Byl Jaroslav Foglar pedofilem?

jaroslavfoglar

Informace, že by Jaroslav Foglar, tento bez nadsázky národní spisovatel, po celá desetiletí nejčtenější a nejoblíbenější, mohl být homosexuálním pedofilem, bude většinou společnosti brána zřejmě jako negativní, jako očerňující jeho jméno. Vyvolává potřebu po marginalizaci takového zjištění nebo jeho vyvracení. Stejně tak si počíná Miloš Zapletal ve své níže zmíněné knize. Ale já věřím, že to lze brát naopak jako něco zcela pozitivního, pokud Foglar skutečně boyloverem byl, jeho přístup k životu, jeho realizace své osobnosti, může být pozitivním vzorem takřka pro každého pedofila žijícího i v dnešní společnosti. To je ještě markantnější, pokud člověk Foglarovy romány bere jako návod k takovému životu a ony skutečně tak psány jsou. Jeho knihy jsou vhled do dětské psychiky, fantazie, tužeb, ale také naplnění dětského světa hrou, zábavou, která vede k neustálému poučení a utužování charakteru dospívajícího člověka. Souhrnně lze říct, že Foglarova tvorba je ukázáním cesty v pozitivním přístupu k dětem.

Životopis

Foglar byl od dětství výrazně citově vázán na svou matku, s kterou žil a pečoval o ni až do její smrti ve vysokém věku. Snad zde lze hledat vysvětlení jeho povahy, jako by stále zůstával 13letým chlapcem. Zapletal označuje Foglarův vztah k matce až jako závislost, což automaticky budí negativní konotace. Ale pokud tento společensky nestandardní vztah vedl k šťastnému cituplnému soužití dvou lidí, proč ho brát jako negativní? Taková úvaha se dá samozřejmě přenést i na vztah dospělého a dítěte, rovněž i na Foglarův přístup k dětem z jeho oddílu.

Často se v jeho románech vyskytuje určitého outsiderství. Nejlépe v knize Duben přichází je vyjádřen přesný popis šikanovaného dítěte a jeho pocitů. Téma šikany může taky souviset s Foglarovými osobními zkušenostmi. Nelze to jistě zcela spojovat, ale kolik z pedofilů se s šikanou na škole potkalo? Určitá jinakost člověka z kolektivu vylučuje a uvědomování si sexuální odlišnosti může žáka vézt k nestandardnímu chování. Rovněž prospěch na vyšších stupních měl Foglar špatný. Zřejmě i proto pro něj školní docházka byla spíš utrpením.

Ve Foglarově životě krom matky schází výrazný ženský prvek, nikdy se neoženil. Ve své autobiografii Život v poklusu jako by se zmiňoval o svých láskách jen letmo, jako by se sám jen obhajoval před nenormálností. Zapletal oponuje, že láska k ženám byla naopak pro Foglara důležitá, ale zároveň, že jeho lásky trvaly většinou jen měsíce, protože byl Foglar příliš zabraný do práce s oddílem, neměl si se ženami, které jeho vášni nerozuměly, o čem povídat, ve vztahu k nim byl nejistý, nerozhodný.

Vlastně to, jak Zapletal tyto krátkodobé vztahy zmiňuje, spíš zdůrazňuje určitou nepřirozenost těchto vztahů, než že by šly pokládat za důkaz Foglarovy přirozenosti. Nedá se spíš vykládat tato snaha Foglara, aspoň s nějakou ženou se sblížit, jako jeho silná touha založit vlastní rodinu a mít děti?

Jak ve své knize Žil jsem jako pedofil píše i Janek Alexa, právě oddíl mu byl náhradní rodinou. Není to i případ Foglara? Jaká byla jeho skutečná motivace k 60leté práci pro oddíl? V práci s dětmi nalézal uspokojení svého citového života, sotva jeden chlapec z oddílu odešel, hned měl za něj náhradu, jako by měl stálou možnost být s chlapci jeho preferovaného věku v intenzivním kontaktu po celý život.

Toto preferenční rozhraní (ať už sexuální nebo ne) lze snadno dohledat. Jedná se o chlapce od 11 do 15 let, pro které zvlášť připravoval svůj program a se kterými nejlépe vycházel. Starší chlapci často z oddílu odcházeli. Nedokázal se smířit s těmi, kteří již prožívali pubertu, on sám s velmi malými zkušenostmi s pubertou, kterou si v podstatě neprošel. Protichůdným pocitům chlapů v tomto období nerozuměl.

Oddíl si vždycky příliš idealizoval, mohl bych i odkázat k Moravákově článku na našem webu, kde nás hodnotí právě jako lidi, kteří si děti příliš idealizují. Snad na tom často i něco je. Pokud se chlapec rozešel s Foglarovou ideou, on sám se s tím nedokázal smířit. Přísně například vyhazoval hochy z oddílu za kouření. Neuznával, že by chlapci mohli něčemu dávat přednost před oddílem, například randění s děvčaty. Bral to zřejmě i podstatně podle sebe, kdy ho příliš dívky nikdy nezajímaly, nebo v tom byl i prvek žárlivosti vůči těmto chlapcům, pro které už oddíl a jeho vedoucí nebyly tím nejdůležitějším v životě?

Zapletal zmiňuje ve Foglarových vadách jeho až dětskou přecitlivělost, časté záchvaty zloby. Ale i to patří ke klukovství, kterým Foglar žil. Daleko více se dá vyhledat kladných rysů této „dětinskosti“, a to je právě ono vnímání a naplňování chlapeckého prožitku dobrodružství, protože chtěl pro děti to nejkrásnější, to po čem skutečně touží. A po čem toužil Foglar? Jednoznačně zůstat navždy chlapcem, poté naděje, že lidská mysl stárnout nemusí, k tomu často směřují i nářky v jeho oddílové kronice, když jeho chlapci dospívají, když mu odcházejí. Rovněž tak končí řada jeho knih zvoláním: Nikdy se nezměnit, nikdy neopustit ten svět dětství, který je často charakterizován pobytem v skautském oddíle. Zároveň je pak v knihách častý motiv loučení, odcházení dětství a stesk po něm.

Právě tímto vším je vlastně Foglar tím inspirujícím vzorem na mnoha úrovních. I v jeho ideálu dětství a setrvání v něm, což je ostatně ideál mnohých umělců i běžných lidí. Ne každý se jako on může stát autorem knih milovaných mnoha generacemi, ale stát se obětavým vedoucím dětského kolektivu, to ano.

Popisy krásy chlapců

Za nejvýraznější rysy pedofilie ve Foglarových knihách bývají nejčastěji považovány jeho popisy krásy ideálních chlapců, což lze považovat za trochu povrchní, ale nutno uznat, že styl popisu a užití metafor, slovních spojení má Foglar specifické.

V knize Přístav volá se Foglar nebojí vzletných výrazů jako „zjitřená touha“, s kterou v přístavu Jiří hledá svého „vytouženého, vysněného kamaráda“ Vilemína. Foglar v užití slov uvažuje až dětsky upřímně, používá slova zcela konkrétně otevřená tomu, co chce sdělit. Je zde zdůrazňováno chlapecké vzrušení, ovšem ne odkazující k erotice, ale k vzrušení po dobrodružství, po krásných zážitcích. Ale není i v tom náznak čehosi erotického? Foglarova metaforika je totiž tak trochu jako jeho ježek v kleci. Hlavolam, kterým se dá otáčet ze strany na stranu, v kterém lze vidět jednou erotické náznaky a v další chvíli jakýsi čistý dětský cit. A každý z uživatelů tohoto ježka si jím může tak trochu točit, jak se mu zlíbí.

Snad sám Foglar v těchto metaforách skrýval své tajemství – kdy je místo krásy k chlapci používán výraz obdiv, pro lásku přátelství. Snad to tajemství dokonce skrýval v psaní sám před sebou? Vylévá své pocity do těchto zástěrek, nebo je to jeho přirozené vnímání? Či si tam sám ty podtexty dosazuji?

Když Jiří Vilemína poprvé spatří, obdivuje se mu, protože „je celý v bílém, září čistotou, svalnatý, opálený“. Jiří se před ním přímo červená, jak toho chlapce pokládá za lepšího a ano krásnějšího než je on sám. „Pozoruje Vilemína všemi smysly, vším se mu obdivuje. Jeho sevřená ústa proti slunci, z kterých nikdy nevyšlo žádné ošklivé slovo.“ Po jejich „nechlapeckém seznámení“, kdy k sobě propuknou city, kterým pořádně ani nerozumí, nastává jejich „nejskvostnější přátelství“. Foglar se vůbec nevyhýbá superlativům, vždyť přesně takové přehnané výrazy k dětskému vyjadřování patří.

V Hoších od Bobří řeky dochází tato až antická idea chlapecké krásy svého nejvýraznějšího naplnění. V příběhu o malém Royovi je popsán spíš fyzický než duševní ideál chlapce – jeho tělo ohebné a tvrdé, plné šlach a svalů, opálené jako indián. Naopak, kdo je tlustý a nemotorný, je jednoduše ošklivý. Chlapci v oddíle jsou typizovaní svými přezdívkami – mohutný Grizzly a naopak roztomilý jemný Drobeček. Foglar si tak užíval snění o otevřené paletě různých tělesných i duševních typech chlapců.

Dá se najít v některých popisech i určité rysy až zženštilé krásy chlapců, velmi výrazně v Duben přichází u opět všemi obdivovaného Fanka, světlovlasého, útlého, kterému „v očích září ta chlapecká touha“. Fanek skutečně v kolektivu jejich třídy plní funkci všemi obletovaného krásného děvčete.

Přátelství, ideál chlapce

Zapletal se ptá: „Jak to že chlapec ve foglarovkách netouží po lásce děvčat ale po přátelství s těmi až nadpozemsky dokonalými chlapci, kteří se v každém díle vyskytují?“ Ale jak najít hranici mezi tímto „nejhlubším přátelstvím“ a láskou mezi dvěma chlapci? A proč vůbec?

Jaroslav Hanzel říká ve své studii, že Foglar mohl své dílo vytvořit právě díky homoerotickému cítění (zmínce o možné pedofilii se samozřejmě vyhýbá jak ten čert kříži). Jan Stern vykládá knihu Chata v Jezerní kotlině jako epochální dílo o lásce Pavla Zemana k Ludvovi.

Například Jirka píše Vilemínovi dopis, kde jsou přímé náznaky naivního milostného vztahu jako z červené knihovny. Nakonec ale dopis roztrhá, jako by autor naznačoval, že ta touha poslat dopis milovanému chlapci nelze splnit. Setkání s Vilemínem je mu pak radostí i bolestí.

Už jen spíš jako humorné doplnění jde vzít, jakou konotaci ve mně vzbuzuje morální kodex, který oba chlapci dodržují a říkají mu Modrý život. Jako by znal Foglar barvu signifikantní pro současnou BL komunitu, nebo spíš tu barvu prostě přirozenou chlapectví? Každopádně Jirkova věta, že „od teď již budu žít jen Modrým životem“, takovou by si mohl dát jako heslo lecjaký boylover.

Vlastně i ztráta té lásky mezi chlapci na konci je pro foglarovky typická, nejlepší dětští přátelé se ztrácejí. Poslední Vilemínův úsměv a „zase budu sám,“ posteskne si Jirka a každou volnou chvíli na něj vzpomíná. Foglar hluboce prociťoval ztrácení přátelství, snad sám zažil takové ztráty hlubokých citů. Nezažíval je pokaždé, když jeden z jeho chlapců odrostl z věku jeho oddílu? Je v tom i uvědomění, jak je takové přátelství nebo i láska mezi chlapci prchavá a nemůže trvat celý život?

Zapletal vyvrací spekulace o Foglarově pedofilní preferenci, že se nikdy nerozneslo, že by na jakéhokoliv chlapce zkoušel cokoliv sexuálního. A že by se to rozneslo, zdůrazňuje tím, že by to vyšťourala STB, která měla po dlouhá léta Foglara v hledáčku. Dalším takovým argumentem může být, že se v jeho knihách přímo nikdy nevyskytuje přátelství – láska mezi dospělým a dítětem. Ale on snad chápal svou pozici jako privilegium pozorovat tu přátelskou lásku probíhající pouze mezi chlapci. Nebo se dá dodat, že přeci sám sebe spíše chápal jako malého kluka.

Samozřejmě i společenská většina bere výklad přátelství se sexuálním podtextem ve foglarovkách s odporem, hodnotí jej naopak jako určité „čisté“ a ideální přátelství zcela neerotické. Ale copak může být v erotickém přátelství něco „špinavého“, když jiné synonymum pro něj je láska? Ale nakonec se dá souhlasit s tím, že přátelství ve foglarovkách je neerotické, protože i realizace Foglarových pedofilních sklonů musela být neerotická. Není přeci pedofilní láska, a to zejména u boyloverů, nejvíc podobná blízkému přátelství? Proč se tolik nechce lidem přiznat, že i v přátelství je něco erotického? Jak uvažuje v knize ještě jednou Jirka: „Líbí se mi jeho oči, když v nich slunce září.“ V tom je přeci vyjádřena jednak touha a duch Vilemína, ale také čistá krása jeho očí.

Dva odlišné profily pedofila – Rikitan versus Em

V příběhu Jana Tleskače, obsaženém v Záhadě hlavolamu, se dají najít spojitosti, které poukazují na podobnost s typickým příběhem pronásledovaného a možná i zneužívaného chlapce. Spekulovat se dá i o tom, nakolik zde Foglar sám uvažoval o hrůze ze sexuálního zneužití dítěte.

Rozhodně je zde skvěle vystižena strach chlapce z někoho zlého, pocity pronásledovaného, vzrušující a děsivé zároveň. Tleskač se „nikdy nebál jako tehdy“. Svírá ho hrůza před něčím, o čem sám docela neví, co je. Někdo usiluje o jeho život, ale kdyby se někomu svěřil, každý by se mu vysmál. Tajemný Em se k němu chová zprvu přívětivě, dobrácky až úlisně, zdržuje se neustále v přítomnosti Jana.

Em slídí před dveřmi jeho pokojíku, dívá se klíčovou dírkou. Scéna kdy přímo Tleskačovi ubližuje, kdy ho tiskne k zemi a mačká mu ústa, je takřka podobná popisu drastického zneužití. Když cítí „tlapy Em na své tváři a ty rány pálí, a jsou zároveň pokořující“.

Tleskač je na Em rovněž zcela odkázán, protože je sirotek a bydlí u něj, jako například dítě, které je zneužíváno v rodině. Vlastně je i zneužíván jako učedník k práci, Foglar musel být dobře obeznámen, jak bylo za Rakouskouherska zacházeno s učedníky, v jak ponižujícím postavení vůči svým mistrům žili. Dá se odkázat například na knihu Ignáce Hermanna U snědeného krámu.

Tleskač má hlubokou touhu dodělat svůj vynález, je to dětská fantazie po něčem krásnějším, která ho má taky osvobodit z toho „děsivého a odpor budícího prostředí“. A Em chce jeho touhy sobecky využít. A vše vrcholí tragickou scénou, kdy je bezbranný Tleskač zcela vydán na milost převaze dospělého Em. Em jej vlastně také zabíjí nakonec z toho důvodu, aby zatajil své plány, své pronásledování Tleskače. Opět musím zdůraznit, že všechny tyto možné interpretace jsou naprosto spekulativní. Ale není i důležité, že takové interpretace se dají v knize vyčíst? Že i takové poučení například pro možného pedofilního útočníka, může v knize být? Vždyť Foglar chtěl hlavně svou literaturou poučovat.

Pravým opakem je Rikitan, který také vidí do dětských tužeb, ale dělá všechno proto, aby dětské sny naplnil. S prvními chlapci, kteří pak utvoří základ oddílu od Bobří řeky, se Rikitan seznamuje z vlastní iniciativy, oslovuje hochy a nabízí jim přátelství a zábavu, ač je sám podstatně starší než tito chlapci. Přiznejme si, kdo z nás kolikrát toužil oslovit neznámé dítě na ulici a dopřát mu něco krásného, zábavu a porozumění. Ale Rikitan to nedělá pouze z vlastních tužeb (ač u žádné iniciativy přeci nejde odbourat i osobní motivaci), ale proto, aby naplnil touhy těchto chlapců po dobrodružství. Vlastně je svádí, oni jsou bezprizorní, neví, co mají dělat s časem, a tento mladý muž jim nabízí lepší alternativu.

Přátelství hochů k němu vzrůstá každým okamžikem, rozumí jejich povaze a jejich touhám, zajímá se o jejich starosti a radí jim. Předvádí se před nimi, ale to jen proto, aby jim ukázal kladný vzor, ke kterému si i oni budou přát směřovat. Už ho prosí, aby se s ním mohli setkat znovu, a nikomu není divné, že děti mají takto staršího kamaráda.

Rikitan je vzorem přístupu k dětem, ač je postavou dost málo prokreslenou a vypadá spíš nadpozemsky. Samozřejmě, Rikitan chlapcům nikdy neudělá nic zlého, všechno dělá zásadně v jejich prospěch. Je Rikitan snad Foglar sám? Možná je lepší říct, že ve svých postavách skautských vůdců si splňoval svůj ideál. Je to ideál, ke kterému se směřuje, ne takový kterého se dosáhne. Stejně tak to bylo s Foglarem, a tak by to mělo být i s těmi, kdo chtějí jeho vzoru následovat.

Pří přístupu k této látce si nemůžu nepřiznat svou tendenčnost. Už od počátku jsem se snažil ukázat ty rysy Foglarova díla i jeho života, které poukazují k možné pedofilní preferenci. Třebas jen hledám známky pedofilie a sám si je dosazuji na svá místa. Oháním se Foglarovým výběrem slov a témat, ale možná jen propadám paranoie a hledám pedofilii všude. Dala by se zmínit celá škála dalších autorů, pro které je dětství typickým motivem, ale je to tím, že je dětství vůbec jedním z největších uměleckých témat, nebo že by skutečně všichni tito autoři měli sklon k pedofilii? Například Stephen King ve svém románu To, který považuji za skutečný opus o dětství, dětském strachu ale i dalších citech, se nevyhýbá ani zmínkám o dětské sexualitě, stejně tak i v dalších dílech vystupuje přímo pedofilní agresor. Přesto, dá se snad i King „podezírat“ za pedofila? Snad ano, ale ono to ve výsledku není podstatné.

Nakonec skutečně není nejpodstatnější Foglarova sexuální preference, ale to, jak se do dětského světa, do chlapců, chlapecké duše vciťoval a kolik krásného pro děti udělal.

Já spíš jen doufám, že boyloverem byl, protože tím dalším podobně orientovaným ukazuje správnou cestu. Jeho vzor trvá.

Odkazy

Zapletal, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Knižní klub : Praha, 2008 – Propracovaná kniha z pohledu člověka, který byl Foglarovi přítelem po padesát let, od svého vlastního dětství a obdivu k foglarovkám. Zapletal se v knize dokáže vyhnout idealizace svého životního vzoru, dokáže ze subjektivního hlediska líčit události Foglarova života pravdivě podle skautského kodexu. A tak se nebojí mluviti o Foglarových charakterních vadách nebo o jeho určitého „nenormálnosti“ spočívající v celoživotním setrvání v chlapeckém světě. Ovšem jakékoliv spekulace o jinakosti Foglarovy sexuality odmítá a navrhuje v knize důkazy, které by to jednoznačně měly vyvracet, ač tak jednoznačné rozhodně nejsou. Snad ani zde nemá jít o idealizaci přítele, ale o stereotypní uvažování samotného Zapletala o sexualitě, kdy možnost Foglarovy homosexuality a samozřejmě hlavně pedofilie bere jako obvinění, ne konstatování, které nemá pozitivní ani negativní obsah.

cs.wikipedia.org – Obsáhlý článek, který se s jistou bulvárností, která je wikipedii vlastní, zmiňuje i o spekulacích o Foglarově sexualitě.

Foglarovy knihy, z kterých bylo čerpáno: Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu, Chata v jezerní kotlině, Když duben přichází.


Článek byl převzat se svolením autora a administrátorů webu z webu Pedo.cz (pozn. red. – někdejší komunitní fórum pro pedofily).

Záložka pro permanentní odkaz.

Komentáře jsou uzavřeny.