu budu nosit – radost by mi udělalo, kdybych se dozvěděl, že se mnou natočený materiál použijí v jiném díle či pořadu s vhodnějším tématem. Do včerejšího dílu jsem se opravdu příliš nehodil, navíc téma, na které jsem se při rozhovoru nejvíce zaměřil (sexuální výchova v oblasti parafilií), by si zasloužilo samostatný pořad.
Pondělí 23. 4.
„Oddechová“ témata na arteterapii a týdenního úkolu mě dostaly na okraj melancholické propasti, když mě donutily přemýšlet, o co všechno jsem přišel. Ještě štěstí, že byl večer fotbal s panem docentem, je to tady spolu se čtením to jediné, co mi dokáže aspoň trochu zlepšit náladu (viz zápis z 22.3.), byť teď už bych k tomu výčtu mohl připočíst i pravidelné večerní klábosení s Filipem. Stejně bych tu ale potřeboval psát, abych měl lepší náladu.
(Teď mě rozesmála takřka dokonalá kýčovitost mého týdenního úkolu, který jsem psal odpoledne. Tak to už s tou mojí náladou nebude tak zlý.)
Zítra budu mít odběr krve a pokud nebudu mít testosteron dost nízko na to, abych se vyhnul i nadále injekcím, tak už z principu přeskočím melancholické nálady a padnu rovnou do depresí.
Středa 25. 4.
Ze snahy darovat krev a pomoc jiným se vyklubala akorát docela hezká projížďka a také maličké zklamání, nicméně je třeba respektovat právo transfuzních center stanovit si kritéria pro přijímání dárců. V jiných nemocnicích jsou tolerantnější (či zoufalejší), o čemž svědčí zkušenost jednoho mého kamaráda, který chodil darovat krev i když docházel na ambulantní léčbu a užíval Androcur 100mg.
Pátek 27. 4.
Velký den. Přestup do režimu B se podařil bez komplikací a mám z něj velkou radost. Přesně rok po mém zadržení policií jsem se v rámci „nákupů“ ocitl poprvé na ulici bez doprovodu. Mohu tak tento den slavit hned dvě výročí.
Středa 2. 5.
Na vizitě mi bylo schváleno ranní běhání – jsem rád, že se budu moci více hýbat. Odpoledne jsem byl „vydělávat“ na propustku na pavilonu 25 a poté šel na vycházku.
Čtvrtek 17. 5.
Na skupině jsem se dostal k probrání dalšího tématu, což je fajn. Čtvrteční „bonusové“ skupiny beru s velkým povděkem, protože jinak se během týdny mnoho lidí k probrání některého tématu nedostane.
První polovinu dne jsem v sobě dusil velkou zlost na **** kvůli zbytečnému nabrání mnoha minusových bodů. Samozřejmě, nedostal je pouze on, ale má jich suverénně nejvíc a z mého pohledu i nejhloupěji nasbíraných (pochopím, že někdo občas přijde pozdě z propustky apod., ale když někdo odmítne jít do pracovní terapie, přestože je k tomu pětkrát různými lidmi vyzván, těžko si o tom mohu myslet něco hezkého), navíc právě jeho body hrají rozhodující vliv ke ztrátě čtyřhodinového bonusu k víkendové propustce.
Pokud se budou jeho minusové body jako u všech ostatních započítávat celé komunitě a ta bude vlivem toho přicházet o odměny, nebudu jistě sám, kdo vůči němu bude cítit stále silnější averzi. Pochopitelně by bylo hezké, kdyby mu komunita pomohla body nesbírat, ale z toho, co jsem slyšel a viděl, si nejsem jist, zda je to u něj možné, protože mu chybí vůle a chuť plnit si povinností a postrádá sounáležitost s ostatními (nesnaží se, aby jim neškodil) – když mu někdo ráno připomene, že by měl vstát a jít na rozcvičku, vykašle se na to a násilím ho z postele tahat nemůžeme. Potom mu ale fakticky nemůžeme nijak pomoci dodržovat řád a akorát jsme sankciováni za jeho lenost, kterou nemůžeme ovlivnit. Vzrůstající averze vůči němu je pak jen logickým vyústěním situace.
Pátek 18. 5.
Čtyřhodinový bonus k víkendové propustce na květen jsme nakonec i díky benevolenci terapeutického týmu (nezapočítání bodů ****) a personálu (při kontrolování úklidu) uhájili, za což všem zúčastněným děkuji.
Úterý 22. 5.
Na vizitě bylo vyhověno mým přáním a mám z toho velkou radost. Těším se na víkendovou propustku i na notebook, který využiji ve volném čase k práci či zábavě (případně aktivitám, které u mě leží někde mezi – např. tvorba českých titulků k filmům).
Středa 30. 5.
Poté, co jsem se dopoledne ztrhal při stěhování (ta kartotéka plná složek zemřelých pacientů byla fakt děsně těžká a to jsme ji ještě snášeli ze schodů), jsem odpoledne a večer strávil prací dle svého gusta – přeložil jsem do češtiny titulky k norskému filmu „Jorgen + Anne = Sant“, čímž jsem se krásně zabavil, odreagoval a získal pocit, že dělám cosi důležitého pro druhé (mé předchozí titulky k filmům – přestože se vždy jednalo o méně známé snímky o dětech – si už stáhly stovky lidí a určitě jsem tím mnohým z nich udělal radost).
Během dne jsem také musel překousnout zákaz kytek na pokojích z hygienických důvodů. Omlouvám se, ale připadá mi absurdní. Jednak proto, že tu nikdo netrpí nemocí, kvůli níž by potřeboval sterilní prostředí, navíc květiny zkrášlují prostředí a tím snižují riziko „blbých“ nálad a depresí, což mi přijde pro zdejší pacienty mnohem důležitější. Kromě toho, většina pacientů se zde účastní pracovních terapií, kde přichází do kontaktu se zvířaty, exkrementy, špínou a dalšími věcmi, které jsou pro zdraví pacientů bezpochyby mnohonásobně nebezpečnější než květiny na pokojích.
Pátek 1. 6.
Na den dětí jsem se vydal do stájí na sena, práce je to namáhavá, ale v jistém smyslu i zábavná – bavilo mě stavět balíky sena do kolmých zdí, vytvářet na nich ochozy či jen tak šplhat po trámech v seníku. Jen doufám, že později někdo nezačne odebírat balíky sloužící za podpěry.
Pondělí 11. 6.
Ráno mi bylo lépe, odpoledne už ale zase hůře s teplotou kolem 38 stupňů celsia. a to jsem po čtvrté hodině i usnul. Na skupině jsem si schválně vzal slovo netradičně jako druhý, protože jsem tušil, že to nejspíš bude dlouhý. Určitě chci zopakovat, že necítím žádnou hostilitu či averzi vůči komukoliv z terapeutického týmu, ani si o nikom z Vás nemyslím, že by byl blbý (jak jste se mě na skupině ptaly).
To, že na některé věci mám trochu jiný názor, pokládám za přirozené, normální a vlastně i zdravé (sám bych si nevážil člověka, který by neustále papouškoval cizí názory). Zároveň jsem přesvědčený, že na většinu otázek máme stejný či velice podobný pohled, včetně té, kterou považuji z hlediska léčby za nejdůležitější a to sice, že zneužívání dětí je špatné, pro děti nebezpeční a je obecným společenským zájmem snažit se mu zamezit.
To mé malinké emoční vykolejení v závěru naší 35 minutové diskuse bylo způsobeno tím, že jsem se myšlenkami vrátil přímo ke svým deliktům a dalším mých pochybením vůči holkám, což je pro mě hluboce emotivní záležitost, byť se třeba snažím nedávat emoci tolik znát, a je to něco, co si neustále vyčítám. Trvám na tom, že jsem tenkrát byl sobeckej blbec, jak už jsem se vyjádřil na skupině.
Rozhodně jsem rád, že jsem na skupinu šel a dlouho mluvil, byť se mi potom po přestávce zdravotně přitížilo a rád bych se zúčastnil i úterní skupiny, kde už tolik mluvit nebudu (takže mi třeba ani nevyletí zase nahoru teplota).
Sobota 16. 6.
Sobota je můj tradiční pracovní den, ale když si vezmu, že z něj mám čtvrtinu 12ti hodinové propustky, dá se přežít (4 body za úklid na LDN, 2 body za mytí nádobí). Odpoledne jsem se ještě vydal na procházku (skutečně na procházku, ne na internet do V. kolony), bylo opravdu hezky. Večer jsem se díval na fotbal.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.