DÍL VIII.
Pořádně nám s Filipem v léčbě přituhlo. Naše věčné dovádění, srandičky, dobrá nálada a utahování si z terapeutů i pacientů začalo řadě lidí vadit a zaměřili se proti nám, čemuž se ani nelze úplně divit, protože jsme se občas pod náporem nervů skutečně chovali nevhodně. Krom útoků na mé kamarádství a spojenectví s Filipem jsem se musel ale vyrovnávat i s vidinou jeho blížícího se propuštění a v momentě, kdy byl zvolen předsedou spolusprávy, i sílícím vědomím, že nenávratně končí jedna významná éra v mém životě.
Čtvrtek 20. 9.
Dnešní edukačka spojená s asertivitou (či spíš hodinová asertivita) byla fajn, bavila mě a byla to z mého pohledu spíše odpočinková hodina, neboť nebylo závažné téma. Sám jsem si z toho tentokrát asi moc nevzal, ale to není výtka, určitě si něco odnesli jiní.
Skupina (děkuji, že jste nám věnovali čas navíc) byla dle mě zbytečně vyhrocená, moc nechápu, proč na mě *** v prvním momentu vylétl, stejně jako ty mlhavé výtky v závěru ohledně mě a Filipa. Nikdo si mi na nic takového nestěžoval, naopak když se bavím s Filipem, mnohdy se k nám přidávají další a smějí se s námi. Najednou *** řekne, že skoro všechny štvu. Mně spíš naopak přijde, že se tu spousta lidí *** bojí a tak raději kývají na to, co říká. Třeba je to ale jinak, klidně ať se to probere na komunitě.
A ještě ohledně skupiny, když na mě začal *** řvát, začal jsem ho vytáčet svým klidem. Pochopitelně. Nemám rád, když na mě někdo řve, nejsem na to zvyklý a nehodlám to snášet. Právě onen „drzý klid“ je mi obranou v takových chvílích a možností, jak se nepodřídit tomu, kdo na mě křičí a vyhrožuje mi.
Zároveň zopakuji, co jsem říkal na skupině, a sice že jsem ho také mohl provokovat mnohem víc. Nevím, nakolik mi to kdo věřil a nechtěl jsem být na skupině v tomto konkrétní, abych ještě více nepřiložil pod vroucí kotel. Tady konkrétní být můžu – např. když přede mnou *** šermoval rukama a vykřikoval, že se ho ještě budu bát, měl jsem na jazyku větu: „A odpřísáhneš to na dceru?“ Kdo ví, jaký by měla následek, kdybych ji ještě pronesl s patřičně milým úsměvem a ironickým tónem?
Jistě vím jedno. Při stejné situaci před dvěma lety bych to řekl, tentokrát jsem se udržel. Z mého pohledu jsem teď mírnější, než jsem býval dřív. A je to dobře, protože mám v sobě jistou tendenci občas vytáčet lidi. Zase ale, když na mě někdo řve nebo dokonce vyhrožuje, nechci sklopit hlavu a „pro klid na duši“ se podvolit, jako to třeba dělá *****, už jste taky museli postřehnout, jak ho *** na skupinách často umlčí, ať už někomu řekne, aby ho „plácnul“ nebo přímo ***** okřikne, ať mlčí a ***** bohužel mnohdy poslechne. Už jsem ***** několikrát říkal, že by to neměl dělat, že si může říct, co chce a jak chce, nemusí se tady stydět za to, že dovede přemýšlet a kultivovaně hovořit.
Snažím se nevyvolávat žádné konflikty a v lidu projít léčbou, nicméně mám v sobě i trochu hrdosti a vlastní rozum, abych sklopil hlavu a podřídil se, když na mě někdo začne řvát. To bych to potom v životě nikam nedotáhl. A hlavně, je to něco co po mně nemůžete chtít. Nikdo nemůže.
A ještě poslední věc ke skupině, chtěl bych se optat slečny Měchýřové a pana Ptáčka, zda zaznamenali v závěru skupiny (krátce předtím, než začal pan Ptáček „zvonit“) větu, kterou mi řekl ***: „Zničím Filipa tak, že už mu ani ty nedokážeš pomoci!“ To mi přišlo jako opravdová sviňárna a hnusné vyhrožování – mnohem horší, než to ze začátku skupiny.
Závěrem chci napsat, že bezdůvodně *** vytáčet nechci a nebudu, zároveň se ale od něj ani nenechám utiskovat.
Emoce: Dobrý, jsem klidný. Vlastně klidnější než poslední dny, protože se vyjasnily a vyřešily ty spory z internetu, které mě štvaly předtím v pondělí a úterý. Dopadlo to z mého pohledu dobře. Na skupině jsem zůstal klidný i uvnitř, nejen předstíraně. *** se nebojím. Ale přišlo mi zbytečné, že tento konflikt vůbec vznikl.
Můžeme se k tomu opět vrátit na skupině. — P.P.
Do 15:00 jsem byl (samozřejmě s pauzou na oběd) na pavilonu 25, potom ve V. koloně, kde jim vypadly pojistky, nemohli otevřít skříň a nakonec jsme jim museli s Filipem pomoci.
Sobota 22. 9.
Emoce: Hezký, hodně srandy.
Neděle 23. 9.
Program jsem měl obdobný jako včera, udělal jsem artefakt a na notebooku si připravil týdenní úkol, zítra ho ještě případně poupravím a přepíšu jej do sešitu.
Emoce: Super :-), tada až na kreslení artefaktu, to jsem byl naštvanej, že musím zase držet v ruce (chvílema i v zubech) tužku a znečišťovat s její pomocí krásně bílý papír. A při psaní týdeňáku (téma: „Dopis na rozloučenou“ – psal jsem jej Filipovi) jsem byl zase trochu smutným ale tak nějak krásně. 🙂 (Ne, berušku jsem neviděl :-D)
Pondělí 24. 9.
Dopoledne pavilon 25, arteterapie, vzal jsem si z ní to, že vždycky, když mě Filip nakreslí, tak o tom potom nemluví, srab jeden. 😀 Odpoledne skupina, potom V. kolona a večer fotbal.
Emoce: Dopoledne skvělý, na skupině jsem se pak začal cítit divně, asi s vědomím toho, co se bude probírat. A potom už jsem byl jen dost nasraný (a fotbal to večer zlepšil). Bojím se toho, že dnešní události povedou jen k eskalaci situace a že s tím momentálně možná nic neudělám. Nechci nikoho pomlouvat, nikomu vadit, ale zároveň jsem si jistý, že poslední co bych udělal, by bylo otočit se k Filipovi zády – ostatně si přečtěte můj týdenní úkol (psal jsem ho v neděli, ale nezměnil bych po skupině ani písmenko). Nechtějte prosím po mně, abych se jakkoli stavěl proti němu, protože to stejně neudělám, i kdybych si tu měl zkomplikovat život a výrazně si prodloužit léčbu.
Jakube, nikdo nemluvil o tom, abyste šel proti němu. — PM.
Úterý 25. 9.
Na úvod se vrátím ke včerejšku. Samozřejmě, že nikdo nemluvil přímo o tom, abych šel proti Filipovi, ale byl jsem dost vynervovaný a měl pocit, že by to spousta pacientů uvítala. A v těch nervech jsem měl potřebu se vůči tomu vymezit.
Přes noc jsem toho nebyl schopný mnoho naspat a potom jsem až do večeře téměř nejedl, což jsou u mě obvyklé projevy velkého stresu, přes den se to ale postupně zlepšovalo. Probdělá noc mi ale byla k užitku, napadlo mě během ní jít na vizitu a promluvit tam o celé záležitosti, čímž se mi jednak hned ulevilo a hlavně jsem snad trochu urovnal situaci.
Po vizitě jsem si odskočil na pavilon 25, po obědě tradičně skupina a po ní přesun do V. kolony. Hodně jsem mluvil s Filipem o jeho chování na pavilonu (mimo něj jedná úplně jinak) a dalších věcech, třeba to bude mít nějaký efekt. Především jsem ale přesvědčen, že se venku bude k okolí v mnoha ohledech chovat jinak. Tak snad nejsem moc naivní. 😀
Emoce: Začíná to být zase dobrý, ale cítím se teď psychicky unavený, budu odpočívat. 🙂 Ráno jsem byl hodně ve stresu, ale nakonec jsem to docela zvládl a postupně se v průběhu dne začínal cítit lépe. A večer jsem už i normálně jedl.
Středa 26. 9.
Dnes jsem podle plánu odpočíval (byť dopolední „směna“ na pavilonu 25, kde jsem sám dělal celé patro, nebyla úplně odpočinková) a protože jsem si chtěl odpočinout především po psychické stránce, tak jsem se maximálně snažil vyhýbat kontaktu s lidmi (odsud z pavilonu) a proto jsem odmítl jít na dožínky, zakopal se na pokoji a tři hodiny si psal SMSky s Filipem (byl na propustce) a jednou jeho kamarádkou.
Emoce: Odpočinul jsem si a jsem zase klidnější.
Čtvrtek 27. 9.
Dopoledne pavilon 25, edukačka + asertivita. Odpoledne se volil předseda, dopadlo to dobře. Potom V. kolona a večer jsem pomáhal Filipovi s plachtami (bodováním pacientů).
Emoce: Teď už dobrý. Od rána jsem byl zase silně nervózní, jak dopadne volba předsedy a lhal bych, kdybych nenapsal, že když se v podvečer Filip stěhoval z pokoje, byl jsem z toho docela „naměkko“, ale tentokrát jsem to ještě snad na sobě dokázal nedat moc znát. Až půjde domů, bude to pro mě složitější. Ale stejně doufám, že se mu to splní a půjde domů co nejdřív.
Sobota 29. 9.
Čtyři hodiny jsem byl na pavilonu 25, druhou část odpoledne jsem strávil v V. koloně. Večer jsem se šel dívat na TV na fotbal, jinak jsem byl u notebooku.
Emoce: Od rána jsem byl opět v nervech a v duchu jsem proklínal každého, kdo na mě promluvil, přitom jsem se ale snažil nedat to na sobě znát. Štval mě pocit, že si zde nemám vůbec s kým promluvit (Filip má víkendovou propustku). Teprve až když jsem odpoledne z V. kolony chatoval se svými kamarády, dostal jsem se opět do lepší nálady a ta mi vydržela i večer na baráku.
Neděle 30. 9.
Tak jsem dospěl ke konci svého prvního deníku z léčby. Je to zajímavé čtení, hodně vzpomínek a určitě i něco, co si nechám na památku a budu si tím jednou připomínat, co jsem tu prožil, co se naučil, proč jsem se sem dostal a hlavně mě to bude motivovat již se sem nevrátit. :-ú
Přes den jsem byl opět na pavilonu 25, po ty čtyři hodiny mě tam tentokrát doslova zasypali prací, měl jsem alespoň co dělat. Potom klasicky V. kolona a večer jsem dělal artefakt a týdenní úkol.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.