DÍL XV.
Nervozita vrcholí, stejně jako šílenost mých zápisů v deníku, které navíc místy začínají být až lehce sebeironizující. Z nejistoty ohledně propuštění zkrátka začínám bláznit a zároveň se snažím tlačit na terapeutický tým, abych z nich dostal verdikt ohledně délky mého dalšího setrvávání v léčbě. A ten nakonec skutečně přichází. Po nějaké době se také opět vidím s Filipem a konec pobytu v léčebně mám osvěžený i dvojím stěhováním mezi pokoji.
Pátek 28. 12.
Dopoledně vizita, po obědě jsem ve spěchu dodělával body včetně MA plachty na příští měsíc (a udělal v tom chyby, nesnáším se za to), po týdenním hodnocení jsem přežil nákup a potom se už jen stranil a (snad) nenápadně od sebe odkopával ostatní, protože jim nechci překážet a kazit život svou přítomností.
Emoce: Jsem vystresovanej, psychicky vyčerpanej, nervní, všechno vnímám negativně a jsem naprosto zoufalej. Dnes mě zlomila charakteristika na mě, kde jsem byl jenom chválen, mimo jiné jak jsem „ochotný“, když jsem včera od paní magistry na skupině slyšel, že tou svou „ochotou“ jenom využívám druhé, abych se prý cítil lépe (akorát to nějak nefunguje, cítím se mizerně a to jsem dnes pomohl řadě lidí, co za mnou s něčím přišli, že potřebují – vlastně abych byl upřímný, odkopával jsem pryč jen ty, co chtěli pomoc mně, např. ****). Také jsem byl dnes chválen, že jsem „bezkonfliktní“ přičemž včera jsem od paní magistry slyšel, že jsem neslušný a arogantní (hajzl – to už nedodala, ale mezi jejími slovy to cítím, což je samozřejmě nejspíš jenom tím, jak už jsem z toho všeho nervní)- Takže ve čtvrtek jsem hrozně kritizován a den na to zase příšerně chválen? A prakticky za to samé? Já už fakt nevím, jak tady dál. Nechápu, nejsem schopen pochopit, co tady po mně ještě chcete? Jak to mám chápat, orientovat se v tom, když je to od každého terapeuta a každý moment jinak?
Mě už akorát pořád napadají hypotézy, jako že sami vlastně nevíte, co po mně ještě chtít, nebo že máte nějaký důvod, proč mě nepouštět (třeba jste se od začátku rozhodli, že tu budu dva roky a ani o den míň), nechcete mi jej říct a tak mi pouze prezentujete zástupné „důvody“ stojící na hodně vachrlatých základech. A možná mě nechcete pustit vůbec. Taková velká konspirace. Třeba je za tím i CIA, Elvis Presley a mimozemšťané. 😀
Každopádně, to že jsem tu dlouhodobě prakticky jen chválen (viz dnešní charakteristika) a už dlouho zmiňován jako první kandidát na propuštění, které je „velice reálné“, jsem „na hraně primářské“ atd., atd., a přitom tu stále trčím dál bez jediného konkrétního posunu směrem k propuštění, to mě nehorázně deptá, bere mi to naději, optimismus, chuť komunikovat s lidma a o cokoliv se snažit. Kdybyste mě místo toho kritizovali, nebyl bych teď v takovém napětí (nenaplněná očekávání otřesou každým). A pokud byste mě místo věčného chválení a držení zde raději tvrdě kritizovali a pustili ven, byl bych úplně nejšťastnější. 🙂
Nebo třeba je z Vaší strany cílem toho všeho mě prostě jen co nejvíc zdeptat a vystresovat, abyste viděli, jak se budu chovat, až budu psychicky na dně. Psychicky na dně už jsem, nikoho jsem kvůli tomu nezabil (ani sebe), takže byste mě třeba už i mohli pustit, ju? 😀
Pořád musím také přemýšlet nad větou paní doktorky z 11.12., že jsou „na každého kladeny takové nároky, na které má.“ Nemohu opustit logickou úvahu, že pokud budu nadále vše řádně plnit včetně různých byť třeba sebenejasnějších a protichůdnějších úkolů na skupině, budu stále tady a budu dostávát stále nové úkoly, protože se bude zdát, že to zvládám a mám tedy na víc. Oproti tomu pokud se psychicky zhroutím nebo v něčem důležitém totálně selžu, předvedu, že už jsem dosáhl svého maxima, na víc prostě nemám a logicky bych tedy po takovém zhroucení či selhání měl být propuštěn, že? 🙂 Neustále mi teď v hlavě hlodá, zda na tomto přístupu nebude něco pravdy a ty pochybnosti mi pravda docela brání ve větším duševním klidu, respektive v tom se o něj snažit.
Potom jsem ještě hrozně naštvanej na sebe za to, jak se teď chovám, venku a v klidu bývám mnohem přátelštější, ale tady se teď už cítím Vámi tlačen do pozice parchanta, který všechny nenávidí a na všechny je zlý a tato pozice mi vůbec nesedí.
Taky se ještě cítím ublíženě, že tu musím probírat věci, které spíš měli probírat jiní, neprobírali a pustili jste je – mnohem rychleji, než mě, třeba *****, který tu vydíral, vyhrožoval, některé olupoval a obíral, šikanoval, řval na ostatní atd. a ze svých vztahů k ostatním se jako já zpovídat nemusel, naopak jste ho pustili i bez toho, aby probíral dopis a další základní témata. Asi jsem ve Vašich očích mnohem horší a agresivnější člověk než on. A tohle je pro mě opravdu těžké skousnout.
Víc toho psát nebudu, neboť je pátek, nejspíš to nikdo stejně nebude číst a jsem naštvanej a zoufalej.
Poctivě jsem přečetla. – Ř.
Sobota 29. 12.
Dopoledne jsem dělal generálku, potom chodil se sestřičkami po rajonech a četl si. Odpoledne jsem byl v V. koloně, přes tři hodiny jsem kecal s Filipem a dostali jsme se i k tomu, abych mu vylíčil, jak jej hrozně sobecky používám – nejnověji jej používám jako demonstraci toho, že dovedu lidi i zohledňovat a nejen používat (což v tom čtyřstránkovém seznamu, který se momentálně nachází u paní Měchýřové, ještě ani není uvedeno). 😀 Hodně jsme se tomu nasmáli a mohu říct, že mu vůbec nevadí, že jej v některých oblastech „používám“, vlastně je spíš rád, že mi může nějak, i třeba takto nepřímo, pomoci. 🙂
Obdobně i ostatní mí kamarádi, na které jsem se obrátil ohledně mého „zohledňování a používání“ jich se tomu celému buď smáli jako povedené absurditě nebo nadávali na Vaši neprofesionalitu a chybný úsudek a spolu s tím mi doporučovali podat si žádost k soudu o propuštění s tím, že soud třeba bude rozumnější než Vy.
Lidé, na kterých mi záleží a se kterými bych rád trávil více času, očividně žádný problém s mým chováním vůči nim nemají. Přijde mi tak nerozumné, abych na svém chování vůči lidem cokoliv zásadnějšího měnil. To máte stejný, jako když jste po mně ze začátku chtěli, abych mluvil více přízemně. Moji kamarádi se nad tím zhrozili, protože se sami nevyjadřují jako dlaždiči a jsou navyklí na určitou úroveň. Čili problém nebude v mém chování vůči ostatním, ale v tom, že jsem mezi lidmi, ke kterým se nehodím a nezapadám mezi ně. Pokud zůstanu sám sebou a budu propuštěn, vrátím se prostě do svého přirozeného prostředí a bude to v pohodě. Pokud bych se změnil, tak abych zapadal do zdejšího kolektivu, pak bych po propuštění měl veliké problémy s lidmi kolem sebe. Lepší tedy pro mě zůstat takový, jaký jsem. Ostatně aspoň dle páteční charakteristiky jsem bezkonfliktní, takže ani na lidi zde asi zase tak moc hrozně ošklivý nebudu. 🙂
Zároveň s tím jsem se před den rozhodl přestat se uměle mírnit ve svých ironických a sebeironických projevech, protože bez s nimi spojeného nadhledu to tady psychicky nezvládám (viz třeba včerejší zápis), cítím se utiskovaný a deprimuje mě společnost lidí, což mě vede k větší odtaživosti. Ironie je pro mě nejúčinnějším prostředkem jak se zbavit stresu a zůstat v lidu. Obzvlášť tady ji potřebuji a možná zde jsem tím pádem i ironičtější než venku. Prostě více stresu musím zvládat větší měrou ironie. 🙂 Takže budu ironický, jak budu potřebovat, protože si v šestadvaceti letech nechci zadělávat na infarkt z nervového přepětí. A ostatní se těm mým poznámkám stejně často zasmějí, takže jim tím nejspíš také nějak příšerně neubližuju.
Emoce: Dobrým, v V. koloně jsem se hodně nasmál, na baráku byl v klidu, ironie mi pomáhá. 🙂
Pondělí 31. 12.
Měli jsme krásně prodlouženou skupinu, což bylo dobré, měl jsem aspoň trochu času mluvit a zbyl prostor i pro ostatní. Potom jsem si četl knížku, asi hodinu se bavil s ***** a **** a teď je pošlu pryč, abych si mohl knížku ještě dnes dočíst. 🙂
Emoce: Skupina mě dneska výjimečně nenaštvala, knížka byla super a pokec s lidma na chvíli taky.
Opět se opakuje stejná situace, co před měsícem. Chodí za mnou lidi (pacienti) a říkají, že mají důvěrné a jasné informace, že jdu v lednu na primářskou. Jen já asi nic nevím. 🙂 Ale neberu to vážně a snažím se moc na to nemyslet, stejně už mi to samé prorokovali v prosinci a jak jsem dopadl….
Na primářskou jdete druhou středu v prosinci, stačí, Jakube? – Ř.
Středa 2. 1.
Oceňuji paní doktorku a další, kdo zvládli přesít něco z těch mých dlouhých zápuisů. Dnes jsem byl doma na propustce.
Emoce: Super a to nejen proto, co výše na této stránce napsala paní doktorka, ale už na propustce mi bylo fajn a krásně jsem si pokecal s Filipem. 🙂
Čtvrtek 3. 1.
Pěkný den. 🙂 Dopoledne jsem po včerejší zprávě v klidu pohodě a dobrém rozpoložení absolvoval pohovory, poté mě návštěvou příjemně překvapil Filip. Následovala také příjemná arteterapie a to nejen tím, že jsem měl na ní opět po boku svého tradičního společníka ve vyrušování. 😀 Mám prostě raději, když se tam více mluví, než kreslí.
Odpoledne jsem byl v V. koloně, hodně lidí mi gratulovalo, blahopřálo a radovalo se spolu se mnou z mého blížícího se propuštění. Večer jsem pak dodělával body a vůbec veškerou tu čtvrteční předsednickou práci.
Protože jsem toho v noci samou radostí mnoho nenaspal, cítil sem se dnes trochu unavenější, ale události dne to myslím úplně přebili (takže jsem nikde v sedě neusnul :-))
Emoce: Paráda :-), návštěva Filipa mě hodně potěšila, ale příjemný a v pohodě byl celý den. 🙂
Středa 9. 1.
Byl jsem na 12ti hodinové propustce, dopoledne doma, potom s Filipem.
Emoce: Super, prošel jsem primářskou, strávil příjemný čas mimo léčebnu a těším se, až budu venku napořád.
Neděle 20. 1.
Vrátil jsem se z víkendové propustky, kterou jsem strávil doma a s kamarády, nějaký čas jsem také věnoval hledání práce a odpověděl na pár nabídek pracovních příležitostí. Termín propustky mi také vyšel na start NHL, takže jsem koukal na hokej. Po návratu jsem tradičně dospával a udělal artefakt a týdenní úkol.
Emoce: Víkend byl super, těším se ven natrvalo. 🙂 Jsem také zvědavý, zda dostanu odpověď ohledně pracovních pozic, o které jsem se začal ucházet a kdy se dočkám termínu soudu.
Úterý 22. 1.
Od rána tradiční úterní program: vizita, čtení, skupina, po ní V. kolona. Během vycházky jsem si také zavolal na soud a dozvěděl se, že mám termín stanoven na 13.2.
Emoce: Dobrý, potěšila mě zpráva o termínu.
Neděle 27. 1.
Dopoledne jsem psal a splnil jsem 2000 slov ještě před odchodem do V. kolony v jednu odpoledne. Večer jsem pak odpočíval, udělal artefakt a týdenní úkol.
Emoce: Dobrý, jen mě štve, že nemohu být více času na internetu, když potřebuji udělat něco většího, tak čtyři hodiny jsou žalostně málo. Ale co, do soudu už jen 17 dní. 🙂
Středa 30. 1.
Dopoledne jsem si přebíral věci a balil, vše co považuji za nepotřebné, jsem pak odpoledne odtáhl domů (asi 2/3 věcí, co jsem tu měl).
Emoce: Dobrý, na dva dny se teď třeba nějak zabavím i s foťákem, jinak stále pravidelně píšu. A samozřejmě, ze všeho především – TĚŠÍM SE DOMŮ! A napsal mi Filip, zda bych se s ním nechtěl o víkendu zase sejít – to mě taky vždy potěší, nemusím mít pocit, že ho uháním, když uhání on mě! 😀
Čtvrtek 31. 1.
Přes den jsem udělal ještě plachty a další věci na nový týden a potom jsem vše předal ***. Večer jsem se přestěhoval, symbolicky teď budu spát na stejné posteli, na které jsem zde téměř před rokem spal poprvé.
Emoce: Ze stěhování jsem samozřejmě vůbec nadšený nebyl, všichni lidi mi kvůli tomu po celý den byli nesnesitelně otravní – teda všichni lidi z tohodle pavilonu. Ale udržel jsem se nikoho do háje neposlat. 🙂 Zítra dopoledne budu zvědavý, zda se domluvím na pavilonu 25 na těch cca 7 dní na pracovní terapii, nechtělo by se mi na těch několik dní chodit někam, kde to neznám. Těším se na víkendovou propustku a až uplynou dva týdny a já odsud zmizím.
Úterý 5. 2.
Dopoledne jsem byl na pavilonu 25, potom na vizitě a na jedenáctou jsem si kvůli domlouvání pracovních pohovorů vzal mobil. Počet neznámých čísel v nepřijatých hovorech stoupl na pět, na dvě jsem se dovolal zpátky a domluvil si pohovory. První jsem absolvoval už dneska odpoledne ve společnosti *********** a očividně jsem udělal dobrý dojem, čili od 18.2. mohu pracovat, pro začátek brigádně s výhledem změny na HPP nebo částečný úvazek, což vzhledem ke škole bude praktičtější. Hlavně si tam budu moci sám plánovat směny a měl bych dostat i relativně slušně zaplaceno.
Večer jsem se pak opět stěhoval, protože bylo potřeba od sebe oddělit dva pacienty, kteří spolu nemohli už vydržet. Jsem tak zpátky na pokoji č. 4, kde jsem strávil nejšťastnější a nejveselejší období v léčbě. No a vlastně vůbec jedno z nejlepších v celém životě. Tentokrát bez Filipa, ale zase na pokoji zabírám jeho místo. Naštěstí po mně za to nechce žádné poplatky.
Emoce: Dobrý, vydařil se mi pohovor a vlastně mám zhruba takovou práci, jak jsem v realistickém pohledu očekával, že bych ihned po ukončení léčby mohl mít. Doma z toho měli radost. Stěhování na pokoj č. 4 také vítám a už tady snad doklepu těch ani ne celých 10 dní. Na zítra mám domluvený rozhovor s panem Ptáčkem, také se těším a jdu si zodpovědně nachystat otázky.
Úterý 12. 2.
Byl jsem na vizitě. Odpoledne na skupině jsem se pak dle tradice rozloučil s ostatními. Potom jsem byl v V. koloně a u počítače.
Emoce: Dobrý, těším se zítra na soud. Loučení bylo fajn. Docela silně vnímám, že když odcházel Filip, prožíval jsem to mnohonásobně víc, než když teď jdu domů já. Ale je to logické, na něm mi tu záleželo nejvíc.
Středa 13. 2.
Tak léčbu mám přeměněnou, soud proběhl v klidu a v pohodě. Úplná formalita. A vlastně to byla i docela nuda, ale tak někdy je to takhle lepší, aspoň jsem se nemusel strachovat. Jsem pořád nachcípanej a pořád mám teploty, i když nízké, takže když už tu musím ještě do pátku být, zkusím to vyležet.
Emoce: Fajn. Výsledkem soudu jsem si byl natolik jist, že jsem vlastně ani neměl radost a nijak to neoslavoval. Štve mě, že jsem pořád nemocnej. Doma jsem vyraboval lékárnu a zkusím se dát do pátku do pořádku.
Terapeutickému týmu a celému personálu přeji, ať Vám zůstanou pevné nervy, ať Vás tu nikdo moc neštve a ať se Vám daří v osobním životě. Zároveň Vám děkuji za veškerou pomoc, kterou jste mi poskytli.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.
Tímto dílem Kubův deník končí. Děkujeme za přečtení a chcete-li sdělit svůj názor na přečtené zápisy z deníku, můžete tak učinit i bez registrace na našem diskuzním fóru:
Autor sepsal ještě jeden příběh, a to příběh Zpověď toho, co zneužíval. Máte-li zájem dozvědět se o osudu autora více, můžete tímto vyprávěním pokračovat.