DÍL IX.
Protože ve starém došlo místo, začínám psát deník do krásného nového sešitu (od Filipa :-)). Ostatně, právě o Filipovi je už v mých zápisech pomalu více zmínek než o mně samém. 🙂 Nervy narůstají; stále se ještě úplně neurovnal konflikt mezi mnou, Filipem a zbytkem pavilonu, navíc jeden z pacientů nadále pokračuje v agresivních výpadech vůči ostatním a nikdo moc neví, co s tím dělat. Filipovi se na jednu stranu blíží propuštění, na stranu druhou kolem něj přibývá nejasností; je mu vyhrožováno ze strany terapeutů, že k propuštění nakonec nedojde, navíc návrh na propuštění se jaksi podivně „zatoulal“ a ne a ne se dostat k soudu. Nakonec se ale vše v dobré obrátí.
Pondělí 1. 10.
Tak už jsem se propracoval k druhému deníku. Je velký a má mnoho stran, takže mi vystačí ještě aspoň na dva a půl roku. Ale doufám, že tak dlouho tu nebudu, vlastně odsud chci už pryč co nejrychleji a pokud bych přesně věděl, co proto udělat, určitě bych k tomu napnul své síly.
Dopoledne byla pohoda jak na pavilonu 25, kde jsme spolu s Filipem spravovali porouchanou elektrickou postel, tak na arteterapii, kde se vůbec nekreslilo – hurá! Hru na sochy a sousoší jsem sice s dětmi na ŠvP a táborech hrával jinak, ale i tohle šlo a bylo to příjemné oživení. Otázkou zase je, co jsem si z toho odnesl já, myslím, že to bylo nejvíc informačně přínosné pro ****. Ale asi mě překvapilo, že **** i ****** si mě tam prakticky vybrali mezi své kamarády a přitom zvlášť **** netuším, čím jsem si to zasloužil.
V hlavě jsem také přemýšlel, jak bych své postavení v komunitě ztvárnil já: všechny pacienty až na Filipa bych postavil do jednoho chumlu zády k nám, přítomné terapeutky do jiného chumlu čelem k nám (přijde mi, že více komunikujeme s Vámi než s pacienty aa také raději) a my s Filipem bychom se uvelebili v křeslech daleko od obou skupinek, ukazovali bychom na ně prstem a lámali se přitom smíchy. Takhle to cítím, jenže poslední dobou tu právě kvůli tomu byla trochu vyhrocenější atmosféra a nechtěl jsem ji více jitřit a popouzet ostatní, tak jsem se raději nepřihlásil, abych se o svou představu s ostatními podělil.
Skupina odpoledne byla pro mě v pohodě a vždy tam rád vidím paní doktorku, chválil jsem ji v tomto ohledu i v posledním týdenním úkolu. A po skupině jsem samozřejmě nemohl zamířit jinam, než do V. kolony. Večer byl pak opět úplně super fotbal, po roce a půl jsem se postavil do brány, kde mám víc zkušeností a všichni jenom koukali. 🙂 A Filipovi se málem povedlo dát první gól, překonal pana docenta, ale trefil pouze tyč. 😀 Má co dělat, protože jsem mu říkal, že dokud nedá gól, nemůže být propuštěn. 😀
Emoce: Opět o něco lepší, hladina stresu se u mě postupně snižuje. Na arteterapii jsem se hezky bavil, byť si říkám, zda byste mě tam neměli raději v zamlklejší náladě. 🙂 Skupina byla docela zajímavá a hezky odsýpala a zbytek dne už pak byl úplně super, krásně jsem se bavil. 🙂
V zamlklejší náladě určitě ne! — KH.
Tak to jsem rád. Jsem měl obavu, zda dobrým rozpoložením nenarušuji terapii. 🙂
Úterý 2. 10.
Dopoledne jsem se dřel na pavilonu 25, opět jim chyběla paní uklízečka, tak jsem kvůli tomu ani nešel na vizitu. Po skupině jsem byl tradičně v V. koloně, Filipa jsem dohnal k tomu, aby sám řešil situaci ohledně svého termínu k soudu a nebylo to bez efektu.
Emoce: Naštvalo mě, že jste na dopolední skupině opět naštvali Filipa (a to i když jsem ochotný uznat, že si za to asi do jisté míry může sám), možná byste mu mohli dopřát malý oddech, aspoň na týden, třeba by potom mluvil rozumněji. 🙂 Potom se mu ale podařilo spojit se s primářem a zjistit, jak to má s termínem soudu, což je pozitivní zpráva a hned mi ubylo trochu nervů, potom jsme už v V. koloně zase uvolněně vtipkovali. Celkově jsem ale pořád už asi dva týdny ve zvýšeném napětí, tak mi z toho snad pomůže zítřejší propustka a příští týden víkendová propustka. Už se těším!
A z čeho to Vaše napětí je, víte? — PP.
Vím, pramení hlavně z následujících příčin:
1) Filipovy problémy (které s ním rozebírám a řeším), zda mu nic nezkomplikuje přeměnu léčby, kdy bude mít termín soudu (teď se už aspoň vyjasnilo, proč mu termín tak dlouho nechodil) a jak se já sám psychicky vypořádám s jeho odchodem domů a s tím, že už tu potom nebudu mít žádného opravdového kamaráda – ale s tím se vypořádám, zvlášť když s Filipem i po jeho propuštění zůstanu v kontaktu a už i na skupině jsem říkal, že spolu po mém propuštění plánujeme bydlet.
Na posledních skupinách jsem tuto příčinu svého napětí myslím rozebíral docela hodně, včetně mého vztahu k Filipovi. Stále také platí, že vtipkování s Filipem mi zde od stresu výrazně pomáhá a bylo hlavním důvodem mého nestandardně dobrého rozpoložení v předchozích měsících.
2) Velká nejistota ohledně toho, jak si stojím v léčby a kdy bych se mohl dočkat primářské, když budu bez komplikací postupovat vpřed. Občas mě napadají pesimistické myšlenky, jako že vůbec nezáleží na mé snaze, protože mě tu budete držet nějakých 1,5 roku, jako většinu ostatních prakticky bez ohledu na to, co budu dělat. TO je sice objektivně hloupost, ale na mysli mi to přichází docela často a má to vliv na mé psychické rozpoložení.
Velký vliv bude mít to, že dřív jsem před sebou viděl řadu úkolů, chybělo mi probrat hodně témat a tak jsem se měl o co snažit. Teď se již blížím ke konci témat a jaksi moc nevím, co dělat dál. Chybí mi jasné sdělení ve smyslu: „Splňte ještě tyto podmínky a dáme vás na primářskou,“takhle pořádně nevím, co budu dál dělat a čím mohu přispět k tomu, abych svůj pobyt zde měl co možná nejkratší. Kdybych jasně věděl, co se ode mě chce, mohl bych na to upřít svou pozornost a snahu, takto ovšem spíše tápu v nejistotě, což mě samozřejmě silně znervózňuje.
O tomto jsem dosud na skupinách téměř nemluvil, asi to bude z mé strany chyba. Pouze jsem to lehce naťukl na poslední pondělní skupině (a paní doktorka se na mě dívala jako na blázna, že vůbec takto pochybuji).
3) Chování *** na baráku v posledních týdnech, které stále víc připomíná jednání běžné v kriminále, jeho nechuť, aby se cokoliv závažného probíralo na skupinách (jeho chování k ***** apod.), jeho opakované vyhrožování hrubou silou ať už vůči celé komunitě nebo konkrétně vůči mně a Filipovi, nechuť (strach?) velké většiny pacientů to vůbec probírat pod heslem: „Dělejme všem a%t je pokud možno v klidu a nic nevyvede, hlavně ho nijak nedrážděme, třeba už jen tím, že by se mu řeklo něco nepříjemného,“ a ze všeho nejvíc mě zaskočil a rozladil – promiňte mi to – postoj terapeutického týmu, který mi přijde jako u pacientů, prostě ve stylu: „Hlavně nenaštvěme ***, on je horká hlava a ostatní musí být rozumní, přizpůsobit se a podřídit se všemu, co si on umane, potom tu bude klid!“
Mám pocit, že nějaké indicie o tom, co se tu děje mít musíte, ale zdálo se mi, že raději přivíráte oči, možná i s cílem hlavně nijak neohrozit *** propuštění, které pro Vás bude fakticky znamenat, že se ho zbavíte. Proto mě teď vyloženě překvapilo, že se pan magistr vůbec začal zajímat, co se tu děje.
Na skupinách se o tom teď mluvilo (a to myslím hodně i na můj popud), ale výsledek prakticky žádný, lidi mají z *** obrovský respekt (zvlášť ty, kterých se to asi nejvíc týká) a vše bagatelizují a na mě se pak dívají zle, že dělám rozbroje. Ono to pak dopadne tak, že *** hezky na skupině rozebere, jak je v nervech, všem se omluví a ten samý den večer mi už opět vyhrožuje kvůli tomu, že jsem si na arteterapii dovolil naznačit, že se vůči němu ***** chová podřízeně a že ho *** fakticky terorizuje.
Můj pohled na to je, že už jsem k tomu něco řekl, vysvětlil především *****, že to takhle nutně snášet nemusí a to jak se už k tomu postaví je na něm, případně na ostatních. Ona je taky pravda, že sám ***** za *** často prakticky dolézá a sám se situuje do postavení, ve kterém je. Možná é je i to, že *** chování vůči ostatním není vlastně až tak agresivní, jak se mi zdá. Ale to už je z mé strany spíš alibismus. Ostatní se ale chovají stejně, tak proč bych se nepřidal? Stejně mi přijde, že se mě snažíte tlačit k tomu, abych se choval jako ostatní (další věc, ze které jsem rozladěn). Ze strany komunity a terapeutů vnímám především volání po klidu, tak proč bych ho boural? Zvlášť, když *** teď – a to musím ocenit – se sám začal stranit, protože je nemocný (nebo to spíš hraje), vyhýbá se programům i ostatním a je klid.
Vážně jsem teď nakloněn tomu *** a situaci kolem něj nijak neřešit a mimo deník se nevyjadřovat, za dva týdny by už měl být pryč, daleko ode mě a všech lidí, na kterých mi záleží, tak proč bych měl riskovat újmu svou, případně ostatních a dále o tom mluvit? Budu teď raději mlčet. *** dostane svou šanci venku a třeba bude méně nervózní a bude se chovat slušně. Nyní už o tom pochybuji, ale klidně přiznám, že jsem sobec a na tom, zda něco provede na Slovensku, mi vlastně nemusí nijak záležet. Jinými slovy, přiznávám, že mám strach. Strach, že tu někomu ublíží, strach že vystoupím proti němu a obrátí se to vůči mně, protože ho všichni podržíte.
Takže promiňte, ale nechtějte po mně, abych se k tomu ještě na skupinách vracel. Nestojí mi to za všechna rizika.
Pátek 5. 10.
Dnes jsem dopoledne pomáhal při stěhování, potom se zúčastnil edukačky a asertivity, kde jsem byl kvůli přetrvávající „blbé náladě“ spíše pasivní a nechtělo se mi nijak se projevovat a tak jsem si toho ani mnoho neodnesl, jinak hra na sochy je dobrá, akorát já jsem nespolupracoval. 🙂
Potom nákupy, V. kolona…
Emoce: Přes den jsem měl opět onu přetrvávající „blbou náladu“ (nervy), k večeru se mi toho potom podařilo zbavit a vrátil jsem se po pár týdnech k braní věcí s nadhledem a dobré náladě. Na svědomí to má Filip, se kterým jsem své psychické rozpoložení rozebíral. Nemluvil nijak chytře – to opravdu ne – ale viděl jsem na něm, že začíná být smutný z toho, jak jsem smutný a dostal jsem strach, že sám potom budu ještě více smutný z toho, jak je smutný, že jsem smutný a tak jsem se rozhodl, že už nebudu smutný a budu raději veselý. 🙂
Sobota 6. 10.
Ještě se vrátím ke včerejšímu večeru. Poté, co jsem dopsal deník, rozhodl jsem se s Filipem na počest mého odklonu od depresí uspořádat velkolepý rytířský turnaj. Osedlali jsme si každý jedno křeslo, on se odrážel na kolečkovém, já měl bez koleček, ale tlačil mě *****. Vyjeli jsme takto na chodbu, chopili se každý koštěte a nastavili jsme jejich ostré hroty proti sobě, polední slunce se odráželo od našich přilbic a oslepovalo v ochozech překrásné šlechetné panny oděné v hedvábných šatech. Naše koně zaržali a plni odhodlání za nadšeného povzbuzování obecenstva jsme vyrazili proti sobě. Byl to hvězdný moment. Ačkoliv jsme do sebe nemilosrdně zatínali svá kopí, neustávali jsme v boji hnáni frenetickým jásotem publika, potřísnění krví jsme znova a znova vyráželi vstříc svému osudu, obdivu a slávě…
…a pak vyšel ze sesterny pan ošetřovatel a myse ocitli na špinavé chodbě s košťaty v rukou. Ale popadali jsme se za břichy smíchy. Když jsem opět popadl dech, uklidil jsem na chodbě binec, který při boji opadal z košťat a vrátil se na pokoj. A cítil jsem se moc dobře. 🙂
Dneska jsem byl 4 hodiny na pavilonu 25, musel jsem tam řešit ucpaný záchod plný výkalů – fuj, ale pracovní terapii zde stejně pořád beru jako trest. Protože V. kolona zůstala zavřená (nikdo z nešťastných zaměstnanců sedících venku neměl klíče od vchodu do divadla), zůstal jsem po třetí hodině na baráku a až do večera připravoval články na internet.
Emoce: Už zase dobrý, hodně jsem se smál (až na ten záchod…), dokonce jsem se překonal natolik, že jsem se 40 minut snažil rozchodit přehrávání filmů v MP4 přehrávači *******, ale nepodařilo se mi to, má to fakt v hrozném stavu. Zkusím ještě obětovat nějaký čas v V. koloně a nahrát mu tam zpátky potřebný software, který si on předtím ve své nevědomosti smazal.
Pondělí 8. 10.
Ráno jsem byl na pavilonu 25, potom na edukačce/asertivitě. Ve druhé části jsem zrealizoval svůj nápad se sochami z minulého týdne, chtělo se mi totiž hrát už zase aktivnější roli, docela mě baví být občas středem pozornosti. 🙂 Reakce jsem opravdu čekal ostřejší – a minulý týden by možná byly – a i když to všichni brali negativně, myslím, že to ode mě bylo docela trefné, byť malinko přetažené do extrému, ale tak se hezky ukázaly hlavní rysy mého postavení v komunitě – nebo aspoň toho, jak jej sám cítím.
A musím přiznat, že mi to takhle docela vyhovuje, necítil jsem se blbě být s Filipem odloučen od ostatních. A ani jsem nijak nestál o tom, aby si k nám přisedl někdo další z pacientů. A určitě bych nechtěl být v tom houfu lidí. Mnohem lépe se cítím s jedním dobrým kamarádem než mezi spoustou lidí, se kterými mám jenom povrchní kamarádství. A vím, o čem píšu, neboť tu druhou variantu jsem zažíval na základní i střední škole a vlastně tedy po většinu života, kdy jsem měl kamarádů hodně, ale žádného, u něhož bych cítil, že se na něj opravdu mohu spolehnout nebo se kterým bych si byl schopen povídat celý den. Kdyby nebyl Filip, tak bych byl stejně sám daleko od ostatních, protože mě s nimi nic moc nepojí.
Odpolední skupina byla ok, jsem rád, že jsem se něco dozvěděl poměrně jasně o tom, co ještě mám splnit, abych šel na primářskou. A děkuji, že jste na mě netlačili, abych podrobně rozebíral ***. Po skupině jsem měl návštěvu kamaráda, sedli jsme si i s Filipem společně do V. kolony. Nebylo to poprvé, co jsem Filipa takhle seznámil s někým ze svých dalších kamarádů a vždy z toho bylo pěkné příjemné odpoledne. On se Filip také opravdu mimo pavilon chová trochu jinak (je milý na lidi). Večer potom samozřejmě fotbal a psaní deníku.
Emoce: Dobrý, edukačku (2. část se sochami) jsem si vlastně docela užil, odpolední návštěva byla super. 🙂 A fotbal mě naopak nebavil, moc lidí na malém hřišti a moc velká převaha mého týmu, takže jsem neměl motivaci se snažit.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.