DÍL XIV.
Těším se z většího soukromí na samostatném pokoji, na druhou stranu mě ovšem stále více nervuje tápání nad otázkou, co po mně terapeutický tým vlastně ještě chce. Ze všech sil se snažím přesvědčit, že bych měl být v lednu doporučen k přeměně léčby, avšak času je málo – musím to stihnout do Vánoc a když proberu jedno téma, dostanu hned další, takže ani nemám pocit, že bych se posunul dál. Moje nervy se ve větší míře začínají projevovat i přímo v deníku, kde dlouze rozebírám svůj drobný konflikt s terapeutem z arteateliéru a kde naplno vynikne má frustrace.
Neděle 16. 12.
Program jsem měl jako včera (pavilon 25, V. kolona), večer udělal artefakt (na pokoji pro jednoho jde i kreslení s radostí) a napsal týdenní úkol. Na internetu jsem si vybral nové knížky a studijní směr a školu, kterou bych chtěl od příštího roku studovat. Takže konec s tápáním a nerozhodností. 🙂
Emoce: Cítím se nejlíp a v nejlepším rozpoložení od doby, co odešel Filip. Je to především klidem a pohodlím předsednického pokojíku, ale i tím, že jsem se konečně rozhoupal a vyhlédl si školu, na které vidím prakticky jen pozitiva a na níž se mi chodit opravdu chce a těším se na to. Vzhledem k mému předchozímu přemítání je to volba možná trochu překvapivá, ale nebojte, pedagogika to není (to bych si nedovolil.). 😀
Úterý 18. 12.
Vizita (zapomněl jsem požádat o tiskárnu, tak to zkusím na briefingu), odpoledne skupina, kde jsem probíral téma zohledňování druhých (a dostal hned další podobné navíc), potom jsem byl v V. koloně, ale jen na hodinu, protože jsem byl po skupině skleslý a rozhozený a zrovna nebyl online nikdo, s kým bych to mohl probírat (to se mi stalo poprvé), tak jsem se raději vrátil na svůj klidně pokoj, trochu se otřepal, vyřídil předsednické záležitosti a celý večer pak sepisoval co nejkonkrétnější seznam, jak zohledňuji a používám druhé (případně, jak jsem je zohledňoval a používal v minulosti). Dnes jsem stihl napsat lidi, kteří jsou mi blízcí, přijde mi, že moje vztahy k nim mají největší vypovídací hodnotu. Ve čtvrtek dopoledne bych chtěl seznam doplnit.
No a teď mám dilema, zda si to téma ve čtvrtek odpoledne vzít, abych to téma zohledňování snad takhle aspoň z hlavní části uzavřel do Vánoc, jak jsem měl na minulé vizitě pocit, že po mně zvlášť paní doktorka chce („Věřím, že to probrat zvládnete.“), čímž bych ale zase uzmul hodně času na skupině pro sebe a nedostalo by se na nikoho jiného. Tedy mám pocit, že si vybírám mezi tématem o zohledňování druhých a samotných zohledňováním druhých. Potom je ještě otázka, co mi víc pomůže ven, ale myslím, že asi to první. Každopádně přinejmenším Vám ten soupis vezmu ve čtvrtek ukázat, jestli to je to, co si představujete.
Emoce: Před skupinou jsem byl nervózní, jak jsem i říkal na úvod tématu, neprobíralo se mi to snadno, měl jsem i po skupině blbou náladu (asi i proto, že to mám probírat dál) a začal se propadat do skepse, že mě nikdy nepustíte ven, protože po mně pořád něco chcete a že na to nemám. Potom jsem se přemohl k práci, nejprve předsednické, načež jsem se vrhl do práce na dalším úkolu na skupinu a zlepšilo mi to výrazně náladu, jednak že jsem něco dělal, místo toho, abych se jen užíral, že tu pořád jsem a potom taky proto, že mi z toho podrobného soupisu vyplynulo, že snad nejsem zase až tak mizerný člověk, jak jsem si odpoledne o sobě myslel a že se k lidem dovedu chovat i hezky. Nevím, zda to měl být účel úkolu, ale povzbudilo mě to hodně.
Zítra mám propustku, což je fajn, ale nejsem si jistý, nakolik budu schopen tohle téma (a jeho případné probírání ve čtvrtek) pustit z hlavy a propustku si užít, i když po tom večerním sepisování jsem opět alespoň pozitivně naladěn.
Středa 19. 12.
Byl jsem na propustce, potkal se venku s kamarádem a k večeru jsem si psal s Filipem. Po návratu zpátky jsem udělal body, a protože jsem byl unavený, šel jsem spát.
Emoce: Dobrý, venku se mi líbilo, i jsem chvílema přestával myslet na téma o zohledňování druhých.
Jakube, zkuste se zamyslet nad tím, co vám překreslili tím křížem na arte. Co vám přemalovali? Pěkné svátky. – PM.
Tak, asi by ten kříž mohl symbolizovat můj funus. 😀
Nejspíš chcete, abych napsal, že je ten vnitřní boj zbytečný a měl bych se uklidnit, což mi přijde stejné, jako byste po mně chtěli, abych přestal stárnout. Čím déle zde budu, tím budu více frustrovaný, negativní a více se budu upínat na myšlenku odchodu pryč. Zvlášť, když bude jistě i nadále sílit tlak zvenku na mě, abych se dostal ven, prý se svojí inteligencí, znalostmi a náhledem se přeci musím dostat ven dřív než za rok. Jenže zřejmě nedostanu. Takže spoustu lidí zklamu. A sebe taky.
A potom je tu ještě způsob, kterým jsem to vnímal na arte. Ten malý kus papíru byl pro mě osobní zónou, kterou jsem si pro sebe vyhradil, zatímco ostatní kreslili jinde a já jim do toho nezasahoval, nechával jsem je být. Načež se v této mé osobní zóně, jediném místě, kde jsem si dovolil se trochu zrealizovat, objevila černá kaňka, která se později proměnila ve velký vše přeskrtávající kříž jako ZÁKAZ, prostě jako byste na mě křičeli: „Hehe, ty parchante, seš jinej než my, nezapadáš mezi nás, nenávidíme tě a jsme v přesile, takže zajistíme, abys neměl žádný klid, soukromí ani prostor pro sebe. Prostě nic. Počítej s tím, ty hajzle! Muhehe.“
Když jste mi tam předtím občas něco přikreslili, bylo to v pohodě, něco se mi líbilo a ponechal jsem to, něco jsem zase překreslil zpátky. Ale ta kaňka a potom kříž byly hrozně agresivní, destruktivní, nedaly mi žádnou šanci uchránit si svou ideu, svůj jediný osobní prostor. Takže jsem to vzal jako útok na sebe, na své soukromí, na svou identitu. Přišlo mi, jako byste na mě křičeli to, co jsem napsal výše.
Mohl jsem vzít plechovku černé barvy, vylít ji na plátno a zkazit to ostatním tak, jako to bylo zkaženo mně. Nebo jsem všechny mohl seřvat. Nebo utéct. Místo toho jsem rezignovaně zůstal a podrobil se. Nechci být hnusný a útočit na ostatní, ani když oni útočí na mě. To mě spíš vyprovokuje, když je napadán někdo, na kom mi záleží. Sám se spíš straním, než abych se bránil. Nechci zbytečně bojovat sokolím.
Ale samozřejmě, jsem tím frustrovaný, naštvaný, znechucený. Všechno tady teď vnímám negativně a jen to ve mně posiluje nutkání dostat se co nejdřív pryč, na ničem jiném mi tu nezáleží.
Dal sem tento zápis přečíst ***, hodně se smál a řekl, že jsem to napsal dobře a že kdyby to věděl, tak si raději uřízne ruku, než aby z nudy udělal ten kříž. 😀 Takže se chci zeptat, zda bych mohl na příští arte donést pilu? 😀
No ne, tímto ostrým zápisem a tím, že jsem jej dal přečíst někomu, o kom jsem si byl jistý, že to vezme s nadhledem a humorem, jsem ze sebe vyplavil hodně napětí a frustrace. Lepší, než něco rozmlátit. Fakt se těším na tu žurnalistiku. 🙂
Čtvrtek 20. 12.
Po tom zápisu k arte, který je výše, toho už příliš dodávat nebudu, abyste mě nenařkli, že Vás terorizuji svou grafomanií. 😀 Odpoledne jsem se šel projít a koupit si něco k jídlu, poté jsem si zdříml, udělal předsednické povinnosti a po večeři jsem sepsal toto veledílo a poté si šel číst, abych načerpal inspiraci na zítra. 🙂
Emoce: Teď dobrý. 🙂 Předtím jsem byl od rána nejdřív nervózní ohledně tématu „zohledňování druhých“ (stále průběžně sepisuju, i v noci, když si na něco vzpomenu, vstanu, rozsvítím, doplním zápis a jdu si zase lehnout), potom mě naštval a frustroval konec arte, před obědem jsem se začal vzteky a pocitem křivdy třást, tak jsem raději daroval svůj oběd a vypadnul z přecpané jídelny, protože jsem si jistý, že bych tam vybouchl, i když těžko říct, jak. Nadával bych, rozmlátil něco nebo se sypal? Nevím. Ale něco by se zřejmě stalo, tak jsem raději utekl do soukromí pokojíku, kde jsem se rychle aspoň trochu uklidnil. Později jsem se prospal, abych si odpočinul po emočním vypětí a následně ze sebe spoustu negativních emocí vyplavil do tohoto zápisu. Psaní mi pomáhá. Je lepší, než o tom mluvit, protože psát můžu o samotě, v klidu, uvolněně a může se přitom zamyslet. Stejně lehce jako psát dovedu mluvit jen s nejbližšími přáteli a nikoho takového tu teď nemám (a doufám, že ani nebudu, protože bych jim pobyt zde – či v případě Filipa další pobyt zde – rozhodně nepřál).
Mám teď často negativní myšlenky, přijde mim, že se odsud nikdy nedostanu. A děsí mě představa, že bych se 14.2. měl stěhovat zase někam na pokoj k ostatním, kde nebudu mít klid a soukromí, pokud bych v té chvíli nevěděl, že třeba za týden či dva mám soud – potom bych to přečkal. Ale jinak mám pocit, že se psychicky sesypu, pokud bych měl přijít o tu trošku soukromí a klidu, který jsem předsednictvím získal.
A samozřejmě, stále mi tu chybí Filip. Když jsem naštvaný, frustrovaný a nevím už, kudy pryč, tak mi chybí ještě víc. Ale jsem rád, že je venku. A že ho tam potkávají stále nové a nové příjemné události. 🙂
Všem terapeutům a personálu přeji příjemné a klidné prožití vánočních svátků!
Pondělí až středa, 24.–26. 12.
Na svátky jsem byl doma, což byla velká změna oproti loňským Vánocům v kriminále, jinak to pro mě byly celkem tradiční domácí svátky, které už nikdo nějak extra moc neprožívá, štědrovečerní hostina, dárky, věnoval jsem i celkem dost času povídání si s rodiči, hráli jsme přitom karty a samozřejmě jsem byl hodně u počítače.
Emoce: Dobrý, odpočinul jsem si. Pár lidí (máma, kamarádka, Filip) si dalo záležet, aby mě trochu uklidnili a přivedli na jiné myšlenky ze „zohledňování druhých“, primářské a všeho okolo, což mě dlouhodobě deptá a znervózňuje. Předpokládám, že mi to teď vydrží tak do zítřka, to už zase budu nervózní a zdeptaný. 🙂
Čtvrtek 27. 12.
Po komunitě krátká skupina, kde jsem mluvil docela dlouho, ale jinak to asi nešlo. Potom arteterapie v jídelně, je to tam lepší v tom, že se tam více mluví a méně kreslí, přijde mi to tak přínosnější a zajímavější. Večer jsem si pak šel zahrát fotbal.
Emoce: Jsem zase zdeptanej, naštvanej a cítím se ublíženě, kvůli skupině, kvůli rozebírání mého chování k panu ** (ani neznám příjmení) z arteateliéru, který je pro mě úplně cizí člověk, jenž o mně nic neví a tlačí se mi do soukromí, na což jsem tady vinou nedostatku soukromí mnohem háklivější, než když jsem na svobodě (a stačí na propustce). Působí na mě jako rušivý element, vadí mi a je mi nepříjemné jeho montování do našich intimních věcí a jsem rád, že nejen ode mě na skupině zaznělo, že jeho chování je vlezlé.
V obraně na tuto vlezlost a nabourávání osobní zóny, což je pro mě zde a navíc ještě v posledních cca 8 týdnech hodně bolestné a nepříjemné, jsem na něj mnohdy reagoval opravdu arogantně, neboť ta arogance je mi prostředkem, jak si držet odstup a bránit osobní zónu před cizím člověkem, který mi do ní z mého pohledu nemá co lézt. A samozřejmě arogantní vůči němu jsem byl i na skupině, když jsem ho sveřepě odmítal nazývat „terapeut **“ – mimochodem, kterým terapeutům tu smíme říkat křestním jménem? Asi s Vámi na stejné úrovni přeci jen nebudu, tak zase nechápu, proč se po mně chce, abych předstíral opak.
Přes den jsem nad tím nicméně hodně přemýšlel a dospěl k názoru, že bych pana ** bral jinak než jako cizího člověka, který by se do naší arteterapie neměl míchat a měl bych k němu více úcty a respektu, pokud:
1) By nám byl ze začátku řádně představen, aspoň jako bývá představována každý slečna stážistka, která je zde třeba jen na pár dní a bylo by jasně řečeno, že je pan ** také vázán mlčenlivostí jako všichni ostatní, protože často se tam probírají a řeší osobní věci a takhle tam on působí skutečně nepatřičně a rušivě.
2) By se skutečně choval jako terapeut a projevoval by základní úctu vůči pacientům.
Vzpomněl jsem si i na pozadí momentu, kdy jsem k němu zřejmě byl poprvé arogantní. Malovali jsme obrázky na rozloučenou pro paní Mgr. Hollou a on ke mně přišel s tím, že by se mu líbilo, kdybych to kreslil jinak, něco vybarvil a tak. To snad od něj nebylo arogantní? Malování, ač ho nemám rád, je tvůrčí proces, umění, není to žádná exaktní věda, kde by existovalao jediné správné řešení – to jeho. Když jsme kreslili na jídelně, nikdy se mi nestalo, že by za mnou kdokoliv z paní terapeutek přišel a řekl, tohle musíte vybarvit touto barvou a tuhle čáru udělat jinak. Jeho zasahování do mého malování mi bylo nepříjemné, přišlo mi(a stále přijde) z jeho strany jako nepatřičné, neslušné a arogantní a reagoval jsem na něj obrannou arogantní reakcí ze své strany. Skutečně nesouhlasím s tím, že mi on má co poroučet, jak mám malovat obrázek na rozloučenou pro paní Mgr. Hollou. To by to potom rovnou mohl malovat sám a já bych tam nebyl zapotřebí, jen nechápu, jaký by to mělo terapeutický význam.
Když jsem pak přemýšlel, co namalovat dál, začal mi cpát pod nos nový papír, přestože jsem chtěl ještě pokračovat a potřeboval si jen v hlavě připravit další tahy (ty barvy se nedají gumovat a mělo by platit otřepané pravidlo „dvakrát měř, jednou řež“). Řekl jsem mu to a myslím, že hodně slušně, ale vůbec toho nedbal a další papír mi stejně podstrčil. Pak jsem začal být opět arogantní.
Abych to shrnul, abych se k někomu choval slušně a nebyl arogantní, myslím, že by bylo vhodné, aby dotyčný také nebyl arogantní ke mně a nepatřičně mi nezasahoval do soukromí a osobního prostoru. Pokud tu mám někoho brát jako terapeuta a mít k němu tím pádem zvýšený respekt a ochotu mluvit před ním o svých intimních věcech a problémech, měl by mi tak být ten člověk představen (nebo se představit sám) včetně příslibu, že se bude řídit pravidly mlčenlivosti a měl by se ten člověk také jako terapeut chovat.
Takto si nemůžu pomoc, ale přijde mi, že jsem v právu držet si odstup třeba i arogantním chováním a nevhodně se chová pan ** z artealeliéru.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.