DÍL I.
Jednou z každodenních povinností pacienta sexuologické léčby v Bohnicích je vedení deníku, kam každý po svém zapisuje, co daný den dělal, sděluje své názory a emoce. Deník také může sloužit jako komunikační kanál směrem k terapeutům, kteří jej denně čtou. Psaní deníku není hodnoceno, nicméně jeho neodevzdání by znamenalo pro pacienta postih, psaní deníku je tedy povinné. Pro lepší představu čtenářů o léčbě i o mně samotném jsem se rozhodl vybrané zajímavé pasáže ze svého deníku zveřejnit. Začínám zápisy z prvních dní na pavilonu, kde jsem se seznamoval s prostředím a snažil se o obnovení zpřetrhaných vazeb s lidmi ze svého okolí. Zápisy jsou dlouhé, měl jsem ještě na deník spoustu času a také spoustu dojmů ke sdělení a největší událostí pro mě je kontaktování matky Terezky s Kačkou, tedy dívek, jež jsem zneužíval.
Pátek 24. 2.
Třetí den od nástupu a už první návštěva. Máma zareagovala na dopis ode mne bleskově a hned mi i přinesla věci, o které jsem žádal včetně tohoto notýsku. Mám v ní skutečně velkou oporu. Mluvili jsme především o mých prvních dojmech z Bohnic – po téměř deseti měsících, co jsem strávil po kriminálech, si tu připadám jako Alenka v říši divů; chutné jídlo, navíc v dostatečném množství, postel i s opravdovou peřinou a polštářem, možnost sprchy každý den (dokonce v teplé a nezkalené vodě!), příjemný personál, v neposlední řadě i prostý fakt, že tu kolem mě není horda muklů, kteří by mi nejraději přelámali hnáty (a to byli ještě ti mírnější), mohl bych takhle pokračovat ještě po několik stránek. Zkrátka, oproti kriminálu jsem se ocitl v luxusu a z nového prostředí jsem nadšený.
Zatím se tu pomalu aklimatizuji, poznávám lidi a režim. Po třech dnech mám pocit, že se v tom začínám pomalu orientovat, hodně mi v tom pomáhají i spolupacienti, každý na koho jsem se obrátil s dotazem či prosbou o pomoc mi byl ochotně k dispozici.
V rámci komunity jsem zatím pasivnějším, rozkoukávám se, poznávám místní zvyky. Dělám to tak vždy, když jsem někde nový. Ostatně obecně jsem nikdy jako stálý člen (či „vedoucí“) nějaké komunity (společnosti) neviděl příliš rád, jakmile tam někdo nový vpadl jako tajfun, rozvířil klidné vody, naboural zvyky a začal dělat malou „revoluci“. Vím, že přijde čas, kdy budu aktivnější.
I v rámci tohoto deníčku zabrousím postupně hlouběji do svého nitra a vnořím se i do témat, která budou z hlediska sexuologické léčby zajímavější a pro čtenáře třeba i poutavější. Jako první zápis je však toto myslím naprosto postačující.
Sobota 25. 2.
Dopoledne jsem poctivě věnoval generálnímu úklidu (včetně např. i snahy o umytí oken), až jsem si představoval, co by tomu tak řekla Terezka, která mě u soudu označila za bordeláře, kdyby mě v tom zápalu uklízení viděla. Pro nezasvěcené čtenáře: Terezka je první holka, kterou jsem v životě opravdu miloval, první, pro kterou bych obětoval cokoliv, v nouzi nejvyšší třeba i vlastní život, první, u které jsem jako dospělý nezvládl situaci, první, kterou jsem zneužil, které jsem ublížil, protože ublížit lze i přemírou lásky. Druhou (a poslední) dívkou v mém dosavadním životě, o které toto vše mohu říct, je Kačka.
Odpoledne jsem měl na hodinu mobil, dostal jsem jej do rukou po téměř deseti měsících a tak jsem využil každé minuty, abych poklábosil s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl. Ať už šlo o členy rodiny či kamarády, všechny reakce na mé zavolání byly vysoce pozitivní. To však bylo dáno už tím, že jsem přednostně kontaktoval lidi, o jejichž vřelé reakci jsem příliš nepochyboval. Jestli k tomu seberu odvahu, podstoupím v dalších dnech i telefonáty s více nejistým výsledkem. Domnívám se ale, že když už jsem se do této situace (soudy, hanlivé reportáže v TV, vězení) vlastní vinou dostal, musím se postavit všem následkům, i když to pro mě někdy bude nepříjemné.
Neděle 26. 2.
Postupně se zabydluji, z domova mi přinesli další várku věcí včetně první kytky – vím, že tu nějakou dobu pobudu, tak to chci mít co možná nejpříjemnější. Ústřední událostí dne však pro mě bylo pokračování obnovování kontaktů s lidmi, se kterými jsem nemluvil od svého zatčení. Nejklíčovější (a nejvíc stresující) bylo oslovení matky Kačky a Terezky. Rozhodl jsem se totiž být rozumný a nesnažit se kontaktovat přímo dívky. Po dlouhé úvaze jsem zavrhl možnost jejich mámě přímo zavolat (nemusela by být zrovna vhodná chvíle, mohl by to pro ni být příliš velký šok) a tak jsem odeslal následující zprávu:
„Ahoj, promiň, že narušuji nedělní klid. Chci se prozatím aspoň touto formou omluvit tobě a především holkám za své velice nevhodné chování a těžkosti, které jsem způsobil. Terka a Kačka pro mě vždy byly, a vlastně stále jsou, těmi nejmilejšími bytostmi na světě. Chtěl jsem jim být prospěšný a pomáhal jim, jak jsem mohl. Nikdy jsem jim nechtěl ani v nejmenším ublížit a toho, co se stalo, budu litovat do konce života. Snad to nesmazalo všechno dobré, co jsem pro ně udělal. Snad jste na mě kvůli mé slabosti a mému selhání úplně nezanevřely. Mohu se zeptat, jak se holky mají, případně je pozdravovat? Všem přeju, ať se máte hezky. Kuba“
Teď se budu klepat, zda vůbec, případně jaká, mi přijde odpověď. Neznalý člověk mi jistě může říct, že jsem se o to pro klid všech neměl pokoušet, nechat holky být, ať zapomenou a pokusit se o totéž, vždyť mám život před sebou… Jenže, jsou to mé vzdálenější příbuzné a lze předpokládat, že na ně budu stejně narážet (velké rodinné oslavy apod.), zažili jsme toho spolu příliš mnoho na to, aby to šlo prostě hodit za hlavu, podle toho, jak svědčily u soudu, vím, že na mě úplně nezanevřely (platí to i o jejich mámě), no a abych byl naprosto upřímný (což bych měl, že), cítím, že je pořád miluju…
Zítra půjdu poprvé na skupinu, byť zatím do „přípravky“, už se těším. V deníčku jsem dnes chtěl také probrat masturbaci a fantazie (odhaduji, že se to po mně chce), ale zase mi nějak nezbylo místo ani čas. Dávám přednost tématům, které jsou pro mě nejdůležitější, určitě se ale postupně dostanu ke všemu.
Pondělí 27. 2.
S mojí zprávou pro matku holek (viz včerejší zápis) to dopadlo… Omlouvám se, budu vás ještě napínat. Je to ode mne krajně nespravedlivé, ale nestíhám to sem už dneska všechno vypsat. Pondělí bylo plné aktivit (za což jsem rád) – přípravná skupina, arteterapie, obnovování zpřetrhaných sociálních vazeb, posilovna, fotbal, krom toho samozřejmě dva mé stálé rajony plus jeden, kde zaskakuju. Skoro jsem se ani nezastavil. Nejvíc mě zaujala skupina, z mého pohledu by klidně mohla být i častěji. Potěšilo mě, že arteterapie je skutečně víc o mluvení než o kreslení (jinak bych tam nemohl chodit) a pak samozřejmě večerní fotbal (po deset měsíců jsem neměl pořádnou příležitost ani chodit – na vycházkách ve vazbě po mně šli někteří spoluvězni – natož pak běhat). Jsem rád, že se i po té dlouhé nečinnosti zvládnu trochu hýbat a neseknu sebou po prvním poklusu.
Pondělí – dodatek
Odpoledne. Zrychleně dýchám, vnímám tlukot svého srdce. Pohledem hypnotizuji hodiny, ale nedaří se, ručičky se pohybují stále stejně rychle. Znovu upiju čaje, několikrát projdu po místnosti, posadím se na postel a hned zas vstanu… Připadám si jak puberťák před prvním rande. Nemyslím na nic než na verdikt, který se zanedlouho dozvím. Na verdikt od mámy holek, které jsem dlouhodobě zneužíval. Co vůbec mohu čekat? Vnímám, jak jsem (nejen) sobě zkomplikoval život. Mám vůbec dost sil postavit se k tomu čelem, nést následky?
Odbíjí třetí. Ani nevím, zda jsem rád. Chvíle vynesení rozsudku se blíží. Běžím k sestřičkám, třesoucí se rukou zapínám mobil. Naskakují nové zprávy. Jedna, druhá, třetí. Cítím, jak se mi při doručení každé textovky zastavuje dech a svírá srdce. Přicházejí vzkazy od rodičů, kamarádů, ale od matky holek nic. Ani písmenko. Neměl bych být nakonec rád?
Než si na to stihnu utvořit názor, všimnu si zprávy od operátora – přišla mi MMS, kterou můj prehistorický telefon neumí zobrazit. Okamžitě kontroluju číslo odesílatele MMS s těmi v paměti mobilu. Zkontroluji to jednou, dvakrát, a protože jsem opravdu rozrušený a nervózní, tak i potřetí, ačkoliv si již jsem jistý. Odpověděla mi. Zpráva, kterou jsem vyhlížel s nedočkavostí i strachem, s nadějí i obavami jako žádnou jinou v životě, mi skutečně došla. Akorát si ji nemohu přečíst. Připadám si jako postava z humoristického románu. Nebo spíš z horroru.
Součástí zprávy od operátora je odkaz na web, kde si mohu rozsudek nad sebou přečíst. Na pavilonu je ovšem internet zakázaný, takže je mi tady odkaz houby platný.
Volám svou mámu, je v blízkosti počítače. Super. Okamžitě ji přeposílám odkaz a čekám. Hlavou se mi honí myšlenky, co mohu čekat. Napadá mě snad vše od fotky mých rozesmátých lásek, které mě nadšeně zdraví, až po obrázek či text ve smyslu: „Polib nám pr… Nejlepší by bylo, kdybys chcípnul!“
Co bych měl vůbec čekat? Vždyť jsem udělal to, co je v této společnosti bráno jako jeden z nejtěžších zločinů… Ale pro holky jsem udělal dost dobrého, mnohokrát jim pomohl a jejich máma to ví… Ale veškeré soudy a vyšetřování pro ně bylo hodně těžké, navíc se neodehrálo před dlouhou dobou, aby jej neměly ještě v živé paměti, na rozdíl od pozitivnějších zkušeností z dřívější doby… Ale všechny přesto svědčily v můj prospěch, zastaly se mě, Kačka dokonce přímo řekla soudnímu senátu, že mě má ráda a vždy jsem se k nim choval hezky (což bohužel ani není stoprocentní pravda), nebýt jejich výpovědí, ještě bych byl ve vězení… Ale mohou mi vůbec odpustit – mohou však také zapomenout na vše, co jsme spolu zažili?
Jak minuty ubíhají, postupně to zvažuji. Pořád čekám. Nakonec to nevydržím a píšu mámě. Možná je pravda tak tvrdá, že mi ji nechce říct. Volá mě zpátky. Nedaří se jí na internetu zprávu zobrazit, prosí o pomoc tátu a já stále čekám. Blíží se čtvrtá hodina, smiřuji se s tím, že se rozuzlení dočkám až zítra.
Chystám se už mobil odnést zpět, když se rozzáří. Příchozí hovor – máma. Rychle mi přeříkává obsah zprávy: Mámu holek má zpráva překvapila. Mile. Oceňuje, že jsem sebral odvahu a omluvil se. Zároveň připomíná, že kvůli mně prožily těžké a krušné chvíle, nicméně teď jsou celkem v pohodě. Přeje mi hodně úspěchů do dalšího života. A hlavně, co mě zajímá nejvíc, nebude bránit holkám v kontaktu se mnou, pokud o to projeví zájem, ale myslí si, že teď je to pro ně ještě moc brzo.
Sotva si to vyslechnu, musím mobil vrátit. Slyšel jsem opravdu to, co jsem slyšel? Musím počkat do středy na návštěvu, až mi máma přinese zprávu vytisknutou. Vím, že bude taky nějaký čas trvat, než se mi to vše rozleží v hlavě. Hned mě však napadá, že to dopadlo asi nejlépe, jak jsem mohl realisticky očekávat. Rozhodně to ale pro mě byl emočně nejvypjatější zážitek od hlavního líčení u soudu.
Kubův deník ze sexuologické léčby obsahuje vícero dílů, přičemž každý díl je na nové stránce článku.