Archiv autora: Dreamer

Ole Martin Moen a Aksel Braanen Sterri
University of Oslo, Oslo, Norway

Článek z originálního znění do češtiny přeložil uživatel Dreamer

Být pedofilem znamená podle Světové zdravotnické organizace sexuálně preferovat děti, chlapce nebo dívky, případně obojí, obvykle v prepubertálním nebo raně pubertálním věku. Pedofilie je velmi rozšířená – přibližně dvě procenta dospělé populace jsou primárně sexuálně přitahována dětmi – a celosvětově je přibližně každá pátá dívka a každý dvanáctý chlapec obětí sexuálního zneužívání.

Většina výzkumníků zabývajících se pedofilií jsou psychologové, psychiatři a kriminologové. Jak by mohli do diskuse přispět etici? V této kapitole si klademe a snažíme se odpovědět na tři výrazně etické otázky týkající se pedofilie: (1) Je nemorální být pedofilem? (2) Je nemorální, aby pedofilové vyhledávali sexuální kontakt s dětmi? (3) Je nemorální, aby pedofilové uspokojovali své sexuální preference pomocí počítačové grafiky, sexuálních panenek a/nebo sexuálních robotů, kteří napodobují děti? Doufáme, že prostřednictvím diskuse o těchto otázkách ukážeme, že etické zkoumání pedofilie může pomoci posunout naše chápání toho, jak by měla být pedofilie chápána, posuzována a řešena.

Je nemorální být pedofil?

Všimněte si, že podle výše uvedené definice Světové zdravotnické organizace být pedofilem není totéž jako usilovat o sexuální kontakt s dětmi. Být pedofilem znamená mít sexuální preference vůči dětem, ale mít preference není totéž jako jednat podle těchto preferencí. Naším prvním cílem v této kapitole je diskutovat o morálním statusu pouhého bytí pedofilem.

Není pochyb o tom, že je velmi nešťastné, že některé dospělé sexuálně přitahují děti. Skutečnost, že je nějaký rys nešťastný, však sama o sobě nestačí k tomu, abychom mohli oprávněně dojít k závěru, že je nemorální tento rys mít. Obvykle považujeme za samozřejmé, že aby něco bylo nemorální, musí to být kromě toho, že je to nešťastné, také něco, co v určitém smyslu ovládáme nebo volíme. Mít vážnou nakažlivou nemoc může být vskutku nešťastné, ale pokud člověk nemohl ovlivnit okolnosti, které nemoc vyvolaly, a neškodí ostatním, bylo by nesprávné vyvozovat, že se dopustil morálního pochybení.

Pokud my pedofilové chodíme k nějakému odborníkovi, nejčastěji je to sexuolog, tedy specializovaný psychiatr. Nicméně řada z nás má i problémy nesexuálního rázu, které s pedofilií ne vždy přímo souvisí, nebo jen neurčitý pocit, že by v našem životě mohlo něco být lepší. Proto bych vám rád doporučil návštěvu psychologa, a to z toho důvodu, že Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) letos nabízí finanční příspěvek i na tu psychoterapii, kterou byste si jinak museli draze platit.

Autor: Martin Fafejta, Ph.D.
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, FF UP Olomouc
Tento příspěvek byl prezentován na 25. kongresu k sexuální výchově v Pardubicích.

Následující stať vychází z výzkumných rozhovorů se členy Československé pedofilní komunity (ČEPEK), svépomocné skupiny českých a slovenských pedofilů. Cílem této skupiny je jednak osvěta a edukace veřejnosti, ale i informačně-terapeutická činnost mezi pedofilními jedinci, aby tito lidé mohli prožít relativně spokojený život, ve kterém nebudou nikomu na základě své sexuální orientace ubližovat a nedopustí se kriminálního jednání. Tato stať zabývá se tím, nakolik by lepší informovanost a oslabování stereotypů a předsudků jak směrem k veřejnosti, tak mezi samotnými pedofilními jedinci mohly přispět ke snížení rizika zneužití dítěte člověkem s pedofilní preferencí.

Pedofil neznamená automaticky pachatel pohlavního zneužití. Se zavedením stíhání držení dětské pornografie se i lékaři setkávají s větším počtem pedofilů, kteří nikdy nic jinak trestného neprovedli, nedopustili se tedy kontaktního pohlavního zneužití. Je tedy zřejmé, že osob, kteří jsou si vědomi erotické atraktivity nezletilých a přitom se nikdy pohlavního zneužití nedopustí, je více, než jsme se v minulosti domnívali.