DÍL II.
Pokračuji druhým dílem svých deníkových zápisů ze začátku léčby. Uvádím je tak, jak jsem je napsal, přestože bych dnes nejeden z nich změnil. Domnívám se, že právě neupravované zápisy jsou nejcennější pro čtenáře, které zajímá, jak léčba probíhá a jak se měnily mé postoje k ní i psaní deníku. Druhou várku zápisů začíná zajímavý sen s reakcí pana psychologa, ale dostane se třeba i na mé zamyšlení o agresivních prvcích mého vystupování na internetu a na moje dojmy z natáčení pořadu Fokus ČT24 (natočený materiál nakonec nebyl použit).
Středa 29. 2.
V noci na dnešek jsem měl zajímavý sen. Zvláštním jej dělá už jen to, že se mi zdál, či spíše, že si jej pamatuji – to se mi nestává příliš často. Navíc to byl sen živý, dlouhý, tématem pro mě mimořádným. Celý se točil kolem jedné ústřední události, reakcemi různých lidí na ni, mými debatami s těmito lidmi o oné události a především mými vlastními pocity.
Skutečnost ve snu byla jasná: Terezka byla těhotná, dítě moje, na těhotenství se přišlo pozdě (v šestém měsíci) a nešlo už přerušit (k lítosti rodičů Terezky). Odehrávalo se to v přítomnosti (Terezka, 13 let), akorát jsem nebyl v ochranném léčení (to bych pak nemohl obíhat tolik lidí), zároveň se vědělo, že dítě bylo počato, když Terezce bylo sedm (logický rozpor ve snu neuvědomělý), což je asi projekcí toho, že byla v tomto věku, kdy jsem s ní měl intimnější vztah (respektive zneužíval jsem ji), a to přesto, že jsem s ní nikdy nedělal nic, při čem by alespoň teoreticky otěhotnět mohla (logický rozpor ve snu neuvědomělý), ale její těhotenství a moje otcovství bylo všemi včetně doktorů prezentováno jako nesporný fakt, takže jsem tomu (ve snu) uvěřil.
Ve snu jsem vynakládal značné úsilí, abych všechny přesvědčil, že se dovedu postarat o dítě i Terezku. Měl jsem strach o ni (jak v tak mladém věku zvládne porod?) i potomka, litoval jsem ji pro potíže, které těhotenství přinese, ohledně docházky do školy, vztahů s kamarády, předčasné rodičovské zodpovědnosti a zároveň plánoval, jak jí se vším pomohu. Ze všeho nejvíc jsem však cítil obrovskou radost…
Jung údajně řekl: „Sen, nad kterým jsme se nezamysleli, je jako dopis, který jsme neotevřeli.“ Ačkoliv to nemívám ve zvyku, pokusím se sen vyložit:
Jednoznačně se v něm projevuje má tajná touha, největší přání – založení rodiny s Terezkou (byť v realitě bych nechtěl, aby byla matkou ve třinácti, a zároveň si trpce uvědomuji nepravděpodobnost svého přání). Lidé okolo, či snad v širším smyslu celé společensko-kulturní prostředí, v němž žijeme, je vyjeveno jako jediná, za to však zásadní překážka stojící v cestě ke štěstí mému a snad i Terezky – v realitě to myslím přesně odpovídá, kromě toho, že těch překážek je víc, třeba i to, že by mě sama Terezka nechtěla (byť mohu spekulovat, zda tento její postoj není jen následkem vlivu prostředí a tudíž se jedná o tu jednu samou překážku). Mé jednání ve snu (snaha všechny přesvědčit, že se o Terezku a dítě postarám) znamená, že s holou realitou (s Terezkou rodinu nikdy nezaložím) nejsem vnitřně smířen, nechci se vzdát svého největšího přání. Zajímavý je fakt, že se ve snu Terezka vůbec neobjevila, byť jsem se o ní neustále bavil s jinými lidmi – možná symbolika současné situace, kdy jsem od ní odloučen, ale často na ni myslím.
Potom ještě jedna zajímavost, probudil jsem se ze snu časně z rána (ještě za úplně tmy) s erekcí, která opadla až po delší době (a to si z toho snu nepamatuji nic erotického, pořád jsem jen diskutoval s dospělými). Možná vysvětlení:
- Tento somatický jev neměl se samotným snem nic společného.
- Sexualita souvisí s rozmnožováním.
No, vážení čtenáři, docela by mě zajímal na můj výklad snu Váš učený názor.
Učený názor na Váš sen Vám nesdělím, ale mám potřebu sdělit Vám, že jakékoliv kontaktování Vašich obětí je v rozporu s pravidly léčby. Váš zájem o ně je pochopitelný, ale zde to bude pro Vás téma na skupinách.
P. P.
Děkuji za upozornění, toto pravidlo jsem neznal (v řádu visícím na nástěnce uvedeno není), nicméně i jak vyplývá z deníčku, rozhodl jsem se sám je nekontaktovat, pouze jejich matku.
Čtvrtek 1. 3.
První týdenní hodnocení mám za sebou, terapeutický limit jsem přesáhl hned o 50% (kdybych se nepochválil sám, nemusel by se najít nikdo, kdo by to udělal za mě). Jsem zde spokojený, jen jsem se po dnešní den cítil hodně unavený, což bude následek zvýšení fyzické námahy oproti posledním měsícům ve vězení, tak si půjdu dnes dříve lehnout.
Pátek 2. 3.
Pro zábavu hraju šachy (od 1. stupně ZŠ jsem je téměř vůbec nehrál, ale baví mě), po vítězné sérii nad [zcenzurováno] (7:0) jsem našel vyrovnaného soupeře v [zcenzurováno] (zatím 1:2, musím přidat), což mě velice těší.
Začal jsem psát životopis (vizitní úkol), bylo mi řečeno, že má mít alespoň 5 stran, což beru jako hrubou neznalost svých grafomanských sklonů. Sám jsem si vytkl za cíl skončit s prací zítra a vejít se do 20 stran A4, ale nedávám tomu příliš naději. Ještě, že aspoň ten sexuální život (mimo deliktů) jsem žádný neměl, tak aspoň u tohoto tématu v rámci životopisu ušetřím trochu času (to je legrace, budu se samozřejmě snažit rozvinout, proč jsem žádný neměl, takže to vyjde na stejno). Když jsem psal z vězení domů, vyšlo mi asi na 22 stran A4 jen vylíčení deliktu, jeho okolností a mých pocitů a motivace, čili pouhého jednoho tématu ze životopisu, takže se budu opravdu muset snažit zestručnit, co se dá, případně méně podstatné informace vypustit. Škoda, že nemohu psát na počítači, psaní rukou stále vnímám jako omezující ( především je pro mě několikanásobně pomalejší).
Neděle 4. 3.
Dopsán životopis (21 stran). Jestli mě první den paní doktorka v dobrém smyslu označila za exota (nic jsem nepopíral), po přečtení živoletopisu mě za něj možná budou mít všichni.
Večer jsem „kreslil“ artefakt. Hned po přečtení tématu se mi v hlavě okamžitě vybaví, co bych chtěl nakreslit a potom trpím neschopností to ztvárnit (no trpím… K nejen sobě jsem zlomyslný a tak se těm svým patlaninám hodně nasměju). Nejzajímavější však pro mě je přemýšlet, proč mě napadlo nakreslit zrovna to, co jsem nakreslil. zmatlal při snaze to nakreslit.
Pondělí 5. 3.
Přiznám se, že mě malinko rozhodila dnešní arteterapie, konkrétně názor, že kreslím agresivně vypadající postavy (což je objektivně asi pravda). Do konce sezení jsem pak přemýšlel, z čeho to může vyvěrat. Stále si nemyslím, že bych byl ve své podstatě agresivní, respektive agresivnější než jiní. Nikdy jsem neměl problémy s chováním, nikdy se nepral, v kolektivních sportech, co jsem hrál závodně, patřil vždy k méně vylučovaným hráčům. Ani na počítači jsem nepreferoval vyloženě ty nejagresivnější hry – ona je i otázka, co pod tím pojmem „agresivita“ přesně chápat, třeba šachy by se daly vyložit jako agresivní hra, protože v nich jde především o získávání pozic a převahy nad oponentem, tedy agresi vůči němu.
Jediné, kde jsem se opakovaně choval velmi agresivně, jsou internetové diskuse, kde jsem mnohdy (ale také ne vždy) vystupoval velmi tvrdě, neústupně a vůči oponentům mnohdy i docela drsně (urážení bez vulgarit, ale o to asi bolestivější), tedy v podstatě agresivně, byť jsem taky nikdy nepřekročil všechny meze (např. v diskusi nevytáhl na dotyčného citlivé osobní informace, které by mu mohli podstatně zkomplikovat osobní život, pokud by se dostaly na veřejnost).
Je pravda, že jsem si tím hodně lidí znepřátelil (jiní ale zase obdivovali mou argumentaci a neústupnost) a už před rokem, rokem a půl jsem si dával předsevzetí, že se v tomhle musím mírnit. Je i pravda, že některé názory mi dovedou zvednout tlak. Takže ano, nějakou agresivitu v sobě mám, držím ji v sobě, případně ventiluji v debatách, dalo by se snad říct na intelektuální úrovni.
Napadlo mě také, že pokud jsem občas agresivní v debatách, kde se cítím obvykle silný, byl bych agresivní v běžném kontaktu s lidmi, kdybych je převyšoval fyzickou silou? Myslím, že ne, neboť chybějící svaly jsem mohl v minulosti nahrazovat nošením nože, pistole (nikdy jsem nic takového neměl), případně i do té posilovny jsem mohl chodit, když už tam na SŠ chodila polovina spolužáků (kteří však taky nebyli agresivní, byli jsme výběrová třída).
A taky mě napadlo, nevzali jsme to všichni ze špatného konce a ty agresivně vyhlížející postavy nejsou projekcí mých skrytých agresivních sklonů, ale mých často negativních zkušeností s dospělými (z dětského věku, z vězení)?
Tolik má introspekce. I když mě to „nařčení z agresivity“ malinko zasáhlo a i naštvalo (agresivní reakce?), nechat si to projít hlavou a zamyslet se nad tím bylo poučné. Děkuji Vám za to.
Pátek 9. 3.
Dalších mých pár minut slávy. Před kamerou jsem se z vlastní vůle ocitl poprvé, je to něco jiného, než mluvit „pouze“ do novin. Člověk aby si hned dával bedlivý pozor nejen na to, co říká, ale také na to, jak to říká, jak se přitom tváří, jak při natáčení sedí na křesle… Je to těžší. Ani se nelze divit, že politici či jiní proškolení lidé výstup před kamerami mnohdy nezvládnou, byť v tom samozřejmě hodně hrají roli emoce i další vlivy.
Jak jsem zvládl výstup já, bych se měl dozvědět 21. 4. v pořadu Fokus ČT24. Musím přiznat, že ty 2,5 hodiny, co tu žurnalisté byli, na mě byly příliš dlouhé, byť jsem mluvil jen část té doby a jinak například tajtrdlíkoval po chodbě (rada pana kameramana: „Zkuste být přirozený,“ mi za daných okolností připadala docela vtipná), nicméně jsem vycítil, že jsem celou dobu nevydržel v naprostém soustředění a ostražitosti, což se naneštěstí v některých momentech asi projevilo, třeba když jsem během krátké přestávky reportérovi řekl, že jsem již zažil ostřejší otázky než od něj a on se mě potom už na kameru zeptal, ať mu nějaké řeknu, načež se mi v hlavě udělalo okno a nemohl si na nic vzpomenout, takže jsem musel vypadat jako totální trubka (samozřejmě, hned po natáčení jsem si takových otázek vybavil celou řadu). Budu docela rád, když zrovna tohle z pořadu vystřihnou. I jinak platí, že mě zpětně napadlo, jak jsem řadu věcí mohl říct lépe, přesněji, zajímavěji. Příště se rozhodně musím lépe připravit.
Celkově ale věřím, že jsem terapeutickému týmu, léčebně, pavilonu, pedofilům a ani sobě neudělal ostudu. Ideální výkon jsem rozhodně nepodal (mívám sice zřídka, ale o to intenzivnější „záchvaty“ perfekcionismu – např. ke svému dnešnímu natáčení, ke svým beletristickým pokusům, ke své práci s dětmi), spokojen úplně nejsem, ale špatné to snad taky nebude.
Ohledně obsahu toho, co jsem říkal, abych se ještě víc nerozepisoval, mohu říct, že ten, kdo četl můj životopis, by neměl být ničím příliš překvapen. Taky mě napadlo, že to, co jsem říkal a proč jsem vůbec před kameru lezl, by mohlo být zajímavé téma na pondělní skupinu.
Se svým „výkonem“ sice úplně spokojen nejsem, ale potěšilo mě, že jsem prakticky necítil nervozitu. Četné výstupy na ŠvP a táborech před pár stovkami dětí, soudy a v malé míře možná i zdejší čtvrteční asertivita na mě měly obrovský vliv. Mohl bych napsat autobiografickou pohádku o tom, jak věčně nervózní kluk, který ztrácel nervy, když měl před třídou odříkat básničku, nakonec dokázal beze strachu posadit se před kamery a mluvit o svém největším selhání. Jen se snad pohádka nezmění v tragédii, až toho kluka někdo pozná a zamorduje.
Určitě si cením úterní rady pana docenta (kterého si vážím, připadá mi jako vysoce inteligentní člověk), který mi v dobré víře řadil, ať neblázním a nelezu tam nezakrytě. Ještě jednou jsem to zvážil a rozhodl se tam přes možná rizika skutečně vlézt naprosto neanonymně.
Hlavní motivací mi bylo následující. Domnívám se, že ohledně pedofilie, pedofilů a zneužívání dětí panuje v naší společnosti řada mýtů. Domnívám se, že tyto mýty a předsudky jsou škodlivé pro samotné pedofily, ale mohou být škodlivé třeba i pro děti (některé mýty a předsudky mohou mít nepřímo podíl na některých případech zneužití), a tím jsou škodlivé pro samotnou společnost.
Už když jsem před pár lety začal mít sám trochu náhled na své zaměření a společensky škodlivé jevy, které jsou s ním podle mě až nespravedlivě moc spojovány, pustil jsem se odhodlaně do snahy přispět svou troškou ke zborcení těchto mýtů a předsudků. I do budoucna hodlám v této snaze pokračovat, protože v ní vidím smysl, ale taky i možnost, jak snad vyrovnat své provinění na holkách.
Proto jsem rád šel do televize, proto jsem vystoupil nezakrytě (chtěl jsem názorně ukázat, že pedofilové nebývají slintající divně vypadající úchylové schovávající se zpravidla ve křoví před školou), proto jsem to podstoupil, byť vím, že to obnáší rizika. Proto, pokud bych měl v budoucnu možnost dalšího takového výstupu či čehokoliv, co by mohlo napomoci k boření oněch předsudků a mýtů, moc rád bych šel do toho znovu.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.