DÍL XII.
Začíná na mě doléhat, že jsem přišel o každodenní psychickou podporu od svého nejlepšího kamaráda, navíc ne vše po jeho propuštění jde tak, jak bych chtěl. Mezi ostatními pacienty, s nimiž si příliš nerozumím, se cítím najednou hrozně osamělý. Depresi se snažím maskovat velkým počtem smajlíků ve svých zápasech, ale faktem je, že mi nepomáhá, ani když se ji snažím zahánět prací a to ani když si domluvím mytí oken na pavilonu jako nestandardní pracovní terapii. Na konci listopadu také probíhá loučení s jednou z paní psycholožek.
Středa 14. 11.
Držel jsem se včerejšího plánu, že si vydělám nějaké MA body. Přišla mi vhod i náhlá nabídka stěhování, kvůli níž jsem se rozběhl přes chodbu a žadonil jako malý kluk, když se řeší otázka, kdo se chce projet na motokárách. 🙂 Ať mi ještě někdo zkusí tvrdit, že uvnitř nejsem malé dítě. 🙂
Odpoledne jsem pak dle plánu vyrazil na pavilon 25 balancovat na štaflích a sundávat záclony. Nevím, proč se přitom o mě každý bojí, vždyť já jsem se něco nalezl v životě po stromech. 🙂
Poté byla příjemná skupina anglické konverzace, akorát jsem už po tom dni začínal být trochu unavený. Ale obě slečny jsou příjemné. A ne, ani jedna mě sexuálně nepřitahuje. 🙂
Emoce: Dobrý. Vždy jsem rád, když si něco stanovím (třeba odpolední práci) a potom to dodržím. 🙂 S pacienty se bavím normálně, ***** je u mě kvůli něčemu skoro pořád. 🙂 Hodně jsem se bavil s posledním přírůstkem do komunity, je to opravdu zatvrzelý popírač deliktu, deviace a odpůrce medikace, takže z něj asi budete mít radost. 🙂 A jinak samozřejmě hodně vzpomínám na Filipa.
Sobota 17. 11.
Měl jsem 12ti hodinovou propustku, dopoledne jsem se stavil doma, od 12:00 pak byl s Filipem. Probrali jsme řadu témat, mimo jiné i ohledně jeho hledání práce, jsem si prohlédl jeho životopis, který rozesílá firmám a docela dobrý, měl jsem jen pár drobných návrhů na vylepšení. 🙂
Emoce: Hezký, všechno paráda, těším se na další sraz. Akorát je mi líto, že Filipova maminka není úplně nadšená z toho, že chceme s Filipem spolu bydlet (kvůli mé deviaci a obavě, že Filipa negativně ovlivním). Nejsem naštvaný, docela ten strach chápu, ale je mi to líto, protože se snažím Filipovi pomáhat, ne jakkoli škodit. A hodně jsem mu pomohl už tady. Takže mám o čem přemýšlet a pokusím se udělat na Filipovi rodiče dobrý dojem.
Neděle 18. 11.
Ráno jsem udělal vizitní úkol, potom šel na pavilon 25. Odpoledne V. kolona, večer artefakt, týdenní úkol.
Emoce: po pravdě, dneska večer se mi stýská po Filipovi. Vzpomínám na včerejšek, ten byl super. Tady se teď cítím hodně osamocený. Půjdu něco dělat, ať ty myšlenky zaženu.
Pondělí 19. 11.
Spolu s **** jsme se upsali k mytí oken na pavilonu, což nám asi na slušnou dobu vyplní náplň dopolední pracovní terapie. Domluvili jsme se, že **** bude mýt spodní část oken a já horní, takže se zase něco nalezu po stromech, teda po štaflích, okenních parapetech, mřížích (po některých se šplhá hezky, po jiných ne – třeba ta v koupelně v okně vlevo, nejsou tam horní úchyty, mříž se dost kymácí a já měl skoro až strach, že spolu s ní vyletím ven :-D) a tak.
Potom jsem byl na asertivitě, mně se nejvíc zamlouvala varianta navržená panem Ptáčkem, ale myslím, že jsem byl z pacientů sám. 🙂 Ale fakt by mě zajímali, co by řekli ostatní na svou diagnózu a proč si myslí, že je či není správná. Škoda, ale tak třeba někdy příště.
Na skupině se opět nestihly check-iny, ono je rozdíl, když nás bylo pět a když je nás osm. Nemohly by skupiny být aspoň do 15.30? 🙂 Odpoledne jsem byl v V. koloně.
Emoce: No zažil jsem už lepší dny. 😀 Filip, jelikož stále nemá práci na HPP si sehnal na dva týdny brigádu (montování regálů), což je na jednu stranu dobře a psal jsem mu, že je to dobrá zpráva a popřál mu, ať to vydrží a v pohodě zvládne, na druhou stranu kvůli tomu máme další setkání naplánované až na 8.12. a mně to aktuálně přijde jako hrozně dlouhá doba, po víc jak půl roku jsem byl zvyklý, že jsme se neviděli maximálně pár dní v kuse. A teď tohle. Musím si zvykat.
Na programech (asertivita, skupina…) či při lezení po štaflích, což je přeci jen celkem náročný, se cítím relativně ok, protože mám co dělat a na co upnout pozornost. Jinak se mi ale také stává, že se přistihnu, že už několik minut tupě čumím do prázdna a v mysli jsem kdesi ve vzpomínkách vytržen daleko od reality. Nic, co bych chtěl. Snažím se dělat nějakou práci na PC, ale zatím jsem se ještě nedostal k tomu, abych se na to dokázal optimálně soustředit. Ale zkouším to pořád. 🙂
Taky napíšu svým dalším kamarádům, zda by se tu za mnou případně někdy nestavili, ať si mám s kým povídat (i když poslední dobou se čím dál víc bavím s ****, ale tam je to pořád hlavně o pracovních/předsednických tématech). A příští středu si vezmu propustku a zajedu domů, ať si mě taky trošku užijí.
Jak se znám, měl bych se celkem rychle otřepat a dostat se do lepší nálady, vnitřně se smířit s fakty, které se mi třeba z jedné strany nelíbí. A přizpůsobit se nové situaci. V posledních letech mi tohle celkem šlo. 🙂 Navíc se vůbec neděje nic tragického, i když mám tendenci to tak momentálně brát. Ale uvědomuji si, že to s tou melancholií a steskem přeháním, že OBJEKTIVNĚ k tomu nemám důvod, protože se s Filipem uvidím ještě mockrát, mezitím si s ním budu psát a je celkem reálné i to, že s ním už za několik měsíců budu bydlet. A navíc mám i další kamarády a lidi kolem sebe. Lidi, kterým na mně záleží a mně na nich. Takže, co vůbec tolik řeším? 🙂
Tak, teď když jsem se to takhle hezky vypsal a popřemýšlel nad tím, cítím se hned lépe. 🙂
Pondělí 26. 11.
V rámci pracovní terapie jsem opět myl na pavilonu okna a věšel záclony, opět jsem si docela hezky zašplhal a děsil přitom lidi, když jsem šplhal mýt luxfery nad záchody, tak **** raději utekl vedle do místnosti s umyvadlem, protože se bál koukat. Přitom to byla sranda. 🙂
Na asertivitě se dostala na mnou propagovaný nápad pana Ptáčka z minulého týdne, ale nakonec mi ani nepřišlo, že by to ostatním až tak vadilo. Bylo to zajímavé, jen zbylo hrozně lálo času k diskusi, což snad doženeme příští týden. A ještě jsem si odtamtuď odnesl postřeh, že jsem byl jedním z mála, kdo jako jeden z důvodů souhlasu s diagnózou neuvedl spáchání deliktu. I když vím, že já osobně bych bez vlivu deviace nic nespáchal, tak zároveň vím, že jsou devianti nepíchající delikty a ze sexuologického hlediska nedeviantní osoby, které spáchají delikt. Skutečnost deliktu nelze brát samu o sobě jako jednoznačný důkaz přítomnosti deviace – to by pak měli nařízenou ochrannou léčbu všichni pachatelé sexuálních deliktů a ne pouze jejich menší část. Tak to je jedna myšlenka k rozebrání na příští týden.
Na skupině jsem prolétl svůj check-in snad ani ne za 3 minuty a přišlo mi potom, že se na mě nějak divně koukáte. Tak nevím, zda jsem jen chytil **** paranoiu nebo jsem něco pokazil. 🙂 Každopádně, posledních 6 dní (minule jsem dělal check-in) v úterý) jsem byl tady a nevnímám na tom zkráceném týdnu nic moc podstatného, prošel jsem si i zpátky deník a na nic jsem při mluvení nezapomněl.
Emoce: Jde to. Programy mě baví, jinak si ale občas docela těžko hledám dost práce, abych se nenudil. A i když **** vyvíjí velkou snahu být můj kamarád, chybí mi tu teď někdo, s kým bych si rád normálně pokecal.
Středa 28. 11.
Byl jsem doma na 12ti hodinové propustce, viděl se s rodiči, babičkou a na pár hodin také s neteří. Moje máma ji vyzvedávala ze školky a potom odpoledne s ní jela k nim domů – tam jsem s nimi nejel, ale než jely, byl jsem se s nimi podívat na vánoční strom na Staromáku a jak tam připravují vánoční trhy. A neteř jsem přitom nesl na zádech za krkem, tak mi v pondělí můžete vynadat. 🙂 Nejvíc času jsem strávil u počítače, především chatováním s Filipem a dalšími kamarády.
Emoce: Byl jsem rád, že jsem se zase podíval pryč z Bohnic. Doma to bylo v pohodě. Sen o bydlení s Filipem se mi začíná čím dál víc rozplývat, ale to už jsem poslední dny tušil, takže (paradoxně? logicky?) se teď cítím spíš o něco líp, když vím přesněji, na čem jsem – víc na skupině.
Pro Mgr. Hollou: Děkuji za veškerý čas a úsilí, který jste mi a ostatním věnovala. Mrzí mě, že přecházíte jinam, neboť programy s Vámi byly poučné, zajímavé a často i zábavné, s Mgr. Měchýřovou jste se zde skvěle doplňovaly, vnášely jste optimismus do duší pacientů a také jste nejčastěji nabízely pomocnou ruku tomu, kdo to potřeboval, čehož jsem si vždy velice vážil. I když jsme se v některých bodech úplně nepohodli, vždy jsem si Vás vážil. Děkuji tedy ještě jednou za vše, co jste pro mě a ostatní udělala a co jste nás naučila a přeji V8m mnoho úspěchů a radosti v další práci.
A mimochodem, věřte, že Filip má venku hodně kamarádů a kamarádek (až mám problémy se s tím vyrovnat, ale to je již jiná kapitola) a navíc má teď už na dosah ruky i slušnou práci. 🙂
Jakube, moc děkuju a přeju hodně štěstí a brzký konec léčby! – KH
Čtvrtek 29. 11.
Ráno jsem se probudil ve čtyři a potom už neusnul, jen jsem se převaloval v posteli. Protože jsem neměl chuť na jídlo, snědl jsem k snídani jen jeden suchý rohlík, do kterého jsem se ještě musel nutit, potom jsem šel na komunitu a do práce. Na 25ce jsem se domluvil, kdy přijdu věšet záclony a potom jsem uháněl zpátky sem mýt okna, už máme skoro celý barák. 🙂
Arteterapie byla příjemná a – ano, opravdu to píšu – zábavná. 🙂 Jsem rád, že byl prostor mluvit o výtvorech z minulého týdne a potěšit tak paní Hollou. A ta velká plachta, co jsme pokreslili, vypadá taky nakonec hezky. Vlastně je to v arteateliéru lepší než na jídelně 😀
Odpoledne jsem se překonal a vyplnil dotazník ke spirituální péči, když to slečna/paní Plačková tak moc potřebovala do své diplomové práce. A potom byla skupina, probral jsem téma adaptační cíl, do kterého se mi dlouho nechtělo (a stejně dlouho jsem přemýšlel, jak to vlastně mám a co budu říkat) a které bylo poslední ze seznamu témat, které jsem ještě neprobral. Tak budu v očekávání, jaké dostanu v pondělí nové zadání. Počítám s tím, že témata navíc budu probírat až do ukončení ústavní léčby a ani mi to nevadí, aspoň ten čas, který tu ještě budu, ještě nějak využiju k přemýšlení nad sebou, svých chováním a dostanu zpětné vazby od ostatních.
Po skupině jsem šel do V. kolony a asi půl hodinku chatoval s Filipem, prý bude přes telefon prodávat žiletky nebo knihy. Mně by se teda líbily ty knížky, k nim mám kladný vztah, tak snad něco takového taky rychle seženu po přeměně léčby. 🙂 Potom jsem udělal na počítači plachty, pokecal s **** a večer se koukal na fotbal.
Emoce: Ráno jsem byl celkem v nervech a smutný (po včerejšku), postupně jsem se oklepával. Arteterapie byla prima, odpolední skupina pak super, i když se mi nechtělo, dokopal jsem se k tématu adaptačního cíle a jsem moc rád, že jsem to probral, vypovídal se a dostal opět převážně pozitivní ohlasy. Jsem to potom hlásil Filipovi, měl taky radost, že mám probraná všechna témata a vůbec jsme si hezky pokecali. 🙂 Teď večer se cítím celkem unavený, ale zároveň i v docela pozitivním rozpoložení. To, že Filip si momentálně rozmyslel (aspoň pro teď) bydlení se mnou a že pro něj nejsem ten nejhlavnější kamarád (má jich teď kolem sebe víc, ne pouze mě jako to bylo tady v léčbě) jsem už snad celkem vstřebal.
Tak první téma máte pokračování „Selhávání jistot“ – PP
Dobrá, i když jsem si říkal, že to zvládnu probrat v rámci check-inu. Svět se mi nezbořil, jen si na spolubydlení budu hledat někoho jiného, protože moc dlouho se mi u rodičů zůstávat nechce (ale jde jen o moji touhu se osamostatnit, z domova mě nikdo nevyhání). Také není vyloučeno, že Filipovi po několika měsících nebude bydlení u rodičů připadat tak pohodlné a senzační jako nyní, takže se ke svému plánu ještě vrátíme. A pokud ne, prostě si bydlení zařídím jinak.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.